USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Aleše Zezuly v exekuční věci oprávněné R O J A, společnost s ručením omezeným, se sídlem v Trutnově, Horní Předměstí, Žižkova 498, identifikační číslo osoby 60934379, zastoupené Mgr. Alešem Klouzkem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Havlíčkova 404/2, proti povinným 1/ FENEDIA, s. r. o. v likvidaci, se sídlem v Jaroměři, Národní 101, identifikační číslo osoby 46972366, 2/ J. N., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Marcelem Petráskem, advokátem se sídlem v Praze 1, Palackého 715/15, pro 2 126 595 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 16 EXE 51/2017, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. 12. 2020, č. j. 26 Co 256/2020-293, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Okresní soud v Náchodě usnesením ze dne 19. 6. 2020, č. j. 16 EXE 51/2017-256, k návrhu povinného 2/ ze dne 20. 1. 2020 zastavil exekuci nařízenou usnesením ze dne 13. 4. 2017, č. j. 16 EXE 51/2017-15, ve vztahu k povinnému 2/ (výrok I) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů tohoto řízení (výrok II). Dospěl k závěru, že exekuční titul, jímž je notářský zápis se svolením k vykonatelnosti, sepsaný dne 20. 1. 2017 notářkou JUDr. Vladimírou Ostrožlíkovou, NZ 56/2017, N 57/2017, je materiálně nevykonatelný, neboť celková výše veškerých dlužných pohledávek právní předchůdkyně oprávněné za povinnou 1/ za období od 27. 3. 2008 do 30. 3. 2016 (z důvodu odběru zboží a služeb) byla ve skutečnosti vyšší, přičemž z notářského zápisu nelze určit, jakých konkrétních pohledávek se svolení k vykonatelnosti týká a jakých nikoli, ani to, jaká část je v režimu hlavní pohledávky a jaká v režimu úroků z prodlení (absentují jednoznačné a určité skutečnosti, na nichž se pohledávka zakládá). Soud konstatoval, že i mezi stranami dosud nebyl výčet předmětných pohledávek vyjasněn. Zastavení exekuce (skončené vymožením) z důvodu materiální nevykonatelnosti exekučního titulu však považoval již za nepřiměřené, zasahující nedůvodně právní jistotu oprávněné.
2. Ve vztahu k povinnému 2/ však okresní soud s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3266/2013 uzavřel, že z důvodu vymožení plnění po povinném 2/, na které oprávněná neměla podle hmotného práva nárok, není zastavení již skončené exekuce nepřiměřeným krokem. Závazek povinného 2/ měl být založen dohodou o přistoupení k dluhu povinné 1/ (§ 1892 odst. 1 o. z.), pojatou do exekučního titulu, případně jednostranným prohlášením v listině ze dne 2. 5. 2016 nebo konkludentně zaplacením. Pohledávky, jichž se přistoupení týká, jsou však vymezeny v notářském zápisu i v listině ze dne 2. 5. 2016 stejně neurčitě, jak uvedeno výše (ani výkladem nelze určit, ke kterým konkrétním dluhům se přistupuje), proto soud dohodu i jednostranné prohlášení považoval za nicotné právní jednání, k němuž nelze přihlížet, od něhož nelze nárok oprávněné na plnění odvíjet. Stejnou neurčitost shledal i v případném konkludentním přistoupení k dluhu úhradou v rámci vedené exekuce. Současně zdůraznil, že zřetelným důvodem plnění byla vedená exekuce a nikoliv hmotněprávní jednání jakéhokoliv druhu, proto je nelze za konkludentní přistoupení k dluhu považovat. Vymožením plnění po povinném 2/ došlo k takovému neoprávněnému zásahu do majetkových práv povinného 2/, že zastavení již skončené exekuce (§ 268 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.) vůči němu soud považoval za opodstatněné. Soud shledal důvody hodné zvláštního zřetele (§ 150 o. s. ř.) pro nepřiznání nákladů řízení úspěšnému povinnému 2/ v tom, že se i on podílel na neurčitém vymezení pohledávek a nepokračoval v řízení o návrhu na zastavení exekuce před vymožením pohledávky, neboť vzal svůj návrh zpět.
3. Krajský soud v Hradci Králové v záhlaví označeným rozhodnutím k odvolání oprávněné a povinného 2/ potvrdil výrok okresního soudu o zastavení exekuce ve vztahu k povinnému 2/, upřesnil výrok okresního soudu o nákladech řízení, současně vrátil věc okresnímu soudu k dalšímu řízení o dosud nerozhodnutých nákladech exekuce a sám rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
4. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem okresního soudu o materiální nevykonatelnosti exekučního titulu. I podle odvolacího soudu nelze z notářského zápisu dovodit, jakých pohledávek se svolení k vykonatelnosti týká a jakých nikoli. Z textu vyplývá, že se mělo jednat o jistinu dluhu ze všech obchodních případů za určené období. Z dokazování ale bylo zjištěno, že skutečná pohledávka právní předchůdkyně oprávněné za dané období byla vyšší než v zápisu vyčíslená částka a nejednalo se jen o jistinu, ale i o úroky z prodlení, přičemž v exekučním titulu nejsou rozlišeny. Právní důvod a předmět plnění tedy není přesně vymezen, ačkoli musí být z notářského zápisu zřejmý jednoznačně, určitě a nezaměnitelně i z pohledu třetích osob. Neurčitost vymezení nelze odstranit ani výkladem, ani doplněním dokazování.
5. I odvolací soud shledal navzdory legitimním zájmům oprávněné a soudního exekutora zastavení již skončené exekuce vůči povinnému 2/ v dané věci za opodstatněné. Uvedl, že od skončení exekuce do podání návrhu na její zastavení neuplynula nikterak dlouhá doba (cca 11 měsíců) a že vzetí dřívějšího návrhu na zastavení exekuce zpět bylo dostatečně vysvětleno. Nelze platně přistoupit k dluhu, který nebyl řádně specifikován. Aby se povinný 2/ mohl stát nositelem povinnosti, muselo by být jeho přistoupení k dluhu bezvadné. Jelikož oprávněná nemá na vymožené plnění podle hmotného práva nárok, je dán důvod k zastavení exekuce ve smyslu § 268 odst. 1 písm. h/ o. s. ř. Na neurčitém vymezení pohledávky v exekučním titulu se podílely obě strany, nicméně bylo především na oprávněné, aby k formulaci právního důvodu a předmětu plnění přistoupila s náležitou pečlivostí a dbala o svá práva, zvláště za situace, kdy výše pohledávek mezi stranami zůstala sporná.
6. Usnesení odvolacího soudu ve výroku, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí o zastavení exekuce ve vztahu k povinnému 2/, napadla oprávněná dovoláním. Namítá, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, prezentované usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 2039/2019, a současně rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, která dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu řešena.
7. Dovolatelka formulovala následující otázky: (I) Je exekuční soud oprávněn rezignovat na aplikaci testu pro účely posouzení výjimečné možnosti zastavení exekuce k návrhu podanému po jejím skončení vymožením jako ultima ratio spočívajícího v zohlednění všech rozhodných okolností případu, shledá-li že oprávněná nemá na vymáhané plnění nárok? (II) Je v souladu s právem účastníků na právní jistotu, předvídatelnost a konstantnost soudního rozhodování, když totožné vymezení dluhu je nejprve shledáno jako bezvadné (ve fázi pověření soudního exekutora provedením exekuce i rozhodování exekučního soudu o procesním nástupnictví na straně oprávněné v důsledku postoupení téže pohledávky) a později jako neurčité a neplatné? (III) Může soud zastavit exekuci na návrh podaný po skončení exekuce vymožením, byl-li podobný návrh v průběhu exekuce projednáván a povinným bezdůvodně vzat zpět? (IV) Lze považovat dobu 1 roku od zániku pověření exekutora k provedení exekuce za přiměřenou, kdy lze ještě podat a projednat návrh na zastavení exekuce? (V) Jaký vliv na zastavení exekuce v projednávané věci má skutečnost, že povinný 2/ byl v rozhodné době jediným jednatelem povinného 1/ a musel mít dispozici veškeré údaje o dluhu? (VI) Jak musí být co do určitosti vymezen dluh, k jehož části přistupuje statutární orgán dlužníka?
8. Dovolatelka je přesvědčena o platnosti ujednání ohledně hmotněprávního základu plnění povinného 2/ v notářském zápisu a v zásadě vytýká odvolacímu soudu, že možnost zastavení exekuce po jejím skončení nedostatečně a nesprávně posoudil, přičemž opomenul, že povinný 2/ musel být jakožto jediný jednatel povinného 1/ se závazky obeznámen, že exekuční soud již v dřívějších fázích exekuce formulaci vymezení dluhu posuzoval a nedostatek neshledal, že povinný 2/ vzal svůj dřívější návrh na zastavení exekuce bezdůvodně zpět a že nový návrh podal až po roce od skončení exekuce, což má oprávněná za nepřiměřeně dlouhou dobu. Navrhla, aby dovolací soud usnesení krajského i okresního soudu zrušil a vrátil věc okresnímu soudu k dalšímu řízení.
9. Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále též „o. s. ř.“. Dovolání není přípustné.
10. Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 10. 7. 2019, sp. zn. 20 Cdo 2039/2019, učinil obecný závěr, že nelze vyloučit zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h/ o. s. ř. i poté, co již došlo k vymožení plnění z exekučního titulu. Přitom soud zváží, zda s ohledem na konkrétní okolnosti případu (zejména vzhledem k míře případného neoprávněného zásahu do majetkových práv povinného následkem realizace nezpůsobilého exekučního titulu, s přihlédnutím k časovému odstupu od vymožení plnění z exekučního titulu do podání návrhu na zastavení exekuce, jakož i k důvodům, proč povinný nepodal návrh na zastavení exekuce do doby vymožení plnění, i vzhledem k míře poškození majetkových zájmů oprávněného a soudního exekutora, k nimž dojde následkem zastavení exekuce po vymožení) je či není zastavení exekuce po vymožení plnění z exekučního titulu nepřiměřeným krokem (srov. taktéž usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2018, sp. zn. III. ÚS 3007/17).
11. Nutno podotknout, že na otázkách formulovaných pod body (I), (II), (IV), (VI) rozhodnutí odvolacího soudu v nyní projednávané věci nespočívá. Jak plyne z odůvodnění dovoláním napadeného rozhodnutí i rozhodnutí soudu prvního stupně, soudy vycházely z premis vyjádřených v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2019, sp. zn. 20 Cdo 2039/2019. Konečný závěr soudů vyznívající ve prospěch zastavení exekuce v poměrech projednávané věci byl nepochybně výsledkem poměřování střetu oprávněných zájmů všech dotčených osob s ohledem na všechna učiněná relevantní zjištění. Soudy rovněž ani neřešily to, jak dluh vymezit, ale to, zda dluh byl či nebyl vymezen dostatečně určitě a nezaměnitelně. Nicméně dovolací soud považuje za vhodné připomenout, že v případě, kdy se pohledávka skládá z více plnění, postačí v notářském zápise uvést jen skutečnosti, na nichž se pohledávka zakládá [(např. kupní či jiná smlouva), v souzené věci se podle obsahu notářského zápisu mělo jednat o smlouvu(y) o dodávce zboží a služeb], a k notářskému zápisu např. připojit jako přílohu listinu, v níž jsou jednotlivá plnění přesně specifikována. Dovolací soud pak nesdílí názor, že by časový odstup 11 měsíců mezi skončením exekuce vymožením a podáním návrhu na zastavení již skončené exekuce v projednávané věci pro nepřiměřenou délku bránil zastavení exekuce (natož pak, že by bránil podání či projednání takového návrhu, jak uvádí dovolatelka). Za překážku zastavení exekuce nepovažuje dovolací soud v projednávané věci ani dřívější zpětvzetí návrhu povinného 2/, podaného ještě v průběhu exekučního řízení (povinný 2/ na vysvětlenou uvedl, že tehdy vkládal naději do chystaného trestního oznámení). Není pochyb o tom, že dluh, k němuž se přistupuje, musí být náležitě specifikován. To platí zejména v situaci, kdy předmětem právního jednání mají být pouze některé z existujících pohledávek. Nejvyšší soud již mnohokrát judikoval, že vůle účastníka vtělená do právního úkonu je projevena určitě a srozumitelně, jestliže je výkladem objektivně pochopitelná, tj. může- li typický účastník v postavení jejího adresáta tuto vůli bez rozumných pochybností o jejím obsahu adekvátně vnímat (viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 20 Cdo 1291/2003). Tento požadavek nebyl v projednávané věci naplněn a nemůže být obcházen skutečností, že osoba přistupující k dluhu byla současně jednatelem stávajícího dlužníka.
12. Nejvyšší soud uzavírá, že odvolací soud se nesoustředil pouze na ochranu povinného 2/, nýbrž správně přihlížel i k dalším relevantním skutečnostem, jeho usnesení je v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvodu se v projednávané věci odchýlit. Nejvyšší soud proto
dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. 10. 2021
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D. předsedkyně senátu