20 Cdo 1552/2024-90
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Aleše Zezuly a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci oprávněné Komerční banka, a. s., se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 969/33, identifikační číslo osoby 45317054, proti povinným 1) JAZNAK auto s. r. o., se sídlem ve Vinci 26, Mladá Boleslav, identifikační číslo osoby 24140937, a 2) P. J., zastoupenému Mgr. Zoltánem Dunou, advokátem se sídlem v Praze 2, Libušina 49/3, za účasti manželky povinného 2) M. J., zastoupené Mgr. Zoltánem Dunou, advokátem se sídlem v Praze 2, Libušina 49/3, pro 1 375 464 Kč s příslušenstvím a pro 97 092,26 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 30 EXE 951/2022, o dovolání povinného 2) a jeho manželky proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. května 2023, č. j. 18 Co 104/2023-56, takto: Dovolání se odmítá.
1/ Ve shora označené věci Okresní soud v Mladé Boleslavi (dále „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 26. 1. 2023, č. j. 30 EXE 951/2022-31, zamítl návrh povinného 2) a jeho manželky na částečné zastavení exekuce vedené na základě jednotlivých exekučních příkazů soudního exekutora Mgr. Pavla Preuse, Exekutorský úřad Praha 8 (dále „ soudní exekutor“, viz specifikace exekučních příkazů ve výroku I pod písm. a/ až l/) a rovněž zamítl návrh povinného 2) a jeho manželky na „částečný odklad exekuce“ (výrok II).
2/ Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že exekučními tituly jsou v dané věci vykonatelné rozsudky Městského soudu v Praze ze dne 24. 11. 2020, č. j. 13 Cm 72/2020-19, a ze dne 17. 12. 2020, č. j. 53 Cm 72/2020-30, podle nichž bylo solidárně zavázaným povinným uloženo zaplatit směnečný peníz ve výši 1 375 464 Kč s 6 % úrokem ročně od 10. 3. 2020 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 4 584,88 Kč, náklady řízení v částce 69 003 Kč, směnečnou sumu ve výši 356 636 Kč s 6 % úrokem ročně od 10. 3.
2020 do zaplacení, směnečnou odměnu v částce 1 188,78 Kč a náklady řízení ve výši 17 892 Kč; vylíčil provedené důkazy a poznamenal, že od roku 2021 byla proti povinnému 2) zahájena exekuční řízení v celkem devíti věcech. K uváděným důvodů pro zastavení exekuce ve znění návrhu povinného 2) a jeho manželky, konkrétně že je exekučně zajištěn ve vztahu k vymáhaným pohledávkám nepřiměřeně velký majetek a že jsou postiženy pohledávky z účtů u peněžních ústavů, které jsou ve výlučném vlastnictví manželky povinného 2), citoval § 58 odst. 1 až 3 a § 42 odst. 4 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále „ex.
řád“), ve vazbě na (primární) zjištění, že povinný 2) „není schopen dostát svým závazkům a je proti němu vedena řada exekučních řízení“. Návrh na částečné zastavení exekuce proto „nelze posuzovat izolovaně bez vztahu k ostatním exekučním řízením, která jednak představují další závazky povinného 2) a rovněž představují ‚konkurenční‘ exekuční řízení, v rámci kterých by soudní exekutor mohl postihnout majetek, o který by soud v této věci exekuci případně částečně zastavil“. Takový postup by ve sledované exekuci poškodil oprávněnou, jsou-li exekuční řízení „ovládána zásadou časové priority“.
Bude-li v dané věci pro uspokojení pohledávky oprávněné postačovat prodej exekučním příkazem soudního exekutora ze dne 29. 8. 2022, č. j. 204 EX 22123/22-108, postiženého pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY u XY, který je ve společném jmění povinného 2) a jeho manželky (dále „SJM“), neměl by soudní exekutor přistupovat k dražbě zbývajících nemovitých věcí, je-li však třeba počítat s přihláškami dalších věřitelů „minimálně z jiných exekučních řízení“. V dané věci postižený majetek tudíž respektuje pravidla stanovená § 58 ex.
řádu, tj. zákonné pořadí a přiměřenost s ohledem na výši vymáhané částky („minimálně“ 2 000 000 Kč) a na další exekuce. Exekvované pohledávky mající původ ve směnkách z roku 2016 (vznikly za účinnosti zákona č.
89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů - dále „o. z.“) patří do SJM ve smyslu § 710 a contrario o. z. a k jejich vymáhání lze vést přikázáním pohledávky z účtu manželky povinného 2) exekuci v souladu s § 42 odst. 4 ex. řádu. 3/ Krajský soud v Praze usnesením ze dne 31. 5. 2023, č. j. 18 Co 104/2023-56, k odvolání povinného 2) a jeho manželky usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Skutkové závěry soudu prvního stupně označil za zcela správné a ztotožnil se i s právním hodnocením, neboť nelze přehlédnout, že proti povinnému 2) je vedeno „více exekucí“, proto „nelze dovodit, že soudním exekutorem zvolené způsoby exekuce jsou zřejmě nevhodné“. Soudní exekutor postupoval správně i postižením účtů manželky povinného, jak uzavřel rovněž soud prvního stupně. 4/ Proti usnesení odvolacího soudu („do části výroku, kterým byl potvrzen výrok I. usnesení soudu prvního stupně“) podali povinný 2) a jeho
manželka dovolání, jehož přípustnost vymezili tvrzením, že napadené rozhodnutí „má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť řešená právní otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak, resp. odvolací soud se při svém rozhodování odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“. 5/ Dovolatelé v dalším textu dovolání vytkli odvolacímu soudu, že „opomněl posoudit námitku povinného 2)“ ohledně provedených plateb na dlužnou částku; výše vymáhané pohledávky je „zásadní“ a „podstatně nižší, než jak je oprávněným prezentováno, a proto se rozsah exekuce jeví v tomto ohledu stále jako nepřiměřený a nedůvodný“.
Tím, že „nevypořádal“ uvedenou námitku „částečných úhrad na dluh“, se odvolací soud odklonil „od rozhodovací praxe dovolacího soudu (ve spojení se soudem Ústavním)“, neboť požadavek řádného odůvodnění soudních rozhodnutí je jedním z atributů řádně vedeného soudního řízení a součástí práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. Listiny základních práv a svobod (s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 23. března 2021, sp. zn. IV. ÚS 2957/20). Rozsah postižení majetku dovolatelů je třeba posuzovat „v širším horizontu“ a neopomenout, že dluhy povinného 2) „nedosahují ani z poloviny hodnoty nemovitých věcí“, jejichž cena byla znaleckým posudkem stanovena na částku 15 200 000 Kč, z které „je možno uspokojit všechny věřitele povinného 2)“.
Postup soudního exekutora „vykazuje známky vybočení ze zásady proporcionality“ a je v rozporu s § 58 odst. 1 ex. řádu. Řízení bylo rovněž postiženo procesní vadou, neboť napadené usnesení bylo doručeno „do datové schránky povinného 2) a nikoli jeho právního zástupce“. Na základě těchto důvodů dovolatelé navrhli, aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, primárně aby rozhodl „o odložení vykonatelnosti“ napadeného rozhodnutí. 6/ Nejvyšší soud jako soud dovolací rozhodl o dovolání povinného 2) a jeho manželky podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30.
9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále „o. s. ř.“, a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno k tomu legitimovanými účastníky exekučního řízení (viz § 36 odst. 1 a 2 ex. řádu) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., dospěl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.
s. ř.) k závěru, že posuzované dovolání není přípustné (§ 237 o. s. ř.). 7/ Dovolání povinného 2) a jeho manželky trpí již samotným vymezením předpokladu přípustnosti dovolání, neboť dovolatelé tvrzením, že „napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť řešená právní otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak, resp.
odvolací soud se při svém rozhodování odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“ předkládají - nehledě na formulační odchylky v porovnání se zněním zákona - dvě hlediska přípustnosti dovolání, která ve vztahu k jednotlivé rozhodné právní otázce nemohou platit současně, resp. vzájemně se vylučují (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. února 2018, sp. zn. 20 Cdo 431/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28.
listopadu 2013, sp. zn. 29 Cdo 3673/2013). Zároveň musí být z obsahu dovolání patrno, od kterých rozhodnutí dovolacího soudu se řešení takové otázky odchyluje či jaká rozhodnutí dovolacího soudu mají být překonána, tj. posouzena jinak (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sb. rozh. obč.). 8/ Aby Nejvyšší soud mohl posoudit řádné vymezení předpokladu přípustnosti dovolání, musí dovolatel formulovat právní otázky (či právní otázky), kterou (které) odvolací soud napadeným rozhodnutím řešil a na jejímž (jejichž) vyřešení rozhodnutí závisí, tj. jeví se pro výsledek řízení rozhodnou (rozhodnými).
Z obsahu posuzovaného dovolání relevantní právní otázka není zcela seznatelná, neboť dovolatelé své námitky bez upřesnění směřovali do skutkového stavu věci (vymáhaná částka by měla být „nižší“, neboť povinný 2/ doložil provedení plateb a „dluh též umořoval ve splátkách“) a poukazovali na vady řízení (chybné doručování napadeného usnesení a nedostatky jeho odůvodnění). Takovým způsobem prosadit přípustnost dovolání a způsobilý dovolací důvod nelze, neboť dovolací přezkum je vyhrazen výlučně otázkám právním - § 241a odst. 1 o.
s. ř. (z mnoha rozhodnutí dovolacího soudu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. července 2017, sp. zn. 32 Cdo 176/2017, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud usnesením ze dne 16. ledna 2018, sp. zn. II. ÚS 3004/17, odmítl, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. února 2022, sp. zn. 20 Cdo 289/2022). Dovolací soud si právní otázku nemůže vymezit sám, neboť by tím porušil esenciální procesní zásady, na nichž je dovolací řízení založeno, především pak zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11.
ledna 2017, sp. zn. 22 Cdo 5378/2016, nebo ze dne 25. května 2022, sp. zn. 20 Cdo 591/2022). Revizi vad řízení (i těch, které by existovaly a měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci) zapovídá u nepřípustného dovolání přímo zákon (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.). Jediná dovolateli ohlášená judikatura nepřiléhavě odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 23. března 2021, sp. zn. IV. ÚS 2957/20, který se netýká proporcionality způsobů provedení exekuce a vychází s důrazem na požadavek řádného odůvodnění soudních rozhodnutí ze zcela odlišného základu řešeného případu (obecné soudy se v odůvodnění rozhodnutí nezabývaly právní otázkou závazku účastníka řízení vypořádat investice do vybudované bytové jednotky).
9/ Nad rámec shora uvedených procesních limitů dovolání a v reakci na námitky dovolatelů vytýkajících napadenému postupu odvolacího soudu porušení ústavních zásad (v souvislosti s aplikací § 58 ex. řádu a s odůvodněním rozhodnutí) Nejvyšší soud připomíná, že exekuce vedená pro vymáhání peněžité pohledávky je definována komplexním postihem majetku povinného. Soud pověří soudního exekutora provedením exekuce, aniž by stanovil, jakým způsobem má být exekuce provedena. Exekutor může vůči povinnému užít jednoho, vícero či všech způsobů provedení exekuce, které ex.
řád zná, a to současně nebo postupně, přičemž rozhodnutí o tom, jaké způsoby provedení exekuce a v jaké časové souslednosti exekutor užije, je pouze na něm samotném. Základním kritériem pro volbu a časování způsobů exekuce je v konkrétním případě to, aby bylo dosaženo uspokojení pohledávky oprávněného zcela či v co největší dosažitelné míře. Rozhodující je tedy účel exekuce, jímž je dosažení uspokojení oprávněného, a samozřejmě i faktické okolnosti konkrétní exekuce, zejména to, kdy exekutor vypátrá, který majetek povinného a jak složitý po věcné i právní stránce je průběh postižení těch či oněch majetkových hodnot povinného.
V tomto smyslu ex. řád modifikuje zásadu přiměřenosti zakotvenou v ustanovení § 263 o. s. ř. ve prospěch efektivity exekučního řízení, což v praxi znamená, že exekutor může postihnout majetek povinného v takové míře a takovými způsoby, aby bezpečně a s jistotou dosáhl uspokojení oprávněného a úhrady nákladů exekuce. Není proto v rozporu se zákonem, postihuje-li exekutor majetek povinného v míře o něco větší než zcela nezbytné. Exekutor totiž v průběhu exekuce zpravidla nemůže přesně odhadnout, jaký výtěžek ten který ze zvolených způsobů exekuce přinese a jaké náklady budou s ním spojeny, takže jediným způsobem, jak spolehlivě zajistit vymožení pohledávky, je postihnout více majetku, než by nezbytně k dosažení účelu exekuce postačovalo (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.
října 2012, sp. zn. 20 Cdo 352/2011). 10/ Je-li v posuzované věci zřejmé, že se odvolací soud (a rovněž soud prvního stupně) odůvodněním svého rozhodnutí (použitou argumentací k přiměřenosti způsobů provedení exekuce) zásadně nemohl s rozhodovací praxí dovolacího soudu dostat do rozporu, Nejvyšší soud dovolání povinného 2) a jeho manželky podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 11/ Návrhem dovolatelů na odklad „vykonatelnosti“ napadeného usnesení odvolacího soudu (u něhož lze z podstaty věci toliko odložit právní moc - § 243 písm. b/ o.
s. ř.) se Nejvyšší soud nezabýval se zřetelem k nálezu Ústavního soudu ze dne 23. srpna 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, který vyslovil, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení, není „projednatelný“ ani návrh na odklad právní moci či vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí, neboť se jedná o návrh akcesorický; Nejvyšší soud nadto odmítl dovolání v přiměřené lhůtě (srov. tentýž nález Ústavního soudu).
12/ O náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodováno ve zvláštním režimu (viz § 87 a násl. ex. řádu). Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. 7. 2024
JUDr. Aleš Zezula předseda senátu