20 Cdo 1624/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně
JUDr. Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Pavla Krbka
v exekuční věci oprávněného Ing. V. Š., zastoupeného advokátkou, proti
povinnému Ing. R. L., za účasti manželky povinného PhDr. O. L., bytem tamtéž a
za účasti věřitele H. b., a. s., zastoupeného advokátem, o rozvrhu rozdělované
podstaty, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 50 Nc 4298/2003, o
dovolání oprávněného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v
Olomouci ze dne 27. 10. 2006, č. j. 40 Co 495/2006-118, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Oprávněný je povinen zaplatit věřiteli k rukám jeho zástupce na nákladech
dovolacího řízení 2 737,- Kč. Ostatní účastníci nemají právo na náhradu nákladů
dovolacího řízení.
Shora uvedeným rozhodnutím krajský soud změnil usnesení ze dne 2. 12. 2005, č.
j. 50 Nc 4298/2003-60 (kterým okresní soud rozvrhl rozdělovanou podstatu ve
výši 2 400 391,78 Kč) tak, že pohledávka H. b., a. s., se uspokojí ve druhé
rozvrhové skupině v prvním pořadí na částečnou úhradu vymáhaného nároku k
hotovému zaplacení ve výši 2 400 391,78 Kč (výrok I.) a dále rozhodl, že H. b.,
a. s. se nepřiznává právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Ve
svém rozhodnutí dospěl odvolací soud k závěru, že pohledávka soudního exekutora
náleží do třetí rozvrhové skupiny, neboť okolnost, že v exekučním řízení se
úkony exekutora považují za úkony soudu, z nákladů exekuce náklady řízení
vzniklé státu nečiní; vznikly exekutorovi a hradí mu je zásadně povinný. Dále
uvedl, že řádně přihlášená pohledávka H. b., a. s. pochází z hypotečního úvěru
sloužícího ke krytí jmenovité hodnoty hypotečních zástavních listů, a proto
podle § 337c odst. 1 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), patří do druhé rozvrhové
skupiny; pohledávka oprávněného pak do třetí rozvrhové skupiny.
V dovolání (a v jeho doplnění) – přípustném podle § 238a odst. 1 písm. f) o. s.
ř., které opírá o dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. –
oprávněný namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním
posouzení věci. Podle jeho názoru odvolací soud zcela opomenul ustanovení § 44
odst. 7 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti
(exekuční řád) a o změně dalších zákonů ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„zákon 120/2001 Sb.“), týkající se uplatnění generálního inhibitoria, tj.
zákazu nakládat s majetkem povinného. Povinný při podpisu kupní smlouvy ze dne
15. 10. 2004, na základě níž nabyl předmětné nemovitosti, musel vědět, že s
ohledem na probíhající exekuci (usnesení o jejím nařízení mu bylo doručeno dne
24. 2. 2004) již s těmito nemůže nakládat. Tím, že uzavřel smlouvu o hypotečním
úvěru ze dne 26. 10. 2004, uvedl H. b. a.s. vědomě v omyl, a tuto smlouvu je
nutné považovat za neplatnou. V této souvislosti dovolatel poukázal na
ustanovení § 30 odst. 2 zákona č. 190/2004 Sb., o dluhopisech, ve znění
pozdějších předpisů. Názor krajského soudu, že zákaz disponovat s majetkem měl
povinný teprve od vydání exekučního příkazu na prodej nemovitosti ze dne 4. 1.
2005, považuje za chybný. Dále zpochybňuje závěr odvolacího soudu, že
pohledávka soudního exekutora se v rámci rozvrhu uspokojí ve třetí skupině.
Argumentuje, že soud při tomto závěru opomenul aplikovat ustanovení § 52 odst.
1 zákona č. 120/2001 Sb. Není důvodu k tomu, aby náklady dražby vzniklé v
exekučním řízení byly uspokojovány v horším pořadí, než náklady dražby vzniklé
ve výkonu rozhodnutí soudem. Přináležitost pohledávky exekutora do první
rozvrhové skupiny odvozuje též z § 3 zákona č. 120/2001 Sb., které hovoří o
tom, že exekutor vykonává svou činnost za úplatu a také z § 5 odst. 3 vyhl.
330/2001 Sb., exekučního tarifu; v důsledku toho, že celá podstata byla
rozdělena v rámci první skupiny, došlo k protiprávnímu stavu, neboť exekutor
musel provést exekuci zdarma. Dovolatel též tvrdí, že odvolací soud
rozhodnutím, že exekutorova pohledávka se neuspokojí vůbec, rozhodl o již
jednou pravomocně rozhodnuté věci, neboť o nákladech exekutora bylo rozhodnuto
soudním exekutorem příkazem k náhradě nákladů exekuce (v právní moci dne 12. 9.
2005). V doplnění svého návrhu pak dovolatel předkládá argument, opírající se o
rozhodnutí Městského soudu v Praze, že z hlediska hmotněprávního jsou součástí
zástavy také náklady na vymožení zástavy, a proto ji z hlediska pořadí
předcházejí. Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí
zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
K dovolání se vyjádřili soudní exekutor a věřitelka – H. b., a. s., přičemž
soudní exekutor se s dovoláním oprávněného plně ztotožnil, kdežto věřitelka se
ztotožnila se závěrem odvolacího soudu.
Dovolání – přípustné podle 238a odst. 1 písm. f) a odst. 2 o. s. ř., ve spojení
s § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a § 130 zákona č. 120/2001 Sb., – není
důvodné.
Dovolací soud předně uzavřel, že oprávněný je osobou legitimovanou k podání
dovolání, i když nepopřel pohledávku H. b., a.s. co do její pravosti při
rozvrhovém jednání, kterého se zúčastnil.
Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 22. 5. 2002, sp. zn. 20 Cdo 2968/2000,
dovodil, že § 336o ani § 337c odst. 2 o. s. ř. ve znění účinném před l. 1.
2001 upravující postup soudu při rozvrhovém jednání a rozvrhové usnesení
nevylučovaly, aby si mohl účastník, který byl přítomen rozvrhovému jednání,
podat odvolání. Ani ze současného znění § 337b odst. 3 o. s. ř. nevyplývá, že
by takové právo bylo účastníku přítomnému rozvrhovému jednání upřeno. Nepopření
pohledávky proto nezbavuje takového účastníka ani možnosti napadnout rozhodnutí
odvolacího soudu dovoláním.
Předmětem dovolacího přezkumu je otázka, zda povinný neporušil zákaz nakládání
se svým majetkem vyplývající z § 44 odst. 7 zákona č. 120/2001 Sb., uzavřel-li
v souvislosti s kupní smlouvou, jejímž předmětem byly exekucí postižené
nemovitosti, smlouvu o poskytnutí hypotečního úvěru, a návazně zástavní
smlouvu, na základě níž bylo k nemovitostem zřízeno zástavní právo.
V souzené věci byla exekuce nařízena usnesením Okresního soudu v Olomouci ze
dne 27. 11. 2003, č. j. 50 Nc 42998/2003-7. Po jejím nařízení (a po doručení
usnesení o jejím nařízení) povinný uzavřel dne 15. 10. 2004 kupní smlouvu,
jejímž předmětem se staly vydražené nemovitosti, tj. objekt bydlení č. p.
stojící na pozemku parc. č., pozemek parc. č. – zastavěná plocha a nádvoří, vše
v katastrálním území N., obci O. Kupní cenu měl povinný dle bodu III. kupní
smlouvy zaplatit z hypotečního úvěru poskytnutého mu H. b. a. s. (resp. tehdy
Č. h. b. a. s. /č. l. 150/). Smlouvu o poskytnutí hypotečního úvěru reg. číslo,
ve výši 3,000.000,- Kč uzavřel povinný s bankou dne 26. 10. 2004; úvěr byl
poskytnut na koupi zmíněných nemovitostí. Týž den byla mezi H. b. a.s. jako
zástavním věřitelem, P. K. a H. M. jako zástavci (každý byl vlastníkem jedné
poloviny vydražených nemovitostí) a povinným Ing. R. L. jako dlužníkem uzavřena
zástavní smlouva k nemovitosti reg. číslo, k zajištění pohledávky představující
poskytnutý úvěr (č. l. 43). Dle této smlouvy mimo jiné dal zástavní věřitel
předem svůj souhlas k převodu předmětu zástavy v případě, že se vlastníkem
předmětu zástavy stane dlužník, s nímž zástavní věřitel uzavřel smlouvu o
poskytnutí úvěru (tedy povinný).
Podle § 44 odst. 7 zákona č. 120/2001 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2007 po
doručení usnesení o nařízení exekuce nesmí povinný nakládat se svým majetkem
včetně nemovitostí a majetku patřícího do společného jmění manželů, vyjma běžné
obchodní činnosti, uspokojování základních životních potřeb, udržování a správy
majetku. Právní úkon, kterým porušil tuto povinnost, je neplatný.
Z citovaného ustanovení vyplývá, že zákaz nakládání s majetkem, jehož účelem je
znemožnit povinnému maření exekuce, se pojí s okamžikem doručení usnesení o
nařízení exekuce, a vztahuje se nejen na majetek, který má povinný ke dni
doručení usnesení o nařízení exekuce, ale i na majetek nabytý povinným po
doručení tohoto usnesení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2007,
sp. zn. 20 Cdo 1813/2006). Jestliže povinný nesmí s majetkem, který má ke dni
doručení usnesení o nařízení exekuce, nakládat od tohoto dne (tedy bez ohledu
na to, zda a jak bude tento majetek postižen exekučním příkazem), platí, že i
majetek, který povinný nabude do svého vlastnictví po nařízení exekuce, je
podřízen tomuto režimu ode dne jeho nabytí (a nikoliv ode dne, kdy exekutor
vydá exekuční příkaz, kterým nově nabytý majetek postihne).
Jsou-li předmětem kupní smlouvy nemovitosti, vlastnické právo k nim vzniká až
jeho vkladem do katastru nemovitostí (uzavřením kupní smlouvy vzniká především
povinnost prodávajících vlastnické právo na kupujícího převést). Okamžikem
vkladu vlastnického práva byl tedy povinný omezen v nakládání s vydraženými
nemovitosti ve smyslu § 44 odst. 7 zákona č. 120/2001 Sb., ve znění účinném do
31. 12. 2007. Zbývá posoudit, zda právním úkonem spojeným s nabytím
nemovitostí, tj smlouvou o úvěru, povinný neporušil zmíněnou povinnost.
Jestliže se tento úkon týká pouze nově nabytého majetku a představuje kupní
cenu nemovitostí, nezatěžuje ani neznemožňuje vést exekuci na již stávající
majetek povinného, nelze uzavření smlouvy o úvěru považovat za úkon neplatný;
bez jejího uzavření by povinný nemovitosti nenabyl (vzhledem k vázanosti
přezkumu na dovolací důvody se dovolací soud již nezabýval samotnou platností
kupní smlouvy).
Nemůže také obstát námitka týkající se převodu zastavené nemovitosti dříve
vzniklým omezením převodu nemovitosti (§ 30 odst. odst. 2 zákona č. 190/1994
Sb., o dluhopisech, ve znění pozdějších předpisů), protože v době nabytí
nemovitostí povinným převod nemovitostí omezen nebyl.
Závěr odvolacího soudu, který pohledávku H. b., a..s. zohlednil a zařadil ji
vzhledem k tomu, že pochází z hypotečního úvěru sloužícího ke krytí jmenovité
hodnoty hypotečních zástavních listů (a tento závěr odvolatelem zpochybněn
nebyl) do druhé skupiny, je proto správný.
K další dovolací námitce oprávněného, týkající se zařazení pohledávky soudního
exekutora do třetí skupiny, dovolací soud stejně jako soud odvolací odkazuje na
Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu k výkladu
zákona č. 120/2001 Sb. (účinného do 31. prosince 2007), ze dne 15. února 2006,
sp. zn. Cpjn 200/2005, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č.
4, ročník 2006, pod č. 31. Nejvyšší soud v bodě XVIII. zaujal názor, že
pohledávka exekutora na náhradu nákladů exekuce se při exekuci prodejem
nemovitostí uspokojí v rozvrhu rozdělované podstaty ve „třetí“ skupině (§ 337c
odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Protože se uplatněnými námitkami dovolateli nepodařilo správnost napadeného
rozhodnutí zpochybnit, Nejvyšší soud je zamítl (§ 243b odst. 2, část věty před
středníkem, o. s. ř.).
Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn § 243b odst. 5, § 224 odst. 1
a § 142 odst. 1 o. s. ř. Náklady věřitele představuje odměna advokáta ve výši
2000 Kč (§ 12 odst. l písm. b/ , § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb.),
náhrada hotových výdajů 300 Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.) a částka
437 Kč (představující 19 % daň z přidané hodnoty), ostatním účastníkům, kterým
by podle výsledku řízení právo na náhradu nákladů dovolacího řízení náleželo,
náklady podle obsahu spisu nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. dubna 2009
JUDr. Miroslava Jirmanová, v.
r.
předsedkyně senátu