20 Cdo 1625/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Olgy Puškinové v
exekuční věci oprávněné Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky, se
sídlem v Praze 3, Orlická 4/2020, proti povinnému A. P., vedené u Okresního
soudu Plzeň - sever pod sp. zn. 4 Nc 1938/2002, pro 57 585,- Kč s
příslušenstvím, o dovolání soudního exekutora Mgr. Martina Tunkla se sídlem
exekutorského úřadu v Plzni, Lindauerova 6, zastoupeného Mgr. Renatou
Tunklovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Františkánská 7, proti usnesení
Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 1. 2008, č. j. 13 Co 475/2007-110, takto:
Usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 1. 2008, č. j. 13 Co 475/2007-110,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Okresní soud usnesením ze dne 28. 5. 2007, č. j. 4 Nc 1938/2002-77, rozhodl
tak, že celou rozdělovanou podstatu 147.856,89 Kč přikázal Finančnímu úřadu v
Kralovicích na částečnou úhradu jeho pohledávky.
Krajský soud k odvolání soudního exekutora změnil výrok rozvrhového usnesení
tak, že z rozdělované podstaty se uspokojí nejprve pohledávka soudního
exekutora Mgr. Martina Tunkla z titulu náhrady nákladů exekučního řízení ve
výši 15.532,- Kč a teprve poté pohledávka Finančního úřadu v Kralovicích
částkou 132.324,89 Kč. Žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů
odvolacího řízení.
Odvolací soud uzavřel, že pohledávka exekutora na náhradu nákladů exekuce
(pokud jde o odměnu exekutora) se při exekuci prodejem nemovitostí uspokojí v
rozvrhu ve třetí skupině dle § 337c odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“);
pokud jde však o náklady vzniklé v souvislosti s prováděním dražby, vycházel z
§ 28, věty druhé, zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční
činnosti (exekuční řád) a o změně zákonů, v platném znění (dále jen „zákon č.
120/2001 Sb.“), a uspokojil je v první skupině (§ 337c odst. 1 písm. a/ o. s.
ř.), když měl za to, že úkony exekutora jsou považovány za úkony soudu, a
provádí-li exekutor exekuci prodejem nemovitosti v dražbě, vykonává v podstatě
přenesenou státní moc. Bylo by v rozporu s dobrými mravy, aby náklady prodeje
nemovitosti nesl exekutor ze svého. Odvolací soud se řídil při přezkumu
odvoláním napadeného usnesení i zákonem č. 347/2007 Sb., jímž se s účinností od
1. 1. 2008 mění exekuční řád, zejm. jeho § 68 odst. 2, proto usnesení soudu
prvního stupně změnil tak, že nejprve uspokojil pohledávku exekutora z titulu
náhrady hotových výdajů exekučního řízení ve výši 15.532,- Kč (zahrnující
poštovné 3.644,50 Kč, náhradu za doručení 50,- Kč, cestovné 480,- Kč, náhradu
za ztrátu času 800,- Kč, úhradu znaleckého posudku 5.397,- Kč, úhradu inzerce
546,- Kč, úhradu pronájmu dražební síně 1.000,- Kč, výpis z katastru
nemovitostí 1.350,- Kč a 19% DPH ve výši 2.264,- Kč) a ze zbývající částky
uspokojil částečně pohledávku zástavního věřitele Finančního úřadu v
Kralovicích jako pohledávku třetí skupiny.
Odvolací soud neshledal důvod k uspokojení odměny exekutora v rámci rozvrhu s
ohledem na § 5 odst. 1 a 3 vyhl. č. 330/2001 Sb., podle něhož při exekuci
prodejem nemovitostí je základem pro určení odměny ta část rozdělované
podstaty, kterou byly uspokojeny nároky oprávněného, dalších oprávněných a
přihlášených věřitelů. Exekutor v projednávané věci pro oprávněnou VZP ČR totiž
nevymohl žádnou částku, protože způsob exekuce, který zvolil, nemohl s ohledem
na pohledávky zástavního věřitele pohledávku oprávněné uspokojit.
Usnesení odvolacího soudu napadl dovoláním soudní exekutor. Přípustnost
dovolání opírá o ustanovení § 238a odst. l písm. f) o. s. ř. a jako dovolací
důvod ohlašuje nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s.
ř.), jež spatřuje v závěru soudu, že pohledávka soudního exekutora spočívající
v jeho odměně se uspokojuje ve třetí skupině podle § 337c odst. 1 písm. c) o.
s. ř., zatímco hotové náklady exekuce ve skupině první podle § 337c odst. 1
písm. a) o. s. ř. Namítá, že odvolací soud sice aplikoval § 68 zákona č.
120/2001 Sb. (ve znění zákona č. 347/2007 Sb., účinného od 1. 1. 2008) ohledně
hotových výdajů, avšak nikoli ohledně odměny exekutora, kterou v rámci rozvrhu
neuspokojil. Je přesvědčen, že odvolací soud nesprávně vyložil a aplikoval § 5
odst. 3 vyhlášky č. 330/2001 Sb., z jehož dikce jasně vyplývá, že základem pro
určení výše odměny exekutora bude částka použitá k uspokojení nároku alespoň
jednoho ze subjektů v uvedeném ustanovení jmenovaných z rozvrhované podstaty
(nikoliv tedy výlučně nároku oprávněné, jak nesprávně dovodil odvolací soud).
Závěr učiněný odvolacím soudem z uvedeného ustanovení nevyplývá, když jmenované
kategorie osob jsou postaveny na roveň. Byl-li by jeho závěr správný, pak by
ztrácel § 5 odst. 3 vyhlášky 330/2001 Sb. zcela smysl, neboť by měl stejný
obsah jako jeho odstavec první. Postup odvolacího soudu rovněž odporuje
kogentnímu § 3 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., podle něhož exekutor vykonává
exekuční a další činnost za úplatu, z čehož vychází i Ústavní soud v rozhodnutí
I. ÚS 290/05 ze dne 23. 2. 2006, uvádí-li, že náhrada nákladů exekutora (k nimž
patří i odměna) musí být zajištěna. Odmítnutí uspokojení nároku exekutora na
odměnu dle vyhlášky č. 330/2001 Sb. s odůvodněním, že z výtěžku prodeje
nemovitosti byl uspokojen zástavní věřitel a nikoliv oprávněný, je tak v
rozporu se základními principy, na nichž je zákon č. 120/2001 Sb. vybudován, a
ohrožuje nezávislost exekutora. Proto navrhl, aby dovolací soud usnesení
odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Účastníci ve svých písemných vyjádřeních (viz čl. 121-126) k dovolání soudního
exekutora žádné věcné připomínky nevznesli.
Dovolání – přípustné podle § 238a odst. 1 písm. f), odst. 2 ve spojení s § 237
odst. 1 písm. a) o. s. ř. a § 130 zákona č. 120/2001 Sb. – je důvodné.
Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z
důvodů uplatněných v dovolání včetně jejich obsahového vymezení (§ 242 odst. 3
věta první o. s. ř.). Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne z
úřední povinnosti též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a
odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání
uplatněny. Jelikož takové vady z obsahu spisu nevyplývají, jsou předmětem
dovolacího přezkumu dvě otázky, a sice závěr, že odvolací soud při přezkumu
odvolání proti usnesení o rozvrhu rozdělované podstaty, vydaném soudem prvního
stupně před 1. 1. 2008, postupuje podle ustanovení § 68 odst. 2 zákona č.
120/2001 Sb. již ve znění zákona č. 347/2007 Sb., a že odměna exekutora se v
rámci rozvrhu s ohledem na § 5 odst. 1 a 3 vyhl. č. 330/2001 Sb. neposkytne,
nebyl-li nárok oprávněného z rozdělované podstaty uspokojen (ani částečně) s
ohledem na zvolený způsob exekuce prodejem nemovitosti, kdy bylo třeba
přednostně uspokojit zástavního věřitele.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle
právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu - sice
správně určenou - nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Jak se z obsahu spisu podává, usnesení okresního soudu o rozvrhu rozdělované
podstaty bylo vydáno dne 28. 5. 2007 - podle zákona č. 120/2001 Sb. ve znění do
31. 12. 2007 (tj. před novelou, provedenou zákonem č. 347/2007 Sb.). O odvolání
proti tomuto rozhodnutí rozhodoval krajský soud dne 24. 1. 2008.
Ústavní soud v několika svých rozhodnutích (srov. např. nález Ústavního soudu I
ÚS 1562/09 ze dne 24. 9. 2009) uzavřel, že exekuční řízení uskutečňované na
základě usnesení soudu o nařízení exekuce vydaného před účinností zákona č.
347/2007 Sb. je třeba posoudit podle exekučního řádu ve znění účinném do 31.
12. 2007. Protože se o takový případ v souzené věci jedná, je třeba odkázat na
stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu k výkladu
zákona č. 120/2001 Sb. (účinného do 31. prosince 2007), ze dne 15. února 2006,
sp. zn. Cpjn 200/2005, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č.
4, ročník 2006, pod č. 31. Nejvyšší soud v jeho bodě XVIII. zaujal názor, že
pohledávka exekutora na náhradu nákladů exekuce se při exekuci prodejem
nemovitostí uspokojí v rozvrhu rozdělované podstaty ve „třetí“ skupině (§ 337c
odst. 1 písm. c/ o. s. ř.). Dovolací soud nemá důvod se od tohoto názoru v
projednávané věci odchýlit. Závěr odvolacího soudu, že v projednávané věci je
třeba aplikovat § 68 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb. již ve znění zákona č.
347/2007 Sb., je tedy nesprávný.
Nejvyšší soud v této souvislosti také uzavřel, že pohledávka exekutora z titulu
nákladů exekuce může být ve skupině podle § 337c odst. 1 písm. c) o. s. ř.
uspokojena až poté, co budou plně uspokojeny ostatní pohledávky této skupiny
(srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2008, sp. zn. 20 Cdo 5223/2007).
Náklady exekuce a náklady oprávněného určuje exekutor v příkazu k úhradě
nákladů exekuce (§ 88 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb.). Způsob stanovení odměny
exekutora jako součást nákladů exekuce upravuje vyhláška č. 330/2001 Sb., ve
znění pozdějších předpisů.
Podle § 5 odst. 1 vyhlášky č. 330/2001 Sb. nestanoví-li se dále jinak, je
základem pro určení odměny za provedení exekuce ukládající zaplacení peněžité
částky výše exekutorem vymoženého plnění. Je-li exekuce prováděna prodejem
nemovitostí nebo prodejem podniku, je třeba užít § 5 odst. 3 vyhlášky 330/2001
Sb., dle něhož pokud při exekuci prodejem nemovitosti nebo při exekuci prodejem
podniku byly zcela nebo zčásti uspokojeny nároky oprávněného, toho, kdo do
řízení přistoupil jako další oprávněný anebo věřitele povinného, který podal
přihlášku, je základem pro určení odměny ta část rozdělované podstaty, kterou
byly takto uspokojeny nároky těchto osob.
Z citovaného ustanovení tedy vyplývá, že v případě, není-li uspokojena
pohledávka oprávněného nebo dalšího oprávněného, je základem pro určení odměny
soudního exekutora ta část rozdělované podstaty, kterou byl uspokojen nárok
věřitele povinného. Dospěl-li odvolací soud k názoru opačnému, je i tento jeho
právní závěr nesprávný.
Nejvyšší soud proto – aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s.
ř.) – usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243b
odst. 2, část věty za středníkem, o. s. ř.).
Soudy nižšího stupně jsou vázány právním názorem dovolacího soudu (§ 243d odst.
1, věta první, § 226 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. března 2010
JUDr. Miroslava Jirmanová,v.r.
předsedkyně senátu