20 Cdo 1693/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z
předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Vladimíra
Kůrky a JUDr. Pavla Krbka ve věci péče o nezletilou P. V., zastoupenou Městským
úřadem v Č. L. jako opatrovníkem, dceru matky P. M., zastoupené advokátkou, a
otce J. V., o výkon rozhodnutí, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp.
zn. 21 P 231/2003, o dovolání matky proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad
Labem – pobočky v Liberci ze dne 9. října 2003, č. j. 36 Co 438/2003-63, takto:
Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 9. října
2003, č. j. 36 Co 438/2003-63, se zrušuje a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu
řízení.
Odvolací soud dovoláním napadeným rozhodnutím změnil usnesení Okresního soudu v
České Lípě ze dne 29. července 2003, č. j. 21 P 231/2003-52 tak, že matce (dál
také jen „povinné“) uložil v souladu s ustanovením § 273 odst. 1 písm. a/
zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů
(dále také jen „o.s.ř.“), pokutu ve výši 5.000,- Kč, maje zato, že soudem I.
stupně uložená pokuta ve výši 1.000,- Kč není s ohledem na skutkové okolnosti
dostačující. Odvolací soud dále neshledal důvodnou námitku povinné co do
materiální nevykonatelnosti podkladového rozsudku, jež má spočívat v
neurčitosti úpravy počátku styku s nezletilou, když není stanoveno, zda se bude
styk otce s dítětem (v určené délce) jednou za 14 dnů realizovat v lichých nebo
sudých týdnech. Odvolací soud dovodil, že je na vůli otce, jakožto osoby
oprávněné z citovaného rozhodnutí, aby sám tento počátek určil tím, že právo
založené rozhodnutím poprvé vykoná. Okamžikem, kdy otec poprvé vykoná právo
založené mu rozhodnutím o úpravě styku, pak také fakticky založí časovou
posloupnost opakujících se dnů, kdy bude tento styk prováděn; za výchozí bod je
třeba považovat právní moc vykonávaného rozhodnutí. Zvýšení uložené pokuty
shledal odvolací soud důvodným vzhledem k okolnostem případu, zejména pak v
poukazu na bezdůvodné bránění matky ve styku otce s nezletilou a závěry
psychologického posudku.
Pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu napadla matka nezletilé včasným
dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a §
238a odst. 1, písm. c/ o.s.ř. Povinná namítla, že řízení bylo postiženo vadou,
která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/
o.s.ř.), a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním
posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Vadu řízení spatřovala v tom,
že soudy obou stupňů neprovedly ve věci dokazování, které by se týkalo otcem
tvrzených okolností. Nesprávné právní posouzení věci pak dovozuje z nedostatku
materiální vykonatelnosti předmětného rozhodnutí, neboť nelze (s ohledem na
absenci výslovné specifikace sudého či lichého týdne, ve kterém má otec právo
na styk s nezletilou) považovat za určitý a tuto skutečnost nemůže nahrazovat
výklad a úvaha soudu o „právu volby prvního styku s nezletilou“. Povinná dále
namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které
nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241a
odst. 3 o.s.ř.), neboť tento vycházel toliko z tvrzení otce obsažených v jeho
návrhu na výkon rozhodnutí. Odvolací soud tak pominul § 6 o.s.ř., který mu
ukládá spolehlivě zjistit skutečnosti, které jsou mezi účastníky sporné.
Otec nezletilé ve svém vyjádření k podanému dovolání poukázal na skutkové
okolnosti předcházející vydání napadeného rozhodnutí.
Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle § 238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti usnesení
odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního
stupně, kterým bylo rozhodnuto o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí;
ustanovení § 237 odst. 1 a 3 zde platí obdobně (odstavec 2). Podle ustanovení §
237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. (ve spojení s § 238a odst. 1 písm. c/, odst. 2
o.s.ř.) je dovolání přípustné proti rozhodnutí, kterým odvolací soud změnil
usnesení, jímž soud prvního stupně rozhodl o návrhu na nařízení výkonu
rozhodnutí. Rozdílnost (nesouhlasnost) rozhodnutí soudů obou stupňů (tzv.
diformita) je základem, z něhož se odvíjí přípustnost dovolání ve smyslu
uvedených ustanovení. O nesouhlasná rozhodnutí jde tehdy, jestliže okolnosti
významné pro rozhodnutí věci byly posouzeny oběma soudy rozdílně, takže práva a
povinnosti stanovené účastníkům jsou podle závěrů těchto rozhodnutí odlišné.
Diformitou nelze ovšem rozumět rozdílné právní posouzení, pokud nemělo vliv na
obsah práv a povinností účastníků, ale jen takový
závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti v právních
vztazích účastníků; podstatné je porovnání obsahu obou rozhodnutí (srov.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 1998, sp. zn. 2 Cdon 931/97,
uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 9/1999, pod poř. č. 52,
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. července 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98,
uveřejněné v časopise Soudní judikatura 1/2000, pod poř. č. 7). V daném případě
soud prvního stupně i odvolací soud dospěly ke shodnému závěru, že předpoklady
pro nařízení výkonu rozhodnutí podle § 273 odst. 1 písm a/ o.s.ř. jsou splněny.
Okolnost, že odvolací soud ve výroku rozhodnutí uložil pokutu vyšší, než jakou
uložil povinné soud prvního stupně, nečiní pak sama o sobě ve smyslu uvedených
závěrů z jeho usnesení měnící rozhodnutí ve smyslu shora uvedeného ustanovení.
Je-li tedy napadeným rozhodnutím usnesení odvolacího soudu, kterým bylo
potvrzeno usnesení, jímž soud prvního stupně rozhodl o nařízení výkonu
rozhodnutí, je dovolání ve smyslu § 238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř. přípustné za
podmínek vymezených v § 237 odst. 1 písm. b/ nebo c/ o.s.ř. (srov. § 238a
odst. 2 o.s.ř.). Protože užití ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. je
vyloučeno (usnesení soudu prvního stupně nepředcházelo dřívější – odvolacím
soudem zrušené – rozhodnutí téhož soudu), lze o přípustnosti dovolání uvažovat
již jen z pohledu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., jež ji spojuje se
závěrem dovolacího soudu o zásadním významu rozhodnutí ve věci samé po právní
stránce. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v
rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.).
Dovolací přezkum předjímaný ustanovením § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je
předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního
významu; dovolání lze tudíž odůvodnit jedině ustanovením § 241a odst. 2 písm.
b/ o.s.ř. (nesprávným právním posouzením věci). Tímto důvodem včetně jeho
obsahového vymezení je dovolací soud vázán a pouze v jeho intencích posuzuje,
zda rozhodnutí odvolacího soudu má skutečně zásadní právní význam (§ 242 odst.
3, věta první, o.s.ř.). K okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle
ustanovení § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. nebo ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř.
nemůže být při posouzení, zda je dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
přípustné, přihlédnuto (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004,
sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura 7/2004, pod
poř. č. 132).
Jelikož k dovoláním otevřené otázce, zda-li je materiálně vykonatelný exekuční
titul (v případech tzv. personálních exekucí) postrádající přesné vymezení
počátku realizace styku oprávněné osoby s nezletilou v situaci, kdy v
podkladovém rozhodnutí není vyjádřeno, ve kterých týdnech se ve čtrnáctidenním
intervalu oprávnění ke styku (a tomu odpovídající povinnost přípravy dítěte)
zakládá, se dovolací soud v rozhodovací praxi dosud nevyjádřil, a protože její
posouzení může mít zjevně širší judikatorní význam (pro soudní praxi vůbec), je
proto namístě kvalifikovat napadené rozhodnutí jako zásadně významné (§ 237
odst. 3 o.s.ř.), a dovolání proti němu pokládat za přípustné.
Při přezkumu rozhodnutí odvolacího soudu je dovolací soud vázán důvody (včetně
jejich konkrétního vymezení), které byly dovoláním uplatněny; je-li dovolání
přípustné – jako v projednávaném případě – přihlédne dovolací soud z úřední
povinnosti též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3
o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o.s.ř.).
Předmětem dovolacího přezkumu je tedy (zejména) závěr odvolacího soudu o
splnění materiálních podmínek vykonatelnosti exekučního titulu – rozsudku
Okresního soudu v České Lípě ze dne 7. listopadu 2002, č. j. 21 Nc 761/2002-26
ve znění „… Otec je oprávněn stýkat se s nezletilou dcerou jednou za 14 dní od
soboty 9.00 hodin do neděle 18.00 hodin, o vánočních prázdninách 28.12 od 9.00
hodin do 18.00 hodin a po dobu jednoho týdne o letních prázdninách. ….“.
Jednou ze základních náležitostí materiální vykonatelnosti rozhodnutí je, aby v
něm byl vymezen rozsah a obsah povinností, k jejichž splnění byl výkon
rozhodnutí nařízen. Je tomu tak proto, aby vykonávací orgán (v daném případě
soud) věděl, co vlastně má být vynuceno, a aby nemusel teprve v průběhu
vykonávacího řízení zjišťovat, co je obsahem uložené povinnosti. Soudu v rámci
vykonávacího řízení tedy přísluší posoudit, zda rozhodnutí k výkonu navržené
ukládá povinnému povinnosti, jež lze vskutku vykonat, tedy např. zda uložená
povinnost odpovídá možným způsobům provedení výkonu rozhodnutí, zda tato
povinnost je konkretizována dostatečně určitě apod. Není-li možné z exekučního
titulu uvedené náležitosti materiální vykonatelnosti dovodit ani výkladem s
přihlédnutím k povaze uložené povinnosti nebo ke způsobu exekuce, nemůže takový
titul být způsobilým podkladem pro nařízení výkonu rozhodnutí (srov. např. Ze
zhodnocení rozhodování soudů a státních notářství při výkonu rozhodnutí
Nejvyššího soudu ČSR ze dne 18. února 1981, Cpj 159/79, uveřejněného pod č.
21/1981 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozhodnutí Nejvyššího
soudu ČR ze dne 30. června 2004, sp. zn. 20 Cdo 965/2003).
Z povahy vykonávacího řízení tak plyne, že – z hlediska požadavku materiální
vykonatelnosti titulu chybějící – okolnosti soud ve vykonávacím řízení již
zásadně zjišťovat nemůže; jinak řečeno, ve vykonávacím řízení není přípustné
titul o tyto okolnosti (vyjma zákonem stanovených skutečností) jakkoli
doplňovat. Odvolací soud svůj úsudek o materiální vykonatelnosti exekučního
titulu opřel o závěr, že i když vykonávané rozhodnutí explicitně počátek
realizace styku otce s nezletilou neuvádí a ani nestanoví, zda se bude styk
realizovat v lichých či sudých týdnech, je pak na vůli otce – při stanoveném
čtrnáctidenním intervalu oprávnění - (jakožto osoby v tomto rozsahu oprávněné z
citovaného rozhodnutí), aby sám tento počátek fakticky určil tím, že své právo
titulem založené poprvé vykoná. S tímto závěrem odvolacího soudu však souhlasit
nelze.
Je nespornou procesní zásadou požadavek, aby vykonávané rozhodnutí bylo z
hlediska materiální vykonatelnosti natolik určité, aby jak straně oprávněné,
tak také straně povinné, byl jednoznačně zřejmý a zcela určitý rozsah a obsah
rozhodnutím autoritativně nastolených (popř. deklarovaných) práv a povinností,
které jim svědčí, popř. které jim jdou k tíži. Nelze mít přesvědčivý a
rovnoprávný argument pro závěr, aby straně oprávněné bylo ve vykonávacím řízení
přiznáno právo, které nemá oporu ve výroku exekučního titulu. Odvolací soud
pomíjí skutečnost, že právu otce na pravidelný styk s dítětem odpovídá (z
povahy věci) také povinnost matky dítě na tento styk náležitě připravit. Pokud
výrok rozsudku sám, ani odůvodnění takového titulu a ani okolnosti uzavírání
dohody, jež se stala jeho obsahem, neumožňují matce – a objektivně ani soudu
-jednoznačně si dovodit, kdy je otec poprvé oprávněn své právo styku s dítětem
využít, nelze na ní spravedlivě požadovat, aby se podvolovala otcově – jí
neznámé – volbě o počátku realizace oprávnění stýkat se s dítětem ve
čtrnáctidenním intervalu, taková skutečnost je mezi nimi sporná, a proto také
nelze ani dovozovat porušení této povinnosti ze strany matky. Tuto neurčitost
pak nelze odstraňovat výkladem, jaký zastává odvolací soud. Oprávněný (otec)
totiž nemá povinnost své právo na styk realizovat první nebo druhý týden po
právní moci rozsudku, jak odvolací soud naznačuje, když se nabízejí i jiné
možné výklady vztahující se např. k uzavření dohody a okamžik právní moci mohl
být pro účastníky těžko jednoznačně zřejmý. Tato nejistota ohledně počátku
založené časové posloupnosti tak má nezbytně dopad do práv a povinností matky
dítěte, neboť není postaveno najisto, kdy tento okamžik nastane a musí dítě
připravit ke styku s oprávněným a kdy naopak může plně užívat svých práv mít
dítě u sebe. Požadavku materiální vykonatelnosti předmětného rozsudku
vykonávaného v režimu § 273 o.s.ř. tak odpovídá potřeba výslovné a jednoznačné
specifikace počátku realizace opakovaných styků s nezletilou nebo výslovné
vymezení, zda se bude opakovaný styk otce s nezletilou realizovat v sudé nebo
liché týdny. Ostatně obdobné pochybnosti - neřešitelné bez zásahu do představy
jedné ze stran - z vykonávaného rozhodnutí vyplývají pro obnovení pravidelného
víkendového styku i po vánočních a letních prázdninách.
S ohledem na právě uvedené závěry se proto dovolací soud neztotožnil se závěrem
odvolacího soudu co do názoru na materiální vykonatelnost vykonávaného
rozsudku. Ostatní otázky, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatelka napadla,
dovolací soud přezkumu nepodrobil; zásadní právní význam ve smyslu § 237 odst.
1 písm. c/ o.s.ř. nemají, nehledě na to, že ve světle shora přijatého závěru (o
materiální nevykonatelnosti exekučního titulu) se staly pro rozhodnutí o návrhu
na nařízení výkonu rozhodnutí nepodstatnými.
Poněvadž k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné, dospět nelze,
Nejvyšší soud je v souladu s ustanovením § 243b odst. 2 o.s.ř. zrušil a vrátil
odvolacímu soudu zpět k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 o.s.ř.). Uvedený postup
tak případně účastníkům umožní odstranit vadný vykonávaný rozsudek žalobou pro
zmatečnost, a to postupem předpokládaným podle ustanovení § 229 odst. 2 písm.
c/ o.s.ř.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1 věta
první, § 226 o.s.ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů
řízení, včetně nákladů dovolacího řízení (§ 243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. listopadu 2005
JUDr. František Ištvánek, v. r.
předseda senátu