20 Cdo 17/2026-289
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Aleše Zezuly v exekuční věci oprávněného Družstva Balabenka, se sídlem v Praze 9, Sokolovská č. 1252/230, identifikační číslo osoby 44849362, zastoupené JUDr. Ivanou Sittkovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Medkova č. 913/48, proti povinnému T. M., pro vyklizení a zaplacení částek 74 144,50 Kč a 4 356 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 78 EXE 6105/2020, o dovolání povinného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. června 2025, č. j. 13 Co 150/2025-246, takto:
Dovolání povinného se odmítá.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Nejvyšší soud dovolání povinného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne
16. června 2025, č. j. 13 Co 150/2025-246, podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. ledna 2022 (srov. část první čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl, neboť dovolání nesplňuje obligatorní náležitosti dovolání uvedené v ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř., když především neobsahuje údaj o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Dovolatel vymezil přípustnost dovolání následovně: „Napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam proto, že byly řešeny právní otázky, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, a otázka, která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně.“ Tímto způsobem však přípustnost dovolání být založena nemůže, neboť dovolatel se ani nepokusil formulovat jakoukoliv otázku, kterou by se měl dovolací soud zabývat. Právní úprava dovolacího řízení účinná od 1.
ledna 2013 předpokládá, že dovolací soud se bude při posouzení přípustnosti dovolání zabývat právní otázkou, kterou dovolatel konkrétně vymezí. Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě, správně a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho přezkum stal neomezenou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením § 242 o. s. ř. (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008, či ze dne 14.
září 2010, sp. zn. 22 Cdo 3215/2008). Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že tvrzení o zásadním právním významu dovoláním napadeného usnesení je z hlediska způsobilosti založit přípustnost dovolání právně zcela bezvýznamné. Dovolatel patrně přehlédl, že přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. není již od 1. ledna 2013 budována na kritériu „zásadní právní významnosti“ napadeného rozhodnutí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2013, sen. zn. 29 ICdo 43/2013).
Nedostatek vymezení přípustnosti dovolání nelze již odstranit, poněvadž lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. ustanovení § 241b odst. 3 větu první o. s. ř.), uplynula. Jde přitom o takovou vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedené náležitosti nelze posoudit přípustnost dovolání. Povinný spolu s dovoláním vznesl námitku podjatosti všech soudců – členů senátu Městského soudu v Praze sp. zn. 13 Co, protože „úmyslně rozhodují v jeho neprospěch“ a minimálně někteří byli účastni vydání „úmyslně nezákonného rozhodnutí, které je předmětem exekuce“, a tedy jsou podle dovolatele pro svůj poměr k osobě povinného a k předmětu řízení vyloučeni z rozhodování ve věci.
Protože je z obsahu námitky podjatosti zřejmé, že povinný soudcům vytýká jejich postup v řízení o projednávané věci (srov. § 14 odst. 4 o. s. ř.), a ani skutečnost, že soudce vydal exekuční titul, není důvodem pro vyloučení soudce z projednávání a rozhodování věci v exekučním řízení, vyhodnotil Nejvyšší soud bez dalšího takovou námitku podjatosti jako nedůvodnou. O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu [§ 87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů].
P o u č e n í: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.