ch. zák.
Kategorie rozhodnutí: B
Podána ústavní stížnost.
Výsledek US: -
Datum rozhodnutí US: -
20 Cdo 1702/2017-232
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Kůrky a
soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci
oprávněné S.A. ZIEGLER FRANCE, identifikační číslo osoby 45193380, se sídlem
Avenue Konrad 1, 592 23 Roncq, Francouzská republika, zastoupená Mgr. Davidem
Řehákem, advokátem, sídlem Holečkova 100/9, 150 00 Praha 5, proti povinné
ROLINE INTERNATIONALE SPEDITION s. r. o., identifikační číslo osoby 25219073,
se sídlem Boží Dar 129, 363 01 Boží Dar, zastoupené Mgr. Martinem Laipoldem,
advokátem sídlem Rubešova 83/10, 120 00 Praha 2, o 130.585,95 EUR s
příslušenstvím vedené u soudního exekutora JUDr. Jiřího Komárka, Exekutorský
úřad Žďár nad Sázavou, pod sp. zn. 38 EX 779/15, o zastavení exekuce, o
dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 12. 2016,
č.j. 61 Co 276/2016-187, takto:
I. Dovolání se zamítá. Dovolání proti nákladovému výroku (IV.) se odmítá.
II. Oprávněná je povinna zaplatit povinné k rukám Mgr. Martina Laipolda,
advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení na nákladech dovolacího
řízení částku 11 573 Kč.
Usnesením ze dne 12. 10. 2015, č. j. 27 EXE 2732/2015-51, Okresní soud v
Karlových Varech prohlásil za vykonatelné rozhodnutí Soudu I. stupně pro věci
obchodní ve Štrasburku č. 03/01008 ze dne 18. 12. 2009 a rozhodnutí Odvolacího
soudu v Colmar č. 1 A 10/04260 ze dne 14. 11. 2012, jimiž byla povinné uložena
povinnost zaplatit oprávněné částku v celkové výši 130.585,95 EUR a 10.000 EUR
jako náhradu nákladů soudního řízení; povinná (solidárně s řidičem vozidla)
byla shledána odpovědnou za škodu na zásilce v rámci mezinárodní přepravy (dle
„Úmluvy CMR“), k níž došlo krádeží 2277 kusů dopravovaných mobilních telefonů.
Provedením exekuce pověřil okresní soud soudního exekutora JUDr. Jiřího
Komárka, Exekutorský úřad Žďár nad Sázavou.
Usnesením ze dne 4. 4. 2016, č.j. 27 EXE 2732/2015-133, tento soud na návrh
povinné exekuci zastavil a uložil oprávněné povinnost zaplatit povinné a
exekutorovi náklady exekučního řízení; coby důvod zastavení exekuce soud
stanovil, že vymáhaný nárok je promlčen. Krajský soud v Plzni napadeným
usnesením toto usnesení soudu prvého stupně potvrdil (výrok I.); odlišně
rozhodl toliko o nákladech exekučního řízení, přičemž oprávněné uložil
povinnost zaplatit povinné 114.012,95 Kč (výrok II.), dále, že oprávněná je
povinna zaplatit pověřenému soudnímu exekutorovi náklady exekuce ve výši 7.865
Kč (výrok III.) a konečně oprávněnou odsoudil k náhradě nákladů odvolacího
řízení ve výši 29.581,19 Kč (výrok IV.).
Pro závěr o promlčení uplatněného nároku vycházely nižší soudy z kolizních
norem obsažených v zákoně č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a
procesním (dále jen „ZMPS“), a na jejich základě určily jako právo rozhodné pro
daný mezinárodní závazkový vztah právo České republiky. Jeho součástí je Úmluva
o přepravní smlouvě v mezinárodní silniční nákladní dopravě (dále jen „Úmluva
CMR“, event. „Úmluva“), uveřejněná vyhláškou č. 11/1975 Sb., jež v čl. 32 odst.
3 obsahuje ustanovení pro stavení a přerušení promlčecí doby normující, že tyto
instituty se jinak řídí právem platným u projednávajícího soudu – francouzské
právo však v rozhodné době stavení a přerušení neupravovalo. Na základě
nutnosti užít tuzemský právní řád, zejména pak obchodní zákoník, uzavřely soudy
– s odkazem na § 408 odst. 2 obchodního zákoníku – že tam uvedená tříměsíční
lhůta k podání návrhu na výkon rozhodnutí v situaci, kdy právo bylo soudem
přiznáno později než tři měsíce před uplynutím promlčecí doby nebo po jejím
uplynutí, uplynula 14. 2. 2013, jestliže exekuční tituly nabyly právní moci dne
14. 11. 2012.
Oprávněná v dovolání spatřuje nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem
(srov. ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.), přičemž podmínka přípustnosti je
podle jejího názoru naplněna tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení
otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu
nebyla dosud řešena (§ 237 o. s. ř.).
Dovolací otázky explicite uvádí takto:
1) Lze subsidiárně užít přímé kolizní normy, včetně únikových doložek, v
souvislosti s právní úpravou promlčení dle Úmluvy CMR?
2) Je namístě s ohledem na okolnosti konkrétního případu upřednostnit
flexibilní hraniční určovatel uvedený v ustanovení § 10 odst. 1 ZMPS namísto
ustanovení § 10 odst. 2 ZMPS?
3) Lze teleologickým výkladem dospět ke spravedlivému závěru, dle kterého se
ustanovení § 408 odst. 2 obchodního zákoníku použije rovněž na výkon
cizozemského rozhodnutí na území České republiky za současného zvážení všech
mezinárodních vztahů?
(tolik citace)
K otázce první dovolatelka tvrdí, že Úmluva CMR byla použita odvolacím soudem
nesprávně, neboť obsahuje úpravu promlčení „komplexní“, a oproti některým
dalším mezinárodním smlouvám nepřipouští aplikaci jiných předpisů, pročež „by
tedy neměly být aplikovány kolizní normy místa soudu, a tudíž ani hmotněprávní
normy, týkající se promlčení, jež by jinak byly na základě těchto kolizních
norem určené“.
Rovněž co do druhé otázky dovozuje dovolatelka, že odvolací soud pochybil;
přednosti se mělo dostat ustanovení § 10 odst. 1 ZMPS, a nikoli § 10 odst. 2,
neboť „rozumnému uspořádání daného vztahu“ odpovídá určení právního řádu
francouzského, a to především proto, že její sídlo se nachází na území Francie,
místo plnění probíhalo „z velké části“ tamtéž, kde bylo plnění i doručeno, a
nalézací řízení „proběhlo před francouzskými soudy podle tamních právních
předpisů“.
Co do otázky třetí dovolatelka uvedla, že úprava promlčení dle ustanovení § 408
odst. 2 obch. zák. byla užita „zjednodušeně“, necitlivě a v důsledku
nespravedlivě vůči zahraničním věřitelům, jelikož je zjevně obrácena do vztahů
mezi subjekty „českými“, přičemž evropské unijní předpisy ani jiné zahraniční
právní řády „tak nezvykle krátkou promlčecí dobu“ neznají. V podrobnostech pak
dovolatelka poukazuje na výkladová pravidla zákona č. 89/2012 Sb. (§ 2, §
3030), jakož i pravidla formulovaná v mnohých (označených) rozhodnutích
Ústavního soudu.
Nesprávnost rozhodnutí spatřuje dovolatelka dále v nákladových výrocích, totiž
v nesprávné aplikaci advokátního tarifu odvolacím soudem, a to jmenovitě v
nesprávném určení počtu relevantních úkonů, jež měla učinit povinná, a tomu
odpovídající nesprávně přiznané výši náhrady nákladů. Bez bližšího odůvodnění a
vypořádání se s argumentací oprávněné byla výsledná částka odvolacím soudem
ponechána bez výraznější změny.
Oprávněná současně podala návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí
(§ 243 písm. a o. s. ř.).
K dovolání se vyjádřila oprávněná. „Nechápe“ argumentaci dovolatelky co do
výkladu k první otázce, neboť podle jejího názoru opak vyplývá z čl. 10 Ústavy
České republiky, jakož i z ustanovení § 756 obch. zák., odkud plyne
subsidiarita českého právního řádu tam, kde mezinárodní smlouva mlčí; není pak
správné ani tvrzení, že úprava Úmluvy CMR ohledně promlčení je „komplexní“, a
odkazuje zde na její čl. 32 odst. 3. V otázce druhé povinná proti dovolatelce
dovozuje, že ustanovení § 10 odst. 2 ZMPS slouží „smyslem a účelem“ k rozvedení
obecné zásady dle § 10 odst. 1, a oproti argumentu „sídlem oprávněné, místem
soudu, místem plnění přepravní smlouvy“ by ona mohla poukazovat na to, že
„odesílatel byl český právní subjekt, zboží bylo českého původu… dopravce byl
český subjekt, vozidlo bylo registrováno v ČR a řidič vozidla byl také občan
České republiky“. K otázce třetí povinná uvedla, že „existuje celá řadu
judikátů“ Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, v nichž byl aprobován výklad
ustanovení § 408 obch. zák., jenž byl podán v dané věci, a který nepřipouští
„jiný ústavně konformní výklad“, na čemž nemůže ničeho změnit ani znění
ustanovení § 3030 o. z. I ona čelila obtížím, neboť se v nalézacím řízení
„musela přizpůsobit francouzskému právu“ a „ve velmi krátkém časovém úseku
zajistit advokáta ve Francii“. Přitom dovolatelka, nechtěla-li využít předběžné
vykonatelnosti prvoinstančního rozsudku, „přistoupila k zahájení exekučního
řízení až téměř tři roky po ukončení soudního sporu“.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 30. 9. 2018, dále jen
„o. s. ř.“ (srov. čl. II, bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé
další zákony, jakož i čl. II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon
č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů,
a některé další zákony), jestliže směřuje proti usnesení odvolacího soudu
vydanému dne 14. 12. 2016 a exekuční řízení bylo zahájeno dne 7. 9. 2015.
Dovolání bylo podáno včas a osobou oprávněnou (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) řádně
zastoupenou advokátem (§ 241 o. s. ř.), odpovídá i požadavku náležitého
uvedení, v čem je spatřováno splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237,
§ 241a odst. 2 o. s. ř.), a obsahuje též srozumitelně formulované dovolací
důvody (§ 241a odst. 2, odst. 3 o. s. ř.), které – systematicky uvedenou
argumentací dovolatelky vztahující se postupně k jednotlivým důvodům – tyto
předpoklady přípustnosti dovolání obsahově (věcně) vystihují. Konkrétně jde o
to, že je akceptovatelný úsudek dovolatelky, že jí předestřené právní otázky
nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu – v daném procesním kontextu – v
úplnosti vyřešeny.
Dovolání je tak podáním formálně bezvadným.
Pro posouzení jeho opodstatněnosti, dovolací soud předně předesílá, že
posuzované řízení je řízením o výkon rozhodnutí (po vydaném prohlášení o
vykonatelnosti uplatněného titulu), což má specifické důsledky, jak bude
ozřejměno posléze.
Dovolatelka předně poukazuje na nesprávné užití Úmluvy CMR, když tam uvedenou
úpravu promlčení závazků z mezinárodní přepravy považuje za „komplexní“.
Podle ustanovení § 756 obch. zák. se ustanovení tohoto zákona použije, jen
pokud mezinárodní smlouva, která je pro Českou republiku závazná a byla
uveřejněna ve Sbírce zákonů, neobsahuje odlišnou úpravu.
Podle čl. 1 odst. 1 se tato Úmluva vztahuje na každou smlouvu o přepravě
zásilek za úplatu silničním vozidlem, jestliže místo převzetí zásilky a
předpokládané místo jejího dodání, jak jsou uvedena ve smlouvě, leží ve dvou
různých státech, z nichž alespoň jeden je smluvním státem této Úmluvy. Toto
ustanovení platí bez ohledu na trvalé bydliště a státní příslušnost stran.
Podle čl. 32 odst. 1 se nároky z přeprav, na něž se vztahuje tato Úmluva,
promlčují za jeden rok. V případě úmyslu nebo takového zavinění, které se podle
práva soudu, u něhož se právní věc projednává, považuje za rovnocenné úmyslu,
je promlčecí doba tříletá. Na tento článek odkazuje i čl. 39 odst. 4,
upravující postih mezi dopravci.
Úmluva CMR je mezinárodní smlouvou dle čl. 10 Ústavy, v důsledku čehož je
nadána aplikační předností před národními zákony, zde konkrétně před obchodním
zákoníkem; ke stejnému závěru ostatně vede i její čl. 41 odst. 1. Z dikce výše
uvedených článků v obecné rovině vyplývá, že promlčecí doba v Úmluvě CMR se
vztahuje na všechny nároky související s přepravní smlouvou a dále na nároky,
které věcně souvisí se stranami přepravní smlouvy či s mezinárodní přepravou
zboží (viz SEDLÁČEK, Pavel. Úmluva CMR: (komentář) : mezinárodní silniční
nákladní doprava : soudní rozhodnutí : výklad jednotlivých ustanovení. Praha:
Vox, 2009, str. 530 a násl. ISBN 978-80-86324-82-1.).
Určujícím hlediskem pro posouzení délky promlčecí doby, v níž se nárok z
přepravy promlčuje a jejího běhu tedy je, zda se jedná o přepravu podle Úmluvy
CMR (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2003, sp. zn. 32 Odo
53/2002). Soud se tak v každém projednávaném případě musí zabývat otázkou, zda
nárok – byť výslovně neupravený Úmluvou CMR – věcně souvisí s mezinárodní
přepravou či s jejími stranami, přičemž dospěje-li ke kladnému závěru, aplikuje
speciální úpravu promlčení v Úmluvě CMR, a nebude přitom rozhodné, zda
požadovaný nárok je či není upraven i rozhodným národním právem. Ani účastníci
daného řízení nepochybují, že podmínky aplikace Úmluvy byly v dané věci splněny.
Neplatí však, že úprava promlčení v Úmluvě CMR je použitelná pro veškeré nároky
z mezinárodních přepravních závazků (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 28. 1. 2004, sp. zn. 32 Odo 805/2002). Tak je tomu i v poměrech dané věci,
jestliže tato úprava zjevně sleduje standardní použití institutu promlčení jen
do řízení nalézacího; je i zde pojímáno v podobě důsledku nevykonání práva v
předem stanovené době, spočívajícího v oslabení práva tím, že v tomto řízení
(na základě námitky účastníka) nebude uplatněný nárok soudem přiznán. Naopak
Úmluva očividně neřeší otázku, do kdy lze – bez takového oslabení – právo u
soudu uplatnit k nucenému výkonu, jestliže bylo již v nalézacím řízení
přiznáno. Ostatně, jestliže by pro takový případ měly (mohly být) k dispozici
ty nástroje, jež představuje „stavení běhu promlčecí doby či přerušení
promlčení“, pak stojí za připomenutí, že čl. 32 odst. 3 Úmluvy zde odkazuje na
„právo platné u soudu, u něhož se právní věc projednává“.
Ani v posuzovaném případě se přitom nepodává, že by k promlčení nároku ve fázi
nalézací došlo (ani dojít nemohlo, neboť nebyla vznesena námitka promlčení),
přičemž nárok plynoucí z odpovědnosti za škodu při přepravě zboží byl řádně
uplatněn a francouzskými soudy – shora identifikovanými rozhodnutí Soudu I.
stupně pro věci obchodní ve Štrasburku č. 03/01008 ze dne 18. 12. 2009 a
rozhodnutí Odvolacího soudu v Colmar č. 1 A 10/04260 ze dne 14. 11. 2012 - také
přiznán. Toliko námitka v řízení před tamními soudy by zakládala povinnost
francouzských soudů zabývat se otázkou, zda zde uplatněný nárok je či není
promlčen z hledisek úpravy zakotvené v Úmluvě CMR, jak byla shora citována.
Tím je zodpovězena první otázka formulovaná dovolatelkou shora, a to s tím
výsledkem, že odvolací soud zde nepochybil. Právní úprava promlčení oproti
názoru dovolatelky „komplexní“ není, a přesahy k úpravě národním právem jsou v
dané věci – výkonu soudním rozhodnutím přiznaného práva – otevřené.
Což nutně soustřeďuje v dalším kroku pozornost – na téma druhé dovolatelčiny
otázky – k zákonu č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním,
jehož nesprávnou aplikaci nižšími soudy dovolatelka rovněž namítá.
Ani zde, pakliže se dovolatelka dovolávala – oproti § 10 odst. 2 písm. c) ZMPS,
k němuž se uchýlily oba nižší soudy – aplikace § 10 odst. 1 coby ustanovení
rozhodného tím, že vyslovuje určující hledisko „rozumného uspořádání daného
vztahu“, dovolatelce přisvědčit v úplnosti nelze.
Podle § 10 odst. 1 ZMPS nezvolí-li účastníci rozhodné právo, řídí se jejich
závazkové vztahy právním řádem, jehož použití odpovídá rozumnému uspořádání
daného vztahu.
Podle § 10 odst. 2 písm. c) ZMPS se smlouvy o dopravě (smlouvy o přepravě,
smlouvy zasilatelské apod.) zpravidla řídí právem místa, kde má dopravce nebo
zasilatel sídlo nebo bydliště v době uzavření smlouvy.
Hraničním určovatelem je určitá skutečnost významná pro daný druh právních
vztahů nebo otázek označených v rozsahu kolizní normy, která je určující pro
následný výběr práva, jehož se má na daný právní vztah použít, přičemž
evidentně platí, že ustanovení § 10 odst. 1 je obecným a § 10 odst. 2 písm. c)
ustanovením speciálním; jinými slovy, ustanovení § 10 odst. 2 písm. c) ZMPS
představuje tzv. zvláštní hraniční určovatel, typově pro určité právní vztahy
naplňující obsah určovatele dle § 10 odst. 1, a proto je-li dána skutečnost
použitelná k jeho konstrukci, použije se namísto určovatele základního, jehož
tím doplňuje a konkretizuje. Dosahuje se tím použití práva, jež má k právním
vztahům spadajícím pod rozsah dané kolizní normy bližší vztah, neboť zvláštní
kolizní norma disponuje užším rozsahem vyňatým z rozsahu základní kolizní normy
(srov. KUČERA, Zdeněk. Mezinárodní právo soukromé. 7. vyd. Brno: Doplněk, 2009,
str. 128. ISBN 978-80-7239-231-5.).
Volba „vhodného“ právního řádu vzhledem ke skutkovým okolnostem jednotlivého
případu je na odůvodněné úvaze soudu, při respektu k úmyslu zákonodárce
(explicite vtěleného do textové podoby ustanovení § 10 odst. 1 a 2 ZMPS) a v
použité interpretační metody jazykové a systematické. Namístě je pak – v duchu
výše řečeného – úsudek, že speciální typy smluvních závazkových vztahů podle §
10 odst. 2 ZMPS jsou primárním určovatelem rozhodného práva, nejsou-li dány
natolik významné (mimořádné) okolnosti, jež by vybočením odtud založily volbu
práva podle ustanovení § 10 odst. 1.
Jestliže tedy obecné soudy zvolily jako rozhodné právo české s odůvodněním,
odkazujícím na ustanovení § 10 odst. 2 písm. c), že povinná měla v době
uzavření (a po celou dobu trvání závazkového vztahu a soudního řízení) sídlo na
území České republiky a současně neshledaly okolnosti odůvodňující aplikaci
obecného určovatele v § 10 odst. 1, je jejich názor s právě vyloženými úvahami
konformní (byť celkový výsledek je založitelný i na další argumentaci, jež bude
vyložena níže). Ostatně „rozumnost uspořádání daného vztahu“, jak ji vnímá
povinný ve svém vyjádření, není v nepoměru k té, již předestřela dovolatelka v
dovolání (viz výše), což vede k podpoře implicite nižšími soudy osvojenému
úsudku, že dovolatelkou odkazované okolnosti výše uvažovaný „mimořádný“
charakter, způsobilý k odklonu od ustanovení § 10 odst. 2 písm. c) ve prospěch
užití obecného ustanovení § 10 odst. 1 ZMPS, nepředstavují.
Tím se odpovídá na dovolatelčinu otázku druhou.
A konečně, nelze se ztotožnit ani s námitkou, vycházející z její třetí otázky,
poukazující na (údajně) nesprávnou a nespravedlivou aplikaci hmotněprávních
předpisů v souvislosti s výkonem cizozemských rozhodnutí, jmenovitě aplikaci
úpravy promlčení dle ustanovení § 408 odst. 2 obch. zák.
Dle čl. 38 odst. 1 Nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000, o
příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních
věcech („Nařízení Brusel I.“) je rozhodnutí vydané v jednom členském státě,
které je v tomto státě vykonatelné, vykonáno v jiném členském státě poté, co
zde bylo na návrh kterékoli zúčastněné strany prohlášeno za vykonatelné.
Dle čl. 41 téhož je rozhodnutí vykonatelné, jakmile jsou splněny formální
náležitosti uvedené v čl. 53, což je v případě podání návrhu na prohlášení
vykonatelnosti předložení osvědčení podle čl. 54, které vydá na žádost
kterékoli dotčené strany za použití standardního formuláře (aniž je však dotčen
čl. 55, podle kterého může příslušný orgán určit lhůtu k jeho dodatečnému
předložení, přijmou rovnocennou písemnost, popř. jeho předložení prominout); to
vše, aniž by bylo rozhodnutí přezkoumáváno podle čl. 34 a 35.
Jak bylo již shora připomenuto, v souzené věci (výkonu rozhodnutí) jde o
otázku, kdy se promlčuje právo již pravomocně (v nalézacím řízení) přiznané,
tj. o otázku, kdy nejpozději může oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí,
aby se nevystavil nebezpečí úspěšně vznesené námitky promlčení, resp. aby výkon
rozhodnutí nebyl posléze pro promlčení zastaven.
Přitom platí, a to nezpochybnitelně (viz též výše), že výkon cizozemského
rozhodnutí probíhá za stejných podmínek jako výkon rozhodnutí tuzemského, a co
je klíčové, toto řízení se řídí právním řádem státu výkonu, tj. zde právem
českým; aplikovány musí být tedy výlučně tuzemské předpisy upravující výkon
rozhodnutí a exekuci (zásada lex fori).
To jest samozřejmě vztáhnout i k tuzemskému ustanovení § 268 odst. 1 o. s. ř.,
jež upravuje institut zastavení výkonu rozhodnutí (exekuce), o který v dané
věci jde. A to včetně ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., jež ukládá
zastavit výkon rozhodnutí, je-li nepřípustný, protože je tu jiný důvod, pro
který rozhodnutí nelze vykonat. Pod takový „jiný důvod“ konstantní (tuzemská)
soudní praxe zařadila i ten, jenž spočívá v tom, že vykonávané právo je
promlčeno, byla-li povinným vznesena odpovídající námitka.
Se zřetelem k výše traktované zásadě aplikace práva věc projednávajícího soudu
je logické, že zastavení výkonu rozhodnutí podle citovaného ustanovení § 268
odst. 1 písm. h) o. s. ř. argumentem promlčení vykonávaného práva, vyžaduje,
aby i tento argument měl své ukotvení v právu soudu, který výkon provádí; v
daném případě tak v právu českém (čímž je v předchozím dovozený závěr o
aplikovatelnosti českého práva, jak bylo též ohlášeno, posílen).
Což obrací pozornost – jak ostatně, a to nutně, činily oba nižší soudy vzhledem
k povaze hmotněprávního vztahu účastníků – k dovolatelkou kritizované aplikaci
ustanovení § 408 odst. 2 obch. zák.
Dle § 408 odst. 1 obch. zák. bez ohledu na jiná ustanovení tohoto zákona skončí
promlčecí doba nejpozději po uplynutí 10 let ode dne, kdy počala poprvé běžet.
Námitku promlčení však nelze uplatnit v soudním nebo rozhodčím řízení, jež bylo
zahájeno před uplynutím této lhůty.
Dle § 408 odst. 2 obch. zák. bylo-li právo pravomocně přiznáno v soudním nebo
rozhodčím řízení později než tři měsíce před uplynutím promlčecí doby nebo po
jejím uplynutí, lze rozhodnutí soudně vykonat, jestliže řízení o jeho výkonu
bylo zahájeno do tří měsíců ode dne, kdy mohlo být zahájeno.
Ustanovení 408 odst. 2 obch. zák. pro obchodněprávní závazky zakotvuje 10ti
letou promlčecí lhůtu, přičemž „tato desetiletá doba má povahu promlčecí doby
všeobecné a v jejím rámci musí být zahájeno případně i řízení o výkon
rozhodnutí, kterým bylo právo přiznáno“ (srov. POKORNÁ, Jarmila. Obchodní
zákoník: komentář. II. díl, (§ 221 až 775). Praha: Wolters Kluwer Česká
republika, 2009, § 480. Komentáře Wolters Kluwer. ISBN 978-80-7357-491-8.). V
omezující desetileté promlčecí době tedy musí být rovněž zásadně zahájeno
řízení o výkonu rozhodnutí (srov. ŠTENGLOVÁ, Ivana. Obchodní zákoník: komentář.
13. vyd. V Praze: C.H. Beck, 2010, str. 1070. Beckova edice komentované zákony.
ISBN 978-80-7400-354-7.); ustanovení § 408 odst. 2 pak zakotvuje dodatečnou
tříměsíční lhůtu ode dne, kdy mohlo být zahájeno, pro případy, bylo-li právo
pravomocně přiznáno v soudním nebo rozhodčím řízení později než tři měsíce před
uplynutím promlčecí doby nebo po jejím uplynutí.
Ke stejnému závěru dospěl i Nejvyšší soud, totiž že řízení o výkon rozhodnutí
(vydaného v nalézacím, ať již soudním či rozhodčím řízení) přiznávajícího
určité právo musí být zahájeno v desetileté lhůtě, počítané ode dne, kdy lhůta
počala běžet poprvé (§ 408 odst. 1 obch. zák.), a v určitých případech v
desetileté lhůtě prodloužené o další tři měsíce od vykonatelnosti rozhodnutí –
viz § 408 odst. 2 obch. zák. (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2003,
sp. zn. 20 Cdo 1595/2002, uveřejněné pod číslem 13/2006 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek).
K argumentaci dovolatelky je namístě uvést, že jen stěží lze uznat, že má-li
být v mezinárodních vztazích použito českého práva, pak jen pro právní subjekty
české, neboť pro subjekty cizí („zahraniční věřitele“), zejména v poměrech
nařízení Brusel I., jde v ustanovení § 408 odst. 2 obch. zák. o úpravu
stanovící promlčecí dobu „nepřiměřeně krátkou“ a „nevídanou“, a ve svých
důsledcích i „nespravedlivou“. Je tomu tak jednoduše proto, že subjekty
mezinárodních právních vztahů již z povahy věci musí počítat s tím, že v jejich
konkrétní věci nebude aplikováno „jejich“ právo, nýbrž právo toho cizího
subjektu, s nímž jsou v rozhodném právním vztahu, a to byť by se z pohledu
„domácího“ jevilo jako „neobvyklé“ (ve hře je též obecná zásada rovnosti
účastníků v řízení a před zákonem). Dovolatelka, podala-li návrh na nařízení
výkonu rozhodnutí (exekuce) v České republice, musela bezpochyby počítat s tím,
že v takto zahájeném řízení bude aplikováno právo české, a to včetně té úpravy
promlčení v obchodněprávních vztazích, kterou představovalo kritické ustanovení
§ 408 odst. 2 obch. zák., jehož výklad byl již dávno předtím v tuzemských
poměrech ustálený a obstál i v rámci řízení o ústavních stížnostech před
Ústavním soudem. Pak bylo jen na ní, aby si opatřila odpovídající právní
informace, a učinila-li by tak odpovědně, bez prodlení, nic nepřekáželo, aby
řízení o výkon rozhodnutí zahájila včas, aniž mohlo být její právo ohroženo
námitkou promlčení.
Zde se připomíná, že titulem v dané věci je rozsudek Odvolacího soudu v Colmar
č. 1 A 10/04260 dne 14. 11. 2012 (byť i rozhodnutí prvostupňového soudu ve
Štrasburku č. 03/01008 ze dne 18. 12. 2009 bylo již předběžně vykonatelné),
osvědčení, jakožto obligatorní součást návrhu na prohlášení vykonatelnosti,
bylo vydáno dne 17. 1. 2013, oprávněná dovolatelka požádala o prohlášení
vykonatelnosti cizozemských rozhodnutí na území České republiky však až dne 7.
9. 2015 a návrh na nařízení výkonu rozhodnutí podala dne 8. 9. 2015.
Odkazuje-li dovolatelka na interpretační principy, zakotvené v ustanovení § 2,
§ 3030 o. z., resp. vyjádřené v citovaných judikátech Ústavního soudu, postačí
namítnout, že odtud ani sama nedovozuje, jak, kterou, a do jaké podoby správně
vyloženou normou, mělo být promlčení v dané věci aplikováno či jen uváženo.
Je-li dovolání ve věci neopodstatněné (a dovolací soud je zamítne), je pro
posouzení dovolání do nákladových výroků namístě postupovat tak, jako kdyby
bylo podáno samostatně, a to včetně hodnocení jeho formálních náležitostí,
předepsaných v ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř., zde jmenovitě té, jež
spočívá v povinnosti vymezit, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání (§ 237 o. s. ř.). Pakliže tuto náležitost podané dovolání
postrádá, a nebyla včas doplněna – jako je tomu v daném případě – je podáním
vadným, které pro tuto vadu musí být odmítnuto (§ 243c o. s. ř.), a tak bylo
také rozhodnuto.
Na vyloženém argumentačním základě je tak namístě uzavřít, že napadený rozsudek
odvolacího soudu – ve výsledku jím vedeného řízení a v mezích dovolatelkou
uplatněných dovolacích důvodů, jimiž je soud vázán – je správný, pročež
dovolání, které proti němu podala oprávněná, Nejvyšší soud podle ustanovení §
243d písm. a) o. s. ř. zamítl.
Se zřetelem k výsledku dovolacího řízení nelze vyhovět ani návrhu oprávněné „na
odklad vykonatelnosti“ napadeného usnesení odvolacího soudu [§ 243 písm. a) o.
s. ř.], když ostatně z povahy věci nemohlo přicházet v úvahu nic jiného, než
odklad jeho právní moci podle ustanovení § 243 písm. b) téhož předpisu, a
„odklad výkonu“, o kterém se dovolatelka zmiňuje též, je uplatnitelný jen ve
vlastním exekučním řízení (coby odložení provedení exekuce), nikoli v řízení
tomto. Nebylo-li rozhodnuto dříve, zvláštního výroku již netřeba.
Protože dovolání oprávněné bylo zamítnuto, je namístě úspěšné povinné přiznat
podle ustanovení § 243b, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a 2 a § 146 odst. 3 o. s.
ř. náhradu nákladů, které jí v tomto řízení vznikly advokátním zastoupením. Ty
představuje odměna advokáta za jeden úkon (sepis vyjádření k dovolání ze dne
28. 9. 2017) podle § 7 bod 6 ve spojení s § 11 odst. 2 písm. e), odst. 3
vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za
poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve výši 11 210 Kč (§ 2 odst. 1,
§ 6 odst. 1, § 8 odst. 1 vyhlášky) a paušální náhrady hotových výdajů advokáta
300,- Kč podle § 13 odst. 3 vyhlášky, zvýšené o aktuální výši DPH, tj. celkem
11 573 Kč.
Poučení:Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. 5. 2018
JUDr. Vladimír Kůrka
předseda senátu