20 Cdo 1741/2017
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Vladimíra
Kůrky ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného doc. RNDr. J. K., CSc.,
zastoupeného JUDr. Václavem Kaskou, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích,
Žižkova tř. č. 1321/1, proti povinné Jihočeské univerzitě v Českých
Budějovicích, se sídlem v Českých Budějovicích, Branišovská č. 31a,
identifikační číslo osoby 60076658, zastoupené Mgr. Jiřím Fialou, advokátem se
sídlem v Plzni, Kamenická č. 2378/1, o nařízení povinnosti zveřejnit omluvu,
vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 28 E 9/2016, o
dovolání oprávněného proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze
dne 8. prosince 2016, č. j. 19 Co 1760/2016-50, takto:
I. Dovolání oprávněného se zamítá.
II. Oprávněný je povinen zaplatit povinné na náhradě nákladů dovolacího řízení
1 270,50 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Jiřího Fialy,
advokáta se sídlem v Plzni, Kamenická č. 2378/1.
Usnesením Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. července 2016, č.
j. 28 E 9/2016-16, byl podle vykonatelného rozsudku Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze dne 20. února 2015, č. j. 11 C 127/2013-167, ve spojení s
rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 20. ledna 2016, č. j. 5 Co 44/2015-218,
za nesplnění povinnosti zveřejnit ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto
rozsudku na webových stránkách povinné a její Pedagogické fakulty na úvodní
stránce v položce Novinky či Aktuálně po dobu jednoho měsíce omluvu:
„Pedagogická fakulta Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích se omlouvá
doc. RNDr. J. K., CSc. za bezdůvodné zadržování jeho hotových a rozpracovaných
autorských děl po dobu 1,5 roku“, nařízen výkon rozhodnutí, kterým byla povinné
uložena pokuta ve výši 10 000 Kč (výrok I.) a soud dále uložil povinné
povinnost zaplatit oprávněnému na náhradě nákladů výkonu rozhodnutí částku 4
541 Kč (výrok II.).
Krajský soud v Českých Budějovicích k odvolání povinné usnesením ze dne 8.
prosince 2016, č. j. 19 Co 1760/2016-50, usnesení soudu prvního stupně změnil
tak, že návrh na nařízení výkonu rozhodnutí podle vykonatelného rozsudku
Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. února 2015, č. j. 11 C
127/2013-167, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 20. ledna
2016, č. j. 5 Co 44/2015-218, ukládáním pokut za nesplnění povinnosti zveřejnit
výše uvedenou omluvu se zamítá (první výrok) a dále uložil oprávněnému
povinnost zaplatit povinné na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 7
454 Kč (druhý výrok). V odůvodnění usnesení odvolací soud uvedl, že z
nesporných tvrzení účastníků a provedených listinných důkazů bylo zjištěno, že
na webových stránkách povinné a její pedagogické fakulty na úvodní stránce v
položce Novinky, resp. Aktuálně, byla po dobu jednoho měsíce uveřejněna omluva
ve výše uvedeném znění. Oprávněný však takto zveřejněnou omluvu nepovažoval za
řádnou, když u ní nebylo uvedeno, kdo ji za omlouvající se subjekt činí a
omluva tak podle něho nemůže být platná, neboť nemá náležitosti jednostranného
právního jednání. Proto oprávněný podal návrh na nařízení výkonu rozhodnutí pro
řádné splnění jiné povinnosti formou ukládání pokut podle ustanovení § 351
zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále též jen „o. s. ř.“).
Odvolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí soudu prvního stupně není správné,
protože nebyly splněny předpoklady pro nařízení výkonu rozhodnutí, když povinná
uloženou povinnost omluvit se oprávněnému splnila řádně ještě před podáním
návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí a oprávněný se nyní domáhá, aby povinná
uveřejnila omluvu ve znění, které neodpovídá exekučnímu titulu. Pokud oprávněný
požadoval, aby u textu omluvy bylo uvedeno, kdo omluvu za povinnou a její
Pedagogickou fakultu činí, a faksimile podpisu oprávněné osoby, pak takovýto
požadavek z exekučního titulu nevyplývá. Odvolací soud nepovažoval za důvodnou
námitku oprávněného, že omluva uložená výrokem rozsudku je jednostranným
právním jednáním, které ke své platnosti vyžaduje podpis jednajícího. Omluva
byla povinné uložena zveřejněním na webových stránkách, nikoliv formou dopisu
adresovaného přímo oprávněnému. Ze skutečnosti, že omluva byla zveřejněna na
webových stránkách povinné, je nepochybné, kdo omluvu činí. Pokud oprávněný
požadoval, aby omluva byla podepsána osobou oprávněnou jednat za povinnou, pak
mohl tento svůj požadavek formulovat v žalobě, neboť to byl právě oprávněný
jako žalobce, kdo navrženým žalobním petitem vymezil požadavky, v jakém znění,
kde a po jakou dobu má být omluva uveřejněna.
Usnesení odvolacího soudu napadl oprávněný dovoláním, jehož přípustnost
dovozuje z toho, že „rozhodná otázka hmotného práva nebyla dle jeho vědomostí
dosud dovolacím soudem vyřešena“. Oprávněný uvádí, že měl za to, že veřejná
omluva bude na univerzitních i fakultních webových stránkách automaticky
zveřejněna i s podpisem za ni jednající odpovědné osoby, neboť jde o právní
jednání ve smyslu § 545 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen
„o. z.“), když podle ustanovení § 561 odst. 1 o. z. se k platnosti jednání
učiněného v písemné formě vyžaduje podpis jednajícího, a to bez ohledu na
skutečnost, zda je podpis osoby jednající za povinnou výslovně uveden ve výroku
exekučního titulu. Dovolatel formuluje právní otázku, která by měla být
dovolacím soudem vyřešena, a sice zda je pro realizaci povinnosti k omluvě
nařízené soudem v nalézacím řízení rozhodné doslovné znění výroku exekučního
titulu, nebo zda je nutno při realizaci této povinnosti přihlížet i k obecným
požadavkům zákona na platnost právního jednání. Dovolatel zastává názor, že
povinný je vždy povinen přihlížet vedle vlastního vymezení rozsahu uložené
povinnosti i k obecným zákonným požadavkům kladeným na projev vůle, a proto
navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu
soud k novému projednání.
Povinná se k dovolání vyjádřila tak, že se s názorem dovolatele neztotožňuje,
jeho požadavek je neopodstatněný a omluva již byla řádně poskytnuta. Uvádí, že
znění omluvy a způsob jejího poskytnutí vymezuje ve svém rozhodnutí nalézací
soud. Je-li omluva poskytnuta v doslovném souladu s příslušným soudním
rozhodnutím, nemůže být nad rámec jejího vymezení nijak rozšiřována. I pokud by
nalézací soud uložil povinnost poskytnout omluvu způsobem nebo ve znění, jež by
byly v rozporu s právními předpisy či by znamenaly neplatnost omluvy, pak je
právem účastníků řízení se proti takovému rozhodnutí nalézacího soudu bránit za
použití opravných prostředků, což se však v tomto případě nestalo a příslušný
výrok nabyl právní moci. Dovolání proto povinná považuje za nedůvodné a
navrhuje, aby ho dovolací soud odmítl, případně zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle občanského soudního řádu,
ve znění účinném od 1. ledna 2014 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony), a po zjištění, že dovolání proti
pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno účastníkem řízení, za
splnění podmínky advokátního zastoupení (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), ve lhůtě
uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o rozhodnutí, proti
kterému je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva (zda je pro realizaci
povinnosti k omluvě nařízené soudem v nalézacím řízení rozhodné doslovné znění
výroku exekučního titulu, nebo zda je nutno při realizaci této povinnosti
přihlížet i k obecným požadavkům zákona na platnost právního jednání), která
nebyla doposud v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešena, přezkoumal napadený
rozsudek ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst.
1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Podle ustanovení § 251 odst. 1 o. s. ř., nesplní-li povinný dobrovolně, co mu
ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon
rozhodnutí. Soud nařizuje a provádí výkon rozhodnutí s výjimkou titulu, který
se vykonává ve správním nebo daňovém řízení.
Podle ustanovení § 351 odst. 1 o. s. ř., ukládá-li vykonávané rozhodnutí jinou
povinnost, uloží soud za porušení této povinnosti povinnému pokutu až do výše
100 000 Kč. Nesplní-li povinný ani poté vykonávané rozhodnutí, ukládá mu soud
na návrh oprávněného další přiměřené pokuty, dokud výkon rozhodnutí nebude
zastaven. Pokuty připadají státu.
Podle ustanovení § 561 odst. 1 o. z., k platnosti právního jednání učiněného v
písemné formě se vyžaduje podpis jednajícího. Podpis může být nahrazen
mechanickými prostředky tam, kde je to obvyklé. Jiný právní předpis stanoví,
jak lze při právním jednání učiněném elektronickými prostředky písemnost
elektronicky podepsat.
Podle ustanovení § 562 odst. 1 o. z., písemná forma je zachována i při právním
jednání učiněném elektronickými nebo jinými technickými prostředky umožňujícími
zachycení jeho obsahu a určení jednající osoby.
Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 28. května 2008, sp. zn. 20 Cdo 3272/2006,
publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 5/2009, uvedl,
že splnění povinnosti otisknout omluvu lze dostát pouze při dodržení konkrétní
formy, obsahu a rozsahu omluvy, vymezených ve výroku příslušného rozhodnutí
(exekučního titulu), které tímto sleduje samotný smysl ochrany. V tomtéž
rozhodnutí dále připomněl, že exekučnímu soudu nepřísluší zkoumat, zda exekuční
titul je věcně správný, neboť je výrazem ustálené soudní praxe, že v řízení o
výkon rozhodnutí soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost podkladového
rozhodnutí, jeho obsahem je vázán a je povinen z něho vycházet. Dále Nejvyšší
soud v usnesení ze dne 13. října 2016, sp. zn. 20 Cdo 3729/2016, dospěl k
závěru, že povinnost k uveřejnění omluvy v periodickém tisku je naplněna při
splnění dvou kumulativních podmínek. Jednak omluva musí svým obsahem, způsobem
uveřejnění a formálními náležitostmi odpovídat svému vymezení v exekučním
titulu a dále musí být z celkového kontextu uveřejněné omluvy nepochybné, že je
míněna vážně, zejména nesmí být snižována textem, který adresát omluvy
(čtenářská veřejnost) může s ohledem na uspořádání periodika pokládat za
dodatek k informacím uvedeným v omluvě a který obsah omluvy snižuje nebo
zpochybňuje.
V nyní řešené věci výrok III. exekučního titulu zní: „Žalovaný je povinen
zveřejnit na webových stránkách žalované a její Pedagogické fakulty na úvodní
stránce v položce Novinky či Aktuálně po dobu jednoho měsíce omluvu:
‚Pedagogická fakulta Jihočeské univerzity v českých Budějovicích se omlouvá
doc. RNDr. J. K., CSc. za bezdůvodné zadržování jeho hotových a rozpracovaných
autorských děl po dobu 1,5 roku‘, a to ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto
rozsudku.“
Výše uvedené závěry Nejvyššího soudu lze vztáhnout i na nyní řešenou věc – tedy
případ, kdy omluva nemá být zveřejněna v periodickém tisku, ale na webových
stránkách. Lze proto uzavřít, že byla-li omluva zveřejněna v souladu s
exekučním titulem a nevyplývá-li z celkového kontextu uveřejněné omluvy, že
není míněna vážně, byla s ohledem na výše uvedenou judikaturu tato povinnost
vyplývající z exekučního titulu realizována řádně.
Ohledně dovolatelovy námitky, že omluva musí (podle jeho názoru) obsahovat
podpis jednajícího, jakožto podmínku platnosti právního jednání, Nejvyšší soud
uvádí, že písemná forma právního úkonu předpokládá existenci dvou náležitostí,
a to písemnosti a podpisu. Písemnost spočívá v tom, že projev vůle (právní
úkon) jednajícího subjektu zahrnuje všechny podstatné náležitosti zachycené v
písemném textu listiny. Písemný projev musí být zároveň podepsán, tj. je platný
až po podpisu jednající osoby (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne
29. ledna 2009, sp. zn. 30 Cdo 1230/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne
10. dubna 2014, sp. zn. 23 Cdo 1593/2012, jejichž závěry, byť se týkají formy
právního úkonu podle ustanovení § 40 odst. 4 zákona č. 40/1964 Sb., občanský
zákoník, ve znění účinném do 31. prosince 2013, lze aplikovat i na formu
právního jednání podle ustanovení § 562 odst. 1 o. z.).
Aby byla zachována písemná forma omluvy uveřejněné na webových stránkách, bylo
by nutné ji doplnit o elektronický podpis. Takovou povinnost však exekuční
titul povinnému neukládá, a nestanoví tím proto ani požadavek písemné formy
omluvy.
Protože se ustanovení § 561 odst. 1 o. z. týká pouze písemné formy právních
jednání, není v případě, kdy exekuční titul požadavek písemné formy právního
jednání nestanoví, k řádnému splnění uložené povinnosti třeba naplnit podmínky
v tomto ustanovení stanovené (podpis jednajícího), aniž by tato skutečnost měla
vliv na platnost realizovaného právního jednání (v tomto případě omluvy).
Dovolateli se tak nepodařilo zpochybnit správnost právního posouzení věci
odvolacím soudem. Vzhledem k přípustnosti dovolání Nejvyšší soud podle
ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. dále přezkoumal, zda nebylo řízení
postiženo vadami uvedenými v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a
b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., resp. jinými vadami řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Žádné takové vady dovolatel nenamítl a
nebyly zjištěny ani z obsahu spisu.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c
odst. 3, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 142
odst. 1 o. s. ř., kdy k nákladům v dovolacím řízení plně úspěšnému povinnému
patří odměna advokáta za zastupování v řízení ve výši 750 Kč [§ 7 bod 4, § 9
odst. 1, § 11 odst. 2 písm. e) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a
náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění
pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovených
paušální částkou 300 Kč na jeden úkon právní služby (§ 13 odst. 3 advokátního
tarifu) a náhradou za daň z přidané hodnoty z odměny a z náhrad [§ 137 odst. 3
písm. a) o. s. ř.] ve výši 220,50 Kč.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. 6. 2017
JUDr. Zbyněk Poledna
předseda senátu