20 Cdo 1742/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Vladimíra Mikuška ve
věci výkonu rozhodnutí oprávněného Z. d. P., zastoupeného advokátem, proti
povinnému J. M., vyklizením bytu se zajištěním bytové náhrady, vedené u
Okresního soudu v Prachaticích pod sp. zn. 5 E 10/2007, o dovolání oprávněného
proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. 1. 2008, č. j.
6 Co 2531/2007-77, takto:
I. Dovolání proti výroku o nákladech řízení se odmítá, v ostatním se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Usnesením ze dne 31. 8. 2007, č. j. 5 E 10/2007-59, Okresní soud v Prachaticích
nařídil podle svého rozsudku ze dne 7. 5. 1993, č. j. 2 C 90/93-8, výkon
rozhodnutí vyklizením označeného bytu a přestěhováním povinného a všech, kdo s
ním bydlí, do náhradního bytu – garsoniéry č. ve 3. NP domu č.p. v O., okres
P., sestávajícího z příslušenství, chodby a jedné místnosti o podlahové ploše
17,09 m2, a povinnému uložil zaplatit oprávněnému 6 593,- Kč na nákladech
řízení. Vycházel z toho, že zajištěná bytová náhrada je dostatečně velká pro 2
osoby (povinného a jeho družku) a odpovídá vykonávanému rozhodnutí.
Odvolací soud v záhlaví uvedeným rozhodnutím k odvolání povinného změnil
usnesení okresního soudu tak, že návrh na nařízení výkonu rozhodnutí zamítl, a
povinnému nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud uzavřel, že zajištěná garsoniéra neodpovídá vykonávanému
rozhodnutí (vyžadujícímu zajištění náhradního bytu), neboť má malou výměru
(11,03 m2), což je méně než stanoví § 3 vyhlášky č. 137/1998 Sb., o obecných
technických požadavcích na výstavbu, pro případ, tvoří-li byt jediná obytná
místnost. Odvolací soud rovněž uzavřel, že zajištěná náhrada ani nesplňuje
podmínku lidsky důstojného ubytování. Z uvedených důvodů již nezkoumal počet
členů domácnosti povinného.
Usnesení odvolacího soudu napadl oprávněný dovoláním. Jeho přípustnost opírá o
§ 237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve
znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“) a namítá, že rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s.
ř.). Přitom má za to, že posouzení, který prostor je či není bytem, nespadá do
pravomoci soudu. Zajištěná garsoniéra byla jako byt podle předpisů platných v
době kolaudace řádně zkolaudována, byla jako byt v souladu se zákonem č.
72/1994 Sb. vyčleněna prohlášením vlastníka a takto i zapsána do katastru
nemovitostí, který ji rovněž považoval za byt ve smyslu § 2 písm. b) zák. č.
72/1994 Sb. Rozhodnutí soudu o tom, že zajištěná náhrada „přestala být bytem“
značně snižuje právní jistotu majitelů starších bytů. Dovolatel odkazuje na
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 1998 sp. zn. 20 Cdo 129/98, podle nějž
je přiměřeným i náhradní byt nesplňující z hlediska rozlohy podlahové plochy a
počtu místností požadavky dle § 712 odst. 2 obč. zák., pokud neexistuje
objektivní možnost zajistit byt lépe odpovídající. Dovolatel přitom 14 let
vhodnější bytovou náhradu marně hledá. Rovněž nesouhlasí s tím, že by bytová
náhrada měla být vhodná pro obývání třemi osobami, za situace, kdy družce
povinného A. R. žádné právo užívat byt s povinným a jeho synem nesvědčí, s
povinným nikdy trvale nežila, nebyla členem domácnosti a oprávněný nikdy nedal
souhlas s jejím trvalým bydlením v předmětném bytě. Přestože Nejvyšší soud v
předchozím dovolacím řízení vytkl soudům obou stupňů nepřezkoumatelnost závěru,
že s povinným ve společné domácnosti žije jeho družka, soudy se tím nezabývaly
a ke zhojení této vady ani tentokrát nedošlo. Navrhl, aby dovolací soud
rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolání – přípustné podle § 238a odst. 1 písm. c) a odst. 2 o. s. ř., ve znění
do 30. 6. 2009, ve spojení s § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. – není důvodné.
Předně je třeba uzavřít, že žádné vady ve smyslu ustanovení § 229 odst. 1,
odst. 2 písm. a) a b), odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti) a ani jiné vady
řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž je
dovolací soud – je-li dovolání přípustné – povinen přihlédnout i z úřední
povinnosti (§ 242 odst. 3, věta druhá, o. s. ř.), z obsahu spisu nevyplývají.
Nelze ani přisvědčit námitce, že řízení je nadále zatíženo vadou, jež vedla
dovolací soud ke zrušení předchozích rozhodnutí obou stupňů a vrácení věci
okresnímu soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2007, sp. zn. 20
Cdo 2849/2006), neboť odvolací soud své nynější rozhodnutí (důvodně) založil na
novém zjištění a tedy jiném závěru, než který trpěl nepřezkoumatelností.
Dovolatel se předně mýlí, má-li za to, že otázka posouzení zajištění
odpovídající bytové náhrady ve fázi nařízení výkonu rozhodnutí vyklizením ve
smyslu § 343 a násl. o. s. ř. nespadá do pravomoci soudu. Z § 343 o. s. ř.
jednoznačně a nepochybně vyplývá, že soud nařizuje výkon rozhodnutí vyklizením,
je-li prokázáno, že povinnému je zajištěna taková bytová náhrada, jaká byla
určena ve vykonávaném rozhodnutí. Soud výkonu rozhodnutí zde tedy neurčuje
resp. nerozhoduje o tom, který prostor je či není bytem, jak namítá dovolatel,
ale posuzuje, zda zajištěný byt splňuje kritéria náhradního bytu, určeného
exekučním titulem, a rovněž podmínky stanovené v § 712 odst. 2 obč. zák. K tomu
nestačí zjištění, že prostor byl jako byt zkolaudován a jako bytová jednotka
zapsán do katastru nemovitostí (oprávněný navíc jak v průběhu řízení před
soudem prvního stupně, tak ani před odvolacím soudem k důkazu kolaudační
rozhodnutí, případně prohlášení vlastníka dle zák. č. 42/1994 Sb., nenavrhl ani
nepředložil).
Je třeba připomenout, že občanský zákoník činí rozdíl mezi přiměřeným náhradním
bytem, náhradním bytem, náhradním ubytováním a přístřeším.
Podle § 712 odst. 2, věty první, obč. zák. náhradním bytem je byt, který podle
velikosti a vybavení zajišťuje lidsky důstojné ubytování nájemce a členů jeho
domácnosti.
Pojem bytu není v českém právním řádu obecně vymezen. Jednotlivé zvláštní
právní předpisy tento pojem vymezují vždy pro oblast své specifické působnosti.
Při absenci výkladu pojmu v právních předpisech, jež mají povahu prováděcích
předpisů k občanskému zákoníku, je nutné vyjít především z předpisů stavebních
(srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 20 Cdo 2141/2000,
uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, sešit č. 7-8, ročník
2002, pod č. 46).
S účinností od 1. 7. 1998 do 26. 8. 2009 stanovilo ustanovení § 3 písm. h/, i/
(dříve l/, m/) vyhlášky č. 137/1998 Sb., o obecných technických požadavcích na
výstavbu, že byt je soubor místností, popřípadě jednotlivá obytná místnost,
který svým stavebně technickým uspořádáním a vybavením splňuje požadavky na
trvalé bydlení a je k tomuto účelu užívání určen; obytná místnost je část bytu
(zejména obývací pokoj, ložnice, jídelna), která splňuje požadavky předepsané
touto vyhláškou, je určena k trvalému bydlení a má nejmenší podlahovou plochu 8
m 2; pokud tvoří byt jediná obytná místnost, musí mít podlahovou plochu nejméně
16 m 2 (obdobná definice byla vtělena i do nové vyhlášky č. 268/2009 Sb., o
technických požadavcích na stavby, jež nahradila vyhlášku č. 137/1998 Sb.).
Odvolací soud tedy postupoval správně, zkoumal-li v prvé řadě, zda se z
hlediska vlastností nabízené náhrady (zejména se zřetelem k rozměrům podlahové
plochy garsoniéry) jedná alespoň o byt o jedné obytné místnosti. V případě
kladného závěru by pak bylo na místě určit, zda lze takový byt pokládat za
náhradní byt ve smyslu § 712 odst. 2 obč. zák. (obdobně srov. odůvodnění
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 20 Cdo 2141/2000,
uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, sešit č. 7-8, ročník
2002, pod č. 46). Jestliže po doplnění dokazování odvolací soud zjistil, že
zajištěná garsoniéra nesplňuje kritéria bytu resp. ani bytu o jedné obytné
místnosti, pak správně uzavřel, že tato zajištěná náhrada neodpovídá
vykonávanému rozhodnutí, jež ukládá povinnost vyklidit byt do 15 dnů od
zajištění náhradního bytu. Za těchto okolností již bylo nadbytečné, zabývat se
dalším zjišťováním počtu členů domácnosti povinného.
Argumentace oprávněného, poukazující na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7.
1998, sp. zn. 20 Cdo 129/98, není v projednávané věci případná, neboť toto
neposuzovalo otázku výkladu pojmu byt co do jeho velikosti z hlediska kritérií
stanovených stavebně technickými předpisy na minimální podlahovou plochu bytu
(bytu s jedinou obytnou místností), ale z hlediska požadavku na zajištění
náhradního bytu přiměřeného bytu vyklizovanému (obdobně též usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 21. 8. 2003, sp. zn. 20 Cdo 1970/2002). Proto také soud v
projednávané věci nezkoumal (a oprávněný netvrdil ani neprokazoval), že
oprávněný objektivně neměl možnost zajistit vhodnější bytovou náhradu, ačkoli
vyvinul veškerou snahu, kterou lze po něm spravedlivě požadovat. Za takovou
snahu by nebylo možno považovat bez dalšího pouhé podání žádosti o přidělení
městského bytu (srov. čl. 16).
Oprávněnému se prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů správnost
napadeného rozhodnutí zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud tedy, aniž nařídil
jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), dovolání proti výrokům ve věci
samé jako nedůvodné podle § 243b odst. 2, část věty před středníkem, o. s. ř.
zamítl.
Dovolání proti výrokům o nákladech řízení není přípustné; ustanovení § 238, §
238a a § 239 o. s. ř. přípustnost dovolání v takovém případě nezakládají,
protože rozhodnutí o nákladech řízení v jejich taxativních výčtech uvedeno
není. Dovolání není přípustné ani podle § 237 odst. 1 o. s. ř., neboť usnesení
o nákladech řízení není rozhodnutím ve věci samé (k pojmu „věc sama“ srov.
usnesení Nejvyššího soudu z 2. 12. 1997, sp. zn. 2 Cdon 774/97, publikované ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 10/1998 pod poř. č. 61, případně
usnesení téhož soudu z 28. 8. 1997, sp. zn. 2 Cdon 484/97, uveřejněné v
časopise Soudní judikatura č. 11/1997 pod poř. č. 88). Dovolací soud proto
dovolání proti výroků o nákladech řízení odmítl (§ 243b odst. 5 a § 218 písm.
c/ o. s. ř.).
Dovolání oprávněného bylo zčásti zamítnuto a zčásti odmítnuto a povinnému tak
vzniklo podle ustanovení § 142 odst. 1, § 146 odst. 3, § 224 odst. 1 a § 243b
odst. 5, věty první, o. s. ř. právo na náhradu účelně vynaložených nákladů
dovolacího řízení. Protože však povinnému v tomto stádiu řízení dle obsahu
spisu žádné náklady nevznikly, rozhodl dovolací soud, že na náhradu nákladů
dovolacího řízení žádný z účastníků právo nemá.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. prosince 2009
JUDr. Miroslava Jirmanová, v. r.
předsedkyně senátu