20 Cdo 1776/2025-196
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Aleše Zezuly a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci oprávněného L. S., zastoupeného JUDr. Ing. Janem Groborzem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 2, Italská 2581/67, proti povinné D. D., zastoupené Mgr. Lucií Knoll, advokátkou se sídlem v Brně, Helceletova 235/9, pro 1 600 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 12 EXE 1175/2011, o dovolání oprávněného proti usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě ze dne 19. března 2025, č. j. 54 Co 204/2024-175, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
1/ Ve shora označené věci Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou (dále „soud prvního stupně“ či „okresní soud“) usnesením ze dne 21. 6. 2024, č. j. 12 EXE 1175/2011-128, zastavil exekuci nařízenou usnesením okresního soudu ze dne 7. 6. 2011, č. j. 12 EXE 1175/2011-16 (výrok I) pro vymožení pohledávky právního předchůdce oprávněného ve výši 1 600 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 20 % ročně „z neuhrazené částky“ od 1. 11. 2005 do zaplacení podle exekutorského zápisu sepsaného soudním exekutorem Mgr.
Otakarem Kořínkem, Exekutorský úřad Praha 3, dne 18. 3. 2005, sp. zn. EZ 8/05 (dále „exekuční titul“), a rozhodl o povinnosti oprávněného zaplatit povinné náklady řízení o zastavení exekuce ve výši 39 746,60 Kč a soudnímu exekutorovi JUDr. Filipu Exnerovi, Exekutorský úřad Praha 7, náklady exekuce ve výši 91 318,40 Kč (výroky II a III). Okresní soud s odkazem na rozhodovací praxi Nejvyššího soudu dovodil, že lhůta 15 dnů uvedená v ustanovení § 55 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále „ex.
řád“), není lhůtou prekluzivní; po zjištění, že exekuční titul neobsahoval vymezení skutečného důvodu plnění (skutečnosti, na nichž se pohledávka nebo jiný nárok zakládá), pak se závěrem, že jde o pohledávku neurčitou, exekuci zastavil podle § 268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). 2/ Krajský soud v Brně - pobočka v Jihlavě (dále „odvolací soud“) k odvolání oprávněného usnesením ze dne 19. 3. 2025, č. j. 54 Co 204/2024-175, usnesení soudu prvního stupně ve výrocích I a III potvrdil a ve výroku II změnil tak, že povinné se náhrada nákladů exekučního řízení nepřiznává, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
3/ Proti usnesení odvolacího soudu podal oprávněný dovolání, jehož přípustnost vymezil tvrzením, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právní otázky, zda v případě, že povinná nedoloží žádné nové listiny a neprokáže nové rozhodné skutečnosti po lhůtě uvedené v § 55 odst. 1 ex. řádu, lze tuto zákonnou patnáctidenní lhůtu překlenout a shledat, že byl návrh na zastavení exekuce podán včas, i když k tomu došlo po téměř 12 letech ode dne právní moci usnesení o nařízení exekuce; tuto otázku odvolací soud nesprávně posoudil, neboť „citovaná judikatura odvolacího soudu není pro tento konkrétní případ přiléhavá“ a otázka by měla být dovolacím soudem „posouzena jinak“.
Dále dovolatel předložil dovolacímu soudu druhou otázku, zda za situace, kdy povinná podá návrh na zastavení exekuce o 11 let později, než měla, čímž v průběhu let došlo k postupnému navyšování nákladů exekuce, neměla být povinna k náhradě těchto nákladů, které svým prodlením zavinila a zvýšila (v případě včasného podání návrhu by oprávněný náklady hradil pouze v paušálním rozsahu).
Podle názoru dovolatele jde o posouzení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena; dospěl-li by dovolací soud k závěru, že jde o otázku dovolacím soudem již vyřešenou, pak se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. 4/ Nejvyšší soud jako soud dovolací (viz § 10a o. s. ř.) rozhodl o dovolání oprávněného podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále opět „o.
s. ř.“, načež po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno k tomu legitimovaným účastníkem exekučního řízení (viz § 36 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů - dále opět jen „ex. řád“) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., dospěl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) k závěru, že posuzované dovolání není přípustné (§ 237 o. s. ř.).
5/ Nejvyšší soud ve své konstantní judikatuře vysvětlil, že má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání pro každý jednotlivý dovolací důvod vymezit, kterou z podmínek přípustnosti pro něj považuje za splněnou (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. ledna 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014, nebo ze dne 21. května 2014, sp. zn. 30 Cdo 9/2014). K projednání dovolání nepostačuje pouhá citace § 237 o. s. ř. nebo jeho části. Argumentace dovolatele, podle něhož „dovolacím soudem by měla být řešená právní otázka posouzena jinak“ v souvislosti s tím, že „judikatura odvolacího soudu“ není pro tento případ „přiléhavá“, významově neodpovídá (ve smyslu § 237 o.
s. ř.) požadavku, aby rozhodná otázka (jako dříve dovolacím soudem vyřešená) byla (dovolacím soudem) posouzena jinak (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 Sb. rozh. obč.). Tento předpoklad přípustnosti dovolání oproti očekávání dovolatele totiž míří pouze na případ právní otázky vyřešené v dosavadní rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, od jejíhož řešení by se měl dovolací soud aktuálně odklonit (posoudit tuto otázku odlišným způsobem), a nikoli na případ, jak se mylně domnívá dovolatel, že má dovolací soud posoudit jinak otázku vyřešenou soudem odvolacím (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.
srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, a usnesení ze dne 28. listopadu 2013, sp. zn. 29 ICdo 43/2013). Z obsahu dovolání je tedy zřejmé, že dovolatel, byť zastoupený advokátem, judikaturou akcentovaný požadavek ohledně vymezení předpokladu přípustnosti dovolání nedokázal splnit. 6/ Prostřednictvím druhé otázky dovolatel dovoláním napadá výrok o nákladech exekuce, proti němuž však dovolání není přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. (srov. rovněž např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. června 2019, sp. zn.
20 Cdo 957/2019, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. září 2019, sp. zn. 20 Cdo 2504/2019). 7/ Nejvyšší soud z uvedených důvodů dovolání oprávněného podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 8/ Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení se v tomto případě nezdůvodňuje (viz § 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.