20 Cdo 1779/2025-262
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Zbyňka Poledny, a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Aleše Zezuly v exekuční věci oprávněné Bohemia Faktoring, a. s., se sídlem v Praze 1, Letenská č. 121/8, identifikační číslo osoby 27242617, zastoupené JUDr. Ing. Karlem Goláňem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Letenská č. 121/8, proti povinnému C. V. P., zastoupenému Mgr. et PhDr. Blankou Jedličkovou, advokátkou se sídlem v Liberci, Vysoká č. 149/4, pro 1 033 087,43 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 73 EXE 59008/2015, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 20. září 2024, č. j. 35 Co 109/2024 – 108, takto: Dovolání povinného se odmítá.
Okresní soud v Liberci (dále též jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne
29. února 2024, č. j. 73 EXE 59008/2015-71, částečně zastavil exekuci pro částku 436 413,55 Kč (výrok I.), ve zbytku návrh povinného na zastavení exekuce odmítl (výrok II.) a rozhodl, že náklady oprávněné stanoví soudní exekutor v příkazu k úhradě nákladů exekuce (výrok III.). Povinný se návrhem ze dne 18. prosince 2023 domáhal částečného zastavení exekuce pro částku 436 413,66 Kč uhrazenou v konkursu a úplného zastavení exekuce, neboť postoupení pohledávky na stávající oprávněnou mu nebylo oznámeno, a oprávněná proto není aktivně legitimována k exekučnímu vymáhání pohledávky.
Soud po provedeném dokazování dospěl k závěru, že návrh je důvodný co do částky 436 413,55 Kč, která byla na předmětnou pohledávku uhrazena v rámci konkursu na majetek povinného. Plnění v rámci konkursu není plněním pod vlivem exekuce ve smyslu § 46 odst. 4 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „ex. řád“), nejedná se tak o vymožené plnění a exekuci je namístě v uvedeném rozsahu částečně zastavit podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. g) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.
s. ř.“), protože právo přiznané exekučním titulem v tomto rozsahu zaniklo částečným uspokojením pohledávky. Soud shledal nedůvodným návrh na zastavení exekuce pro nedostatek aktivní legitimace na straně oprávněné, jelikož oprávněná dopisem ze dne 5. listopadu 2020 prokázala, že postoupení pohledávky bylo povinnému oznámeno před podáním návrhu na změnu účastníka řízení na straně oprávněné. I v případě, že by k oznámení postoupení pohledávky ze strany postupitele či prokázání postoupení ze strany postupníka vůči povinnému nedošlo, byla by oprávněná k exekučnímu vymáhání pohledávky aktivně legitimována, jelikož o vstupu nové oprávněné do řízení bylo pravomocně rozhodnuto usnesením soudního exekutora.
Povinný v této fázi řízení proti aktivní legitimaci nové oprávněné nijak nebrojil, přestože proti uvedenému usnesení bylo přípustné odvolání, o čemž byl povinný v usnesení poučen. Na danou situaci se vztahuje i § 41 odst. 3 o. s. ř, podle kterého hmotněprávní jednání účastníka učiněné vůči soudu je účinné také vůči ostatním účastníkům, avšak teprve od okamžiku, kdy se o něm v řízení dozvěděli. Usnesení o změně oprávněné nabylo právní moci, z čehož vyplývá, že povinnému bylo usnesení doručeno a je tak zřejmé, že povinný se o postoupení pohledávky dozvěděl prostřednictvím tohoto usnesení.
Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále též jen „odvolací soud“) k odvolání povinného usnesením ze dne 20. září 2024, č. j. 35 Co 109/2024-108, usnesení soudu prvního stupně v napadených výrocích II. a III. potvrdil. Odvolací soud přisvědčil povinnému v tom, že v řízení nebylo doloženo oznámení původní oprávněné (jako postupitele vymáhané pohledávky) povinnému ve smyslu § 1882 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. z.“).
Oznámení o postoupení bylo doručeno na adresu, kterou povinný jako svoji adresu nikdy (ani vůči původní oprávněné) neoznačil, proto není notifikační povinnost původní oprávněné jako postupitele prokázána. Soud prvního stupně však své rozhodnutí založil i na tom, že podle § 1882 odst. 1 o. z. může být postoupení pohledávky dlužníku prokázáno postupníkem, a že podle § 41 odst. 3 o. s. ř. je hmotněprávní jednání účinné vůči ostatním účastníkům okamžikem, kdy se o něm v řízení dozvěděli, k čemuž došlo v projednávané věci.
Povinný se o postoupení pohledávky dozvěděl nejpozději při jednání odvolacího soudu dne 30. července 2024 ve věci vedené pod sp. zn. 35 Co 78/2024, při němž bylo provedeno dokazování čtením uvedené postupní smlouvy s přílohami splňující náležitost úředního ověření státním orgánem podle § 36 odst. 4 ex. řádu. V dané věci byla exekuce zahájena původním věřitelem, přičemž o procesním nástupnictví v důsledku singulární sukcese ve smyslu § 36 odst. 5 ex. řádu a § 107a o.s.ř. bylo usnesením exekutora pravomocně rozhodnuto, prokázání postoupení pohledávky oprávněnou jako postupníkem až v průběhu řízení na pořadí pohledávky mít vliv nemůže.
Nelze proto k okamžiku rozhodování o návrhu povinného na zastavení exekuce (§ 154 odst. 1 o. s. ř.) dovodit na straně oprávněné nedostatek aktivní legitimace. Odvolací soud dále uzavřel, že postupní smlouva s přílohami má nezbytné náležitosti umožňující identifikovat postupovanou pohledávku i dlužníka. Usnesení odvolacího soudu napadl povinný v celém rozsahu dovoláním, jehož přípustnost spatřoval v tom, že napadené usnesení závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu.
Povinný v dovolání konkrétně namítal, že: 1) Odvolací soud aplikoval na posouzení věci právní úpravu zákona č. 89/2012 Sb., která však na projednávanou věc vůbec nedopadá, jak je zřejmé z přechodného ustanovení § 3028 odst. 3 o. z., čímž se odvolací soud odchýlil od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. září 2016, sp. zn. 23 Cdo 1878/2015, či ze dne 26. září 2019, sp. zn. 25 Cdo 1908/2018. V daném případě byla smlouva o úvěru uzavřena v roce 2008, tedy před účinností o. z. Posouzení, zda v důsledku postoupení pohledávky z této smlouvy došlo ve smyslu § 107a o.
s. ř. k takové právní skutečnosti, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práv nebo povinností, se řídí dosavadní právní úpravou obsaženou v zákoně č. 40/1964, občanský zákoník, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále též jen „obč. zák.“). Odvolací soud měl tudíž na věc správně aplikovat § 526 odst. 1 obč. zák., podle kterého platí, že postoupení pohledávky je postupitel povinen bez zbytečného odkladu oznámit dlužníkovi, a že dokud postoupení pohledávky není oznámeno dlužníkovi nebo dokud postupník postoupení pohledávky dlužníkovi neprokáže, zprostí se dlužník závazku plněním postupiteli.
2) Odvolací soud nesprávně právně posoudil otázku, zda skutečnost, že postupitel povinného ve smyslu § 1882 odst. 1 o. z.
nevyrozuměl o postoupení pohledávky, zakládá důvod pro zastavení exekuce spočívající v nedostatku aktivní legitimace oprávněné, čímž se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. září 2022, sp. zn. 20 Cdo 1911/2022, či usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 18. října 2017, sp. zn. 31 Cdo 4427/2016). V řízení bylo prokázáno, že postupitel povinného ve smyslu § 1882 odst. 1 o. z.
nevyrozuměl o postoupení pohledávky, a současně nebylo ani prokázáno, že postupník povinnému postoupení pohledávky prokázal, a proto nelze za daných okolností akceptovat názor odvolacího soudu, že ke zhojení tohoto pochybení došlo nejpozději při jednání odvolacího soudu (kdy bylo provedeno dokazování postupní smlouvou včetně příloh). Povinný namítá, že oprávněná nebyla uvedenému soudnímu jednání přítomna. Oznámení o postoupení pohledávky je stejně jako prokázání postoupení pohledávky adresovaným úkonem, proto musí být dlužníkovi (povinnému) řádně doručeno, bez doručení dlužníkovi není oznámení/prokázání perfektní a nevyvolává žádné právní následky.
3) Odvolací soud se při řešení otázky určitosti smlouvy o postoupení pohledávky odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. října 2020, sp. zn. 23 Cdo 3855/2018, či rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. prosince 2000, sp. zn. 32 Cdo 2306/98, protože nesprávně posoudil otázku určitosti výše postupované pohledávky i identifikaci osoby dlužníka ve smlouvě o postoupení pohledávky. Postupovaná pohledávka musí být identifikována dostatečně určitě – tak, aby nebyla zaměnitelná s jinou pohledávkou postupitele za stejným dlužníkem a aby mezi smluvními stranami nevznikaly pochybnosti o tom, jaká pohledávka, jak a kdy byla postoupena.
Ze smlouvy o postoupení pohledávky však nelze dovodit, že by její součástí byly náklady soudního řízení ve výši 96 706 Kč přiznané původní oprávněné exekučním titulem. Postupovaná pohledávka je specifikována toliko odkazem na č. úvěrové smlouvy, a to navíc za situace, kdy smluvními stranami úvěrové smlouvy byli na straně dlužníka jak povinný (t.č. jménem V. K.), tak i jeho otec (V. K.), přičemž ve smlouvě o postoupení pohledávek není uvedeno ani datum narození dlužníka, aby bylo možné osobu dlužníka jednoznačně identifikovat.
Dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil usnesení odvolacího soudu a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Oprávněná ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že v dovolání absentuje vymezení dovolacího důvodu, jelikož chybí označení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. ledna 2022 (srov. část první čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o.
s. ř.“, a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné. Podle § 1882 odst. 1 o. z. dokud postupitel dlužníka nevyrozumí, nebo dokud postupník postoupení pohledávky dlužníku neprokáže, může se dlužník své povinnosti zprostit tím, že splní postupiteli, nebo se s ním jinak vyrovná.
Podle § 526 obč. zák. postoupení pohledávky je povinen postupitel bez zbytečného odkladu oznámit dlužníkovi. Dokud postoupení pohledávky není oznámeno dlužníkovi nebo dokud postupník postoupení pohledávky dlužníkovi neprokáže, zprostí se dlužník závazku plněním postupiteli (odst. 1). Oznámí-li dlužníku postoupení pohledávky postupitel, není dlužník oprávněn se dožadovat prokázání smlouvy o postoupení (odst. 2). Podle přechodného ustanovení § 3028 odst. 3 o. z., není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy.
To nebrání ujednání stran, že se tato jejich práva a povinnosti budou řídit tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti. Podle ustanovení § 41 odst. 3 o. s. ř. je hmotněprávní jednání účastníka učiněné vůči soudu účinné také vůči ostatním účastníkům, avšak teprve od okamžiku, kdy se o něm v řízení dozvěděli; to platí i tehdy, je-li pro platnost hmotněprávního jednání předepsána písemná forma. Ustanovení § 40 odst. 3 se použije obdobně. Z obsahu spisu vyplývá, že společnost Wüstenrot hypoteční banka a.
s. (dále též jen „původní oprávněná“) uzavřela dne 16. září 2008 s povinným [t. č. jménem V. K., ve smlouvě označen jako dlužník 1)] a otcem povinného, V. K., [ve smlouvě označen jako dlužník 2)], smlouvu o poskytnutí hypotečního úvěru č. 90084745. Okresní soud v Liberci rozsudkem ze dne 11. září 2014, č. j. 22 C 7/2012-67, uložil povinnému a otci povinného zaplatit původní oprávněné částku 1 033 087,43 Kč, úrok ve výši 6,09 % ročně z částky 941 460,20 Kč od 1. ledna 2011 do zaplacení a úrok z prodlení ve výši 7,75 % ročně z částky 941 460,20 Kč od 1.
ledna do zaplacení a zaplatit původní oprávněné náklady řízení ve výši 105 806 Kč (dále též jen „exekuční titul“). Usnesením téhož soudu ze dne 7. ledna 2015, č. j. 73 EXE 59008/2015-12, byl soudní exekutor JUDr. Jan Paraska, Exekutorský úřad Most (dále též jen „soudní exekutor“), pověřen vedením exekuce na majetek povinného a jeho otce k vymožení pohledávky podle exekučního titulu. Původní oprávněná uzavřela s oprávněnou dne 15. října 2020 smlouvu o postoupení souboru pohledávek, jehož součástí byla podle její přílohy č. 1 pod položkou č. 85 pohledávka za povinným, jež je vymáhána v tomto řízení.
Soudní exekutor usnesením ze dne 10. března 2021, č. j. 130 EX 4083/14-131/E 1, zastavil exekuci vůči otci povinného z důvodu úmrtí a usnesením ze dne 10. dubna 2021, č. j. 130 EX 4083/14-132/E 1, rozhodl o vstupu oprávněné do řízení. V projednávané věci byla smlouva o poskytnutí hypotečního úvěru uzavřena mezi právním předchůdcem oprávněné a povinným dne 16. září 2008, tedy za účinnosti obč. zák. K postoupení pohledávky došlo dne 15. října 2020, za účinnosti o. z. Nejvyšší soud již dříve uvedl (srov. například usnesení ze dne 6.
září 2016, sp. zn. 23 Cdo 1878/2015, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 21/2018), že účinky oznámení o postoupení pohledávky vzniklé před 1.
lednem 2014 se i po tomto datu řídí ustanoveními zákona č. 40/1964 Sb. (§ 3028 odst. 3 o. z.). Ohledně první formulované otázky je proto třeba dát dovolateli za pravdu v tom, že postupitelnost pohledávky se zde řídí ustanoveními obč. zák. a nikoli o. z., je však namístě doplnit, že výklad ustanovení § 1882 o. z. je ve vztahu postupník-dlužník v zásadě stejný jako byl dovozován judikaturou k ustanovení § 526 odst. 1, 2 obč. zák. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. září 2022, sp. zn. 20 Cdo 1911/2022, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12.
10. 2022, sp. zn. 20 Cdo 484/2022, nebo usnesení ze dne 29. listopadu 2022, sp. zn. 20 Cdo 2945/2022). Dřívější i nynější právní úprava institutu postoupení pohledávky je totiž založena na tezi, že postoupení pohledávky je smluvním vztahem postupitele a postupníka, jehož se neúčastní dlužník (není vyžadován jeho souhlas s postoupením pohledávky), a současně poskytuje dlužníku ochranu v případech, kdy plní původnímu věřiteli, nebyl-li o postoupení postupitelem vyrozuměn nebo mu nebylo postupníkem postoupení pohledávky prokázáno.
Odvolací soud se proto správně zabýval otázkou, zda mohlo být v projednávané věci postoupení pohledávky prokázáno povinnému oprávněnou jako postupníkem. Jde-li o druhou formulovanou otázku, dovolatel se mýlí, domnívá-li se, že oznámení o postoupení pohledávky při soudním jednání bez přítomnosti postupníka nevyvolává žádné právní následky. Nejvyšší soud již mnohokrát uzavřel (srov. například rozsudek ze dne 10. prosince 2002, sp. zn. 21 Cdo 945/2002, rozsudek ze dne 31. srpna 2004, sp. zn. 33 Odo357/2003, či rozsudek ze dne 25.
listopadu 2014, sp. zn. 23 Cdo 1992/2014), že ustanovení § 41 odst. 3 o. s. ř. umožňuje, aby účastníci, mezi nimiž bylo zahájeno občanské soudní řízení, mohli činit hmotněprávní jednání nejen přímo vůči sobě navzájem, ale také vůči soudu. Hmotněprávní jednání učiněné tímto způsobem je vůči druhému účastníku účinné od okamžiku, kdy se o něm v řízení dozvěděl. Citované ustanovení uvedeným způsobem modifikuje zásadu vyjádřenou v ustanovení § 45 odst. 1 obč. zák, že projev vůle musí účastník učinit vůči druhému účastníku právního vztahu; není-li tento účastník přítomen, působí vůči němu uvedené právní jednání od okamžiku, kdy mu dojde.
Hmotněprávní jednání (návrhy smluv, jednostranné právní úkony a další), které bylo v občanském soudním řízení probíhajícím mezi účastníky učiněno některým z účastníků vůči soudu a o němž se jejich adresát (druhý účastník) v řízení dozvěděl, má stejné právní následky jako právní (hmotněprávní) jednání, které bylo učiněno přímo vůči druhému účastníku právního vztahu a které mu došlo. Z obsahu spisu, konkrétně z protokolu o jednání odvolacího soudu ze dne
30. července 2024 ve věci vedené pod sp. zn. 35 Co 78/2024, vyplývá, že odvolací soud zde provedl důkaz sdělením podstatného obsahu předložené smlouvy o postoupení souboru pohledávek ze dne 15. října 2020, uzavřené mezi původní oprávněnou a oprávněnou, včetně přílohy č. 1, poskytl je k nahlédnutí a zástupkyně povinného se k této smlouvě a příloze č. 1 vyjádřila.
Dovodil-li v projednávané věci odvolací soud, že povinný se o postoupení pohledávky dozvěděl nejpozději při výše uvedeném jednání, nelze uvedenému závěru vytknout žádné pochybení, bez ohledu na to, zda byla oprávněná (jakožto postupník) jednání přítomna či nikoli. Dovolateli nelze přisvědčit ani ohledně třetí formulované otázky, jelikož postupovaná pohledávka byla ve smlouvě o postoupení pohledávky a její příloze č. 1 označena konkrétním číslem poskytnutého hypotečního úvěru, uvedením jména dlužníka společně s označením, že se jedná o dlužníka 1), jak byl povinný shodně nazván ve smlouvě o poskytnutí hypotečního úvěru i v exekučním titulu.
Ze smlouvy o postoupení pohledávky se rovněž podává, že pohledávka je postupována společně s příslušenstvím. Oproti mínění dovolatele se jedná o dostatečnou identifikaci postoupené pohledávky i osoby dlužníka a rozhodnutí odvolacího soudu je tak i v této otázce zcela souladné s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Nejvyšší soud z uvedených důvodů dovolání povinného podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu [§ 87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů]. Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. 9. 2025
JUDr. Zbyněk Poledna předseda senátu