20 Cdo 1844/2025-142
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Aleše Zezuly v exekuční věci oprávněné Český triangl, a. s., se sídlem v Brně, Heršpická č. 800/6, identifikační číslo osoby 25864106, zastoupené Mgr. Veronikou Soukupovou, LL.M., advokátkou se sídlem v Lomnici, Tylov č. 147, proti povinným 1) S. B., a 2) A. B., zastoupeným Mgr. Bc. Petrem Dostálem, advokátem se sídlem v Olomouci, Za Poštou č. 2, pro 498 481 Kč s příslušenstvím, o návrhu povinných na zastavení exekuce, vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 24 EXE 222/2024, o dovolání povinných proti usnesení Krajského soudu v Brně- pobočky v Jihlavě ze dne 5. února 2025, č. j. 72 Co 199/2024-92, takto:
Usnesení Krajského soudu v Brně- pobočky v Jihlavě ze dne 5. února 2025, č. j. 72 Co 199/2024-92, a usnesení Okresního soudu v Třebíči ze dne 3. července 2024, č. j. 24 EXE 222/2024-70, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Třebíči k dalšímu řízení.
Krajský soud v Brně- pobočka v Jihlavě (dále též jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 5. února 2025, č. j. 72 Co 199/2024-92, potvrdil usnesení Okresního soudu v Třebíči (dále též jen „soud prvního stupně“) ze dne 3. července 2024, č. j. 24 EXE 222/2024-70, jímž okresní soud zamítl návrh povinných na zastavení exekuce nařízené na základě pověření téhož soudu ze dne 14. března 2024, č. j. 24 EXE 222/2024-19. Návrh byl odůvodněn tvrzením, že nebyly dány podmínky pro vydání exekučního titulu, jímž je rozsudek pro uznání Okresního soudu v Třebíči ze dne 15.
prosince 2015, č. j. 12 C 308 /2015-14 (dále též jen „exekuční titul“), jelikož proti původně vydanému elektronickému platebnímu rozkazu ze dne 14. října 2015 povinní podali odpor, ve kterém uvedli, že povinný 2) je v konkursu. Podle povinných se soud v nalézacím řízení vyhnul projednání žaloby, zejména o neplatnosti úvěrové smlouvy, když předchůdce oprávněné zneužil finanční tísně dlužníků a poskytl jim úvěr, vědom si neschopnosti povinného 2) úvěr splácet.
Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně uvedl, že exekučnímu soudu nepřísluší přezkoumávat správnost exekučního titulu, jímž je vázán. Případné vady nalézacího řízení se do exekučního řízení nepřenášejí. Odvolací soud připustil, že v nalézacím řízení zřejmě nebyly splněny podmínky pro vydání rozsudku pro uznání, protože povinní doplnili blanketní odpor proti elektronickému platebnímu rozkazu tak, že s žalobním návrhem výslovně a včas vyjádřili svůj nesouhlas a uvedli, že povinný 2) je v konkursu.
Nalézací soud následně opomněl lustrovat v rejstříku probíhajících konkursů podle zákona č. 328/1991 Sb., konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „zákon o konkursu a vyrovnání). Uvedené nedostatky nebyly napraveny ani v odvolacím řízení, jelikož v důsledku opožděně podaného odvolání nebyl exekuční titul věcně přezkoumán. Odvolací soud uzavřel, že v projednávané věci se nejedná o natolik výjimečný a extrémní případ, který by odůvodňoval závěr, že exekuce vede ke zjevné nespravedlnosti, nebo je dokonce v rozporu s principy právního státu.
Absence řádného přezkumu exekučního titulu totiž nastala v důsledku počínání povinných a nelze přehlédnout, že povinní neuplatnili žádné námitky stran vymáhané pohledávky.
Proti usnesení odvolacího soudu podali povinní v celém rozsahu dovolání, jehož přípustnost odůvodnili tím, že odvolací soud se odchýlil od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. června 2007, sp. zn. 20 Cdo 647/2005, jelikož nepřikročil k posouzení exekučního titulu přesto, že exekuční titul byl vydán v rozporu s principy řízení o konkursu, a to z důvodu nedostatku pasivní legitimace povinného 2) a nemožnosti vydat při konkursu povinného 2) rozsudek pro uznání. Soudy obecně mají povinnost zkoumat zákonnost exekučního titulu, což plyne například z nálezu Ústavního soudu ze dne 1.
dubna 2019, II. ÚS 3194/18, podle něhož v exekučním řízení obecným soudům přísluší se zabývat zásadními vadami exekučního titulu a jsou povinny výkon rozhodnutí zastavit podle § 268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), také v případech, v nichž by výkon rozhodnutí vedl ke zjevné nespravedlnosti, nebo byl dokonce v rozporu s principy právního státu. Podle dovolatelů v důsledku uvedeného pochybení odvolacího soudu nedošlo k vyřešení dovolacím soudem dosud neřešené otázky, zda nezákonnost exekučního titulu může spočívat i v porušení procesních pravidel při vedeném konkursu.
Navrhli, aby dovolací soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu projednání. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2022 (srov. část první čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb.). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.
s. ř., a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí mimo jiné na vyřešení otázky, zda je důvodem pro zastavení exekuce skutečnost, že exekuční titul ve formě rozhodnutí nalézacího soudu byl doručován povinnému 2) v době, kdy byl na jeho majetek prohlášen konkurs a nalézací řízení proto bylo ze zákona přerušeno, kterou odvolací soud vyřešil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení § 242 o.
s. ř. bez nařízení jednání (§ 243 odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné. Ze spisu vyplývá, že Okresní soud v Třebíči k návrhu právní předchůdkyně oprávněné vydal dne 14. října 2015 elektronický platební rozkaz č. j. EPR 210650/2015-6, proti kterému podali povinní dne 6. listopadu 2015 blanketní odpor, doplněný dne 5. prosince 2015 písemným prohlášením povinných, že nárok uplatněný žalobou neuznávají, a že na majetek povinného 2) byl prohlášen konkurs. Okresní soud v Třebíči rozsudkem pro uznání ze dne 15.
prosince 2015, č. j. 12 C 308/2015-14, uložil povinným povinnost uhradit společně a nerozdílně peněžitou pohledávku ve výši 498 481 Kč s příslušenstvím a náklady nalézacího řízení ve výši 52 187 Kč.
Proti uvedenému rozhodnutí podali povinní odvolání, které bylo v případě povinného 2) zastaveno pro nezaplacení soudního poplatku a v případě povinné 1) odmítnuto pro opožděnost. Z odůvodnění odvolacího soudu se podává, že „povinní připomněli, že konkurs na majetek povinného 2) byl veden v letech 1997 až 2017, tedy i v době vydání nyní exekvovaného rozsudku.“ Podle ustanovení § 14 odst. 1 písm. c) zákona o konkursu a vyrovnání, platí, že prohlášením konkursu se řízení o nárocích, které se týkají majetku patřícího do konkursní podstaty nebo které mají být uspokojeny z tohoto majetku, jejichž účastníkem je úpadce, se přerušují, ledaže jde o trestní řízení (v němž však nelze rozhodnout o náhradě škody), o řízení o výživném nezletilých dětí, o řízení o výkon rozhodnutí; s výjimkou řízení o pohledávkách, které je třeba přihlásit v konkursu (§ 20), lze v řízení pokračovat na návrh správce, popřípadě ostatních účastníků řízení a správce se stává účastníkem řízení místo úpadce.
Nejvyšší soud již dříve uzavřel, že rozsudek civilního soudu není nicotný ani tehdy, když je jeho vydání postiženo vadou spočívající v tom, že byl vynesen v době, kdy nalézací řízení bylo přerušeno ve smyslu ustanovení § 14 odst. 1 písm. c) zákona o konkursu a vyrovnání. Nejde tedy o exekuční titul, na který by bylo možné hledět jako na absolutně neúčinný, tedy jako by nebyl (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. dubna 2004, sp. zn. 20 Cdo 568/2003). Tento závěr je namístě dovodit už proto, že i zjevně zásadnější vada předcházející vydání civilního rozsudku spočívající přímo v nedostatku pravomoci civilního soudu vynést rozsudek nemá za následek absolutní neúčinnost takového rozsudku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31.
října 2000, sp. zn. 20 Cdo 2118/98). Jestliže však byl tento rozsudek po svém vyhlášení doručován, a to rovněž ještě v době, kdy řízení bylo ze zákona přerušeno pro konkurs, je namístě uzavřít, že toto doručení nelze pokládat za řádné ve smyslu § 45 a násl. o. s. ř. a exekuční titul z toho důvodu nemohl nabýt právní moci a v návaznosti na právní moc se stát vykonatelným (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. června 2007, sp. zn. 20 Cdo 647/2005, či ze dne 6. dubna 2021, sp. zn. 20 Cdo 471/2021).
K vadě při doručování způsobující absolutní neúčinnost doručení exekučního titulu má přitom soudní exekutor (exekuční soud) přihlédnout z úřední povinnosti (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2001, sp. zn. 20 Cdo 1020/99, uveřejněné pod číslem 25/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Odvolací soud v projednávané věci neshledal důvod pro zastavení exekuce s odůvodněním, že v nalézacím řízení „zřejmě skutečně nebyly splněny podmínky pro vydání rozsudku pro uznání“, a to (mimo jiné) z důvodu nedostatečné lustrace povinného 2) v rejstříku probíhajících konkursů, k nápravě však měly sloužit toliko řádné a mimořádné opravné prostředky, k čemuž nedošlo v důsledku počínání povinných.
Odvolací soud v této souvislosti přehlédl, že byl-li exekuční titul doručován povinnému 2) v době, kdy byl na majetek povinného 2) prohlášen konkurs a nalézací řízení bylo přerušeno ve smyslu ustanovení § 14 odst. 1 písm. c) zákona o konkursu a vyrovnání, nemohlo takové rozhodnutí nabýt právní moci a stát se vykonatelným exekučním titulem. Není přitom významné, z jakého důvodu následně nedošlo k přezkumu exekučního titulu v odvolacím řízení. Jelikož se odvolací soud v napadeném usnesení nezabýval otázkou, zda byl exekuční titul doručen povinnému 2) v době, kdy byl na majetek povinného 2) prohlášen konkurs, odchýlil se od výše uvedené ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu a právní posouzení věci odvolacím soudem je v tomto směru neúplné, a tudíž (prozatím) nesprávné. Protože Nejvyšší soud shledal danou námitku důvodnou, nebylo třeba se zabývat další dovolací námitkou. Dovolací soud neshledal podmínky pro změnu napadeného usnesení (dosavadní výsledky řízení neumožňují o věci rozhodnout), bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) jej zrušil (§ 243e odst. 2 o. s. ř.). Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také pro usnesení soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil i toto rozhodnutí, a podle ustanovení § 243e odst. 2 věty druhé o. s. ř. věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný (§ 243g odst. 1 část věty první za středníkem o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.), případně o ní bude rozhodnuto ve zvláštním režimu [§ 87 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů]. Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. 8. 2025
JUDr. Zbyněk Poledna předseda senátu