20 Cdo 1908/2024-136
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Aleše Zezuly a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka Poledny ve věci žalobců a) P. O., a b) B. O., obou zastoupených Mgr. Jiřím Hladíkem, advokátem se sídlem v Brně, Lidická 960/81, proti žalovanému M. B., zastoupenému Mgr. Janem Vargou, advokátem se sídlem v Praze 2, Fügnerovo náměstí 1808/3, o zaplacení 370 000 Kč s příslušenstvím a o zaplacení 146 785 Kč, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 5 C 134/2022, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 17. ledna 2024, č. j. 18 Co 244/2023-116, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobci jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12 922,80 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokáta Mgr. Jana Vargy.
1/ Ve shora specifikované věci Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 17. 1. 2024, č. j. 18 Co 244/2023-116, k odvolání žalobců potvrdil rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Orlicí (dále „soud prvního stupně“ nebo „okresní soud“) ze dne 13. 4. 2023, č. j. 5 C 134/2022-69, jímž soud prvního stupně zamítl žalobu o povinnosti žalovaného zaplatit žalobcům částku 370 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 370 000 Kč od 10. 6. 2017 do zaplacení a částku 146 785 Kč
(výrokem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrokem II); současně odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. 2/ Odvolací soud vyšel z následujících skutkových zjištění soudu prvního stupně „včetně důkazních prostředků, o něž se opírají“: Žalobci jsou podle rozsudku okresního soudu ze dne 28. 6. 2018, č. j. 5 C 310/2017-82 (dále „exekuční titul“), věřiteli L. B. (narozeného XY - dále rovněž „povinný“) s pohledávkou ve výši 370 000 Kč spolu se „zákonným úrokem z prodlení z této částky od 10.
6. 2017 do zaplacení“ a náhradou nákladů řízení ve výši 146 785 Kč. Povinný měl být podle tvrzení žalobců zároveň věřitelem žalovaného z titulu bezdůvodného obohacení, „neboť žalovanému bylo plněno na neexistující závazek dle smlouvy o úvěru uzavřené mezi povinným jako úvěrovaným a žalovaným jako úvěrujícím dne 12. 7. 2016“. Závazek ve výši 2 000 000 Kč spočívající ve vrácení úvěru nevznikl, „protože žalovaný ve prospěch L. B. ničeho neposkytl“. V exekučním řízení oprávněné s Autoleasing, a. s. (nyní Leasing České spořitelny, a.
s., se sídlem v Praze 4 - Krči, Budějovická 1912/64b, identifikační číslo osoby 27089444 - dále „Autoleasing“), proti povinnému vedeném pod sp. zn. 203 EX 41581/18 u soudního exekutora JUDr. Lukáše Jíchy, Exekutorský úřad Přerov (dále rovněž „exekutor“), došlo dne 15. 5. 2019 k vydražení nemovitého majetku ve vlastnictví povinného a z výtěžku této dražby inkasoval žalovaný coby zástavní věřitel částku 1 663 078 Kč, byla-li příslušná zástavní smlouva uzavřena dne 10. 10. 2016, podle názoru žalobců „k zajištění neexistující pohledávky žalovaného“.
Žalobci se nyní z pozice oprávněných v exekučním řízení proti povinnému (vedeném soudním exekutorem Mgr. Janem Svobodou, Exekutorský úřad v Olomouci, pod sp. zn. 164 Ex 4342/18) domáhají svých pohledávek vůči žalovanému jakožto poddlužníku ve smyslu § 315 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“). 3/ Odvolací soud připomněl, že tzv. úkojné právo má svůj procesní základ; jeho smyslem je, že poskytuje oprávněnému legitimaci k tomu, aby se za účelem uspokojení vymáhané pohledávky domohl na dlužníku povinného (poddlužníku) vyplacení přikázané pohledávky, neplnil-li mu poddlužník dobrovolně.
Povinnost má poddlužník tehdy, jestliže k okamžiku doručení usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí by byl povinen plnit dlužníku bez ohledu na případnou nesplatnost pohledávky povinného či vznik této pohledávky v budoucnu. Naopak, oprávněný plnění z tzv. úkojného práva nedosáhne, pokud pohledávku vůči povinnému poddlužník neměl (nebyla „existentní“) nebo pokud do té doby pohledávka zanikla. Odvolací soud v uváděné souvislosti aproboval závěr soudu prvního stupně, který po provedeném dokazování dovodil, že mezi žalovaným a povinným byla platně uzavřena smlouva o úvěru, na základě níž žalovaný plnil, a pro zajištění tohoto úvěru byla uzavřena platná zástavní smlouva s prohlášením povinného coby dlužníka a zástavce, že mu žalovaný poskytl částku 2 000 000 Kč.
V exekučním řízení oprávněné Autoleasing proti povinnému provedené prodejem nemovitých věcí povinného v elektronické dražbě se žalobci se svou pohledávkou nepřihlásili, žalovaný naopak ano a byl se svou přihlášenou pohledávkou 2 482 968 Kč v rozvrhovém řízení uspokojen do výše 1 663 078 Kč (k tomu viz usnesení exekutora ze dne 5. 8. 2019, č. j. 203 Ex 41581/18-93), aniž proti tomu účastníci a věřitelé vznesli jakékoli námitky. Žalovaný před soudy prokázal, že jeho pohledávka proti povinnému nebyla fiktivní, a plnění na tuto pohledávku z výtěžku dražby tudíž nemohlo být bezdůvodným obohacením.
4/ Odvolací soud doplnil, že v případě rozvrhového usnesení lze sice zpochybnit výplatu částky z pravomocného rozhodnutí soudu (exekutora) žalobou z tzv. lepšího práva, ta by ovšem svědčila oprávněné Autoleasing nebo dalším věřitelům, nikoli povinnému, kterému v exekučním řízení „vedeném Mgr. Jíchou žádný nárok na vydání bezdůvodného obohacení nemohl vzniknout“. Krom uvedeného žalovaný prokázal čerpání úvěru ve prospěch povinného, k čemuž odvolací soud sdílel názor soudu prvního stupně, že „úvěr nemusí být čerpán vždy na účet úvěrovaného“ a že „částka 2 000 000 Kč byla úvěrovým rámcem, který nevylučoval čerpání úvěru v nižší výši“, přičemž pohledávku z úvěrové smlouvy lze zástavním právem zajistit i po čerpání úvěru.
5/ Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobci dovoláním, jehož přípustnost vymezili tak, že odvolací soud nesprávně vyřešil právní otázku „dosud v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu neřešenou“, a to otázku „vztahu poddlužnické žaloby žalobců, kterou se po dlužníku svého dlužníka (žalovaném), domáhali zaplacení pohledávky z titulu bezdůvodného obohacení vůči dlužníku, a možné účasti žalobců v jiném exekučním řízení vůči stejnému dlužníku, v jehož rámci bylo žalovanému plněno na domnělou (dle žalobců předstíranou) pohledávku“.
6/ Podle dovolateli kritizovaného závěru soudů obou stupňů se žalobci mohli přihlásit do elektronické dražby na majetek dlužníka, to neučinili a tato skutečnost „zakládá důvod jejich poddlužnické žalobě nevyhovět“, stojí-li žalobní nárok na tvrzení, že „pohledávka žalovaného za dlužníkem zajištěná zástavním právem byla v exekučním řízení předstíraná, směřující jen k tomu, aby došlo k vyvedení dané částky z exekucí postiženého majetku dlužníka žalobců“. Dovolatelé oproti uvedenému zdůraznili, že účast v exekuční dražbě „je fakultativním postupem“; teprve podáním přihlášky ve smyslu § 336f zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále „o.
s. ř.“), by dovolatelé ztratili právo podat poddlužnickou žalobu, jestliže „by nenamítli pravost a výši pohledávky žalovaného za dlužníkem ani nepodali odporovou žalobu dle § 267a o. s. ř.“. 7/ Jestliže soudy obou stupňů odmítly argumentaci žalobců, že nikoli každé peněžité plnění v době po uzavření úvěrové smlouvy „mezi osobami jinak mezi sebou rovněž obchodujícími“ lze bez dalšího označit jako plnění z úvěrové smlouvy, pak „rozhodly v rozporu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu“.
Ve sporu o zaplacení dluhu z úvěru totiž věřitele tíží povinnost (důkazní břemeno) tvrdit, že s dlužníkem uzavřel smlouvu o úvěru, že podle této smlouvy poskytl dlužníku peněžní prostředky a že dlužník řádně a včas nezaplatil. V posuzované věci žalovaný přihlásil do exekuce vedené pod sp. zn. 203 EX 41581/18 částku neodpovídající pohledávce z úvěrové smlouvy, takže „žalovaný si s dlužníkem mohli plnit i z jiných právních titulů či bez nich“. 8/ Žalovaný se k dovolání vyjádřil podáním ze dne 13.
6. 2024 tak, že důvody žalobců jsou nelogické, neboť vykonatelnou pohledávku lze uplatnit pouze v exekuci či v řízení o výkon rozhodnutí. Jestliže dovolatelé svou pohledávku exekučně vymáhali, měli se coby věřitelé přihlásit do dražby majetku dlužníka a popírat jiné pohledávky, tedy i včetně pohledávky žalovaného; nečinnost v tomto směru „si tak nemohou dávat k prospěchu“. Ohledně plnění ze smlouvy o úvěru dovolatelé tvrdili, že žalovaný neplnil na tuto smlouvu vůbec, což žalovaný prokazatelně vyvrátil.
Z judikatury dovolacího soudu (žalovaným citovaného rozsudku ze dne 26. května 2011, sp. zn. 32 Cdo 3516/2009) pak neplyne povinnost čerpat celou úvěrem sjednanou částku, čímž je stvrzena flexibilita účastníků úvěrové smlouvy „v jejích mezích nakládat s poskytnutým úvěrem dle potřeb a dohod účastníků“. 9/ Nejvyšší soud jako soud dovolací (viz § 10a o. s. ř.) rozhodl o dovolání žalobců podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále opět „o.
s. ř.“, a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno k tomu legitimovanými účastníky řízení (viz § 90 ve spojení s § 267 o. s. ř.) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., dospěl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) k závěru, že dovolání není přípustné (§ 237 o. s. ř.). 10/ Nejvyšší soud ve své konstantní judikatuře vysvětlil, že má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva se jedná a od které ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se řešení této otázky hmotného nebo procesního práva odvolacím soudem odchyluje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.
srpna 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované pod číslem 4/2014 Sb. rozh. obč., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. dubna 2018, sp. zn. 20 Cdo 720/2018).
Nedílným předpokladem pro řádné naplnění výše uvedeného je skutečnost, že dovolatelem namítaný rozpor rozhodovací praxe dovolacího soudu s napadeným rozhodnutím nesmí být toliko zdánlivý, nýbrž svým obsahem či právními závěry musí být posuzovaná rozhodnutí ve skutečném (objektivním) rozporu. Kategorický požadavek na splnění obligatorních náležitostí dovolání jednoznačně vyjádřil ve své rozhodovací praxi rovněž Ústavní soud (srov. nález ze dne 11. února 2020, sp. zn. III. ÚS 2478/18). 11/ Z celého textu posuzovaného dovolání je patrné, že se žalobci nedokázali vypořádat s řádnou formulací právní otázky (právních otázek), na jejímž (jejichž) řešení napadený rozsudek odvolacího soudu závisí.
Polemikou s některými závěry odvolací soudu totiž nelze uvedený nedostatek korigovat. 12/ To je zcela zřetelné u argumentace dovolatelů, podle nichž má toliko skutečnost exekučního vymáhání částky nižší, než by odpovídalo právu ze smlouvy o úvěru, bez dalšího indikovat neexistenci závazku, vznik bezdůvodného obohacení či plnění z jiného právního důvodu, nikoli z úvěrové smlouvy. S uvedenou námitkou se odvolací soud důkazně vypořádal, aniž by mohl být dovozován v jeho závěrech ústavněprávní deficit (např. extrémní rozpor skutkových zjištění s provedenými důkazy), nutno-li připomenout, že samotná představa dovolatelů o hodnocení důkazů či výsledku dokazování přípustnost dovolání založit nemůže (z mnoha rozhodnutí dovolacího soudu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23.
července 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014). Souvislost s důkazním břemenem dovolatelé nijak nevysvětlili, takže se nelze dobrat rozhodovací praxe dovolacího soudu, od níž se měl odvolací soud odchýlit (žalobci ohlášená judikatura dovolacího soudu ve spojení se zvoleným hlediskem přípustnosti dovolání nadto nebyla jednoznačněji upřesněna). 13/ Otázka „vztahu poddlužnické žaloby žalobců“ vychází částečně z tvrzení dovolatelů o existenci jejich pohledávky z titulu bezdůvodného obohacení dlužníka, tedy pracuje se skutečností, která nebyla před soudy obou stupňů prokázána.
Dílem je námitka dovolateli opírána rovněž o tvrzení, že „v jiném exekučním řízení“ proti témuž dlužníku „bylo žalovanému plněno na domnělou (dle žalobců předstíranou) pohledávku“, tedy opět vychází z neprokázaného stavu věci. V obou případech tedy nelze přípustnost dovolání k otázce dosud dovolacím soudem neřešené prosadit, není-li řešení ohlášené „otázky“ ve smyslu § 237 o. s. ř. rozhodné. 14/ Nejvyšší soud proto dovolání žalobců podle § 243 odst. 1 o. s. ř. odmítl. 15/ O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud na základě výsledku řízení podle § 243c odst. 3, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.
s. ř., tj. žalovanému přiznal odměnu jeho advokáta z tarifní hodnoty 516 785 Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) ve výši 10 380 Kč (§ 6 odst. 1, § 7 bod 6, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č.
177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb /advokátní tarif/, ve znění pozdějších předpisů - dále „AT“), paušální náhradu hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 1 a odst. 4 AT), a náhradu za daň z přidané hodnoty podle ustanovení § 137 odst. 3 o. s. ř. ve výši 21 % ze součtu odměny a paušální náhrady hotových výdajů (2 242,80 Kč), v souhrnu částku nákladů 12 922,80 Kč, kterou dovolatelé solidárně uhradí k rukám advokáta žalovaného v obvyklé lhůtě splatnosti (§ 160 odst. 1 ve spojení s § 167 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proto tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.