20 Cdo 1980/2011
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Zbyňka Poledny ve
věci žalobce Ing. Bc. R. D., správce konkursní podstaty úpadce FK Drnovice, a.
s., se sídlem v Drnovicích 704, identifikační číslo osoby 60738774, proti
žalovanému S. K., zastoupenému JUDr. Libuší Šmehlíkovou, advokátkou se sídlem v
Ostravě – Slezská Ostrava, Michálkovická 108, o vyloučení věcí z exekuce,
vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 10 C 91/2007, o dovolání
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. 1. 2011, č. j. 49 Co
90/2008-41, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému náklady řízení ve výši
5300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám JUDr. Libuše
Šmehlíkové.
Okresní soud ve Vyškově rozsudkem ze dne 14. 12. 2007, č. j. 10 C 91/2007-21,
zamítl žalobu o vyloučení movitých věcí z exekuce, nařízené týmž soudem pod sp.
zn. 9 Nc 2012/2006 a prováděné soudním exekutorem Mgr. Kamilem Brančíkem pod
sp. zn. EX 1441/06, jež byly sepsány tímto exekutorem dne 6. 2. 2007 pod
položkami 1 - 21 protokolu o soupisu movitých věcí č. j. EX 1441/06-24;
současně uložil žalobci zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 9 900,-
Kč. Uzavřel, že byl-li pojat majetek do konkursní podstaty, nelze provést
soudní výkon rozhodnutí (exekuci) postižením takového majetku patřícího do
podstaty (§ 14 odst. 1 písm. a/, e/ a § 18 odst. 3 zákona č. 328/1991 Sb., o
konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „zákon č.
328/1991 Sb.“), přičemž provedením exekuce není již to, že exekutor zahrne
majetek do soupisu věcí, nýbrž až vlastní realizace prodeje takového majetku
prostřednictvím dražby po skončení konkursu. Správce konkursní podstaty v
projednávané věci proto nemá důvod domáhat se ochrany podle § 267 o. s. ř.,
jelikož zahrnutím věci do konkursní podstaty je již ochrana účinně zajištěna a
je zabráněno provedení exekuce postižením takového majetku.
Krajský soud napadeným rozhodnutím rozsudek okresního soudu potvrdil a uložil
žalobci zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 4 800,- Kč.
Stejně jako soud prvního stupně dospěl k závěru, že ze zákona č. 328/1991 Sb.
vyplývá výhradní právo správce konkursní podstaty k nakládání s majetkem
podstaty, a to jakmile je věc, právo nebo jiná majetková hodnota zapsána do
soupisu podstaty; jiná osoba může s tímto majetkem nakládat jen se souhlasem
správce. Zákon současně stanoví, že výkon rozhodnutí (exekuci) postihující
majetek patřící do podstaty nelze provést. Odvolací soud se neztotožnil s
názorem okresního soudu, že pouhé pojmutí majetku do soupisu věcí v rámci
exekuce není „provedením“ exekuce, a uzavřel, že soud nesmí při výkonu
rozhodnutí (exekuci) činit úkony směřující k provedení podle § 325 a násl. o.
s. ř., tedy ani provést soupis. Pojmutí majetku do soupisu věcí v rozporu s §
14 odst. 1 písm. e) zákona č. 328/1991 Sb. pak podle odvolacího soudu
způsobuje, že nemůže vyvolat účinky, které jsou jinak s tímto úkonem spojeny;
správce konkursní podstaty jeho učiněním tedy nepozbyl výhradní právo k
nakládání s věcí, protože ta ani nebyla výkonem rozhodnutí (exekucí) „účinně
postižena“. Není tudíž ani dán důvod k vyloučení věcí z exekuce podle § 267
odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o.
s. ř.“).
Žalobce v dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c)
o. s. ř., namítá, že řízení je stiženo vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, a že spočívá na nesprávném právním posouzení věci
(§ 241a odst. 2 písm. a/ a b/ o. s. ř.). Podle jeho názoru soudy dosud neřešily
otázku, „jak může a nemůže správce konkursní podstaty postupovat, je-li
zahájena exekuce a je-li proveden soupis věcí a vše, včetně vyjádření soudního
exekutora, svědčí tomu, že bude i provedena“. Uvedl, že soudní exekutor věci,
které tvoří majetkovou podstatu, sepsal, ač tak učinit nesměl, neboť soupis
movitých věcí směřuje k jejich bezprostřednímu prodeji resp. k výkonu
rozhodnutí, a proto žalobci nezbylo, než z důvodu právní jistoty (navíc v
souladu s poučením samotného soudního exekutora) podat žalobu na vyloučení věcí
podle § 267 odst. 1 o. s. ř. Správce konkursní podstaty by nebyl objektivně
schopen prodeji věcí exekutorem jinak zabránit. Navrhl, aby dovolací soud
rozsudky obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný namítá, že dovolatel nepřesně specifikoval důvod, pro který je
rozhodnutí odvolacího soudu napadeno. Postup odvolacího soudu v dané věci byl
dle názoru žalovaného zcela v souladu s platnými právními předpisy a přijatou
judikaturou. Navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání jako nedůvodné odmítl.
Nejvyšší soud rozhodl o dovolání podle občanského soudního řádu ve znění
účinném od 1. 7. 2009 (viz Část první, čl. II Přechodná ustanovení, bod 12.
zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (jež bylo k 31. 12.
2012 zrušeno nálezem Ústavního soudu České republiky ze dne 21. 2. 2012, Pl. ÚS
29/11, avšak podle nálezu IV. ÚS 1572/11 ze dne 6. 3. 2012 zůstává pro
posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. 12. 2012 i nadále použitelné),
protože dovolací soud dosud neřešil otázku možnosti sepisu věci náležející do
konkursní podstaty do soupisu v rámci exekuce; není však důvodné.
Je-li dovolání přípustné, je dovolací soud povinen přihlédnout z úřední
povinnosti (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.) i k vadám podle ustanovení § 229
odst. 1, odst. 2 písm. a) a b), odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti), jakož i k
jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Jinak je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho
obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.). Protože takové vady z
obsahu spisu nevyplývají, zabýval se Nejvyšší soud jen námitkou, zda je na
místě vyloučit z exekuce věci sepsané exekutorem, které byly již dříve zahrnuty
do konkursní podstaty povinného v úpadku.
Podle ust. § 14 odst. 1 písm. a) zákona č. 328/1991 Sb. má prohlášení konkursu
za účinek, že oprávnění nakládat s majetkem podstaty přechází na správce.
Právní úkony úpadce, týkající se tohoto majetku, jsou vůči konkursním věřitelům
neúčinné.
Podle ust. § 14 odst. 1 písm. e) zákona č. 328/1991 Sb. má prohlášení konkursu
za účinek, že nelze provést výkon rozhodnutí (exekuci) postihující majetek
patřící do podstaty a k tomuto majetku nelze ani nabýt právo na oddělené
uspokojení.
Ve Stanovisku k výkladu některých ustanovení zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu
a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, Cpjn 19/98, uveřejněném pod číslem
52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v bodě XXVI. Nejvyšší soud
uzavřel, že i po prohlášení konkursu lze nařídit výkon rozhodnutí pro
pohledávku věřitele proti úpadci postihující majetek patřící do konkursní
podstaty, výkon rozhodnutí však nelze provést; to platí bez zřetele k tomu,
jestli jde o soudní výkon rozhodnutí nebo o daňovou či jinou exekuci. Soud (a
osoby, které ve vykonávacím řízení poskytují soudu nezbytnou součinnost) je
povinen zdržet se po prohlášení konkursu (po dobu trvání konkursu) všech úkonů,
jimiž má být výkon rozhodnutí bezprostředně realizován. Při výkonu rozhodnutí
přikázáním pohledávky z účtu u banky je soud plně oprávněn rozhodnout o
nařízení výkonu, nesmí ovšem dát příslušné bance pokyn k odepsání peněžních
prostředků z účtu povinného (úpadce) - tedy vyrozumět peněžní ústav o tom, že
usnesení o nařízení výkonu nabylo právní moci (k tomu srov. například rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2002, sp. zn. 29 Odo 121/2002; obdobně to platí
při jiných způsobech výkonu rozhodnutí (srov. ustanovení § 283, § 314 odst. 1,
§ 320 odst. 1 ve spojení s ustanovením § 314 odst. 1, § 325 a násl., § 335a a
násl. o. s. ř.).
Obsahem zákazu provedení výkonu rozhodnutí nebo exekuce (§ 14 odst. 1 písm. e/
zákona č. 328/1991 Sb.) se Nejvyšší soud částečně zabýval ve svém rozsudku,
uveřejněném pod číslem 55/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Dospěl
k závěru, že jestliže poddlužník povinného nesplnil povinnost vyplatit
pohledávku řádně a včas oprávněnému, je poddlužnická žaloba podle § 315 o. s.
ř. způsobem provedení výkonu rozhodnutí nebo exekuce přikázáním jiné peněžité
pohledávky. Zákaz provedení výkonu rozhodnutí nebo exekuce stanovený v § 14
odst. 1 písm. e/ zákona č. 328/1991 Sb., v tomto případě znamená, že o žalobě
podle § 315 o. s. ř., nemůže soud rozhodnout, dokud trvají účinky prohlášení
konkursu.
V usnesení z 14. 4. 2004, sp. zn. 20 Cdo 2372/2003, Nejvyšší soud uvedl, že
udělení příklepu je úkonem, jímž soud provádí exekuci. Jestliže odvolací soud
rozhodl o odvolání proti usnesení o udělení příklepu poté, co byl na majetek
povinného prohlášen konkurs, je vydání takového rozhodnutí v rozporu s
ustanovením § 14 odst. 1 písm. e) zákona č. 328/1991 Sb. Po prohlášení konkursu
se práva úpadcových věřitelů uspokojují zásadně v jiném (konkursním) režimu; po
zrušení konkursu, nebyla-li v něm věřitelova pohledávka zcela uspokojena, a
je-li k dispozici potřebný majetek, pak lze v nařízeném výkonu pokračovat jeho
provedením (§ 45 odst. 1, 2 zákona č. 328/1991 Sb.). Nejvyšší soud označil za
úkon, kterým se v rozporu s § 14 odst. 1 písm. e) zákona č. 328/1991 Sb.
provádí výkon rozhodnutí i pokyn soudu k tomu, aby usnesení o udělení příklepu
vydané před prohlášením konkursu bylo doručeno zákonem stanoveným osobám (srov.
rozhodnutí uveřejněné pod číslem 54/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek).
Dovolací soud i odborná literatura zastává názor, že soupisem věcí povinného,
které by mohly být prodány nebo jinak zpeněženy, začíná vlastní provedení
výkonu rozhodnutí prodejem movitých věcí. Soupis se provádí ještě před právní
mocí usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí, neboť povinnému se usnesení
doručuje nejdříve při soupisu. Při soupisu soud mimo jiné vyzve povinného, aby
dobrovolně splnil vymáhanou pohledávku. Uspokojí-li povinný dobrovolně v plném
rozsahu vymáhanou pohledávku s příslušenstvím včetně nákladů výkonu, převezme
soud od povinného peníze a upustí od dalšího provedení výkonu (srov. Drápal,
L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II. § 201 až 376. Komentář. 1. vydání.
Praha : C. H. Beck, 2009, s. 2449 a násl.).
V projednávané věci byl konkurs na povinného prohlášen 6. 8. 2002 a dne 6. 9.
2002 správce konkursní podstaty provedl soupis konkursní podstaty. Součástí
podstaty byly i věci, které soudní exekutor následně (6. 2. 2007) zahrnul do
soupisu věcí povinného v rámci exekuce prodejem movitých věcí. Proto se správce
konkursní podstaty povinného obrátil na soud se žalobou o vyloučení těchto věcí
z exekuce.
S ohledem ke shora uvedenému lze uzavřít, že soupis věcí povinného je úkonem
směřujícím bezprostředně k provedení exekuce. Protože v projednávaném případě
byl soupisem věcí povinného do exekuce porušen zákaz uvedený v § 14 odst. 1
písm. e) zákona č. 328/1991 Sb., pak ani nebyly tyto věci do exekuce účinně
zahrnuty a nemohou být tudíž z této exekuce ani vyloučeny.
Pro úplnost se dodává, že pokračuje-li soud ve výkonu rozhodnutí (exekutor v
provádění exekuce) postižením majetku patřícího do podstaty i přes zákaz
uvedený v § 14 odst. 1 písm. e) zákona č. 328/1991 Sb., jedná se o nesprávný
úřední postup ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., za nějž přísluší (za zákonem
předvídaných podmínek) náhrada škody (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 31. 8. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3213/2009, publikovaný pod číslem 26/2012
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Protože se prostřednictvím dovolacích námitek dovolateli nepodařilo zpochybnit
správnost rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud dovolání podle § 243b
odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. jako nedůvodné zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle § 243b odst. 5,
§ 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal úspěšnému žalovanému
náklady v celkové výši 5.300,- Kč v souvislosti s podáním vyjádření jeho právní
zástupkyně ze dne 24. 5. 2011, tvořené odměnou 5.000,- Kč (srov. § 5 písm. d/
po snížení podle § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhlášky č.
277/2006 Sb.) a náhradou hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši
300,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. o odměnách advokátů a
náhradách advokátů za poskytování právních služeb /advokátní tarif/, ve znění
pozdějších předpisů).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. srpna 2012
JUDr. Miroslava
Jirmanová, v. r.
předsedkyně
senátu