U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně
JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Miroslavy
Jirmanové v exekuční věci oprávněného Ing. R. R., zastoupeného Mgr. Alexandrem
Vaškevičem, advokátem se sídlem v Plzni, Františkánská 7, proti povinnému
Liberecký Energomont s.r.o., se sídlem v Plzni, Na Roudné 437/31, IČ 263 56
821, zastoupenému JUDr. Markem Görgesem, advokátem se sídlem v Plzni, Malá 6,
pro 13.136.690,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod
sp. zn. 73 Nc 2295/2004, o dovolání oprávněného proti usnesení Krajského soudu
v Plzni ze dne 11. října 2007, č. j. 13 Co 394/2007 - 386, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud Plzeň-město v pořadí třetím usnesením ze dne 30. 8. 2005, č. j. 73
Nc 2295/2004 - 134, nařídil „exekuci k vymožení peněžitého plnění pro
oprávněného proti povinnému dle vykonatelného exekutorského zápisu sepsaného
dne 8. 3. 2004 Mgr. Davidem Procházkou, exekutorským koncipientem Mgr. Martina
Tunkla, soudního exekutora EÚ Plzeň-město, se sídlem Plzeň, Lindauerova 6, pod
č. j. 2 EZ 62/2004, pro zaplacení částky 13.136.690,- Kč se smluvním úrokem ve
výši 0,1 % denně z částky 13.136.690,- Kč od 16. 5. 2004 do zaplacení, včetně
nákladů exekuce a nákladů oprávněného určených v příkazu exekutora“, a
provedením exekuce pověřil soudního exekutora Mgr. Martina Tunkla, EÚ Plzeň-
město, Plzeň, Lindauerova 6. K odvolání povinného Krajský soud v Plzni
usnesením ze dne 24. 8. 2006, č. j. 10 Co 463/2006 - 248, usnesení soudu
prvního stupně potvrdil.
Dne 1. 9. 2006 podal povinný návrh na zastavení exekuce, odůvodněný tím, že
oprávněný nemá na vymáhané plnění podle hmotného práva nárok, neboť smlouva o
přistoupení k závazku (která navazuje na smlouvu o postoupení pohledávky ze dne
4. 3. 2004, uzavřenou mezi oprávněným a P. O.) je neplatná z důvodu, že ji za
oba její účastníky, tj. oprávněného i povinného, uzavřel „ve dvojjediném
postavení“ oprávněný, a to na jedné straně jako věřitel (fyzická osoba) a na
straně druhé jako statutární orgán přistupujícího dlužníka (povinného, který je
právnickou osobou), čímž „uznal povinnost“ povinného k úhradě pohledávky ve
výši 13.136.690,- Kč s dohodnutým úrokem z prodlení, a zajistil si tak splnění
vlastní pohledávky, kterou ve smlouvě ze dne 4. 3. 2004 dohodl s P. O. jako
protihodnotu za postoupenou pohledávku. Oprávněný tak z důvodu konfliktu
(střetu) zájmů účastníků (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované pod R
63/99) porušil své povinnosti jednatele jednat vůči vlastní společnosti s péčí
řádného hospodáře (§ 135 odst. 2 ve spojení s § 196a obch. zák.), jelikož k
zajištění svých osobních zájmů založil povinnému nový a ničím nevyvážený
závazek, sjednal nepřiměřeně vysoký úrok („dohodnutý úrok ve výši 0,5 % denně
představuje úrok ve výši 36,5 % ročně“), čímž značně zatížil jeho majetkovou
sféru, tedy jednal v rozporu se zájmem povinného, jehož je jednatelem.
Usnesením ze dne 25. 4. 2007, č. j. 73 Nc 2295/2004 - 358, Okresní soud Plzeň-
město nařízenou exekuci k návrhu povinného zastavil a rozhodl o náhradě nákladů
řízení, a Krajský soud v Plzni napadeným usnesením usnesení soudu prvního
stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že oprávněný na základě tří smluv o půjčce
ze dne 25. 4. 2003, ze dne 20. 6. 2003 a ze dne 29. 7. 2003 půjčil povinnému
peněžní hotovost v celkové výši 12.750.000,- Kč s ročním úrokem 2,8 %, přičemž
pro případ prodlení s úhradou půjčky, která měla být vrácena do 31. 12. 2003,
byl dále sjednán úrok ve výši 0,25 % denně z dluhu za každý den prodlení. Poskytnutí půjčky bylo projednáno a odsouhlaseno na valné hromadě povinného
konané dne 18. 6. 2003 (§ 196 odst. 1 obch. zák.). Dne 4. 3. 2004 oprávněný
jako postupitel uzavřel s P. O. jako postupníkem písemnou smlouvu o postoupení
pohledávky za povinným, podle které splatnou pohledávku ve výši 12.750.000,- Kč
s příslušenstvím (představující úhrn peněžních půjček poskytnutých povinnému)
převedl na jmenovaného za úplatu ve výši 13.136.690,- Kč; ke smlouvě byla
připojena plná moc, kterou oprávněný zmocnil Ing. A. R. k podpisu smlouvy o
postoupení uvedené pohledávky. Dne 8. 3. 2004 oprávněný jako věřitel (dlužníka
P. O.) uzavřel s povinným, za nějž sám jako jednatel jednal, smlouvu o
přistoupení k závazku, z níž vyplývá, že povinná se vedle původního dlužníka P. O. zavázala k úhradě úplaty podle smlouvy o postoupení pohledávky. V návaznosti
na tyto smlouvy byl dne 8. 3. 2004 sepsán exekutorský zápis sp. zn. 2 EZ 62/04,
v němž oprávněný jménem povinného učinil prohlášení o uznání závazku ve výši
13.136.690,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 0,1 % denně z dlužné částky a
současně dal výslovné svolení k tomu, aby tento exekutorský zápis byl podkladem
pro nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce, a to včetně nákladů za pořízení
tohoto zápisu ve výši 29.340,- Kč. S ohledem na to, že oprávněný předložil v
odvolacím řízení listinu ze dne 8. 3. 2004, nazvanou jako „schválení právního
úkonu“, z níž bylo zjištěno, že oprávněný schválil podle § 33 odst. 2 obč. zák. uzavření dohody o postoupení pohledávky ze dne 4. 3. 2004 mezi oprávněným a P. O. ve výši 12.750.000,- Kč s příslušenstvím, kterou za oprávněného uzavřel Ing. A. R., neztotožnil se odvolací soud se závěrem soudu prvního stupně, že k
uzavření smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 4. 3. 2004 nedošlo, a naopak
uzavřel, že tato smlouva je platná, a z tohoto důvodu zkoumal platnost smlouvy
o přistoupení k závazku uzavřené dne 8. 3. 2004 mezi účastníky. S poukazem na
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 11. 1998, sp. zn. 21 Cdo 11/98, v němž byl
zaujat závěr, že „jsou-li zájmy statutárního orgánu v rozporu se zájmy
společnosti, nemůže statutární orgán jménem společnosti jednat“, dovodil, že
oprávněný s ohledem na svůj zájem, aby mu P. O. zaplatil úplatu za postoupení
pohledávky za povinným, využil toho, že za povinného mohl ve všech věcech
jednat každý z jednatelů samostatně, a zavázal jej smlouvou o přistoupení k
závazku k úhradě předmětné (vymáhané) pohledávky bez „vědomí“ valné hromady a
druhého jednatele; jednalo se tudíž jednoznačně o konflikt zájmů. Podle
odvolacího soudu „nelze odhlédnout“ ani od ustanovení § 196a obch. zák., které
se podle § 135 odst. 2 obch. zák.
použije obdobně i ve vztazích společnosti s
ručením omezeným, z něhož vyplývá, že smlouvu o přistoupení k závazku (tak jako
smlouvu o úvěru) může společnost uzavřít „s osobou oprávněnou“ jen se souhlasem
valné hromady. I kdyby však jednání oprávněného nebylo přímo v rozporu s § 196a
obch. zák., jde o úkon, který „svými účinky zákonu, jeho účelu a smyslu
odporuje a obchází jej“. Dospěl proto k závěru, že důvod pro zastavení exekuce
podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. je dán, protože je tu jiný důvod, pro
který oprávněný nemá na plnění vymáhaném na pokladě exekutorského zápisu se
svolením k vykonatelnosti podle hmotného práva nárok.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal oprávněný dovolání, jehož
přípustnost odvozuje z § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přičemž za zásadní po
právní stránce považuje otázky: 1) „zda lze na daný vztah aplikovat ustanovení
§ 196a odst. 1 obch. zák., tedy zda je toto ustanovení aplikovatelné i na
případ, kdy na straně jedné uzavírá dohodu o přistoupení k závazku jednatel
společnosti za společnost přistupující k závazku, kdy jednatel je zároveň
věřitelem jako strana druhá dohody o přistoupení k závazku, a dlužník, k jehož
závazku je přistupováno, je osobou bez vztahu k oběma účastníkům dohody o
přistoupení k závazku“, 2) zda „v případě uzavření dohody o přistoupení k
závazku jednatelem společnosti na straně jedné a touž osobou jako věřitele na
straně druhé je jednáním v rozporu se zájmy společnosti způsobující neplatnost
takového právního úkonu“, a 3) „zda lze na daný případ aplikovat rozhodnutí
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. 11. 1998, sp. zn. 21 Cdo 11/98“. Dovolatel nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že uzavřená dohoda o
přistoupení k závazku ze dne 8. 3. 2004 je v rozporu s § 196a obch. zák. z
důvodu, že k ní nebyl dán souhlas valné hromady společnosti. Ze znění tohoto
ustanovení dovozuje, že smlouvy i osoby, jichž se týká, jsou v něm vyjmenovány
taxativně, a že nedopadá na smlouvy o zajištění závazků třetích osob (v daném
případě P. O.), a nelze je tudíž vykládat extenzivně, navíc „vágním způsobem o
údajném obcházení smyslu a účelu zákona“. Dále dovolatel odvolacímu soudu
vytýká porušení ustanovení § 157 o. s. ř., neboť odůvodnění jeho rozhodnutí je
vnitřně rozporné, postrádá logiku a není z něj zřejmé, k jakým závěrům dospěl,
takže je nepřezkoumatelné. Konkrétně se jedná o to, že odvolací soud sice
poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 11. 1998, sp. zn. 21 Cdo
11/98, aniž by však vyslovil právní závěr o tom, zda dohoda o přistoupení k
závazku je neplatná či nikoliv, a aniž uvedl ustanovení zákona, podle nějž by
měla být neplatná; z toho podle oprávněného vyplývá, že jeho závěr se opírá jen
o rozpor smlouvy s § 196a obch. zák. Kromě toho nelze závěry uvedené v
citovaném rozhodnutí Nejvyššího soudu na danou věc použít, neboť „je vázáno na
ustanovení § 14 odst. 2 ve spojení s § 242 odst. 1 písm. a) zákoníku práce ve
znění před 1. 1. 2007“, a naopak je třeba vyjít z rozhodnutí Nejvyššího soudu
sp. zn. 32 Odo 10/2006, v němž byl zaujat závěr, že jednatel společnosti s
ručením omezeným nezastupuje společnost a není tedy jejím zástupcem ve smyslu §
22 odst. 1 obč. zák., ale jedná přímo jejím jménem, jakoby tato právnická osoba
úkon učinila sama ve smyslu § 20 odst. 1 obč. zák.; s ohledem na toto
ustanovení v souladu s § 13 odst. 4 a 5 obch. zák. je proto jednání uskutečněné
statutárním orgánem (jednatelem) závazné pro společnost s ručením omezeným, i
když je v rozporu se zájmy „ostatních společníků“, a nelze dovodit, že ze
„strany obchodní společnosti“ jde o jednání nevážné nebo jednání v rozporu s
dobrými mravy.
Z toho podle dovolatele vyplývá, že na předmětnou dohodu o
přistoupení k závazku „nelze pohlížet“ jako absolutně neplatný právní úkon. Dále poukazuje na to, že v dané věci rozhodoval Nejvyšší soud již dvakrát, a to
v řízení o nařízení exekuce, avšak v žádném ze svých rozhodnutí nekonstatoval,
že by dohoda o přistoupení k závazku, na jejímž základě byl exekutorský zápis
sepsán, byla neplatným právním úkonem a že by tedy byl dán důvod pro zastavení
exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., a dále, že Okresní soud Plzeň-
město ve věci vedené pod sp. zn. 20 C 346/2006 a Krajský soud v Plzni jako soud
odvolací v rozhodnutí ze dne 21. 8. 2007, sp. zn. 56 Co 248/2007, dospěly při
řešení předběžné otázky platnosti předmětné dohody k závěru, že je platným
právním úkonem. Přesto odvolací soud, ač měl citovaná rozhodnutí k dispozici,
zaujal zcela opačný závěr. Navrhl, aby usnesení odvolacího soudu bylo zrušeno a
aby mu věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal podle
občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (viz čl. II., bod 12.,
části první zákona č. 7/2009 Sb.). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas,
oprávněnou osobou, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem, dospěl po
přezkoumání věci podle § 242 o. s. ř. k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu
má po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř., a to pro
řešení otázky, zda ustanovení § 196a odst. 1 obch. zák. ve znění účinném do 30.
4. 2004, se vztahuje i na smlouvy o přistoupení k peněžitému závazku (§ 533
obč. zák.), uzavřené mezi společností s ručením omezeným (coby solidárně
zavázanou dlužnicí), a jedním z jejích jednatelů, jako věřitelem třetí osoby
(dlužníka), jelikož tato otázka, jejíž řešení bylo pro rozhodnutí odvolacího
soudu rozhodující, dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu řešena. Dovolání
proti usnesení odvolacího soudu je tudíž přípustné podle § 238a odst. 1 písm.
d), odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., není však
důvodné.
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. může
spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle právní normy (nejen
hmotného práva, ale i práva procesního), jež na zjištěný skutkový stav
nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně
ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle § 533 obč. zák. kdo bez souhlasu dlužníka dohodne písemně s věřitelem, že
splní za dlužníka jeho peněžitý závazek, stává se dlužníkem vedle původního
dlužníka a oba dlužníci jsou zavázáni společně a nerozdílně. Ustanovení § 531
odst. 4 zde platí obdobně.
Jde o přístup dalšího dlužníka do existujícího závazkového právního vztahu, a
to vedle původního dlužníka (tzv. kumulativní intercese). Přistoupení k závazku
působí změnu závazku v subjektech závazkového právního vztahu, neboť se mění
počet dlužníků. Tento institut zároveň plní funkci zajištění pohledávky, neboť
dochází k založení dalšího závazkového vztahu mezi věřitelem a osobou, která
přistoupila k dluhu. Předpokladem je dohoda uzavřená mezi věřitelem a osobou
přistupující k závazku, jejímž obsahem je závazek třetí osoby splnit za
dlužníka jeho peněžitý dluh věřiteli, přičemž původní dlužník není účastníkem
dohody, ani se nevyžaduje jeho souhlas, neboť obsah jeho závazku se nemění.
Nový dlužník je věřiteli zavázán společně a nerozdílně s původním dlužníkem
(plně platí režim pasivní solidarity podle § 511 obč. zák., včetně práva
regresu mezi spoludlužníky).
S ohledem na datum uzavření smlouvy o přistoupení k závazku, uzavřené mezi
účastníky dne 8. 3. 2004, je pro další úvahy Nejvyššího soudu rozhodný
především výklad obchodního zákoníku ve znění účinném do 30. 4 2004, kdy
ustanovení § 196a odst. 1 obch. zák. (jež se podle § 135 odst. 2 obch. zák.
použije i na společnosti s ručením omezeným) platilo v tomto znění:
„Společnost může uzavřít smlouvu o úvěru nebo půjčce s členem představenstva,
dozorčí rady, prokuristou nebo jinou osobou, která je oprávněna jménem
společnosti takovou smlouvu uzavřít, nebo osobami jim blízkými, anebo smlouvu,
jejímž obsahem je zajištění závazků těchto osob, nebo na ně bezplatně převést
majetek společnosti jen s předchozím souhlasem valné hromady a jen za podmínek
obvyklých v obchodním styku“.
Ustanovení § 196a odst. 1 obch. zák. bylo do obchodního zákoníku včleněno s
účinností od 1. července 1996 zákonem č. 142/1996 Sb. Podle důvodové zprávy k
tomuto zákonu je účelem nového § 196a „zabránit obchodům uskutečněným na úkor
majetkové podstaty společnosti a tím i všech akcionářů“. Jinými slovy,
ustanovení § 196a odst. 1 obch. zák. má zabránit osobám, jež mohou ovlivnit
podmínky uzavření konkrétní smlouvy, aby z tohoto svého postavení osobně či
prostřednictvím osob blízkých na úkor společnosti těžily, a zajišťuje ochranu
společnosti před nepoctivým jednáním osob, které jsou oprávněny činit za
společnost právní úkony, a to tím, že vymezuje druhy smluv, k jejichž uzavření
je nutné, pokud je společnost uzavírá s osobami v tomto ustanovení
vyjmenovanými, aby byly uzavřeny za podmínek obvyklých v obchodním styku a s
předchozím souhlasem valné hromady. Obdobné nároky pak klade na takové smlouvy
i v případě, že jsou uzavírány s jinými osobami, pokud jsou jejich jménem
oprávněny tyto smlouvy uzavřít osoby, které mají současně postavení osob
uvedených v odstavci 1, s výjimkou, podle které souhlasu valné hromady není
zapotřebí, jde-li o poskytnutí půjčky nebo úvěru ovládající osobou ovládané
osobě anebo zajištění závazku ovládané osobě ovládající osobou.
Výčet smluv (smluvních typů), na které se ustanovení § 196a odst. 1 a 2
obchodního zákoníku vztahuje, je taxativní. Jde o smlouvy o úvěru nebo o
půjčce, a dále o smlouvy, jejichž obsahem je zajištění závazků. V případě smluv
o zajištění závazků pak ustanovení § 196a odst. 1 a 2 obchodního zákoníku
neobsahuje žádné omezení v tom směru, že by se muselo jednat pouze o zajištění
závazků ze smluv o úvěru nebo o půjčce, uzavřených mezi společností a osobami v
tomto ustanovení uvedenými. Rozhodující v této souvislosti totiž není, kdo s
těmito osobami smlouvu o úvěru nebo o půjčce uzavřel (popř. kdo je
poskytovatelem úvěru nebo půjčky), nýbrž skutečnost, že společnost splnění
závazků uvedených osob zajišťuje (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16.
12. 2003, sp. zn. 32 Odo 560/2003). Protože dohoda (smlouva) o přistoupení k
závazku (peněžitému dluhu) podle § 533 obč. zák. plní funkci zajištění
pohledávky, vztahuje se ustanovení § 196 odst. 1 a 2 obch. zák. i na tento
smluvní typ.
Ze shora uvedené právní úpravy vyplývá, že pro splnění podmínek stanovených v §
196a odst. 1, popř. odst. 2 obch. zák., je nutné, aby před uzavřením smlouvy o
úvěru či půjčce, popř. smlouvy o zajištění závazků, byl dán souhlas valné
hromady (předchozí souhlas) a dále musí být tyto smlouvy uzavřeny jen za
podmínek obvyklých v obchodním styku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
30. 10. 2009, sp. zn. 23 Cdo 4012/2007). Jelikož zákon vyžaduje předchozí
souhlas valné hromady s uzavřením takových smluv, je právní úkon učiněný bez
předchozího souhlasu valné hromady neplatný pro rozpor se zákonem podle § 39
obč. zák. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2003, sp. zn.
32 Odo 560/2003).
V posuzované věci je exekučním titulem exekutorský zápis ze dne 8. 3. 2004,
sepsaný Mgr. Davidem Procházkou, exekutorským koncipientem Mgr. Martina Tunkla,
soudního exekutora EÚ Plzeň-město, pod sp. zn. 2 EZ 62/2004, v němž oprávněný
jménem povinného učinil prohlášení o uznání závazku ve výši 13.136.690,- Kč s
úrokem z prodlení ve výši 0,1 % denně z dlužné částky a současně dal výslovné
svolení k tomu, aby tento exekutorský zápis byl podkladem pro nařízení výkonu
rozhodnutí nebo exekuce, a to včetně nákladů za pořízení tohoto zápisu ve výši
29.340,- Kč. Podkladem pro tento exekutorský zápis byla smlouva o přistoupení k
závazku ze dne 8. 3. 2004, uzavřená mezi oprávněným jako věřitelem (dlužníka P.
O.) a povinným, za nějž sám oprávněný jednal jako jednatel, z níž vyplývá, že
povinná se vedle původního dlužníka P. O. zavázala k úhradě úplaty podle
smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 4. 3. 2004.
Právní názor odvolacího soudu, podle něhož se § 196a odst. 1 obch. zák.
vztahuje i na smlouvu o přistoupení k závazku (§ 533 obč. zák.), uzavřenou v
daném případě společností povinného jako dalším dlužníkem zavázaným společně a
nerozdílně s původním dlužníkem P. O., je tedy v souladu s účelem § 196a odst.
1 obch. zák., a správný je i jeho závěr, že tato smlouva je neplatná (byť v
odůvodnění svého rozhodnutí výslovně necitoval ustanovení § 39 obč. zák.).
Naopak za nesprávný považuje dovolací soud názor dovolatele, že ustanovení §
196a odst. 1 obch. zák. na daný případ nedopadá z důvodu, že předmětnou
smlouvou o přistoupení k závazku byl zajištěn závazek třetí osoby - P. O., a
nikoliv oprávněného. Je totiž třeba rozlišovat mezi právním vztahem, který
existuje mezi P. O. jako věřitelem a povinným jako dlužníkem, založeným
smlouvou o postoupení pohledávky za povinným, uzavřenou dne 4. 3. 2004 mezi
oprávněným a P. O., a právním vztahem mezi oprávněným jako věřitelem a
povinným, který byl založen smlouvou o přistoupení k závazku ze dne 8. 3. 2004.
Tato smlouva mezi oprávněným a povinným je dohodou podle § 533 obč. zák., neboť
se jí povinný písemně zavázal splnit za P. O. jako dlužníka vůči oprávněnému
jako věřiteli jeho závazek ze smlouvy o postoupení pohledávky, přičemž P. O.
jako dlužník oprávněného nebyl jejím účastníkem a žádná práva vůči povinnému mu
z ní neplynou. Na jejím základě vzniklo oprávněnému právo požadovat splnění
úplaty (peněžitého dluhu) za převedení pohledávky ze smlouvy o postoupení
pohledávky společně a nerozdílně na P. O. i povinném jako dlužnících; právě z
důvodu uzavření této smlouvy o přistoupení k závazku (dluhu) se oprávněný jako
věřitel P. O. domáhá exekuce proti povinnému jako solidárně zavázanému dlužníku
(§ 533 obč. zák.).
Ke třetí otázce, kterou dovolatel považuje pro rozhodnutí odvolacího soudu po
právní stránce za zásadně významnou, a to, zda lze na daný případ aplikovat
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 11. 1998, sp. zn. 21 Cdo 11/98, je třeba
uvést, že toto rozhodnutí bylo uveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek pod č. 63, ročník 1999, s právní větou: „Z ustanovení § 14 odst. 2
zákoníku práce, jež vylučuje, aby jiného zastupoval ten, jehož zájmy jsou v
rozporu se zájmy zastupovaného, lze analogicky dovodit, že statutární orgán
nemůže jménem společnosti jednat, jsou-li jeho zájmy v rozporu se zájmy
společnosti“. V odůvodnění tohoto rozhodnutí Nejvyšší soud vysvětlil, že „není
ani vyloučeno (a zákon s takovou skutečností i počítá), aby jednatel za
společnost (v tomto případě společnost s ručením omezeným) uzavíral smlouvu,
při níž druhou smluvní stranou je sám tento jednatel jako fyzická osoba (srov.
např. § 132 odst. 3 obch. zák. ve znění po účinnosti zák. č. 142/1996 Sb.). V
každém konkrétním případě je však třeba vždy zkoumat, zda nedochází ke střetu
zájmů mezi společností a jejím statutárním orgánem. I když zákoník práce v
tomto směru výslovné ustanovení nemá, z ustanovení § 14 odst. 2 zák. práce, jež
vylučuje, aby jiného zastupoval ten, jehož zájmy jsou v rozporu se zájmy
zastoupeného, lze analogicky dovodit, že také v případě, jedná-li statutární
orgán jménem společnosti, nemůže za společnost jednat tehdy, jsou-li jeho zájmy
v rozporu se zájmy společnosti.“. Takovým ustanovením, které respektuje a
chrání zájem společnosti oddělený a odlišný od zájmu jednotlivých členů orgánů,
je v obchodním zákoníku právě ustanovení § 196a.
Pokud dovolatel namítá, že jako statutární orgán, který podepsal smlouvu o
přistoupení k závazku ze dne 8. 3. 2004, podléhající režimu § 196a odst. 1
obch. zák., bez souhlasu valné hromady, pouze překročil své jednatelské
oprávnění (§ 20 odst. 1 obč. zák.) a taková smlouva bude společnost zavazovat,
je k tomu ve stručnosti potřebné uvést, že v § 196a odst. 1 a 2 obch. zák. není
nikterak omezováno jednatelské oprávnění statutárního orgánu. V tomto
ustanovení jsou zákonem stanoveny podmínky, které musí splňovat právní úkon
týkající se v něm určeného okruhu smluv (závazků) a osob. Statutární orgán je
jistě oprávněn předmětné smlouvy uzavřít, neboť je oprávněn jednat ve všech
věcech, avšak takto učiněný úkon, nesplňuje-li zákonem stanovené podmínky
(např. chybějící předchozí souhlas valné hromady), není platný, neboť je v
rozporu se zákonem (§ 39 obč. zák.), jak bylo shora uvedeno. K tomu srov. např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2009, sp. zn. 23 Cdo 4012/2007.
Poukaz dovolatele na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2007, sp. zn. 32
Odo 10/2006, je zcela nepřípadný, neboť řeší otázku naléhavého právního zájmu
na určení vlastnického práva k silničnímu motorovému vozidlu a otázku dobré
víry podle § 446 obch. zák., ve znění účinném od 1. 1. 2001.
Lze tudíž uzavřít, že je-li předmětná smlouva o přistoupení k závazku ze dne 8.
3. 2004 absolutně neplatná podle § 39 obč. zák., nemá oprávněný na plnění
vymáhané na pokladě shora uvedeného exekutorského zápisu se svolením k
vykonatelnosti podle hmotného práva nárok. Předpoklady pro zastavení exekuce
podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. tak byly splněny.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu je správné, Nejvyšší soud dovolání
oprávněného podle § 243b odst. 2, části věty před středníkem o. s. ř., zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, věty první,
§ 224 odst. 1, § 142 odst. 1 a § 151 odst. 1, o. s. ř., neboť oprávněný s
ohledem na výsledek tohoto řízení nemá na jejich náhradu právo a povinnému v
dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. února
2010
JUDr. Olga Puškinová, v. r.
předsedkyně
senátu