23 Cdo 4012/2007
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing.
Jana Huška a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Pavla Příhody v právní věci
žalobce Mgr. P. N., správce konkursní podstaty úpadce S. A. T., a. s., zast.
Mgr. P. S., advokátem, proti žalované I. B. N. V., zast. JUDr. P. Ch.,
advokátem, o zaplacení 13.327.736,56 Kč s přísl., vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 5 pod sp. zn. 15 C 375/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 12. 1. 2007, č. j. 18 Co 570/2006-311, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 144.525,- Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k
rukám jeho právního zástupce Mgr. P. S., advokáta.
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 27. 6. 2006, č. j. 15 C 375/2004-286,
zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal zaplacení částky 13.327.736,56 Kč s 3 %
úrokem z prodlení p. a. od 1. 11. 2004 do zaplacení a dále rozhodl o nákladech
řízení.
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 13. 2. 2007, č. j. 18
Co 570/2006-311, ve věci samé změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že
žalovaná je povinna zaplatit žalobci 13.327.736,56 Kč s 3 % úrokem z prodlení
p. a. od 1. 11. 2004 do zaplacení; dále odvolací soud rozhodl o nákladech
řízení před soudy obou stupňů.
V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména popsal dosavadní průběh řízení
včetně toho, na jakých závěrech rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá.
Odvolací soud poté konstatoval, že soud prvního stupně provedl řádně dokazování
a z provedeného dokazování učinil odpovídající skutkové závěry. Právní
posouzení daného skutkového stavu záviselo na výkladu ust. § 196a odst. 1 obch.
zák., v němž se stanoví, že akciová společnost může uzavřít smlouvu o úvěru
nebo půjčce s členem představenstva, dozorčí rady, prokuristou nebo jinou
osobou, která je oprávněna jménem společnosti takovou smlouvu uzavřít, nebo
osobami jim blízkými, anebo smlouvu, jejímž obsahem je zajištění závazků těchto
osob, nebo na ně bezplatně převést majetek společnosti jen s předchozím
souhlasem valné hromady a jen za podmínek obvyklých v obchodním styku. Souhlas
valné hromady, jak vyplývá z uvedeného, musí být udělen před uzavřením smlouvy
a absence tohoto souhlasu má za následek neplatnost tohoto úkonu (§ 39 obč.
zák.).
Odvolací soud v odůvodnění rozsudku dále uvedl, že v projednávané věci jak
„Dodatek“ (dodatek č. 3 o přistoupení k závazku z úvěrové smlouvy), tak i
Smlouva o zřízení zástavního práva představují „zajišťující závazek společnosti
S. A. T., a. s., neboť „Dodatkem“ k „rámcové úvěrové smlouvě totiž přistoupil k
závazku původního dlužníka další nový dlužník a smlouvu o zřízení zástavního
práva k pohledávce žalovaného bylo žalovanému umožněno, aby své pohledávky za
dlužníkem S. A., a. s., uspokojoval z dalších pohledávek“. Vzhledem k tomu, že
nebyl dán souhlas valné hromady dle § 196a odst. 1 obch. zák., odvolací soud
dospěl k závěru, že „obě smlouvy“, na jejichž základě bylo plněno žalované,
jsou absolutně neplatné (§ 39 obč. zák.). Každý z účastníků těchto neplatných
smluv je podle § 457 obč. zák. povinen vrátit druhému vše, co podle nich
dostal, a proto je žalovaný povinen vrátit žalobci žalovanou částku
13.327.736,56 Kč s přísl.
Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, jak bylo uvedeno
shora.
Dovoláním ze dne 27. 4. 2007, doplněným podáním ze dne 20. 6. 2007, napadla
žalovaná rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu s tím, že dovolání je
přípustné podle ust. § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a uplatněným dovolacím
důvodem je nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.).
Dovolatelka v odůvodnění dovolání zejména uvedla, že odvolací soud nesprávně
aplikoval ust. § 196a odst. 1 obch. zák., když dospěl k závěru, že dodatek č. 3
k rámcové úvěrové smlouvě ze dne 31. 3. 2003 a smlouva o zřízení zástavního
práva k pohledávkám ze dne 21. 5. 2003 jsou neplatné (§ 39 obč. zák.), neboť v
rozporu s uvedeným ustanovením byly uvedené smlouvy uzavřeny bez předchozího
souhlasu valné hromady.
V obsáhlém odůvodnění dovolání, včetně jeho doplnění, dovolatelka vyslovovala
své názory na správnou aplikaci ust. § 196a odst. 1 obch. zák. Zejména odmítla
závěr odvolacího soudu, že ustanovení § 196a obch. zák. je speciální úpravou
neplatnosti právních úkonů. Dále dovolatelka rozvádí své názory týkající se
vnitřních rozhodovacích mechanismů ve společnosti, namítá, že zákon neukládá
akciové společnosti, aby smluvnímu partnerovi předkládala zápisy z jednání
valné hromady, uvádí, že ust. § 196a obch. zák. neobsahuje žádné výslovné
podmínky platnosti právního úkonu činěného statutárním orgánem, proto s ohledem
na kogentní povahu tohoto ustanovení nelze s absencí souhlasu valné hromady
spojovat neplatnost učiněného úkonu. Podle dovolatelky by měla mít neplatnost
právních úkonů význam tehdy, pokud se konkrétní právní úkon ocitne ve zjevném
rozporu s dobrými mravy; v ostatních případech by měl být upřednostněn princip
odpovědnosti a ručení.
Dovolatelka dále odkázala na závěry prof. P., která vyslovila k aplikaci § 196a
obch. zák. názor, že smlouva podepsaná statutárním orgánem bez schválení valnou
hromadou je překročením jednatelského oprávnění a při tomto překročení by se
mělo uplatnit ust. § 20 odst. 1 obč. zák. a takto uzavřená smlouva by měla
společnost zavazovat. V této souvislosti je dovolatelka toho názoru, že
překročení jednatelského oprávnění statutárním orgánem v uváděném případě by
mělo zakládat odpovědnost těchto osob vůči společnosti a toto posouzení by
nemělo mít vliv na účinky jednání členů představenstva vůči třetím osobám.
V dalším pak dovolatelka odkázala na doktrínu tzv. kvalifikovaného rozporu se
zákonem, kterou formuloval prof. JUDr. T., CSc., podle níž k absolutní
neplatnosti určitého jednání pro rozpor se zákonem (§ 39 obč. zák.) je nutný
kvalifikovaný rozpor se zákonem. Z toho dovolatelka dovozuje, že v posuzovaném
případě neexistencí souhlasu valné hromady nebyla nikomu způsobena újma a
nedošlo ani k porušení veřejného pořádku, a proto nelze souhlasit se závěrem
odvolacího soudu o absolutní neplatnosti předmětných smluv.
Dovolatelka dále namítla, že v zákoně není stanoveno, jak má být formulován
souhlas valné hromady. Vzhledem k tomu, že účastníkem jednání o dodatku č. 3
byla kromě úpadce i společnost S. A., a. s., která je jediným akcionářem
úpadce, za níž dodatek č. 3 podepsali ing. B. a ing. H., lze argumentovat, že
tento jediný akcionář souhlasil s přistoupením k závazku společnosti S. A., a.
s. Z toho dovolatelka dovozuje, že souhlas valné hromady byl tak dán.
V doplnění dovolání dovolatelka svoji argumentaci ohledně výkladu ust. § 196a
odst. 1 obch. zák. doplnila o odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne
30. 11. 2006, sp. zn. 32 Odo 1419/2004, podle něhož rozhodování valné hromady
pro potřeby ust. § 196a odst. 1 obch. zák. je rozhodováním o dalších otázkách,
které se nedotýká jednatelské působnosti představenstva při realizaci vztahů ke
třetím osobám (§ 20 odst. 1 obč. zák.). Z toho pak dovolatelka opět dovozuje,
že předmětné smlouvy nemohou být neplatné.
Vzhledem k uvedenému proto dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud dovoláním
napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Závěrem dovolatelka navrhla, aby dovolací soud odložil vykonatelnost dovoláním
napadeného rozhodnutí.
V podání ze dne 28. 8. 2007 se k dovolání vyjádřil žalobce. Ve vyjádření
zejména uvedl, že pokládá rozhodnutí odvolacího soudu za správné. Ustanovení §
196a odst. 1 obch. zák. pokládá za ustanovení speciální ve vztahu k § 20 obč.
zák. a jedná se o speciální úpravu neplatnosti právních úkonů učiněných
konkrétním okruhem osob, které mohou mít zájem na uzavření smlouvy pro
společnost nevýhodné. Uzavřením předmětných smluv získala žalovaná výhodnější
postavení jako věřitelka a mohla uspokojovat své pohledávky jak z prostředků
společnosti S. A., a. s., tak z prostředků žalobce.
V další části vyjádření žalobce uvedl, že bylo věcí žalované požadovat při
rozhodování o poskytnutí úvěru pro toto rozhodnutí důležité dokumenty, mj. i
zápis z jednání valné hromady ve smyslu § 196a odst. 1 obch. zák. Dále je toho
názoru, že odkazem na dobrou víru nemůže být zhojen nedostatek právního úkonu a
tento princip dále naráží na konflikt s principem ochrany akciové společnosti.
Taktéž není podle žalobce třeba, aby zákon výslovně stanovil sankci neplatnosti
právního úkonu jako následek nedodržení podmínek zákona a k tomu uvedl některé
příklady.
Žalobce ve vyjádření dále polemizoval s tzv. doktrínou kvalifikovaného rozporu
se zákonem, a je toho názoru, že zásada, na níž uvedená doktrína spočívá (každý
může činit co zákon nezakazuje), je „zcela inditerentní k posuzované situaci“.
Ve vyjádření žalobce dále nesouhlasí s tvrzením žalované, že předchozí souhlas
valné hromady byl dán. Odkazuje přitom na prohlášení právního zástupce žalované
v průběhu řízení a rozhodnutí jediného akcionáře, na něž žalovaná poukazuje, by
postrádalo náležitosti vyžadované ust. § 190 odst. 1 obch. zák.
Žalobce v závěru svého vyjádření nesouhlasí s tím, aby dovolací soud odložil
vykonatelnost napadeného rozhodnutí, a navrhuje, aby dovolací soud dovolání
žalované zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) nejprve shledal, že s ohledem
na čl. II. odst. 12 zák. č. 7/2009 Sb. je nutné dovolání projednat a rozhodnout
o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 1.
7. 2009 (dále jen „o. s. ř.“). Poté konstatoval, že dovolání bylo podáno
oprávněnou osobou, včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatelka je
zastoupena advokátem a jím bylo dovolání též sepsáno (§ 240 odst. 1, § 241
odst. 1 a 4 o. s. ř.).
Dovolání je v posuzovaném případě přípustné podle ust. § 237 odst. 2 písm. a)
o. s. ř., neboť odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve věci
samé.
Zásadním (rozhodujícím) uplatněným dovolacím důvodem je nesprávné právní
posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.), které dovolatelka v dovolání
vymezila svým nesouhlasem s názorem odvolacího soudu, že dodatek č. 3 k rámcové
úvěrové smlouvě ze dne 31. 3. 2003 a smlouva o zřízení zástavního práva k
pohledávkám ze dne 21. 5. 2003 jsou pro rozpor v ust. § 196a odst. 1 obč. zák.
neplatné, neboť jejím uzavřením nepředcházel souhlas valné hromady. Sama je
toho názoru, že uzavřením smluv bez předchozího souhlasu valné hromady je třeba
posuzovat jako překročení jednatelského oprávnění statutárního orgánu a tato
skutečnost nemůže mít vliv na platnost uzavíraných smluv.
Ze skutkových zjištění dovoláním nezpochybněných vyplývá, že dne 3. 5. 2001
byla uzavřena rámcová úvěrová smlouva mezi společností S. A., a. s., a
žalovanou o poskytování termínovaných úvěrů, na jejímž základě mohl žalovaný
poskytnout uvedené společnosti na její žádost konkrétní úvěr, a to na základě
uzavřené smlouvy.
K rámcové úvěrové smlouvě byl dne 31. 3. 2003 uzavřen dodatek č. 3, kterým S.
A. T., a. s., přistoupila k současným či budoucím úvěrovým závazkům společnosti
S. A., a. s. Dále byla společností S. A. T., a. s., a žalovaným uzavřena dne
21. 5. 2003 smlouva o zřízení zástavního práva k pohledávkám zástavce (S. A.
T.), které zástavci vzniknou v budoucnu a těmito pohledávkami byly zajišťovány
pohledávky žalovaného vůči společnosti S. A., a. s.
Dále ze skutkového zjištění vyplývá, že předsedou představenstva společnosti S.
A.L, a. s., byl ing. J. B., členem představenstva byl mj. L. H. Jediným
akcionářem společnosti se dne 19. 3. 2003 stala společnost S. A., a. s.
Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 23. 12. 2003, č. j. 45 K 27/2003, na
uvedenou společnost byl prohlášen konkurs a toto rozhodnutí nabylo právní moci
10. 3. 2004; správcem konkursní podstaty je Mgr. P. N.
Předsedou představenstva společnosti S. A., a. s., byl v době od 22. 2. 2000 do
13. 8. 2004 ing. J. B. a členem představenstva byl též ing. L. H.
Podle § 196a odst. 1 obch. zák. může společnost mj. uzavřít smlouvu o úvěru
nebo půjčce s členem představenstva, dozorčí rady, prokuristou nebo jinou
osobou, která je oprávněna jménem společnosti takovou smlouvu uzavřít, nebo
osobami jim blízkými, anebo smlouvu, jejímž obsahem je zajištění závazků těchto
osob jen s předchozím souhlasem valné hromady a jen za podmínek obvyklých v
obchodním styku.
Pokud jsou osoby uvedené v § 196a odst. 1 obch. zák. oprávněny jednat i jménem
jiné osoby, použije se uvedeného ustanovení obdobně i na plnění tam uvedené ve
prospěch této jiné osoby. Souhlasu valné hromady není zapotřebí, jde-li o
poskytnutí půjčky nebo úvěru ovládající osobou ovládané osobě anebo o zajištění
závazků ovládané osoby ovládající osobu (§ 196a odst. 2 obch. zák.).
Podle § 66a odst. 2 obch. zák. je ovládající osobou osoba, která fakticky nebo
právně vykonává přímo nebo nepřímo rozhodující vliv na řízení nebo provozování
podniku jiné osoby (ovládaná osoba). Je-li ovládající osobou společnost, jde o
společnost mateřskou a společnost jí ovládané je společností dceřinou.
Ovládající osobou mj. je vždy osoba, která může prosadit jmenování nebo volbu
nebo odvolání většiny osob, které jsou statutárním orgánem nebo jeho členem (§
66a odst. 3 obch. zák.).
Z uvedeného je zřejmé, že pro splnění podmínek stanovených v ust. § 196a odst.
1, popř. odst. 2, obch. zák. je nutné, aby před uzavřením smlouvy o úvěru či
půjčce, popř. smlouvy o zajištění závazků, byl dán souhlas valné hromady
(předchozí souhlas) a dále musí být tyto smlouvy uzavřeny jen za podmínek
obvyklých v obchodním styku.
V posuzovaném případě ze skutkových zjištění vyplývá, že dodatkem č. 3 z 31. 3.
2003 přistoupila ovládaná osoba (S. A. T., a. s.) k závazkům ovládající osoby
(S. A., a. s.) dle ust. § 531 odst. 2 obč. zák. a ovládaná osoba dále dne 21.
5. 2003 uzavřela se žalovanou smlouvu o zřízení zástavního práva k pohledávkám
a touto smlouvou byly zajišťovány pohledávky ovládající osoby.
Dovolací soud s ohledem na uvedené skutkové zjištění dospěl k závěru, že
odvolací soud správně aplikoval ust. § 196a odst. 1 a 2 obch. zák. Pokud dále
nebylo zjištěno, že k uvedeným smlouvám nebyl dán předchozí souhlas valné
hromady, je správný i závěr, že předmětné smlouvy jsou neplatné dle ust. § 39
obč. zák. (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. 21
Cdo 3335/2006, popř. rozsudek ze dne 2. 9. 2009, sp. zn. 29 Cdo 4063/2007). K
tomu je nutné dodat, že i na převzetí dluhu dle ust. § 531 odst. 2 obč. zák.,
kdy se ovládaná osoba stala dlužníkem vedle ovládající osoby, je třeba v této
situaci hledět obdobně jako na smlouvy, jimiž jsou zajišťovány závazky
ovládající osoby, neboť majetkový důsledek je pro ovládanou osobu podobný.
Pokud v této souvislosti dovolatelka namítala, že statutární orgán, který
podepsal smlouvu podléhající režimu ust. § 196a odst. 1 obch. zák., bez
souhlasu valné hromady, pouze překročil své jednatelské oprávnění (§ 20 odst. 1
obč. zák.) a taková smlouva bude společnost zavazovat, je k tomu ve stručnosti
potřebné uvést, že v ust. § 196a odst. 1 a 2 obch. zák. není nikterak omezováno
jednatelské oprávnění statutárního orgánu. V tomto ustanovení jsou zákonem
stanoveny podmínky, které musí splňovat právní úkon týkající se v něm určeného
okruhu smluv (závazků) a osob. Statutární orgán je jistě oprávněn předmětné
smlouvy uzavřít, neboť je oprávněn jednat ve všech věcech, avšak takto učiněný
úkon nesplňuje-li zákonem stanovené podmínky (např. chybějící předchozí souhlas
valné hromady), a proto nemůže být platný, neboť je v rozporu se zákonem (§ 39
obč. zák.).
Namítala-li dále dovolatelka, že jako třetí osoba stojící mimo okruh osob
uvedených v § 196a odst. 1 a 2 obch. zák., nemůže být dotčena neplatností
předmětných smluv, je k tomu s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.
10. 2007, sp. zn. 21 Cdo 3335/2006, třeba uvést, že v posuzované věci není
rozhodné, kdo je účastníkem smlouvy, ale určující je, jaký závazek je
zajišťován, popř. na základě jiného úkonu saturován, tj. byl prostředkem
náhradního uspokojení věřitele.
Pokud dovolatelka v dovolání odkazovala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne
30. 11. 2006, sp. zn. 32 Odo 1419/2004, je tento odkaz nepřípadný, neboť v této
věci se jednalo o rozhodovací působnost valné hromady (§ 187 písm. j) obch.
zák. v tehdejším znění), nikoliv o předběžný souhlas valné hromady.
Dovolatelka dále namítala, že souhlas valné hromady byl, pokud jde o uzavření
dodatku č. 3, dán tím, že jediný akcionář (S. A., a. s.), který vykonává
působnost valné hromady, souhlasil s přistoupením úpadce (S. A. T., a. s.) k
závazku společnosti (S. A., a. s.), neboť byl podepsán osobami jednajícími
jejím jménem (ing. J. B. a ing. L. H.) a tento souhlas byl učiněn nejpozději s
uzavřením dodatku č. 3.
Podle § 190 odst. 1 obch. zák. má-li společnost jen jediného akcionáře, nekoná
se valná hromada a působnost valné hromady vykonává tento akcionář. Rozhodnutí
akcionáře při výkonu působnosti valné hromady musí mít písemnou formu a musí
být podepsáno akcionářem.
Z uvedeného vyplývá, že z podpisu dodatku č. 3 jediným akcionářem a dalším
členem představenstva, nelze dovozovat, že tím došlo k rozhodnutí valné hromady
ve smyslu ust. § 190 odst. 1 obch. zák., a to ani ve vztahu ke smlouvě o
zřízení zástavního práva k pohledávkám, která byla uzavřena poté, neboť z toho
je zřejmé, že šlo o jednání za společnost nikoliv o rozhodnutí valné hromady
(jediného akcionáře). Při personálním propojení obou společností, kdy ing. B.
byl též předsedou představenstva společnosti S. A. T., a. s., a ing. H. členem
představenstva této společnosti a oba za tuto společnost jednali, je zřejmé, že
jde pouze o účelové tvrzení.
Dovolací soud na základě shora uvedeného proto dospěl k závěru, že dovolání
není důvodné a odvolací soud věc správně posoudil.
Nejvyšší soud proto podle ust. § 243b odst. 2 o. s. ř. rozhodl tak, že dovolání
zamítl pro jeho nedůvodnost.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5
o. s. ř. v návaznosti na ust. § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. a § 137
odst. 3 o. s. ř. tak, že žalované byla uložena povinnost uhradit žalobci na
náhradu těchto nákladů 144.525,- Kč (§ 3 odst. 1, bod 6, § 10 odst. 3, § 18
odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb., § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může
oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 30. října 2009
JUDr. Ing. Jan Hušek
předseda senátu