20 Cdo 2153/2021-128
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Aleše Zezuly a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci oprávněné V. B., narozené XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. MgA. Michalem Šalomounem, Ph.D., advokátem se sídlem v Třebíči, Bráfova tř. 770/52, proti povinnému J. B., narozenému XY, bytem v XY, zastoupenému Mgr. Vojtěchem Pavlíkem, advokátem se sídlem v Třebíči, Bráfova tř. 161/20, pro 69 856 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 24 Nc 226/2009, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě ze dne 10. února 2021, č. j. 72 Co 22/2021-93, takto:
Dovolání se odmítá.
1) Ve shora označené věci Krajský soud v Brně - pobočka v Jihlavě (dále „odvolací soud“) usnesením ze dne 10. 2. 2021, č. j. 72 Co 22/2021-93, potvrdil usnesení Okresního soudu v Třebíči (dále „soud prvního stupně“ či „okresní soud“) ze dne 2. 12. 2020, č. j. 24 Nc 226/2009-76, jímž soud prvního stupně zamítl návrh povinného ze dne 18. 5. 2020 na zastavení exekuce vedené pod sp. zn. 042 Ex 460/09 soudní exekutorkou JUDr. Ivanou Kozákovou, Exekutorský úřad Třebíč (dále „soudní exekutorka“), za účelem vymožení pohledávky oprávněné ve výši 69 856 Kč s příslušenstvím podle vykonatelného rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22.
10. 2008, sp. zn. 12 Co 536/2007 (dále „exekuční titul“). 2) Při aprobaci skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně k poměrům povinného ve spojení s jím tvrzeným důvodem pro zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. e) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), odvolací soud konstatoval, že povinný je v produktivním věku a není vyloučeno zlepšení jeho majetkové situace, ačkoli v současné době je příjemcem toliko hmotného zabezpečení uchazečů o zaměstnání a příspěvku na bydlení.
Od zahájení exekučního řízení v roce 2009 bylo dosud vymoženo plnění ve výši 8 372 Kč, z čehož připadla na náklady exekuce částka 7 865 Kč a na pohledávku oprávněné částka 507 Kč. Exekuce byla vedena prodejem movitých věcí povinného, srážkami ze mzdy a po ukončení pracovního poměru povinného srážkami z podpory v nezaměstnanosti. 3) Aktuální majetkovou situaci povinného odvolací soud označil za dočasnou a nemajetnost povinného za dosud neprokázanou; obdobně se vyjádřila soudní exekutorka. Byla-li již vymožena nikoli zcela zanedbatelná částka pokrývající náklady exekuce, není účelné exekuci zastavit, neboť takový postup může přivodit podání nového exekučního návrhu oprávněnou, a tudíž vznik dalších nákladů exekuce.
Jestliže v relativně nedávné době, a to od února do listopadu 2019, byly prováděny srážky ze mzdy povinného na předchozí exekuci, tj. byl zjištěn postižitelný příjem povinného, svědčí tato skutečnost o možnostech věkem produktivního povinného zajistit si příjem vlastní pracovní činností, byť je aktuálně situace na trhu práce ztížena tzv. pandemií. Za chybnou nelze považovat ani úvahu soudu prvního stupně ohledně možnosti nabytí postižitelného majetku např. z dědictví. Z těchto důvodů proto není namístě exekuci zastavit podle § 268 odst. 1 písm. e) o.
s. ř. 4) Usnesení odvolacího soudu napadl povinný dovoláním, jehož přípustnost ve smyslu § 237 o. s. ř. spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, jakým způsobem má soud postupovat při zjišťování majetku povinného a vyhodnocení bezvýslednosti exekuce, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. května 2020, sp. zn. 20 Cdo 4299/2019.
5) Dovolatel odvolacímu soudu vytkl, že uvažovaná změna jeho majetkové situace je pouze teoretická, hypotetická a nereálná, přičemž s ohledem na jeho téměř důchodový věk, zdravotní stav, kvalifikaci či situaci na pracovním trhu v době tzv. pandemie nelze předpokládat, že by sehnal byť několikaměsíční brigádu. Ze zprávy o jeho majetku se ani nepodává, jaké úkony soudní exekutorka za účelem zjištění stavu majetku hodlá ještě provést, přičemž exekuční soud byl v tomto ohledu povinen učinit vlastní šetření.
Bezvýslednost jedenáct let vedené exekuce je i s ohledem na dosud vymoženou částku „zcela jasná a zřejmá“ pro vyhovění návrhu na zastavení exekuce. 6) Oprávněná ve svém vyjádření k dovolání upozornila, že povinný neoznačil žádné důkazy, pročež nelze exekučnímu soudu vyčítat, že neprovedl „nějaké další šetření“. Argumentace dovolání rozporuje skutkový stav věci zjištěný soudy obou stupňů a z tohoto důvodu je dovolání nepřípustné. 7) Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (viz § 10a o. s.
ř.) rozhodl o dovolání povinného podle občanského soudního řádu ve znění účinném od
30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále opět „o. s. ř.“, a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno k tomu legitimovaným účastníkem exekučního řízení (viz § 36 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů - dále „ex.
řád“) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., dospěl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) k závěru, že dovolání není podle § 237 o. s. ř. přípustné. 8) Nejvyšší soud ve své judikatuře opakovaně vysvětlil, že důvod pro zastavení exekuce podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. se uplatňuje především v exekuci prodejem movitých a nemovitých věcí, případně podniku. V exekuci srážkami ze mzdy či jiného příjmu však ustanovení § 268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. zásadně nelze aplikovat, protože srážky ze mzdy či jiného příjmu se opakují tak dlouho (§ 284 odst. 1, § 299 odst. 1 o.
s. ř.), dokud není vymáhaná pohledávka i s příslušenstvím, tedy i s náklady exekuce, zaplacena (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. dubna 2010, sp. zn. 20 Cdo 2242/2008, ze dne 27. října 2010, sp. zn. 20 Cdo 4832/2008, ze dne 14. března 2012, sp. zn. 20 Cdo 1711/2010, ze dne 1. března 2016, sp. zn. 20 Cdo 144/2016, ze dne 16. října 2017, sp. zn. 20 Cdo 2665/2017, nebo ze dne 20. října 2020, sp. zn. 20 Cdo 1979/2020). 9) Nejvyšší soud ve své ustálené rozhodovací praxi k § 268 odst. 1 písm. e) o.
s. ř.
dále upřesnil, že uvedené ustanovení má být aplikováno zdrženlivě, poněvadž aby exekuce byla prohlášena za nepřípustnou pro okolnosti na straně povinného, musí jít o skutečnosti, které působí intenzivně a v podstatné míře; přirozeným vyústěním exekuce totiž je, že bude provedena, nikoli zastavena bez plného uspokojení oprávněného. Tomu odpovídá i míra ochrany, jež je v exekuci poskytována povinnému a která je zásadně limitována tím, že dobrovolně nesplnil to, co mu bylo autoritativním výrokem uloženo (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21.
října 2014, sp. zn. 21 Cdo 3904/2014, či ze dne 19. března 2019, sp. zn. 20 Cdo 95/2019). 10) Namítá-li dovolatel, že soudy při svém rozhodování o zamítnutí návrhu na zastavení exekuce nezohlednily jeho nemajetnost (jakožto dlouhotrvající stav) a faktickou nemožnost povinného s ohledem na věk a současnou situaci na trhu práce sehnat jakékoli zaměstnání, pomíjí, že se odvolací soud při svém rozhodování těmito okolnostmi zabýval, přesto však dospěl k závěru, že důvod pro úplné zastavení exekuce není naplněn, zejména proto, že ještě v roce 2019 bylo možno vést exekuci srážkami ze mzdy povinného (takový pracovní potenciál povinného v produktivním věku lze nadále očekávat) a že již v rámci posuzované exekuce bylo vymoženo takové plnění, které pokrývá větší část presumovaných nákladů.
Nelze tudíž s dovolatelem souhlasit, že by výtěžek, kterého bylo prozatím v exekuci dosaženo, nepostačoval ani ke krytí jejích nákladů (viz zákonný důvod pro zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. e/ o. s. ř.), anebo že by odvolací soud samostatně nezjišťoval objektivní okolnosti podstatné pro rozhodnutí o zastavení exekuce, resp. že by svůj závěr o předčasnosti zastavení exekuce omezil jen na konstatování „kusých frází a vyjádření“. Naopak, odvolací soud tyto skutečnosti posuzoval jednotlivě i komplexně tak, jak to zásadně koresponduje s ustálenou judikaturou dovolacího soudu (srov. rovněž např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.
března 2008, sp. zn. 20 Cdo 5293/2007, ze dne 27. října 2010, sp. zn. 20 Cdo 4106/2008, a ze dne 26. března 2014, sp. zn. 30 Cdo 698/2014). Jestliže nadto v posuzované věci exekuce nadále kontinuálně probíhá (je vedena) srážkami z jiných příjmů povinného (§ 299 o. s. ř.), a tedy nikoli prodejem movitých či nemovitých věcí, k nimž by se důvod pro zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. e/ o. s. ř. mohl zvažovat především, nelze ani v této souvislosti důvod pro zastavení exekuce podle uvedeného ustanovení dovodit.
11) Z předchozích závěrů vyplývá, že dovolatel zvolené hledisko přípustnosti dovolání nevystihl, a Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
12) O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§ 87 a násl. ex. řádu). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. 4. 2022
JUDr. Aleš Zezula předseda senátu