20 Cdo 2176/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Olgy Puškinové a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Vladimíra Mikuška v
exekuční věci oprávněného Ing. L. Š., proti povinné K plus K, spol. s r.o., se
sídlem v Letohradu, Orlice 283, identifikační číslo osoby 601 09 424,
zastoupené JUDr. Pavlem Fojtou, advokátem se sídlem v Brně, Drobného 34, za
účasti vydražitelky Pekárna Letohrad, s.r.o., se sídlem v Letohradu, Václavské
nám. 47, okres Ústí nad Orlicí, identifikační číslo osoby 005 29 974,
zastoupené JUDr. Jiřím Slezákem, advokátem se sídlem v Hradci Králové,
Ulrichovo nám. 737, pro 2.483.207,61 Kč s příslušenstvím, prodejem nemovitostí,
vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 0 Nc 4159/2002, o
dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29.
listopadu 2010, č. j. 19 Co 310/2010 - 323, takto:
Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. listopadu 2010, č. j. 19
Co 310/2010 - 323, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Krajský soud napadeným usnesením potvrdil k odvolání povinné usnesení pověřené
soudní exekutorky JUDr. Marcely Dvořáčkové, Exekutorský úřad v Hradci Králové,
ze dne 5. 11. 2009, sp. zn. 19 EX 276/02, jímž udělila vydražitelce Pekárně
Letohrad, s.r.o., příklep na specifikovaných nemovitostech, zapsaných na listu
vlastnictví č. 2458, vedeném u Katastrálního úřadu pro Pardubický kraj,
katastrální pracoviště Ústí nad Orlicí, pro kat. území Orlice a obec Letohrad,
za nejvyšší podání ve výši 3.120.000,- Kč, a zároveň stanovila vydražitelce
lhůtu k zaplacení zbytku nejvyššího podání ve výši 2.120.000,- Kč do 15 dnů od
právní moci tohoto usnesení; dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na
náhradu nákladů odvolacího řízení. Námitku povinné, že „pohledávka oprávněného
byla uspokojena jako jeden z důsledků a účinků vyrovnacího řízení vedeného
Krajským soudem v Hradci Králové, pobočkou v Pardubicích, pod sp. zn. 48 Kv
1/2007, a že exekutorce nevzniklo právo na náhradu nákladů exekuce a tudíž ani
právo udělit příklep“, neshledal krajský soud důvodnou. Jestliže totiž z obsahu
spisu vyplývá, že usnesením Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v
Pardubicích, ze dne 14. 4. 2008, č. j. 48 Kv 1/2007 - 195, které nabylo právní
moci dne 18. 4. 2008, bylo prohlášeno vyrovnání dlužníka (povinné) za skončené,
a že pravomocným usnesením Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 1. 9.
2008, č. j. 0 Nc 4159/2002 - 116, byla exekuce co do částky 2.483.207,61 Kč s
příslušenstvím k návrhu oprávněného zastavena, přičemž nároky na náhradu
nákladů řízení a na náhradu nákladů exekuce, které mají procesní povahu,
vznikly až po skončení vyrovnávacího řízení, mohla soudní exekutorka dále vést
exekuci jen pro tyto náklady. Usnesením soudu prvního stupně ze dne 22. 3.
2010, č. j. 0 Nc 4159/2002 - 238, pravomocným dne 14. 4. 2010, byl sice příkaz
k úhradě nákladů exekuce vydaný soudní exekutorkou dne 5. 11. 2009, sp. zn. 19
Ex 276/02, jímž stanovila náklady exekuce částkou 618.420,90 Kč, změněn tak, že
celkové náklady exekuce činí pouze 6.117,10 Kč, takže v době udělení příklepu
dne 5. 11. 2009 nebyla ještě známa výše nákladů exekuce, bylo však nepochybné,
že „existují náklady exekuce, na které má soudní exekutorka nárok a které
nebyly dosud povinnou uhrazeny“. Stejně tak krajský soud - s poukazem na
usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 2345/2005 a sp. zn. 20 Cdo 4790/2009 -
neshledal důvodnou námitku povinné, že uhradila-li náklady exekuce dne 16. 4.
2010, je dán důvod k jejímu zastavení a ke změně usnesení o udělení příklepu
tak, že se příklep neuděluje, neboť to nejsou zákonné důvody podle § 336k odst.
3 o. s. ř. Protože tedy důvody uvedené v tomto ustanovení nebyly povinnou v
odvolání tvrzeny a nebyly ani krajským soudem zjištěny, je usnesení soudní
exekutorky věcně správné.
Proti tomuto usnesení podala povinná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §
238a odst. 1 písm. d) o. s. ř., a podává je z důvodů uvedených v § 241a odst. 2
písm. a) a b) o. s. ř. Uvedla, že dne 4. 11. 2009 podala návrh na zastavení
exekuce, jelikož měla za to, že exekuce prodejem nemovitostí nemá být
prováděna, když pohledávka oprávněného již byla zcela uhrazena jako jeden z
důsledků schváleného vyrovnání a když nebyly známy náklady exekuce, ani to, zda
nějaké vznikly; ke dni dražby nemovitostí totiž nebyl vydán příkaz k úhradě
nákladů exekuce (ten soudní exekutorka vydala až v den konání dražby - dne 5.
11. 2009), přičemž náklady exekuce v něm vyčíslila částkou 618.420,90 Kč, pro
niž měla být exekuce prodejem nemovitostí vedena, avšak k námitkám povinné
(námitky podal i oprávněný) byl tento příkaz změněn usnesením okresního soudu
ze dne 22. 3. 2010, č. j. 0 Nc 4159/2002 - 238, tak, že celkové náklady exekuce
se určují částkou 6.117,10 Kč. Přesto soudní exekutorka dražbu provedla, ačkoli
probíhalo řízení o zastavení exekuce, a aniž povinné byla dána možnost namítat
výši a důvodnost nákladů exekuce určených v příkazu exekutorky před tím, než
její nemovitosti byly vydraženy; řízení je tak postiženo vadou, která mohla mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dále dovolatelka vyslovuje názor, že
nepřihlásila-li soudní exekutorka svoji pohledávku z titulu nákladů exekuce do
vyrovnacího řízení, pak tento její nárok zanikl. Pokud pak soudní exekutorka v
odůvodnění usnesení o udělení příklepu uvedla, že z důvodu podaného návrhu
povinné na zastavení exekuce není nutné dražbu nemovitostí odkládat, jelikož je
zde dána překážka věci pravomocně rozhodnuté, neboť o návrhu povinné na
zastavení exekuce (ze dne 30. 11. 2008) již bylo jednou rozhodováno, pak má
povinná za to, že soudní exekutorce nepříslušelo posuzovat důvodnost či
nedůvodnost tohoto návrhu, neboť o něm měl rozhodnout pouze soud. Projednání
tohoto návrhu ovšem překážka věci pravomocně rozhodnuté nebránila, neboť
povinná v něm uvedla jiné skutkové okolnosti. Konečně pak dovolatelka s odkazem
na § 88 odst. 1 exekučního řádu a § 5 odst. 1 vyhl. č. 330/2001 Sb. namítá, že
nárok na odměnu soudního exekutora a na další náklady exekuce vzniká až
vymožením celé, příp. části pohledávky oprávněného, a to až jejich „pravomocným
zjištěním“; vzhledem k tomu, že o nákladech exekučního řízení rozhodla soudní
exekutorka až v den konání dražby, pak je zřejmé, že v době jejího konání
náklady exekuce neexistovaly a že dražba nemovitostí proběhla, aniž by vznikla
jakákoliv pohledávka, která by mohla být z dražby uspokojena, a dražba tak
proběhla zcela bezúčelně. Není proto správný názor odvolacího soudu, že není
významné, zda v době udělení příklepu byla známa výše nákladů exekuce, když
bylo nepochybné, že nějaké náklady vzniknou a že povinnou nebyly dosud
uhrazeny; povinná má naopak za to, že pokud náklady exekuce vznikají až jejich
pravomocným určením v příkazu k úhradě nákladů exekuce, pak ani neměla možnost
tyto náklady dobrovolně uhradit a vyhnout se tak vydražení nemovitostí.
Nesprávné právní posouzení věci pak spatřuje v porušení zásady přiměřenosti
exekuce, jako jednoho z aspektů ústavního principu proporcionality (viz např.
nález Ústavního soudu ze dne 5. 8. 2010, sp. zn. II. ÚS 2081/10), neboť exekuce
pro částku 6.117,10 Kč byla provedena prodejem nemovitostí, jejichž cena byla
určena částkou 4.680.000,- Kč s tím, že nejnižší podání ve výši dvou třetin
činilo částku 3.120.000,- Kč, za kterou byly nemovitosti také vydraženy. Touto
skutečností se však odvolací soud nezabýval, přestože byla namítána. Při
nařízení dražebního jednání a při provedení dražby tak došlo k porušení zákona
a byly tudíž dány důvody pro změnu usnesení o příklepu tak, že se příklep
neuděluje. Navrhla, aby usnesení odvolacího soudu bylo zrušeno a věc mu byla
vrácena k dalšímu řízení.
Vydražitelka se ve svém písemném vyjádření k dovolání ztotožnila s rozhodnutím
odvolacího soudu a navrhla, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto.
Nejvyšší soud o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění
účinném od 1. 7. 2009 (viz článek II, bod 12. části první zákona č. 7/2009 Sb.)
a dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní
význam ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř., neboť řeší otázku porušení zákona při
provádění dražby v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu; dovolání je proto
přípustné podle § 238a odst. 1 písm. e), odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř. a s § 130 zákona č. 120/2001 Sb. a je i důvodné.
Právní posouzení je ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. nesprávné,
jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný
skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně
vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle § 336k odst. 3 věty první o. s. ř. odvolací soud usnesení o příklepu
změní tak, že se příklep neuděluje, jestliže v řízení došlo k takovým vadám, že
se odvolatel nemohl zúčastnit dražby, nebo jestliže byl příklep udělen proto,
že při nařízení dražebního jednání nebo při provedení dražby došlo k porušení
zákona.
Jedním z důvodů porušení zákona při provádění dražby je skutečnost, že soud či
soudní exekutor neodročil dražební jednání, ačkoliv tak učinit měl (srov. např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. srpna 2011, sp. zn. 20 Cdo 108/2010).
V posuzované věci z obsahu spisu vyplývá, že k návrhu oprávněného Okresní soud
v Ústí nad Orlicí usnesením ze dne 1. 9. 2008, č. j. 0 Nc 4159/2002 - 116,
exekuci na majetek povinné, nařízenou usnesením téhož soudu ze dne 4. 7. 2002,
č. j. 0 Nc 4159/2002 - 7, co do částky 2.483.207,61 Kč s 10,4 % úroky od 15. 5.
2002 do zaplacení, s úroky od 30. 11. 2000 do 14. 5. 2002 v částce 484.396,63
Kč a se sankčními úroky od 20. 12. 1999 do 14. 5. 2002 v částce 155.259,31 Kč
zastavil, a že návrh oprávněného na zastavení exekuce v části týkající se
nákladů řízení a nákladů exekuce zamítl. Dále bylo zjištěno, že usnesením soudu
prvního stupně ze dne 22. 3. 2010, č. j. 0 Nc 4159/2002 - 238, které nabylo
právní moci dne 14. 4. 2010, byl příkaz k úhradě nákladů exekuce vydaný soudní
exekutorkou dne 5. 11. 2009, sp. zn. 19 Ex 276/02, kterým stanovila náklady
exekuce částkou 618.420,90 Kč, změněn tak, že celkové náklady exekuce činí
částku 6.117,10 Kč. Z obsahu spisu rovněž vyplývá, že povinná podala dne 4. 11.
2009 návrh za zastavení exekuce (čl. 189 a 190 spisu) mimo jiné s odůvodněním,
že soudní exekutorka dosud nevyčíslila náklady exekuce, jak jí ukládá § 88
exekučního řádu a ani neprovedla vyúčtování zálohy ve výši 140.100,- Kč
uhrazené jí ještě původní oprávněnou GE Capital Bank, a.s., a přesto usnesením
ze dne 15. 1. 2008, sp. zn. 19 Ex 276/02, ve znění usnesení ze dne 14. 9. 2009,
sp. zn. 19 Ex 276/02, pokračuje v provádění nařízené exekuce prodejem
nemovitostí povinné „nařízením dražebního jednání na den 5. 11. 2009, přičemž v
těchto usneseních deklaruje, že dražba nemovitostí je nařízena a prováděna k
uspokojení pohledávky oprávněného v plné původní výši“. Tento návrh byl zaslán
i soudní exekutorce.
Podle § 88 odst. 1 exekučního řádu náklady exekuce a náklady oprávněného určuje
exekutor v příkazu k úhradě nákladů exekuce, který doručí oprávněnému a
povinnému. Podle odstavce 3 tohoto ustanovení účastník řízení může podat u
exekutora proti příkazu námitky do 8 dnů od doručení. Pokud exekutor v plném
rozsahu námitkám nevyhoví, postoupí je bez zbytečného odkladu soudu (§ 45),
který o námitkách rozhodne do 15 dnů. Případné vyjádření k námitkám adresované
soudu exekutor doručí také tomu, kdo námitky podal. Rozhodnutí soudu o
námitkách se doručí oprávněnému, povinnému a exekutorovi. Proti rozhodnutí
soudu o námitkách není přípustný opravný prostředek (odstavec 4).
Příkazem k úhradě nákladů exekuce soudní exekutor určuje konkrétní výši a
jednotlivé složky nákladů exekuce, aniž by stanovil způsob, kterým budou
vymoženy; příkaz je ve spojení s usnesením o nařízení exekuce exekučním
titulem, který se vykonává v exekučním řízení, v němž byl vydán (srov. např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. března 2008, sp. zn. 20 Cdo 5223/2007). Z
toho plyne, že exekučním titulem může být jen příkaz k úhradě nákladů exekuce,
který je pravomocný (k tomu srov. též právní názor uvedený v odůvodnění
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. října 2009, sp. zn. 20 Cdo 2087/2007).
Jestliže v daném případě - poté, co Okresní soud v Ústí nad Orlicí pravomocným
usnesením ze dne 1. 9. 2008, č. j. 0 Nc 4159/2002 - 116, zastavil k návrhu
oprávněného exekuci na majetek povinné k vymožení exekuované pohledávky s
příslušenstvím - byla exekuce vedena již jen pro náklady exekuce (oprávněný
žádné náklady nepožadoval), jež soudní exekutorka určila až příkazem k úhradě
nákladů exekuce dne 5. 11. 2009, tedy v den konání dražby, kdy tento příkaz
nebyl pravomocný (právní moci nabyl až dne 14. 4. 2010), takže nebylo ani
známo, zda zvolený způsob exekuce je nadále vhodný - § 47 odst. 1 zákona č.
120/2001 Sb., měla soudní exekutorka dražební jednání odročit. Neučinila-li
tak, došlo při provádění dražby k porušení zákona.
Není tudíž správný názor odvolacího soudu, že i když „v době udělení příklepu
dne 5. 11. 2009 ještě nebyla známa výše nákladů exekuce, bylo nepochybné, že
existují neuhrazené náklady exekuce, na které má soudní exekutorka nárok a
které nebyly dosud povinnou uhrazeny“, stejně jako jeho názor, že důvody
stanovené v § 336k odst. 3 o. s. ř., pro které by usnesení o příklepu mohlo být
změněno, nebyly povinnou v odvolání tvrzeny; z obsahu spisu totiž vyplývá, že
povinná v doplnění odvolání ze dne 16. 4. 2010, adresovaném krajskému soudu i
soudní exekutorce (viz čl. 257 spisu), mimo jiné namítala, že „příkaz k úhradě
nákladů exekuce vydaný soudním exekutorem JUDr. Marcelou Dvořáčkovou z
Exekutorského úřadu v Hradci Králové dne 5. 11. 2009, tedy v den dražby,
nenabyl právní moci“, a že jej obdržela až po konání dražby (a včas proti němu
podala námitky), z čehož dovozovala, že příklep byl udělen v rozporu se
zákonem.
Protože usnesení odvolacího soudu není správné a dovolací důvod podle § 241a
odst. 2 písm. b) o. s. ř. tak byl naplněn, Nejvyšší soud je včetně závislého
výroku o nákladech řízení podle § 243b odst. 2, věty za středníkem o. s. ř.
zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3, věta první o. s. ř.),
aniž bylo zapotřebí se zabývat dalšími námitkami v dovolání.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1,
část věty první za středníkem, § 226 odst. 1 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí odvolací soud rozhodne nejen o nákladech dalšího řízení, ale
znovu i o nákladech řízení původního, tedy i dovolacího (§ 243d odst. 1, věta
druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. ledna 2012
JUDr. Olga Puškinová, v. r.
předsedkyně senátu