20 Cdo 2209/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Vladimíra Mikuška v
exekuční věci oprávněné Credit Union s. r. o., v likvidaci, se sídlem v Praze
3, Vinohrady, Písecká 2342, identifikační číslo osoby 274 27 617, zastoupené
JUDr. Luďkem Lisse, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Konviktská 24, proti
povinnému J. M., pro 1 012,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu
Plzeň – město pod sp. zn. 73 Nc 7409/2008, o dovolání oprávněné proti usnesení
Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 3. 2011, č. j. 14 Co 112/2011-38, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
S t r u č n é o d ů v o d n ě n í (§ 243c odst. 2 o. s. ř.):
Krajský soud napadeným rozhodnutím potvrdil usnesení ze dne 25. 11. 2010, č. j.
73 Nc 7409/2008-11, jímž Okresní soud Plzeň – město zastavil exekuci nařízenou
svým usnesením ze dne 8. 8. 2008, č. j. 73 Nc 7409/2008-9, žádnému z účastníků
nepřiznal právo na náhradu nákladů exekučního řízení a oprávněné uložil
zaplatit soudnímu exekutorovi Mgr. Luďku Němcovi náklady exekuce ve výši 7
800,- Kč; současně krajský soud žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu
nákladů odvolacího řízení. Uzavřel, že v důsledku neexistence rozhodčí smlouvy
nebyla dána pravomoc rozhodce Dr. et Bc. Josefa Kožíška ve věci rozhodnout a na
vydaný rozhodčí nález je třeba nahlížet jako na právní paakt (nicotné,
neexistující rozhodnutí). Nařízená exekuce proto musí být jako nepřípustná
zastavena (§ 268 odst. 1 písm. h/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve
znění pozdějších předpisů, dále též jen „o. s. ř.“), o čemž soud může
rozhodnout i z moci úřední (§ 269 odst. 1 o. s. ř. a § 52 odst. 1 zákona č.
120/2001 Sb.). S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2008, č.
j. 20 Cdo 2857/2006, uvedl, že pravomoc rozhodce v projednávané věci nemůže být
založena ani podle § 15 odst. 2 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a
výkonu rozhodčích nálezů (dále též jen „zákon č. 216/1994 Sb.“) - nenamítnutím
nedostatku pravomoci rozhodce žalovaným při prvním úkonu v řízení a podle
názoru soudu nelze za souhlas žalovaného (tj. povinného) s pravomocí rozhodce
považovat ani stanovisko Ing. J. V., opatrovníka žalovaného v rozhodčím řízení.
Dovolatelka namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném
právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Nesouhlasí se
závěrem o splnění podmínek pro zastavení exekuce, resp. popírá, že nastaly nové
skutečnosti nebo takové skutečnosti vyšly nově najevo. V zastavení exekuce po
jejím pravomocném nařízení, aniž by došlo k jakýmkoliv změnám, vidí rozpor s
principem věci rozsouzené i s principem právní jistoty a práva na spravedlivý
proces. Mělo dojít i k porušení rovnosti stran. Podle dovolatelky se exekuční
soud nesmí vyjadřovat k platnosti rozhodčí doložky ani k případné nicotnosti
rozhodčího nálezu, navíc rozhodčí nález je aktem aplikace práva a nemůže být
„nicotný“. Připomíná, že exekuční soud již není oprávněn přezkoumávat věcnou
správnost rozhodčího nálezu, a tvrdí, že po pravomocném nařízení exekuce nelze
aplikovat všechny zrušovací důvody podle § 31 zákona č. 216/1994 Sb., neboť
existuje speciální ust. § 35 téhož zákona. I když lze exekuci zastavit i z
důvodů uvedených v § 268 o. s. ř., nesmí toto ustanovení sloužit k zastavení
exekuce z důvodů porušení některých zásad uvedených v § 31 zákona č. 216/1994
Sb. Odkazuje též na § 1 odst. 4 Řádu pro vnitrostátní spory Rozhodčího soudu
při Hospodářské komoře ČR a Agrární komoře ČR, podle něhož „…nedostatek
pravomoci (příslušnosti) Rozhodčího soudu nemůže vytýkat strana, která se
pustila do projednávání sporu ve věci samé, aniž nedostatek pravomoci
(příslušnosti) namítla (§ 15 odst. 2 zákona č. 216/1994 Sb.)...“. Dále odkázala
na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2008, sp. zn. 20 Cdo 2857/2006, a
dovozuje, že pravomoc rozhodce lze sjednat i jinak, než na základě rozhodčí
doložky, a to právě i způsobem uvedeným v § 15 odst. 2 zákona č. 216/1994 Sb.
(nenamítne-li žalovaný nedostatek pravomoci při prvním úkonu v řízení). V
důsledku toho pak již nedostatek pravomoci nemůže namítat. Navrhla, aby
dovolací soud usnesení soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud rozhodl o dovolání podle občanského soudního řádu ve znění
účinném od 1. 7. 2009 (viz Část první, čl. II Přechodná ustanovení, bod 12.
zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (usnesení soudu
prvního stupně nepředcházelo dřívější, odvolacím soudem zrušené, rozhodnutí
téhož soudu) a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou
judikaturou Nejvyššího soudu (na níž není důvod cokoli měnit) a nemá tedy po
právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Nejvyšší soud předně odkazuje na svá rozhodnutí řešící obdobnou problematiku,
vznesenou stejnou oprávněnou (viz usnesení ze dne 30. 6. 2011, sp. zn. 20 Cdo
1828/2011, případně usnesení z téhož dne sp. zn. 20 Cdo 1923/2011), v nichž
odůvodnil závěr, jenž zastává i odborná literatura (srov. JUDr. Vladimír Kurka,
JUDr. Ljubomír Drápal, Výkon rozhodnutí v soudním řízení, Linde Praha a.s.,
Praha – Právnické a ekonomické nakladatelství a knihkupectví Bohumily Hořínkové
a Jana Tuláčka, Praha 2004, str. 350, 351), že nařízený výkon rozhodnutí
(exekuci) zastaví soud i bez návrhu (§ 269 odst. 1 o. s. ř.) vždy, existuje-li
taková relevantní okolnost, pro niž je provedení výkonu nepřípustné. Ani
případná právní moc usnesení o nařízení výkonu nezhojí vady, bránící provedení
výkonu rozhodnutí a existující již v době jeho vydání. Nařízenou exekuci tedy
lze také zastavit, zjistí-li soud (dodatečně) nedostatek pravomoci orgánu,
který exekuční titul vydal (nebyla-li uzavřena rozhodčí smlouva). Nejvyšší soud
již také přijal závěr, že je-li exekučním titulem rozhodčí nález, lze vedle
zvláštních důvodů zastavení exekuce (§ 35 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb.)
zastavit exekuci i z důvodů uvedených v § 268 o. s. ř. Rovněž již také
konstatoval, že není-li uzavřena rozhodčí smlouva, není vydaný rozhodčí nález
způsobilým exekučním titulem bez zřetele k tomu, že povinný v rozhodčím řízení
neexistenci rozhodčí smlouvy nenamítl. Přitom též uzavřel, že aplikace § 15
odst. 2 zákona č. 216/1994 Sb. v řízení o zastavení již nařízené exekuce není
na místě (srov. usnesení ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 20 Cdo 3284/2008,
uveřejněné pod číslem 83/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek,
usnesení ze dne 30. 10. 2008, sp. zn. 20 Cdo 2857/2006 a ze dne 22. 9. 2005,
sp. zn. 20 Cdo 168/2005).
Nejvyšší soud proto dovolání oprávněné podle ustanovení § 243b odst. 5 věty
první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Povinnému podle obsahu spisu v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly. Tomu
odpovídá výrok, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího
řízení (§ 146 odst. 3, § 224 odst. 1 a § 243b odst. 5 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. července 2011
JUDr. Miroslava Jirmanová, v. r.
předsedkyně senátu