20 Cdo 2234/2021-147
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Karla Svobody, Ph.D, v exekuční věci oprávněné C.M.B.E. LTD, se sídlem XY, registrační číslo XY, zastoupené Mgr. Ladislavem Malečkem, advokátem se sídlem v Litoměřicích, Nerudova č. 22, proti povinné CENTROX s.r.o., se sídlem v Praze 1, Rybná č. 716/24, identifikační číslo osoby 04339347, pro 1 500 000 Kč s příslušenstvím, o podnětu oznamovatele A. R. ze dne 29. července 2020 na odklad exekuce a na zastavení exekuce, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 48 EXE 1993/2018, o dovolání oprávněné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. ledna 2021, č. j. 16 Co 378/2020-124, takto:
I. Dovolání oprávněné se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 3. srpna 2020, č. j. 48 EXE 1993/2018-87, zastavil exekuci vedenou na základě pověření Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 8. října 2018, č. j. 48 EXE 1993/2018-19 ve spojení s opravným pověřením ze dne 3. srpna 2020, č. j. 48 EXE 1993/2018- 87, dále exekuci odložil do doby nabytí právní moci usnesení o zastavení exekuce a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a soudnímu exekutorovi JUDr. et Mgr. Jiřímu Leskovjanovi, LL.M., Exekutorský úřad Praha 4, se náhrada nákladů exekuce nepřiznává.
Soud dospěl k závěru, že exekuční titul, jímž je v projednávané věci notářský zápis ze dne 4. června 2018, sp. zn. NZ 535/2018, N 527/2018, sepsaný JUDr. Vladimírou Ostrožlíkovou, notářkou ve Dvoře Králové nad Labem (dále též jen „notářský zápis“), není způsobilým exekučním titulem, protože obsahuje dohodu o splnění závazku se svolením k vykonatelnosti, jenž za oprávněnou a povinnou sepsala jedna osoba a to V. Z., narozený dne XY, bytem XY, čímž došlo ke střetu zájmů, a notářský zápis tak není v souladu s ust.
§ 32 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – dále též jen „o. s. ř.“, podle něhož zástupcem účastníka nemůže být ten, jehož zájmy jsou v rozporu se zájmy zastoupeného. K odvolání oprávněné Městský soud v Praze usnesením ze dne 26. ledna 2021, č. j. 16 Co 378/2020-124, potvrdil usnesení soudu prvního stupně v odvoláním napadených výrocích a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud uvedl, že v daném případě byl prokázán střet zájmů, neboť za oprávněnou a za povinnou jednala jedna a táž osoba; jedná se tak o procesní úkony, které jsou od počátku neúčinné, a proto k nim nelze přihlížet.
Odvolací soud dále konstatoval, že soud prvního stupně zcela správně poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. února 2017, sp. zn. 20 Cdo 90/2017, neboť střet zájmů se posuzuje podle norem procesního práva, nikoliv podle norem práva hmotného, jak nesprávně dovozuje oprávněný. Z uvedených důvodů odvolací soud shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že exekuci je třeba dle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zastavit. Rozhodnutí odvolacího soudu napadla oprávněná dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené usnesení závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, která již byla v rámci rozhodování dovolacího soudu řešena, avšak oprávněná má za to, že by tato otázka měla být posouzena jinak.
Dovolatelka je přesvědčena, že notářský zápis není procesním úkonem, a tudíž na něj nelze aplikovat ustanovení občanského soudního řádu. Při posuzování potenciální kolize zájmů mezi povinnou a jejím prokuristou proto nelze vycházet z ustanovení § 32 odst. 2 o. s. ř., nýbrž z ustanovení § 54 a násl. zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (dále též jen „z. o.
k.“), podle které dozví-li se člen voleného orgánu obchodní korporace, že může při výkonu jeho funkce dojít ke střetu jeho zájmu se zájmem obchodní korporace, informuje o tom bez zbytečného odkladu orgán, jehož je členem, a kontrolní orgán, byl-li zřízen, jinak nejvyšší orgán. Jelikož nejvyšším orgánem povinné byla v době sepisu notářského zápisu jakožto jediný společník společnost C.M.B. C. LTD XY, zastupována ředitelem V. Z., je podle dovolatelky nepochybné, že byla splněna notifikační povinnost vyplývající z ustanovení § 54 odst. 1 z.
o. k. Dovolatelka dále nesouhlasí se zaměňováním osoby V. Z. s oprávněnou, jelikož oprávněná je jakožto právnická osoba samostatným organizovaným útvarem s právní osobností a vlastními právy a povinnostmi. Z pouhého sepsání notářského zápisu za povinnou prokuristou, který byl v době podání exekučního návrhu rovněž ředitelem oprávněné, nelze dovozovat střet zájmů, obzvlášť za situace, kdy se v případě povinné a oprávněné jedná o vzájemně propojené osoby v přiznané koncernové struktuře. Napadené rozhodnutí je podle dovolatelky v rozporu s čl.
36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, když formalistickou aplikací procesních ustanovení na hmotněprávní jednání byla fakticky vyloučena možnost propojených společností domáhat se soudně či v rámci výkonu rozhodnutí vzájemných práv a povinností. Dovolatelka závěrem navrhla, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, a dále, aby dovolací soud právní moc napadeného rozhodnutí odložil, protože neboť na majetek povinné je vedena řada dalších exekucí, přičemž do doby rozhodnutí o dovolání může dojít k vydražení jediného majetku povinné, z něhož může být pohledávka oprávněné v rámci jí zahájeného exekučního řízení uspokojena.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. září 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243 odst. 1 věta první o. s.
ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné. Dovolací soud předně uvádí, že již ve svém usnesení ze dne 1. února 2017, sp. zn. 20 Cdo 90/2017, konstatoval, že svolení k přímé vykonatelnosti obsažené v exekutorském (notářském) zápise se svolením k vykonatelnosti má toliko formální (procesní) charakter. Nemá hmotněprávní povahu a nejsou s ním spojeny ani následky předpokládané hmotným právem. Nařídí-li soud podle exekutorského (notářského) zápisu se svolením k vykonatelnosti výkon rozhodnutí, ačkoliv oprávněný nemá na vymáhané plnění podle hmotného práva nárok, je to důvodem k zastavení výkonu rozhodnutí (exekuce) postupem podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o.
s. ř.
Z procesně právní a nikoliv hmotně právní podstaty svolení k vykonatelnosti nelze než dovodit, že posouzení, zda zástupce dlužníka (potenciálního povinného) při sepisu exekutorského (notářského) zápisu se svolením k vykonatelnosti jednal v rozporu se zájmy dlužníka, jestliže v tomtéž exekutorském (notářském) zápisu vystupoval zároveň jako statutární orgán věřitele, je třeba uskutečnit nikoliv podle norem hmotného práva, ale podle norem procesního práva. Dovolací soud v uvedeném rozhodnutí uzavřel, že exekutorský (notářský) zápis, k jehož přímé vykonatelnosti svolil prostřednictvím jednoho a téhož zástupce údajný dlužník (povinný) a údajný věřitel (oprávněný), není v souladu s ustanovením § 32 odst. 2 o.
s. ř., a to pro kolizi zájmů mezi zástupcem účastníků zápisu (kterým je jedna a tatáž osoba) se zájmem údajného dlužníka (povinného). Jestliže exekuce byla na základě takového exekutorského (notářského) zápisu nařízena, musí být k návrhu povinného podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zastavena. Dále dovolací soud v usnesení ze dne 21. července 2020, sp. zn. 20 Cdo 1453/2020, uvedl, že také na vztah účastníka, jímž je právnická osoba, a osoby za něj procesně jednající - pro posouzení existence možné kolize mezi zájmem účastníka a zájmem osoby za něj procesně jednající - je třeba aplikovat ustanovení § 21 odst. 4 o.
s. ř., nikoli normy hmotného práva. Existuje-li ve smyslu § 21 odst. 4 o. s. ř. v konkrétní věci střet zájmů mezi účastníkem a osobou za něj jednající (přičemž rozpor zájmů musí existovat), jsou procesní úkony (jímž je též svolení účastníka, aby byla podle notářského zápisu vedena exekuce a aby byl notářský zápis exekučním titulem, jestliže svou povinnost řádně a včas nesplní), které jednající osoba za právnickou osobu činila, od počátku neúčinné a soud k nim nesmí přihlížet. Jestliže odvolací soud dovodil, že při podpisu notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti došlo ke střetu zájmů oprávněné a povinné, jelikož V.
Z., narozený dne XY, bytem XY, zastupoval oprávněnou jako její ředitel a rovněž zastupoval povinnou jako její prokurista, je jeho závěr správný. Nesprávně ovšem aplikoval ustanovení § 32 odst. 2 o. s. ř., které se týká procesního zastoupení účastníka, protože V. Z. nevystupoval jako procesní zástupce povinné a oprávněné ve smyslu § 22 a násl. o. s. ř., ale jako osoba procesně jednající za povinnou (právnickou osobu) a za oprávněnou (právnickou osobu) podle § 21 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Případný střet zájmů mezi právnickou osobou a tím, kdo za ni jedná podle § 21 odst. 1 o.
s. ř., je řešen v ustanovení § 21 odst. 4 o. s. ř., podle něhož za právnickou osobu nemůže jednat ten, jehož zájmy jsou v rozporu se zájmy právnické osob. Uvedené však nemůže ničeho změnit na závěru, že jednání V. Z. bylo neúčinné a exekuci je třeba podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zastavit. Rozhodnutí odvolacího soudu je proto ve výsledku správné a v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Námitky dovolatelky uvedené v dovolání nejsou způsobilé docílit změny uvedené ustálené rozhodovací praxe, neboť dovolací soud jejím prostřednictvím již dříve podrobně vyložil, z jakých důvodů se v uvedeném případě aplikují normy procesního, a nikoli hmotného práva. Vzhledem k tomu, že dovolání oprávněné není přípustné, Nejvyšší soud jej podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Dovolatelka současně navrhla odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného usnesení odvolacího soudu. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23.
srpna 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, dospěl k závěru, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§ 243c o. s. ř.), není „projednatelný“ ani návrh na odklad vykonatelnosti a právní moci dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soud, protože jde o návrh akcesorický. S ohledem na to se tedy Nejvyšší soud návrhem na odklad vykonatelnosti nezabýval. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). P o u č e n í: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.