20 Cdo 90/2017

20 Cdo 90/2017

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.

Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Vladimíra Kůrky a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v

exekuční věci oprávněné MEDIGROUP, a. s., se sídlem v Hradci Králové, ČSA č.

543, identifikační číslo osoby 27531023, zastoupené JUDr. Františkem

Schulmannem, advokátem se sídlem v Praze 1, Valentinská č. 92/3, proti povinné

PP Hospitals, s. r. o., se sídlem v Brandýse nad Labem, Brázdimská č. 1000,

identifikační číslo osoby 26085011, zastoupené JUDr. Pavlem Bergerem, advokátem

se sídlem v Praze 10, Bělocerkevská č. 1037/38, pro 6 000 000,- Kč s

příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha – východ pod sp. zn. 28 EXE

797/2012, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne

14. července 2016, č. j. 24 Co 172/2016-744, takto:

I. Dovolání oprávněné se zamítá.

II. Oprávněná je povinna zaplatit povinné na náhradě nákladů dovolacího řízení

částku 39 809,- Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám

právního zástupce povinné.

Okresní soud Praha – východ usnesením ze dne 13. 4. 2012, č. j. 28 EXE

797/2012-6 nařídil exekuci k vymožení pohledávky oprávněné ve výši 6 000 000,-

Kč s příslušenstvím, a to podle exekutorského zápisu soudního exekutora Mgr.

Jana Jindry ze dne 7. 7. 2010, sp. zn. EZ 04/2010, se svolením k vykonatelnosti

(dále též jen „předmětný exekutorský zápis“). Vedením exekuce byl pověřen JUDr.

Jiří Štrincl, Ph.D., soudní exekutor Exekutorského úřadu Jablonec nad Nisou.

Předmětný exekutorský zápis byl ze strany oprávněné i povinné podepsán Ing. M.

V. jako statutárním orgánem (předsedou představenstva) oprávněné a zároveň jako

zástupcem povinné, a to na základě „generální plné moci“, kterou Ing. V. dne

26. 2. 2010 udělil jednatel povinné Ing. P. N. V předmětném exekutorském zápisu

oprávněná a povinná prohlásily, že dne 24. 3. 2010 uzavřely smlouvu o půjčce,

na jejímž základě oprávněná povinné půjčila 4 000 000,- Kč se splatností

(posunutou dodatkem smlouvy ze dne 29. 6. 2010) do 31. 8. 2010 s 6 % úrokem

ročně, a dne 22. 4. 2010 další smlouvu o půjčce, na jejímž základě oprávněná

povinné půjčila 2 000 000,- Kč se splatností (posunutou dodatkem ze dne 29. 6.

2010) do 31. 8. 2010. Povinná dluh z těchto půjček v rámci předmětného zápisu

též uznala a zavázala se jej uhradit i s úrokem do 31. 8. 2010, a pro případ,

že by tak neučinila, svolila k přímé vykonatelnosti exekutorského zápisu.

Podáním ze dne 30. 4. 2012 doplněným dne 18. 5., 16. 10. a 28. 11. 2012 povinná

navrhla zastavení exekuce. Namítla zejména, že k půjčce ve skutečnosti nikdy

nedošlo a částka 6 000 000,- Kč byla od povinné účelově vyvedena bez

existujícího právního důvodu. Předmětný exekutorský zápis byl ve skutečnosti

sepsán nikoliv dne 7. 7. 2010, ale až před podáním návrhu na nařízení exekuce.

Exekuční titul je „absolutně neplatný“, protože Ing. M. V. při podpisu

předmětného exekutorského zápisu jménem povinné jednal na základě neplatné

„generální plné moci“, která jej nepřípustně opravňovala i k obchodnímu vedení

povinné, i když nebyl jejím jednatelem. Ing. V. měl při jednání též zneužít

informací a svého postavení v obchodním styku; sice jednal jménem povinné, ale

jeho zájmy byly v rozporu se zájmy povinné, protože byl zároveň statutárním

orgánem oprávněné.

Okresní soud Praha – východ výrokem II. usnesení ze dne 31. 12. 2015, č. j. 28

EXE 797/2012-506 (výrok I. byl opravným usnesením ve vztahu k usnesení téhož

soudu o nařízení předmětné exekuce ze dne 13. 4. 2012, č. j. 28 EXE 797/2012-6)

návrh povinné na zastavení exekuce zamítl. Po skutkové stránce neshledal, že by

Ing. M. V. zneužil informací a svého postavení v obchodním styku, ani že by

předmětný exekutorský zápis ve skutečnosti vznikl nikoliv dne 7. 7. 2010, nebo

že by částka v úhrnné výši 6 000 000,- Kč byla prokazatelně bez právního důvodu

od povinné vyvedena. Jde-li o zastoupení povinné Ing. V., soud prvního stupně

uzavřel, že sama skutečnost, že Ing. V. vystupoval při sepisu předmětného

exekutorského zápisu jak na straně oprávněné, tak na straně povinné, rozpor

jeho zájmů neodůvodňuje, a žádné jiné skutečnosti, které by takový rozpor

odůvodňovaly, nebyly zjištěny. Ing. V. byl v době sepisu i společníkem povinné,

proto byl „dobrý stav“ povinné i v jeho zájmu. Sepis notářského zápisu podle

názoru soudu prvního stupně nezhoršil právní postavení povinné, protože již jen

odkazoval na dříve uzavřené smlouvy o půjčkách mezi oprávněnou jako věřitelnou

a povinnou jako dlužnicí. Soud prvního stupně po právní stránce dovodil, že

zastoupení povinné ze strany Ing. V. nebylo v rozporu s ustanoveními § 20 odst.

1, § 22 odst. 1, 2, § 23, § 39, § 41 ani § 41a zákona č. 40/1964 Sb.,

občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“), ani v rozporu s ustanoveními §

66a odst. 2, § 135 odst. 2, § 196 a § 196a zákona č. 513/1991 Sb., obchodního

zákoníku (dále též jen „obch. zák.“).

K odvolání povinné Krajský soud v Praze usnesením ze dne 14. 7. 2016, č. j. 24

Co 172/2016-744, usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že exekuci na

majetek povinné zcela zastavil (výrok I.) a rozhodl, že oprávněná je povinna

nahradit náklady povinné, soudnímu exekutorovi i České republice (výroky II. až

IV.). Po skutkové stránce shledal, že v době sepisu předmětného exekutorského

zápisu (dne 7. 7. 2010) byl Ing. M. V. předsedou představenstva oprávněné a byl

za ni oprávněn jednat bez omezení. Jednateli povinné v té době byli Ing. P. N.

a Ing. T. T., přičemž každý z nich byl oprávněn jednat za oprávněnou samostatně

a bez omezení. Dne 26. 2. 2010 udělil jednatel povinné Ing. N. Ing. V. plnou

moc, kterou jej zmocnil k zastupování povinné ve všech věcech, a to i v

případech, kdy je třeba zvláštní plné moci. V době sepisu předmětného

exekutorského zápisu byla vlastnická struktura povinné taková, že 90 % obchodní

podíl na ní vlastnila oprávněná a 10 % obchodní podíl Ing. M. V. Po právní

stránce odvolací soud uzavřel, že pro právní posouzení věci je třeba použít

ustanovení hmotněprávních předpisů ve zněních do 31. 12. 2013 (§ 3028 odst. 3

zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku) a že předmětný exekutorský zápis je

i nadále exekučním titulem (čl. IV. bod 4 přechodných ustanovení zákona č.

396/2012 Sb.). Na posuzovanou záležitost aplikoval ustanovení § 22 odst. 2 obč.

zák., když konstatoval, že byl-li předmětný exekutorský zápis se svolením k

vykonatelnosti sepsán na straně dlužníka i věřitele jednou osobou Ing. V., „pak

zde reálně existuje rozpor mezi zájmy zastoupeného a jeho zástupce na straně

dlužníka, a to již jen pro samotný charakter smluvního vztahu věřitele a

dlužníka z titulu půjčky“. Věřitel a dlužník totiž mají navzájem protichůdné

zájmy a východiska a uzavření dohody o vykonatelnosti, jež je obsahem

předmětného exekutorského zápisu, vylučuje, aby jménem povinné jako dlužnice

jednal její zástupce, který je současně i statutárním orgánem oprávněné jako

věřitelky. Došlo-li přesto v rámci popsaného zastoupení k uzavření takové

dohody, je dohoda o přímé vykonatelnosti předmětného notářského zápisu

absolutně neplatná podle § 39 obč. zák. a je dán důvod pro zastavení exekuce

podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanského

soudního řádu.

Usnesení odvolacího soudu oprávněná napadla dovoláním, v němž zejména uvedla,

že mezi zájmy povinné a jejího zástupce Ing. M. V. nebyl v době sepisu

předmětného exekutorského zápisu žádný rozpor. Předmětný exekutorský zápis jen

potvrzoval existenci předchozích závazků povinné vůči oprávněné. Sledoval

sumarizaci závazků mezi oprávněnou a povinnou, měl zabránit vzniku případných

nákladů soudního řízení, které by jinak oprávněná musela zahájit za účelem

získání exekučního titulu ve formě soudního rozhodnutí a jež by byly uloženy

povinné k náhradě. Postavení dlužníka a věřitele v daném případě nebylo reálně

protichůdné, protože existence závazků ze smluv o půjčkách byla mezi nimi

nesporná. Ani uznání dluhu, které Ing. M. V. v rámci předmětného exekutorského

zápisu uskutečnil jménem povinné, není z výše uvedených důvodů v rozporu se

zájmy povinné. Ing. V. měl jako akcionář oprávněné i jako společník povinné

zájem na ekonomické prosperitě obou subjektů.

Povinná ve vyjádření k dovolání uvedla, že rozhodnutí odvolacího soudu je

správné, odvolací soud se otázkou protichůdnosti zájmů věřitele a dlužníka

podrobně zabýval.

Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) po

zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno

oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst.

1 občanského soudního řádu a že věc je třeba i v současné době - vzhledem k

tomu, že řízení v projednávané věci bylo zahájeno v době před 1. 1. 2014 -

posoudit (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.) podle zákona č. 99/1963

Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů účinném do 31. 12. 2013

(dále jen "o. s. ř."), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Je namístě se ztotožnit se závěrem odvolacího soudu, že pro posouzení otázky

existence střetu zájmů mezi Ing. M. V. jako zástupcem povinné a povinnou je

třeba využít právních norem, které byly účinné v době, kdy ze strany Ing. V.

došlo k podpisu předmětného exekutorského zápisu ze dne 7. 7. 2010, a který

Ing. V. podepsal jako statutární orgán oprávněné (věřitelky) i jako zástupce

povinné (dlužnice). Tato skutečnost je zcela zřejmá nejen ustanovení § 3028

odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ale zejména z čl. II. bod

1 věta druhá přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., a z čl. II. bod 2

přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb. (viz odůvodnění níže). Odvolací

soud též správně dovodil, že exekutorský zápis se svolením k přímé

vykonatelnosti sepsaný do 26. 11. 2012 je i nadále exekučním titulem (čl. IV.

bod 4 přechodných ustanovení zákona č. 396/2012 Sb.).

V projednávané věci však bylo pro rozhodnutí odvolacího soudu mimo jiné

významné i vyřešení právní otázky, zda je pro posouzení existence konfliktu

zájmů mezi zastoupeným dlužníkem a zástupcem, který je oprávněn jménem

zastoupeného dlužníka svolit v rámci exekutorského (notářského) zápisu k přímé

vykonatelnosti exekutorského (notářského) zápisu, na místě využít ustanovení §

22 odst. 2 a § 39 obč. zák., nebo jiného ustanovení. Protože tato právní otázka

dosud nebyla dovolacím soudem vyřešena, je dovolání podle § 237 o. s. ř.

přípustné.

Podle ustanovení § 22 odst. 2 obč. zák. zastupovat jiného nemůže ten, kdo sám

není způsobilý k právnímu úkonu, o který jde, ani ten, jehož zájmy jsou v

rozporu se zájmy zastoupeného.

Podle ustanovení § 39 obč. zák. neplatný je právní úkon, který svým obsahem

nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.

Podle ustanovení § 32 odst. 2 o. s. ř. zástupcem účastníka nemůže být ten,

jehož zájmy jsou v rozporu se zájmy zastoupeného.

Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu má svolení k přímé

vykonatelnosti obsažené v exekutorském (notářském) zápise se svolením k

vykonatelnosti jen formální (procesní) charakter. Nemá hmotněprávní povahu a

nejsou s ním spojeny ani následky předpokládané hmotným právem. Nařídí-li soud

podle exekutorského (notářského) zápisu se svolením k vykonatelnosti výkon

rozhodnutí, ačkoliv oprávněný nemá na vymáhané plnění podle hmotného práva

nárok, je to důvodem k zastavení výkonu rozhodnutí (exekuce) postupem podle

ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o.s.ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze

dne 25. 8. 2004, sp. zn. 20 Cdo 1232/2004, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24.

9. 2008, sp. zn. 20 Cdo 2825/2008, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12.

2012, sp. zn. 20 Cdo 3527/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 10.

2016, sp. zn. 20 Cdo 3953/2016). Z procesněprávní a nikoliv hmotněprávní

podstaty svolení k vykonatelnosti nelze než dovodit, že posouzení, zda zástupce

dlužníka (potenciálního povinného) při sepisu exekutorského (notářského) zápisu

se svolením k vykonatelnosti jednal v rozporu se zájmy dlužníka, jestliže v

tomtéž exekutorském (notářském) zápisu vystupoval zároveň jako statutární orgán

(zde předseda představenstva) věřitele (potenciálního oprávněného), je třeba

uskutečnit nikoliv podle norem hmotného práva (podle ustanovení § 22 odst. 2 a

§ 39 obč. zák., jak učinil odvolací soud, nebo podle ustanovení § 196a odst. 1,

2 obch. zák., (s jehož existencí se vypořádával soud 1. stupně), ale výhradně

podle ustanovení § 32 odst. 2 o. s. ř., které definuje předpoklady vzniku

kolize zájmů mezi účastníkem procesněprávních vztahů a jeho zástupcem, jakož i

jeho následky (viz níže). Tato norma se uplatní i v případě kolize zájmů mezi

zástupcem a zastoupeným při sepisu notářského (exekutorského) zápisu se

svolením k vykonatelnosti, protože jde o jedinou obecnou normu procesního práva

řešící tento střet, která se musí uplatnit i tehdy, když k procesněprávnímu

jednání, jehož podstata a následky jsou upraveny v procesním právu (včetně

zákona č. 358/1992 Sb., notářského řádu, nebo zákona č. 120/2001 Sb., o

soudních exekutorech a exekuční činnosti), dochází před zahájením řízení (ať už

nalézacího nebo vykonávacího).

Ke střetu procesněprávních zájmů mezi zástupcem a zastoupeným účastníkem řízení

může dojít jednak tehdy, když existuje střet zájmů mezi zástupcem a zastoupeným

z pohledu civilního práva hmotného (srov. například usnesení Nejvyššího soudu

ze dne 23. 8. 2011, sp. zn. 28 Cdo 847/2011, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze

dne 2. 11. 2016, sp. zn. 21 Cdo 2473/2016), jednak tehdy, existuje-li konflikt

zájmů mezi oprávněným a povinným projevující se v oblasti práva procesního.

Střet zájmů v oblasti práva procesního se projeví tak, že zástupce účastníka

může procesním jednáním uskutečněným jeho jménem navodit pro sebe nebo pro

jinou osobu, kterou v řízení rovněž zastupuje, výrazně příznivou změnu v jejích

procesních právech a povinnostech, a to na úkor účastníka, kterého zastupuje.

Již tato skutečnost sama o sobě představuje střet zájmů mezi zástupcem a

zastoupeným, aniž by musela být využita. Jiný přístup by vedl k popření smyslu

civilního procesu, který je určen k řešení střetu hmotněprávních zájmů

účastníků, které jsou pravidelně přinejmenším z části protichůdné, a to skrze

využití práv a povinností ustavených normami procesního práva. Proto není

přípustné, aby jeden a tentýž zástupce zastupoval účastníky, jejichž procesní

zájmy se liší (například žalobce a žalovaného v nalézacím řízení sporném),

protože například tím, že uzná jménem žalovaného nárok uplatněný žalobcem,

kterého rovněž zastupuje, a na základě tohoto uznání soudu vznikne povinnost

vydat rozsudek pro uznání (ustanovení § 153a odst. 1 o. s. ř.), posiluje

procesní postavení žalobce na úkor procesního postavení žalovaného. Ke stejně

významnému střetu bez pochyb dochází i v případě, že během sepisu notářského

(exekutorského) zápisu se svolením k vykonatelnosti, který uskutečňují věřitel

jako potenciální oprávněný a dlužník jako potenciální povinný, zastupuje obě

strany jeden a tentýž zástupce. Zájmy oprávněného a povinného jsou z pohledu

procesního práva ve stejně výrazném protikladu, jako zájmy žalobce a

žalovaného, procesní postavení dlužníka (nynějšího povinného) se totiž na

základě exekutorského zápisu se svolením k vykonatelnosti (na základě svolení k

vykonatelnosti) procesně významně zhoršuje na úkor posílení procesního práva

věřitele (nynějšího oprávněného). Oprávněný totiž získává exekuční titul, jímž

je právě exekutorský zápis se svolením k vykonatelnosti, který jej bez dalšího

opravňuje, aniž by se musel domoci exekučního titulu ve formě rozhodnutí soudu,

k zahájení exekučního řízení a k nucenému prosazení svých údajných práv

uvedených v exekutorském zápise v neprospěch majetku dlužníka (nynějšího

povinného). Skutečnost, že povinný má k dispozici procesní nástroj směřující k

zastavení exekuce vyvoláním impugnačního sporu [vyvolaného návrhem povinného na

zastavení exekuce podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř.] vyvažuje

zhoršené procesní postavení dlužníka (povinného) jen do jisté míry, exekuční

titul totiž i poté zůstává zachován, návrh na zastavení exekuce nezpůsobuje

odklad exekuce do doby rozhodnutí o návrhu povinného na zastavení exekuce.

Jde-li o následky existujícího střetu zájmů mezi zástupcem a zastoupeným podle

ustanovení § 32 odst. 2 o. s. ř., Nejvyšší soud již dříve uzavřel, že jiného

nemůže zastupovat ten, jehož zájmy jsou v rozporu se zájmy zastoupeného; zjistí-

li soud, že zájmy účastníka řízení jsou v rozporu se zájmy jeho zástupce, je

tím zástupce (přímo ze zákona) vyloučen z řízení; soud proto přestane s takovým

zástupcem jednat, aniž by o tom vydával zvláštní rozhodnutí, a procesní úkony

učiněné takovým zástupcem jsou od počátku neúčinné a soud k nim nepřihlíží.

Rozpor v zájmech zastoupeného a zástupce má za následek neplatnost (absolutní

neúčinnost) plné moci (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12.

2015, sp. zn. 29 Cdo 1593/2014, ze dne 27. 11. 2007, sp. zn. 21 Cdo 1574/2006 a

ze dne 29. 3. 2012, sp. zn. 21 Cdo 4542/2010). Skutečnost, že střet zájmů

zastoupeného a zástupce má v procesním právu za následek, že zastoupení nadále

netrvá a že veškeré úkony zástupce jsou ze zákona neúčinné, a soud k nim nemůže

přihlížet – hledí se na ně, jako by nikdy nebyly učiněny, a soud jim nemůže

přiznat žádné procesní ani jiné účinky, zastává i komentářová literatura

(například Smolík, P. ve Svoboda, K. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. 1.

vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 132, nebo Doležílek, J. v Drápal, L.,

Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1. vydání.

Praha: C. H. Beck, 2009, s. 121).

Z výše uvedeného vyplývá, že exekutorský (notářský) zápis, k jehož přímé

vykonatelnosti svolil prostřednictvím jednoho a téhož zástupce údajný dlužník

(povinný) a údajný věřitel (oprávněný), není v souladu s ustanovením § 32 odst.

2 o. s. ř., a to pro kolizi zájmů mezi zástupcem účastníků zápisu (kterým je

jedna a tatáž osoba) se zájmem údajného dlužníka (povinného). Jestliže exekuce

byla na základě takového exekutorského (notářského) zápisu nařízena, musí být k

návrhu povinného podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zastavena.

Postupoval-li odvolací soud tak, že při posouzení existence kolize zájmů mezi

zástupcem povinné Ing. M. V. a povinnou při sepisu exekutorského zápisu se

svolením k vykonatelnosti ze dne 7. 7. 2010 aplikoval ustanovení § 22 odst. 2

obč. zák. (podle něhož zastupovat jiného nemůže ten, jehož zájmy jsou v rozporu

se zájmy zastoupeného) s tím, že pro případ existence kolize je právní úkon

(právní jednání) učiněné v zastoupení absolutně neplatné (ustanovení § 39 obč.

zák.), zvolil nesprávnou právní normu. Nicméně ustanovení § 32 odst. 2 o. s.

ř., které naopak na posuzovanou situaci dopadá, obsahuje totéž pravidlo

(zástupcem účastníka nemůže být ten, jehož zájmy jsou v rozporu se zájmy

zastoupeného). Je tedy správný právní závěr odvolacího soudu, že Ing. M. V.,

jenž byl v době sepisu předmětného exekutorského zápisu jak zástupcem věřitelky

- oprávněné, tak zástupcem dlužnice-povinné, a byl jménem obou oprávněn

podepsat a skutečně podepsal předmětný exekutorský zápis, jednal ve střetu

zájmů. Existence kolize zájmů zástupce a zastoupeného v procesněprávních

vztazích přitom má (viz judikatura zmíněná výše) za následek neúčinnost jednání

zástupce jménem zastoupeného účastníka, k níž soud musí přihlédnout z úřední

povinnosti. Proto bylo dovolání oprávněné zamítnuto [ustanovení § 243d písm. a)

o. s. ř.].

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b o.

s. ř. za použití ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Protože

povinná byla zcela úspěšná, má právo na plnou náhradu nákladů řízení. Právní

zástupce povinné přitom uskutečnil dva úkony právní pomoci (příprava a převzetí

věci dovolání, sepis vyjádření k dovolání) á 16 150,- Kč [ustanovení § 7 bod 6,

§ 11 odst. 1 písm. k), odst. 2 písm. e) vyhlášky č. 177/1996 Sb.], dále je

třeba připočíst dvě paušální náhrady á 300,- Kč a 21 % daň z přidané hodnoty.

Úhrnem tedy náklady povinné činí 39 809,- Kč. Výše uvedený výpočet se činí s

přihlédnutím k situaci, kdy vyhláška č. 484/2000 Sb. byla zrušena a výši odměny

advokáta je třeba stanovit úvahou, zpravidla za využití vyhlášky č. 17/1996 Sb.

(viz například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 31 Cdo

3043/2010). Využití předmětné vyhlášky přitom s ohledem na předmět řízení o

dovolání a na dopad rozhodnutí dovolacího soudu do sféry účastníků odpovídá

zásadě přiměřenosti nákladů řízení.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 1. 2. 2017

JUDr. Zbyněk Poledna

předseda senátu