U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Vladimíra Kůrky, a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D. a JUDr. Zbyňka
Poledny v exekuční věci oprávněného Ing. L. Z., zastoupeného Mgr. Robertem
Plickou, advokátem se sídlem v Praze, Národní 58/32, proti povinnému R. B.,
zastoupenému Mgr. Jaromírem Závadou, advokátem se sídlem v Krnově, Hlavní
náměstí 1a, o částečném zastavení exekuce vedené u soudního exekutora JUDr.
Josefa Lavičky, Exekutorský úřad Cheb, pod sp. zn. 176 EX 03927/13, o dovolání
povinného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 4. 2016, č. j. 9
Co 1423/2015-87, takto:
Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 4. 2016, č. j. 9 Co 1423/2015-87,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Okresní soud ve Frýdku-Místku usnesením ze dne 5. 10. 2015, č. j. 29 EXE
5624/2013-55, vyhověl návrhu povinného na částečné zastavení exekuce, vedené
soudním exekutorem JUDr. Josefem Lavičkou na základě notářského zápisu ze dne
16. 9. 2013, sp. zn. NZ 203/2013, N 223/2016, sepsaného notářkou Mgr. Adélou
Gabányiovou (exekučního titulu), v části týkající se „smluvního penále“ (výrok
I.), a v této části výkon rozhodnutí odložil (výrok II.), když dospěl k závěru,
že ujednání o smluvní pokutě ve smlouvě o půjčce ze dne 7. 12. 2012 je pro jeho
neurčitost neplatné. Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 26. 4. 2016, č. j. 9 Co 1423/2015-87,
toto rozhodnutí změnil, a návrh povinného na zastavení exekuce v části týkající
se „smluvního penále“ a návrh na odklad provedení exekuce zamítl. Odvolací soud
se neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o absolutní neplatnosti ujednání
„smluvního penále“ (ve smyslu smluvní pokuty) obsaženém ve smlouvě o půjčce,
neboť došlo k odstranění neurčitosti této části smlouvy následným jednáním jeho
účastníků, jmenovitě právě vykonávaným notářským zápisem, resp. jím založeného
výkladu tohoto ujednání. Povinný napadl usnesení odvolacího soudu dovoláním, jehož přípustnost spatřuje
ve skutečnosti, že napadené rozhodnutí závisí na posouzení otázky hmotného
práva, při jejímž posouzení se dovolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu. Konkrétně má dovolatel za to, že smlouva o půjčce
obsahuje nejasná a neurčitá ujednání o smluvní pokutě, která nemohou být – pro
jeho zvláštní povahu – zhojena notářským zápisem se svolením k vykonatelnosti. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu tím spočívá na nesprávném právním
posouzení věci, a je v kolizi se závěry přijatými v usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3776/2013; dovolatel proto navrhl, aby je
dovolací soud zrušil a věc vrátil k dalšímu projednání. Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013, dále jen „o. s. ř.“ (srov. čl. II, bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Dovolání bylo podáno včas a osobou oprávněnou (§ 240 odst. 1), řádně
zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1), odpovídá i požadavku náležitého uvedení,
v čem je spatřováno splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237, § 241a
odst. 2 o. s. ř.), a obsahuje též srozumitelně formulovaný dovolací důvod (§
241a odst. 2, odst. 3 o. s. ř.), který tyto předpoklady přípustnosti dovolání
obsahově (věcně) vystihuje. Dovolání je tak formálně podáním bezvadným. Je tedy nezbytné vyřešit otázku, zda dovolatem vymezené splnění podmínky
přípustnosti dovolání reálně obstojí, tedy zda skutečně napadené rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, závisí na vyřešení otázky
hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené praxe
dovolacího soudu – konkrétně od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2014,
sp. zn. 21 Cdo 3776/2013.
V kladném případě bude dovolání přípustné, a neshledá-li dovolací soud důvod
toto usnesení překonat, bude i opodstatněné. Podle ustálené judikatury soudů je notářský zápis se svolením k vykonatelnosti
sepsaný podle zvláštního právního předpisu ve smyslu ustanovení § 40 odst. 1
písm. d) exekučního řádu titulem pro exekuci, jestliže splňuje formální
náležitosti stanovené pro sepisování notářských zápisů o právních úkonech
uvedené zejména v ustanovení § 62 a násl. zákona č. 358/1992 Sb., o notářích a
jejich činnosti (notářský řád), ve znění zákona č. 82/1998 Sb. (dále jen „not. ř.“), tj. obsahuje-li dohodu osoby oprávněné ze závazkového právního vztahu s
osobou ze závazkového právního vztahu povinnou, v níž jsou přesně
individualizovány oprávněná a povinná osoba a vyznačeny právní důvod plnění,
předmět plnění (přesný obsah a rozsah plnění) a doba plnění (přesně a určitě
určena doba, do které se povinná osoba zavazuje předmět plnění poskytnout
oprávněné osobě), a jestliže osoba povinná v něm svolila k vykonatelnosti
(srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. dubna 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98,
uveřejněné pod číslem 4/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Stejně tak je judikatorně fixováno, že dohoda oprávněné a povinné osoby,
obsažená v notářském zápisu se svolením k vykonatelnosti, nemá hmotněprávní
povahu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. srpna 2004, sp. zn. 20 Cdo
1232/2004); jde o jednu z náležitostí, kterou musí exekutorský zápis se
svolením k vykonatelnosti obsahovat, aby byl z materiálního hlediska
vykonatelný, a tato dohoda sama o sobě nemá za následek vznik, změnu nebo zánik
práv nebo povinností účastníků právního vztahu (pročež nemůže být ani
narovnáním či novací). I když je exekutorský zápis se svolením k vykonatelnosti
titulem pro nařízení exekuce, není rozhodnutím (nemá účinky, které zákon s
rozhodnutím spojuje), a není sám o sobě samostatným zavazovacím důvodem a ani
se jím nezakládá domněnka o existenci dluhu v době jeho sepsání. Skutečnost, že
se osoba povinná zavázala poskytnout oprávněné osobě stanovené plnění a že
dohoda o tom byla uvedena v exekutorském zápise se svolením k vykonatelnosti,
rovněž nepředstavuje překážku, která by bránila projednání sporu o stejné
plnění před soudem. Z uvedeného vyplývá, že exekutorský zápis se svolením k vykonatelnosti má jen
formální charakter, a obsahuje jen takové náležitosti, které jsou potřebné k
tomu, aby byl jako titul pro nařízení exekuce vykonatelný; exekutor jej sepíše
na základě dohody oprávněné a povinné osoby, aniž by byl oprávněn zkoumat její
podklad v hmotném právu, a činí tak na základě prohlášení povinné osoby, jímž
svoluje k jeho vykonatelnosti (obdobně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 28. června 2011, sp. zn. 20 Cdo 5068/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne
26. dubna 2011, sp. zn. 20 Cdo 2881/2009, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne
23. února 2005, sp. zn. 20 Cdo 2618/2004, uveřejněné v časopise Soudní
judikatura číslo 5, ročníku 2005, pod číslem 81). Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 10. 10. 2000, sp. zn. 21 Cdo 267/2000,
uveřejněném v časopise Soudní judikatura, č.
1, ročník 2001, pod č. 15,
odůvodnil závěr, že nařídí-li soud podle notářského zápisu se svolením k
vykonatelnosti (§ 274 písm. e/ o. s. ř.) výkon rozhodnutí, ačkoliv oprávněný
nemá na vymáhané plnění podle hmotného práva nárok, je to důvodem k zastavení
výkonu rozhodnutí podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Konečně v usnesení ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3776/2013, na něž
poukázal dovolatel, upřesnil Nejvyšší soud, že platební povinnosti, k jejichž
splnění se povinný zavázal v dohodě obsažené v exekutorském zápise se svolením
k vykonatelnosti, lze poměřovat jen tím, jaké povinnosti pro něj vyplývají z
uzavřeného hmotněprávního úkonu (který byl podkladem pro sepis tohoto zápisu),
jež nesplnil. Neměl-li by oprávněný podle hmotného práva nárok na vymáhané
plnění oproti tomu, co účastníky bylo dohodnuto v exekutorském zápise se
svolením k vykonatelnosti jen v určitém rozsahu (určité části), bylo by to
důvodem pro částečné zastavení výkonu rozhodnutí (exekuce) podle ustanovení §
268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., ve spojení s ustanovením § 268 odst. 4 o. s. ř. Odtud – coby určující – se podává, že jinak regulérní názor odvolacího soudu,
využít k výkladu právního jednání i „následné chování“ jeho účastníků, má zde
specifické limity; jinak řečeno, exekutorský zápis se svolením k vykonatelnosti
– oproti názoru odvolacího soudu – interpretačně ve vztahu k původnímu ujednání
účastníků využít nelze, neboť jen to je rozhodné, zatímco, jak bylo výše
zaznamenáno, exekutorský zápis má jen „formální“, nikoli hmotněprávní, povahu. Pakliže z bodu 3.5 smlouvy o půjčce uzavřené mezi oprávněným a povinným
obsahujícím ustanovení o smluvní pokutě není zřejmé, jak má být smluvní pokuta
„ve výši 0,3 % za každý den prodlení až do úplné úhrady dlužné částky“ zjištěna
(zda „z původně zapůjčené peněžní částky či z částky aktuálně dlužné“, jak
mínil soud prvního stupně) a nelze tak spolehlivě určit ani z jiných ujednání
smlouvy o půjčce, jde o ujednání neurčité, a tím neplatné dle ustanovení § 544
odst. 2 ve spojení s ustanovením § 37 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník,
ve znění tehdejších předpisů. Notářský zápis sepsaný na tomto základě proto – v
části ujednání o smluvní pokutě („penále“) – není, jak se podává ze shora
citovaného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 21 Cdo
3776/2013, způsobilým exekučním titulem, a důvod k (částečnému) zastavení
exekuce podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. je tím dán. Odvolací soud se napadeným rozhodnutím tudíž od „ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu“ vskutku odchýlil, a to s důsledky předznamenanými shora (§
237 o. s. ř.). Jelikož není důvod v dané věci z této rozhodovací praxe jakkoli vybočit
(rozhodnout jinak), je logickým důsledkem i úsudek, že napadené usnesení
odvolacího soudu, pakliže jím byl návrh povinného (odvolatele) na zastavení
exekuce „v části týkající smluvního penále a na odklad provedení exekuce“
zamítnut, správné není. Nejvyšší soud je proto podle ustanovení § 243e odst. 1, odst. 2 o. s. ř. zrušil
a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odvolací soud je v dalším řízení vyloženými právními názory vázán (243g odst. 1
věta první o. s. ř. ve spojení s § 226 odst. 1 téhož zákona). Nad rámec řečeného stojí též zaznamenání, že ve smyslu závěrů, dovozených v
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2007, sp. zn. 20 Cdo 3288/2006, určení
doby plnění smluvní pokuty v notářském zápisu, jak je požaduje ustanovení § 71b
odst. 1 písm. d) notářského řádu, neodpovídá vymezení doby plnění „do
zaplacení“, neboť z něj není zřejmé, kdy je smluvní pokuta splatná a dokdy má
být plněna (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2001, sp. zn. 21
Cdo 593/2000, a ze dne 24. 3. 2005, sp. zn. 20 Cdo 2737/2004); nejde totiž o
opětující se plnění.
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu [§ 87 a
násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti
(exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů].
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. října 2016
JUDr. Vladimír Kůrka
předseda senátu