20 Cdo 2881/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Olgy Puškinové a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Vladimíra Mikuška v
exekuční věci oprávněné Italské republiky, zastoupené Velvyslanectvím Italské
republiky v České republice, se sídlem v Praze 1, Nerudova 20, právně
zastoupené Mgr. Danielem Rejmanem, advokátem se sídlem v Praze 1, U Prašné
brány 3, proti povinným 1) T. V., a 2) V. Š. (dříve V.), zastoupené JUDr.
Martou Permanovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 21, pro
4.000.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp.
zn. 40 Nc 6531/2004, o dovolání oprávněné proti usnesení Městského soudu v
Praze ze dne 13. února 2009, č. j. 14 Co 13/2009 - 184, takto:
I. Dovolání proti výroku usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13.
února 2009, č. j. 14 Co 13/2009 - 184, o věci samé se zamítá; jinak se dovolání
odmítá.
II. Oprávněná je povinna zaplatit druhé povinné na náhradě nákladů
dovolacího řízení částku 2.760,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k
rukám JUDr. Marty Permanové, advokátky se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí
21.
III. Ve vztahu mezi oprávněnou a prvním povinným nemá žádný z účastníků právo
na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Shora označeným usnesením Městský soud v Praze změnil (v pořadí druhé) usnesení
ze dne 24. 10. 2008, č. j. 40 Nc 6531/2004 - 157, jímž Obvodní soud pro Prahu 6
zamítl návrhy povinných na zastavení exekuce, nařízené usnesením téhož soudu ze
dne 5. 10. 2004, č. j. 40 Nc 6531/2004 - 4, ve spojení s unesením Městského
soudu v Praze ze dne 29. 4. 2005, č. j. 18 Co 164/2005 - 33, tak, že exekuci
zastavil, a rozhodl o náhradě nákladů exekučního řízení před soudy obou stupňů
ve vztahu mezi účastníky, o nákladech soudního exekutora a o nákladech řízení o
nařízení exekuce a o procesním nástupnictví na straně oprávněné. Shodně se
soudem prvního stupně vyšel ze zjištění, že exekuce byla nařízena podle
notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti, sepsaného Mgr. A. Č., trvalou
zástupkyní notářky JUDr. Blanky Čechové, dne 28. 7. 2004 pod č. j. N 565/2004,
NZ 477/2004, jehož obsahem byla dohoda oprávněné paní L. R., atašé
Velvyslanectví Italské republiky v ČR, s oběma povinnými, na základě které měli
oprávněné zaplatit 4.000.000,- Kč podle směnky vystavené dne 28. 7. 2004. Odvolací soud dále zjistil, že čl. I. označeného notářského zápisu obsahuje
prohlášení paní L. R. a obou povinných, že dne 28. 7. 2004 vystavil první
povinný směnku vlastní, s doložkou bez protestu, na řad L. R., atašé
Velvyslanectví Italské republiky, znějící na částku 4.000.000,- Kč, která je
splatná dne 1. 9. 2004 u Všeobecné úvěrové banky a.s., s tím, že směnka byla
avalována paní V. V. Š. V čl. II. notářského zápisu se oba povinní zavázali ke
dni splatnosti směnky uvedené v čl. I. uhradit oprávněné osobě L. R. směnečnou
pohledávku 4.000.000,- Kč. V čl. III. notářského zápisu prohlásili oba povinní,
že souhlasí, aby podle notářského zápisu byl nařízen a proveden výkon
rozhodnutí nebo nařízena exekuce ihned po splatnosti dle čl. II. bez předchozí
žaloby. Ze smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 19. 3. 2007 uzavřené mezi
postupitelem L. R. a postupníkem Italskou republikou odvolací soud zjistil, že
postupitelem byla postoupena práva z dohody o splnění obsažené v notářském
zápisu, podle které se povinní zavázali zaplatit postupiteli směnečnou
pohledávku ze směnky ke dni 1. 9. 2004. Z originálu směnky ze dne 28. 7. 2004
bylo zjištěno, že jde o směnku vlastní a na řad paní L. R., bez protestu, na
částku 4.000.000,- Kč, že byla avalována druhou povinnou, že neobsahuje žádný
rubopis ani k ní není neoddělitelně připojena žádná další listina a že směnka
byla vystavena k zajištění náhrady škody, kterou Velvyslanectví Italské
republiky způsobil první povinný jako zaměstnanec trestnou činností. Za tuto
trestnou činnost byl první povinný odsouzen pravomocným rozsudkem Městského
soudu v Praze dne 4. 5. 2006, sp. zn. 48 T 7/2006, pro trestný čin podvodu
podle § 250 odst. 1 a 4 tr. zák. a v adhézním řízení mu bylo uloženo nahradit
Velvyslanectví Italské republiky v Praze škodu ve výši 11.136.227,10 Kč; v
odvolacím řízení byl rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 9. 2006, sp. zn. 4 To 50/2006, tento trestní rozsudek ve výroku o náhradě škody pouze
doplněn tak, že poškozená Italská republika, zastoupená Velvyslanectvím Italské
republiky v Praze, byla s nárokem na náhradu další škody ve výši 461.059,50 Kč
odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolací soud při právním
posouzení věci odkázal na usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 4. 2003,
sp. zn. 5 Cmo 141/2003, a dále na judikaturu Nejvyššího soudu, týkající se
směnečného práva (rozhodnutí ze dne 29. května 2003, sp. zn.
33 Odo 202/2002, a
rozhodnutí ze dne 30. července 2002, sp. zn. 29 Odo 252/2001, v němž byl
vysloven závěr, že postoupí-li žalobce ve sporu o plnění ze zajišťovací směnky
zajištěnou pohledávku jiné osobě, ale zajišťovací směnku na tuto osobu
nepřevede, nemůže se postupník stát účastníkem řízení o plnění ze směnky
namísto postupitele). Z těchto rozhodnutí dovodil, že přeložila-li Italská
republika originál směnky na řad, která však nebyla opatřena rubopisem ani
přívěskem (§ 13 odst. 1 a § 77 odst. 1 zákona č. 191/1950 Sb., směnečného a
šekového), nebyla práva z této směnky na ni postoupena a navzdory postoupení
práv z dohody o plnění obsažené v notářském zápise a pravomocnému usnesení
soudu prvního stupně ze dne 18. 9. 2007, č. j. 40 Nc 6531/2004 - 100, ve
spojení s potvrzujícím usnesením Městského soudu v Praze ze dne 10. 1. 2008, č. j. 14 Co 462/2007 - 136, jimiž bylo rozhodnuto o procesním nástupnictví na
straně oprávněného z původní oprávněné L. R. na Italskou republiku, se Italská
republika nestala aktivně věcně legitimovanou oprávněnou, neboť tzv. hmotněprávním důvodem plnění zachyceným v notářském zápise je směnka a nikoliv
závazek z náhrady škody, který tato směnka zajišťovala. Jelikož tedy Italská
republika, o jejímž právním nástupnictví bylo rozhodnuto pravomocným usnesením
soudu, není nositelem práv ze směnky, nesvědčí jí nárok na plnění z notářského
zápisu a je tak dán důvod k zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h)
zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „o. s. ř.“).
Proti všem výrokům usnesení odvolacího soudu podala oprávněná dovolání z důvodů
uvedených v § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Nesouhlasí s právními závěry
odvolacího soudu a namítá, že hmotněprávním důvodem podpisu Dohody o splnění
závazku (dále též jen „dohoda“) mezi L. R. a oběma povinnými není směnka, nýbrž
v případě prvního povinného závazek k náhradě škody, již Velvyslanectví Italské
republiky, resp. potažmo Italské republice, způsobil jako zaměstnanec
velvyslanectví rozsáhlou trestnou činností, a v případě druhé povinné
skutečnost, že se za závazek prvního povinného výslovně zaručila. Poukazuje na
to, že předmětná směnka byla vystavena za účelem poskytnutí zajištění
oprávněné, že její pohledávka ve výši 4.000.000,- Kč bude ve sjednané lhůtě
splněna, a to do doby, než bude před notářem podepsána předmětná dohoda. Vzhledem k tomu, že téhož dne byla podepsána dohoda, která představovala pro
oprávněnou dostatečnou garanci, že její pohledávka bude splněna, a měla pro ni
větší relevanci než směnka samotná, je přesvědčena o tom, že „směnka sloužila
výlučně jako podklad pro sepis dohody jako exekučního titulu“ a sama o sobě
není pro dané exekuční řízení relevantní, neboť právní vztah účastníků završený
uzavřením této dohody je vztahem hlavním, na rozdíl od právního vztahu
účastníků založeného směnkou, jež má výhradně a od samého počátku zajišťovací,
a tedy akcesorickou povahu ve vztahu k závazku hlavnímu. V dané věci tedy nejde
o spor o plnění ze zajišťovací směnky, na který lze aplikovat rozhodnutí
Nejvyššího soudu ze dne 30. července 2002, sp. zn. 29 Odo 252/2001, nýbrž
výhradně o splnění dluhu povinných specifikovaného v dohodě, takže argumentace
odvolacího soudu „ohledně nemožnosti procesního nástupnictví bez současného
převodu směnky“ neobstojí, a okolnost, zda došlo k převodu směnky na Italskou
republiku či nikoliv, je v tomto ohledu zcela irelevantní. Dále dovolatelka
poukazuje na to, že ač k převodu směnky původně nedošlo, neboť k tomu nebyl
žádný důvod, když exekuční řízení je vedeno na základě dohody, byla veškerá
práva z dohody řádně postoupena na Italskou republiku, přičemž smlouva o
postoupení práv ze dne 19. 3. 2007 v odstavci 4.4 převod směnky umožňuje, a to
i po termínu její splatnosti. Toto ujednání zní: „Postoupením Práv přecházejí
na Postupníka veškerá zajištění a práva ze souvisejících právních úkonů. Bude-li pro převod těchto zajištění zapotřebí určitých prohlášení a úkonů, je
Postupitel na žádost Postupníka povinen tyto učinit, popř. provést“. Navzdory
tomu a nehledě na nesprávný právní názor odvolacího soudu došlo z opatrnosti po
vyhlášení napadeného usnesení k převodu směnky rubopisem na Italskou republiku. Dále dovolatelka odvolacímu soudu z hlediska možného naplnění dovolacího důvodu
podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. vytýká, že napadeným usnesením překročil
rámec svého dřívějšího zrušujícího usnesení ze dne 6. 10. 2006, č. j. 14 Co
393/2006 - 78, v němž soudu prvního stupně uložil, aby se zabýval otázkou věcné
legitimace L.
R., když „dosavadní výsledky řízení naznačují, že částka, která
je předmětem exekuce, představuje náhradu škody vzniklé Italské republice“, a
otázkou věcné legitimace druhé povinné, která „se na trestné činnosti prvního
povinného nijak nepodílela.“ Navrhla, aby dovolací soud usnesení odvolacího
soudu zrušil, věc mu vrátil k dalšímu řízení a aby byla odložena vykonatelnost
napadeného usnesení.
První povinný se v písemném vyjádření k dovolání ztotožnil s rozhodnutím
odvolacího soudu a navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto. Dále mimo jiné uvedl,
že při podpisu notářského zápisu bylo zdůrazňováno, že je sepsán jen za účelem
urychlení vymáhání pohledávky uvedené ve směnce, že oprávněná své nároky z
trestního rozhodnutí uplatňuje v dalších exekučních řízeních, takže jí žádná
újma zastavením tohoto řízení nehrozí; současně vznesl námitku promlčení práva
ze směnky.
Rovněž druhá povinná ve svém podrobném písemném vyjádření k dovolání uvedla, že
rozhodnutí odvolacího soudu je správné, neboť oprávněná nemá hmotněprávní nárok
ze směnky, že celkem 3 směnky a notářské zápisy podepsala pod nátlakem a že
částka, pro kterou byla exekuce nařízena, může být vymáhána na podkladě
pravomocného trestního rozsudku. Navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.
Dovolací soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu
(dále je „o. s. ř.“) ve znění účinném do 30. 6. 2009 (viz čl. II, bod 12, části
první zákona č. 7/2009 Sb.) a po zjištění, že dovolání bylo podáno včas,
oprávněnou osobou, účastnicí řízení, řádně zastoupenou advokátem, a že je
přípustné podle § 238a odst. 1 písm. d), odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 237
odst. 1 písm. a) o. s. ř., dospěl po přezkoumání usnesení odvolacího soudu k
závěru, že dovolání proti výroku o věci samé není důvodné a jinak není
přípustné.
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. může
spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle právní normy (nejen
hmotného práva, ale i práva procesního), jež na zjištěný skutkový stav
nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně
ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustálené judikatury soudů notářský zápis se svolením k vykonatelnosti
sepsaný podle zvláštního právního předpisu je podle ustanovení § 40 odst. 1
písm. d) zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti
(exekuční řád) a o změně dalších právních předpisů, nebo podle § 274 písm. e)
o. s. ř. titulem pro exekuci nebo soudní výkon rozhodnutí, jestliže splňuje
formální náležitosti stanovené pro sepisování notářských zápisů o právních
úkonech uvedené zejména v § 62 a násl. zákona č. 358/1992 Sb., o notářích a
jejich činnosti (notářský řád), ve znění zákona č. 82/1998 Sb. (dále jen „not.
ř.“), jestliže obsahuje dohodu osoby oprávněné ze závazkového právního vztahu s
osobou ze závazkového právního vztahu povinnou, v níž jsou přesně
individualizovány oprávněná a povinná osoba a vyznačeny právní důvod plnění,
předmět plnění (přesný obsah a rozsah plnění) a doba plnění (přesně a určitě
určena doba, do které se povinná osoba zavazuje předmět plnění poskytnout
oprávněné osobě), a jestliže osoba povinná v něm svolila k vykonatelnosti
(srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. dubna 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98,
uveřejněné pod číslem 4/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Dohoda
oprávněné a povinné osoby, obsažená v notářském zápisu se svolením k
vykonatelnosti, nemá hmotněprávní povahu. Jde o jednu z náležitostí, kterou
musí notářský zápis se svolením k vykonatelnosti obsahovat, aby byl ve smyslu §
40 odst. 1 písm. d) exekučního řádu nebo § 274 písm. e) o. s. ř. z materiálního
hlediska vykonatelný. Dohoda oprávněné a povinné osoby tedy sama o sobě nemá za
následek vznik, změnu nebo zánik práv nebo povinností účastníků právního
vztahu. V notářském zápisu se svolením k vykonatelnosti se neuvádí (protože
nepatří k jeho obsahovým náležitostem) hmotněprávní úkon, ať jednostranný,
dvoustranný nebo vícestranný, bez ohledu na to, zda se týká vzniku právního
vztahu nebo jeho změny, popřípadě uznání dluhu, o jehož splnění jde. Uvedené
samozřejmě neznamená, že by notářský zápis o takovém hmotněprávním úkonu nemohl
být obsažen ve stejné listině s notářským zápisem se svolením k vykonatelnosti;
oba tyto zápisy je ovšem třeba důsledně rozlišovat a navzájem nezaměňovat. I
když je notářský zápis se svolením k vykonatelnosti titulem pro exekuci nebo
soudní výkon rozhodnutí, není rozhodnutím a nemá ani účinky, které zákon s
rozhodnutím spojuje. Má povahu veřejné listiny (srov. § 6 not. ř.) a není
vybaven účinky právní moci ani závaznosti pro účastníky a pro všechny orgány,
jaké mají například rozhodnutí soudu vydaná v občanském soudním řízení (srov. §
159 o. s. ř.). Skutečnost, že se osoba povinná zavázala poskytnout oprávněné
osobě stanovené plnění a že dohoda o tom byla uvedena v notářském zápise se
svolením k vykonatelnosti, rovněž nepředstavuje překážku, která by bránila
projednání sporu o stejné plnění před orgánem, do jehož pravomoci náleží
projednání takové věci.
Z uvedeného vyplývá, že notářský zápis se svolením k vykonatelnosti má jen
formální charakter, neboť obsahuje takové náležitosti, které jsou potřebné k
tomu, aby byl jako titul pro exekuci nebo soudní výkon rozhodnutí vykonatelný;
notář jej sepíše na základě dohody oprávněné a povinné osoby, aniž by byl
oprávněn zkoumat její podklad v hmotném právu, a na základě prohlášení povinné
osoby, jímž svoluje k jeho vykonatelnosti. Notářský zápis se svolením k
vykonatelnosti není sám o sobě samostatným zavazovacím důvodem a ani se jím
nezakládá domněnka o existenci dluhu v době jeho sepsání. Dále ustálená
judikatura dovodila, že nařídí-li soud podle notářského zápisu se svolením k
vykonatelnosti výkon rozhodnutí (exekuci), ačkoliv oprávněný nemá na vymáhané
plnění podle hmotného práva nárok, je to důvodem k zastavení výkonu rozhodnutí
(exekuce) podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 10. října 2000, sp. zn. 21 Cdo 267/2000, uveřejněný v
časopise Soudní judikatura pod číslem SJ 15/2001).
Právním důvodem plnění se rozumí (srov. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 14. dubna 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98) rozhodné skutečnosti, na nichž se
plnění zakládá. Rozhodné skutečnosti, na nichž se plnění zakládá, nemusí být v
dohodě osoby oprávněné ze závazkového vztahu s osobou ze závazkového vztahu
povinnou, obsažené v notářském zápise se svolením k vykonatelnosti, vylíčeny do
všech podrobností. Požadavku ustanovení § 40 odst. 1 písm. d) exekučního řádu a
§ 274 písm. e) o. s. ř. vyhovuje takové vyznačení právního důvodu plnění, z
něhož je zřejmé, na čem se plnění zakládá (tj. proč má povinná osoba poskytnout
oprávněné osobě stanovené plnění).
V posuzovaném případě je z notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti ze
dne 28. 7. 2004, sp. zn. N 565/2004, NZ 477/2004, sepsaného Mgr. A. Č., trvalou
zástupkyní notářky JUDr. Blanky Čechové, nepochybné, že stanovené plnění
představuje směnečnou pohledávku podle směnky vlastní s doložkou bez protestu,
vystavené prvním povinným dne 28. 7. 2004 na řad L. R., atašé Velvyslanectví
Italské republiky, znějící na částku 4.000.000,- Kč, která je splatná dne 1. 9.
2004 u Všeobecné úvěrové banky a.s., a že směnka byla avalována paní V. V. Š.
Tímto způsobem byly rozhodné skutečnosti vylíčeny takovým způsobem, že je
zřejmé, na čem se stanovené plnění zakládá (proč mají povinní poskytnout
původní oprávněné stanovené plnění). Dovolací soud proto souhlasí se závěrem
odvolacího soudu v tom, že právním důvodem plnění podle notářského zápisu ze
dne 28. 7. 2004, sp. zn. N 565/2004, NZ 477/2004, sepsaného Mgr. A. Č., trvalou
zástupkyní notářky JUDr. Blanky Čechové, je směnka, resp. směnečná pohledávka
ve výši 4.000.000,- Kč, a nikoliv závazek z titulu náhrady škody, který tato
směnka zajišťovala. Není tudíž správný názor dovolatelky, že právním důvodem
plnění podle tohoto notářského zápisu není směnka, nýbrž v případě prvního
povinného závazek k náhradě škody, již Velvyslanectví Italské republiky, resp.
potažmo Italské republice, způsobil jako zaměstnanec velvyslanectví rozsáhlou
trestnou činností, a v případě druhé povinné skutečnost, že se za závazek
prvního povinného výslovně zaručila, neboť v takovém případě by notářský zápis
musel obsahovat závazek povinných nahradit původní oprávněné škodu, kterou
první povinný způsobil trestnou činností, za niž byl posléze v trestním řízení
pravomocně odsouzen.
Podle Čl. I. § 11 odst. l zákona směnečného a šekového každou směnku, i když
nebyla vystavena na řad, lze převést indosamentem (rubopisem). Podle Čl. I. §
14 odst. l téhož zákona se indosamentem převádějí všechna práva ze směnky.
Otázkou, zda lze směnku na řad a práva z ní plynoucí převést smlouvou o
postoupení pohledávky podle ustanovení § 524 a násl. občanského zákoníku, se
Nejvyšší soud zabýval v rozsudku ze dne 14. září 2005, sp. zn. 29 Odo
1114/2004, v němž uvedl následující argumentaci:
„Podle ustanovení § 1 odst. 1 zákona o cenných papírech se tento zákon vztahuje
mimo jiné i na směnky. Podle ustanovení § 2 odst. 2 zákona o cenných papírech
se ustanovení tohoto zákona vztahují, nevyplývá-li z nich nebo ze zvláštních
zákonů něco jiného, na všechny druhy cenných papírů.
Z uvedeného lze dovodit, že pro jednotlivé druhy cenných papírů se použije
především úprava zvláštního zákona upravujícího příslušný druh cenného papíru a
nelze-li některé otázky řešit podle příslušného zákona, použije se úprava
zákona o cenných papírech. Použití obecné úpravy závazků v občanském a
obchodním zákoníku připadá v úvahu teprve tehdy, neřeší-li určitou otázku ani
zákon o cenných papírech. V tom směru je tedy zákon o cenných papírech ve
vztahu k občanskému a obchodnímu zákoníku předpisem speciálním, což ostatně pro
smlouvu o převodu cenných papírů výslovně určuje ustanovení § 13 odst. 1 a 3
zákona o cenných papírech.
Z ustanovení § 18 zákona o cenných papírech vyplývá, že k převodu listinného
cenného papíru na řad se kromě uzavření smlouvy o jeho převodu vyžaduje i
rubopis. Rubopisem přecházejí veškerá práva spojená s cenným papírem na řad,
pokud ze zvláštního zákona nevyplývá něco jiného. Z ustanovení § 18 zákona o
cenných papírech a z poměru tohoto zákona k občanskému zákoníku tedy, za
situace, kdy směnečný zákon neupravuje možnost převodu směnky na řad cesí,
vyplývá, že směnku na řad smlouvou o postoupení pohledávky převést nelze.
Z obecné teorie cenných papírů plyne, že práva inkorporovaná do cenného papíru
nelze uplatnit a převést na jiného bez cenného papíru (viz např. Randa, A. O
cenných papírech, obzvláště o skripturních obligacích. Právník 1889, s. 1,
Dědič, J. v Dědič, J. Pauly, J. Cenné papíry. Praha: Prospektrum, 1994, s. 19).
Právo spojené s cenným papírem lze od cenného papíru oddělit a převádět
samostatně jen tehdy, připouští-li takový postup zákon výslovně. Tak je tomu
např. v ustanovení § 156a obchodního zákoníku.
Z uvedeného pak plyne, že ani práva spojená se směnkou nelze převést na jiného
cesí, neboť ani směnečný zákon ani zákon o cenných papírech a ani žádný jiný
zákon neumožňují oddělit práva spojená se směnkou a převádět je samostatně“.
Stejný závěr Nejvyšší soud zaujal i v rozsudku ze dne 30. července 2002, sp.
zn. 29 Odo 252/2001, z nějž při svém rozhodnutí vycházel odvolací soud a který
byl uveřejněn v časopise Soudní judikatura číslo 8, ročníku 2002, pod číslem
158, s touto právní větou: „Jestliže žalobce ve sporu o plnění ze zajišťovací
směnky postoupí zajištěnou pohledávku jiné osobě, ale zajišťovací směnku na
tuto osobu nepřevede, nemůže se postupník stát účastníkem řízení o plnění ze
směnky namísto postupitele“.
Dovolací soud se s ohledem na citovanou judikaturu Nejvyššího soudu ztotožňuje
se závěrem odvolacího soudu, že i když smlouvou o postoupení pohledávky ze dne
19. 3. 2007, uzavřenou mezi postupitelem L. R. a postupníkem Italskou
republikou byla postoupena práva z Dohody o splnění závazku obsažené v
notářském zápisu, podle které se povinní zavázali zaplatit postupiteli
směnečnou pohledávku ze směnky ke dni 1. 9. 2004, a i když soud pravomocným
rozhodnutím připustil vstup oprávněné Italské republiky do řízení namísto
původní oprávněné L. R., není nynější oprávněná v daném řízení aktivně věcně
legitimována k vymáhání pohledávky ve výši 4.000.000,- Kč podle exekučního
titulu, jestliže bylo zjištěno, že práva ze zajišťovací směnky vystavené prvním
povinným dne 28. 7. 2004 nepřevedla na oprávněnou (§ 13 odst. 1 a § 77 odst. 1
zákona č. 191/1950 Sb., ve znění zákona č. 29/2000 Sb.).
Je tudíž správný i konečný závěr odvolacího soudu, že není-li oprávněná
nositelkou práv ze směnky, nesvědčí jí nárok na plnění z exekučního titulu
(notářského zápisu) a že je tak dán důvod pro zastavení exekuce podle § 268
odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Na uvedeném závěru nemůže ničeho změnit ani dovolatelkou namítaná okolnost, že
po vyhlášení napadeného usnesení odvolacího soudu „došlo z opatrnosti“ k
převodu směnky rubopisem na Italskou republiku, neboť v dovolacím řízení jde ve
smyslu § 241a odst. 4 o. s. ř. o tzv. nepřípustnou novotu, kterou se Nejvyšší
soud nemůže zabývat, jelikož účelem dovolacího řízení je přezkoumání správnosti
rozhodnutí odvolacího soudu.
Existenci vady řízení podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., která mohla mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jejíž možné naplnění dovolatelka
spatřuje v tom, že odvolací soud „napadeným usnesením překročil rámec“ svého
dřívějšího zrušujícího usnesení ze dne 6. 10. 2006, č. j. 14 Co 393/2006 - 78,
dovolací soud neshledal, neboť - jak z obsahu spisu vyplývá - odvolací soud při
jednání dne 13. 2. 2009 upozornil účastníky na změnu svého původního právního
názoru, který zaujal (že hmotněprávním plněním podle exekučního titulu není
směnka, ale náhrada škody, kterou první povinný způsobil trestnou činností), a
v tomto ohledu je poučil podle § 118a odst. 2 o. s. ř.
Protože dovolatelkou uplatněné dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a
b) o. s. ř. nebyly naplněny, Nejvyšší soud dovolání oprávněné podle § 243b
odst. 2, části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Dovolání proti výrokům usnesení odvolacího soudu o nákladech řízení není
přípustné; ustanovení § 238, § 238a a § 239 o. s. ř. přípustnost dovolání
nezakládají, protože rozhodnutí o nákladech řízení v jejich taxativních výčtech
uvedeno není. Dovolání není přípustné ani podle § 237 odst. 1 o. s. ř., neboť
tyto výroky nejsou rozhodnutími ve věci samé (k pojmu „věc sama“ srov. např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. prosince 1997, sp. zn. 2 Cdon 774/97,
publikované pod číslem 61/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek,
případně usnesení téhož soudu ze dne 28. srpna 1997, sp. zn. 2 Cdon 484/97,
uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 11/1997 pod poř. č. 88). Nejvyšší
soud proto dovolání oprávněné proti těmto výrokům podle § 243b odst. 5 a § 218
písm. c) o. s. ř. odmítl.
Užití institutu odkladu vykonatelnosti v řízení o dovolání proti usnesením
vydaným ve věcech výkonu rozhodnutí (exekuce) vyjmenovaných v § 238a odst. 1
písm. c) a d) o. s. ř., ve znění účinném do 30. 6. 2009, je z povahy věci
vyloučeno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. června 2006, sp. zn. 20
Cdo 1084/2006, a přiměřeně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu
2005, sp. zn. 20 Cdo 873/2005).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť druhá povinná má právo na
náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které sestávají z odměny
za zastoupení advokátem za jeden úkon právní pomoci (vyjádření k dovolání) v
částce 2.000,- Kč [odměna z částky určené podle § 2 odst. 1 vyhlášky č.
484/2000 Sb., vyčíslená podle § 10 odst. 3, § 12 odst. 1 písm. b), snížená
podle § 18 odst. 1 na polovinu] a náhrady hotových výdajů podle § 13 odst. 3
vyhlášky č. 177/1996 Sb., v částce 300,- Kč. Vzhledem k tomu, že zástupkyně
druhé povinné doložila, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží druhé
povinné vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad hotových
výdajů rovněž částka odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokátka
povinna z odměny za zastupování a z náhrad odvést podle zvláštního právního
předpisu, tedy částka 460,- Kč. Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení
druhé povinné ve výši 2.760,- Kč je oprávněná povinna zaplatit k rukám
advokátky, která druhou povinnou v tomto řízení zastupovala (§ 149 odst. 1 o.
s. ř.). Prvnímu povinnému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. dubna 2011
JUDr. Olga Puškinová, v. r.
předsedkyně senátu