21 Cdo 3776/2013
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu
JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Zdeňka Novotného v
exekuční věci oprávněné Anacreon, a.s. se sídlem v Praze 3, Husitská č. 344/63,
IČO 24667161, zastoupené Mgr. Šimonou Maškovou, advokátkou se sídlem v Praze 9,
Boušova č. 792, proti povinnému P. S., zastoupenému Mgr. Zbyňkem Babíkem,
advokátem se sídlem v Brně, Příkop č. 834/8, pro 203.101,63 Kč s
příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 103 EXE 936/2011, o
dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 6. května 2013,
č. j. 20 Co 48/2013 - 185, takto:
Dovolání se zamítá.
Oprávněný se návrhem ze dne 13. 1. 2011, doručeným soudnímu exekutorovi dne 17.
1. 2011, doplněným podáním ze dne 17. 2. 2011, domáhal nařízení exekuce na
majetek povinného podle vykonatelného exekutorského zápisu se svolením k
vykonatelnosti sp. zn. 054 EZ 1857/10, sepsaného dne 8. 2. 2010, JUDr. V. L.,
exekutorským kandidátem soudního exekutora Mgr. Jiřího Nevřely, Exekutorský
úřad Praha-východ, ve kterém bylo pokračováno exekutorským zápisem sp. zn. 054
EZ 2515/10, sepsaným dne 12. 2. 2010 toutéž osobou (dále též jen „exekutorský
zápis se svolením k vykonatelnosti“ či „exekuční titul“), k uspokojení jeho
pohledávky výši 203.101,63 Kč s úrokem z prodlení ve výši 18,06 % p.a. z částky
173.375,- Kč od 1. 12. 2010 do zaplacení. Návrh odůvodnil tím, že na základě
smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 24. 11. 2010 je právním nástupcem České
spořitelny a.s., která jako osoba oprávněná uzavřela s povinným formou
exekutorského zápisu se svolením k vykonatelnosti dohodu, v níž povinný
prohlásil, že s osobou oprávněnou uzavřel smlouvu č. 3748484803, že povinnost z
této smlouvy nesplnil a že tak má ke dni podpisu exekutorského zápisu (správně
ke dni 31. 12. 2009) u oprávněné osoby dluh ve výši 187.244,- Kč, sestávající z
částky 181.655,- Kč na jistině, z částky 5.540,- Kč na úroku a z částky 49,- Kč
na poplatcích, a že povinný se dostal do prodlení se splátkou, kterou neuhradil
ani v termínu splatnosti splátky nejblíže následující zároveň s touto splátkou,
čímž se stal splatný celý do té doby neuhrazený závazek osoby povinné. Dále
uvedl, že po sepsání tohoto exekučního titulu povinný uhradil splátky ve výši
8.329,- Kč, což oprávněný započetl podle ujednání v uvedeném zápise na jistinu
ve výši 8.280,- Kč a na poplatky ve výši 49,- Kč; ke dni podání návrhu na
nařízení exekuce tak celková dlužná částka činí 203.101,63 Kč s příslušenstvím
a sestává z částky 173.375,- Kč na jistině spolu s úrokem ve výši 18,06 % p.a.
ode dne 1. 12. 2010 do zaplacení a z částky 29.726,63 Kč na debetním úroku,
který je tvořen úrokem z prodlení do 30. 11. 2010.
Městský soud v Brně usnesením ze dne 23. 2. 2011, č. j. 103 EXE 936/2011 -
67, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 13. 2. 2012, č. j. 20
Co 373/2011 - 86, nařídil exekuci na majetek povinného podle shora označeného
exekučního titulu k uspokojení pohledávky oprávněné ve výši 203.101,63 Kč spolu
s úrokem z prodlení ve výši 18,06 % p.a. z částky 173.375,- Kč od 1. 12. 2010
do zaplacení s tím, že nařízení (exekuce) se vztahuje i na náklady oprávněné a
soudního exekutora, jichž výše bude vyčíslena samostatným rozhodnutím;
provedením exekuce pověřil soudního exekutora JUDr. Igora Ivanko, Exekutorský
úřad Praha 10 (dále též jen „soudní exekutor“).
Podáním ze dne 16. 5. 2011, doručeným soudnímu exekutorovi dne 17. 5. 2011,
povinný navrhl úplné zastavení exekuce podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h)
zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů,
ve spojení s ustanovením § 55 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních
exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve
znění pozdějších předpisů (dále jen „exekuční řád“), z důvodu, že „exekuční
titul je neplatný podle ustanovení § 39 obč. zák.“. Uvedl, že předmětem exekuce
je pohledávka vyplývající ze spotřebitelského úvěru podle zákona č. 321/2001
Sb., tedy ze spotřebitelské smlouvy ve smyslu ustanovení § 51a a násl. obč.
zák., a že v takovém případě se uplatní ustanovení § 262 odst. 4 věty druhé
obchodního zákoníku, podle nějž má věřitel v případě spotřebitelského úvěru
právo na úrok z prodlení toliko ve výši stanovené v občanskoprávních
předpisech, tj. v ustanovení § 517 odst. 2 obč. zák. a v ustanovení § 1
nařízení vlády č. 142/1994 Sb. (viz rozsudek Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze dne 18. prosince 2008, sp. zn. 15 Co 707/2008, a rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 17. března 2005, sp. zn. 33 Odo 1117/2003). Jestliže
obsahem exekučního titulu je dohoda účastníků o výši úroků z prodlení, která
výrazně převyšuje zákonnou výši úroků z prodlení podle občanskoprávních
předpisů (konkrétně dohoda obsahuje ujednání „o smluvním úroku z prodlení“ ve
výši 18,06 % z dlužné částky, přestože zákonná výše úroků z prodlení činila v
době sepsání exekučního titulu pouze 8 % ročně a v období od 1. 7. 2010 jen 7,5
% ročně), nemůže být exekuce dle tohoto titulu provedena. Kromě toho je exekuce
nezákonně vedena i ohledně jistiny vymáhané pohledávky, která byla vyčíslena na
částku 203.101,63 Kč, v níž je ovšem zahrnut i „úrok z prodlení do 30. 11.
2010“, a o jistinu se tedy nejedná; navíc byl úrok uplatněn v rozporu se
zákonem ve výši podstatně převyšující zákonnou výši úroku z prodlení.
„Neplatnost exekučního titulu se proto podle povinného vztahuje i na jistinu
203.101,63 Kč“.
Městský soud v Brně usnesením ze dne 31. 10. 2012, č. j. 103 EXE 936/2011 -
150, „podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h), odst. 4 o. s. ř., ve spojení s
ustanovením § 52 odst. 1 exekučního řádu, exekuci částečně zastavil, a to v
rozsahu vymáhané pohledávky oprávněného na úroku z prodlení od 1. 1. 2010 do
31. 11. 2010 ve výši 29.726,63 Kč a dále ohledně úroku z prodlení ve výši 18,06
% p.a. z částky 173.375,- Kč od 1. 12. 2010 do zaplacení“ (výrok I.), ve
zbývající části návrh povinného na úplné zastavení exekuce, a to ohledně
vymáhané jistiny ve výši 173.375,- Kč, nákladů oprávněného a nákladů exekuce
pověřeného soudního exekutora, zamítl (výrok II.), a rozhodl, že náhrada
nákladů řízení o návrhu na zastavení exekuce se žádnému z účastníků tohoto
řízení nepřiznává (výrok III.). Soud prvního stupně předně poukázal na závěry
uvedené v odůvodnění usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. 2. 2012, č. j. 20 Co 373/2011 - 86, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o
nařízení exekuce, podle nichž úrok z prodlení obsažený v exekučním titulu je z
hlediska doby plnění materiálně vykonatelný, že nejsou důvodné námitky
povinného, že exekuce byla ohledně jistiny nařízena nad rámec exekučního titulu
z důvodu, že částka 29.726,63 Kč, která je připočtena k jistině 173.375,- Kč,
představuje úrok z prodlení do 30. 11. 2010, a že „exekuční titul je jako celek
stižen neplatností“. „Ohledně tvrzení povinného o neplatnosti ujednání
účastníků o výši úroků z prodlení obsaženého v exekučním titulu“ vyšel soud
prvního stupně ze zjištění, že v jeho části první, článku prvním, bodu 3)
povinný prohlásil, že se s oprávněným dohodl, že nesplacená jistina ve výši
181.655,- Kč bude úročena úrokem z prodlení ve výši 23,06 % p.a. ode dne 1. 1. 2010 do splatnosti první splátky [která byla podle článku druhého, bodu 2)
splatná dne 25. 3. 2010], a dále úrokem z prodlení ve výši 18,06 % p.a. ode dne
následujícího po datu splatnosti první splátky do zaplacení celé jistiny
pohledávky a že tento úrok je povinný povinen hradit i v případě, že dojde ke
ztrátě výhody splátek. Vycházeje ze závěrů uvedených v usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 17. března 2005, sp. zn. 33 Odo 1117/2003, jenž se podle něj
vztahují i na exekuční řízení, dovodil, že „ujednání o úroku z prodlení, které
přesahuje výši úroků z prodlení ke dni prodlení s uspokojením peněžitého
závazku, stanovenou prováděcím předpisem platným v době, kdy došlo k prodlení,
je stiženo neplatností podle ustanovení § 39 obč. zák. v návaznosti na
ustanovení § 517 odst. 2 obč. zák., neboť výše úroku z prodlení stanovená v
ustanovení § 1 nařízení vlády č. 142/1994 Sb., ve znění nařízení vlády č. 163/2005 Sb., činila ke dni sepsání exekutorského zápisu 8 % ročně a ke dni 30. 11. 2010 byla ve výši 7,75 % ročně. Soud prvního stupně proto dospěl k závěru,
že je dán důvod pro částečné zastavení exekuce podle ustanovení § 268 odst. 1
písm. h), odst. 4 o. s. ř. pro nepřípustnost k vymožení úroku z prodlení
„sjednaného v exekutorském zápise ve výši 23,06 % ode dne 1. 10. 2010 do 25. 3. 2010 a úroku z prodlení ve výši 18,06 % p.a. ode dne 26. 3. 2010 do zaplacení“.
Důvod pro úplné zastavení exekuce soud neshledal, neboť „neplatností podle
ustanovení § 39 obč. zák. je stižena pouze uvedená část exekučního titulu“,
který je jinak formálně i materiálně vykonatelný.
Krajský soud v Brně usnesením ze dne 6. 5. 2013, č. j. 20 Co 48/2013 - 185,
odvolání povinného proti zamítavému výroku usnesení soudu prvního stupně pro
opožděnost odmítl (výrok I.), k odvolání oprávněného, který v něm navrhl, aby
usnesení soudu prvního stupně bylo ve výroku I. změněno tak, že exekuce se
částečně zastavuje v rozsahu vymáhané pohledávky na úroku z prodlení od 1. 1.
2010 do 30. 11. 2010 ve výši 19.736,11 Kč a dále ohledně úroku z prodlení ve
výši 10,31 % p.a. z částky 173.375,- Kč od 1. 12. 2010 do zaplacení (tedy, aby
nebyla zastavena pro zákonný úrok z prodlení), jej změnil tak, že návrh
povinného na zastavení exekuce ohledně zákonného úroku z prodlení z částky
181.655,- Kč za období od 1. 1. 2010 do 30. 11. 2010 v částce 13.107,- Kč a
ohledně zákonného úroku z prodlení z částky 173.375,- Kč ve výši 7,75 % ročně
Odvolací soud zjistil z exekučního titulu, jehož účastníky byla Česká
spořitelna a.s. jako osoba oprávněná a povinný jako osoba povinná, že osoba
povinná v něm v části první, článku prvním, bodu 1) prohlásila, že uzavřela s
osobou oprávněnou smlouvu č. 3748484803, na základě které se osoba povinná
zavázala vrátit osobě oprávněné poskytnuté peněžní prostředky a zaplatit z
poskytnutých peněžních prostředků úrok, že v bodu 2) dále prohlásila, že svůj
závazek vzniklý z právního důvodu uvedeného v předchozím odstavci nesplnila
řádně a včas, že ke dni 31. 12. 2009 dluží osobě oprávněné částku 187.244,- Kč,
kterou tvoří jistina ve výši 181.655,- Kč, úroky ve výši 5.540,- Kč a poplatky
(včetně pokut, nákladů a závazkových provizí) ve výši 49,- Kč, a že v bodu 3)
osoba povinná prohlásila, že se s osobou oprávněnou dohodla, že nesplacená
jistina pohledávky bude úročena a) úrokem z prodlení ve výši 23,06 % p.a. ode
dne 1. 1. 2010 do splatnosti první splátky na pohledávku č. 3748484803, b)
úrokem z prodlení ve výši 18,06 % p.a. ode dne následujícího po datu splatnosti
první splátky na pohledávku č. 3748484803 do zaplacení celé jistiny této
pohledávky. V článku druhém bodu 2) se osoba povinná zavázala zaplatit osobě
oprávněné veškeré dlužné částky podle odstavců 2) a 3) článku prvního v 61
měsíčních splátkách, přičemž každá měsíční splátka musí být minimálně ve výši
dále uvedené, že 1. až 60. splátka je vždy ve výši 4.190,- Kč a že výše
poslední splátky je rovna nesplacenému zůstatku pohledávky. Splátky jsou
splatné vždy k 25. dni v měsíci, přičemž první splátka je splatná dne 25. 3. 2010. Pod bodem 3) bylo ujednáno, že v případě, že osoba povinná neuhradí
jakoukoliv splátku nebo částku uvedenou v článku druhém tohoto zápisu ani v
termínu splatnosti splátky nejblíže následující zároveň s touto nejblíže
následující splátkou, stává se splatný celý do té doby neuhrazený závazek osoby
povinné. V takovém případě je osoba povinná povinna stále hradit osobě
oprávněné z do té doby neuhrazené jistiny úrok z prodlení ve výši 18,06 % p.a. ode dne vykonatelnosti neuhrazeného závazku dle předchozí věty, a to do dne,
kdy bude tato jistina uhrazena. Tento úrok z prodlení je splatný vždy jednou
měsíčně do posledního dne každého kalendářního měsíce. Naposledy je osoba
povinná povinna uhradit tento úrok z prodlení za den, kdy bude doplacena celá
dlužná jistina uvedená v článku prvním tohoto zápisu, přičemž úrok z prodlení
za měsíc, v němž byla tato dlužná částka zaplacena, je opět splatný do
posledního dne tohoto kalendářního měsíce. V části druhé, bodu 2) osoba povinná
prohlásila, že „pro případ nesplnění závazku dle tohoto exekutorského zápisu
dává výslovný souhlas, aby tento exekutorský zápis byl přímo vykonatelný dle §
40 odst. 1 písm. d) a § 78 písm. a) exekučního řádu tak, aby i bez předchozího
rozhodnutí v nalézacím soudním řízení mohl být použit jako exekuční titul pro
nařízení výkonu rozhodnutí soudem nebo nařízení exekuce provedené exekutorem“. V pokračování exekutorského zápisu osoba oprávněná, zastoupená A. K., mj.
prohlásila, že „s exekutorským zápisem i exekutorským zápisem, v němž je tímto
zápisem pokračováno, souhlasí a že k zápisu, v němž je tímto zápisem
pokračováno, bez výhrad přistupuje“.
V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud především konstatoval, že předmětem
jeho přezkumu je mezi účastníky sporná otázka, zda „oprávněný má právo na
zákonný (kapitalizovaný) úrok z prodlení z částky 181.655,- Kč za období od 1.
1. 2010 do 31. 10. 2010 v částce 13.107,- Kč a na zákonný úrok z prodlení z
jistiny 173.375,- Kč od 1. 12. 2010 do zaplacení, či nikoliv“. V tomto ohledu
vyšel ze závěrů dovozených v judikatuře Nejvyššího soudu v nalézacím řízení (v
rozsudcích sp. zn. 32 Cdo 2010/2007 a sp. zn. 33 Odo 875/2005), podle nichž,
„je-li přijat závěr o neplatnosti dohody o výši úroku z prodlení pro jeho
rozpor se zákonem, je třeba se zabývat nárokem na zákonný úrok z prodlení“. Z
toho podle odvolacího soudu vyplývá, že „ve smlouvě uzavřené mezi povinným a
oprávněnou měl povinný postavení nepodnikající fyzické osoby“ a že se proto
uplatní aplikace ustanovení § 262 odst. 4 obchodního zákoníku, ve znění platném
a účinném ke dni uzavření smlouvy (viz rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod
číslem 87/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), podle nějž smluvní
strana, která není podnikatelem, nese odpovědnost za porušení povinností
vyplývajících ze závazkového vztahu jinak regulovaného obchodním zákoníkem,
pouze podle zákoníku občanského, a že odpovědnost dlužníka za prodlení s
plněním peněžitého závazku se v takovém případě bude řídit ustanoveními o
prodlení dlužníka obsaženými v občanském zákoníku v jeho ustanovení § 517.
Kogentní úprava tohoto ustanovení pak vylučuje, aby výše úroků z prodlení byla
v občanskoprávních vztazích dohodnuta jinak, než stanoví právní předpis, který
toto ustanovení provádí (viz rozsudek Nejvyššího soudu publikovaný pod číslem
26/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Byl-li tedy již soudem
prvního stupně přijat závěr, že předmětný exekutorský zápis je v části úroku z
prodlení, který přesahuje zákonnou sazbu, nevykonatelný pro jeho rozpor s
ustanovením § 39 obč. zák. v návaznosti na ustanovení § 517 odst. 2 obč. zák.,
je podle odvolacího soudu třeba přisvědčit námitce oprávněného, že mu „náleží
úrok z prodlení alespoň co do jeho zákonné sazby z částky 181.655,- Kč za
období od 1. 1. 2010 do 30. 11. 2010 v částce 13.107,- Kč, jakož i zákonný úrok
z prodlení z jistiny 173.375,- Kč od 1. 12. 2010 do zaplacení, a že tudíž v
této části úroku z prodlení je třeba „považovat exekutorský zápis v souladu s
hmotným právem a tudíž za vykonatelný“. O tom, že se v posuzovaném případě
jednalo o úrok z prodlení a nikoliv o smluvní úrok, neměl odvolací soud, stejně
jako soud prvního stupně, pochybnost, neboť takto byl výslovně označen v
exekučním titulu. Dospěl proto k závěru, že za období od 1. 1. 2010 do 30. 11.
2010 má oprávněný „nárok“ na kapitalizovaný úrok ve výši 13.107,- Kč a nikoliv
ve výši 29.726,63 Kč, jak bylo požadováno v návrhu na nařízení exekuce, a dále
na zákonný úrok z prodlení z částky 173.375,- Kč ve výši 7,75 % ročně od 1. 12.
2010 do zaplacení.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal povinný dovolání (které podle jeho
obsahu směřuje proti měnícímu výroku ve věci samé), jehož přípustnost dovozuje
z toho, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního
práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, a to: 1)
„zda lze vadu, spočívající v neplatnosti exekučního titulu či jeho části,
zhojit rozhodnutím soudu rozhodujícího o návrhu povinného na zastavení exekuce
a zda lze na základě zcela či částečně neplatného exekučního titulu vést v
důsledku takového zhojení vady exekučního titulu exekuci“, a 2) „zda je možné
vést na základě exekutorského zápisu exekuci na úroky z prodlení v zákonné výši
v případě, že dohoda účastníků obsažená v exekutorském zápise je ve vztahu k
úrokům z prodlení absolutně neplatná podle ustanovení § 39 občanského zákoníku,
anebo zda je v takovém případě nutné, aby věřitel dosáhl ve vztahu k zákonným
úrokům z prodlení nového exekučního titulu v rámci nalézacího řízení na základě
žaloby podané u soudu a teprve poté by mohl zákonné úroky z prodlení vymáhat
exekucí“. Dovolatel uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení § 241a odst. 1
o. s. ř., přičemž opětovně namítá, že exekutorský zápis je neplatný v celém
rozsahu, neboť jeho obsahem je dohoda účastníků o výši úroků z prodlení, která
výrazně převyšuje zákonnou výši úroků z prodlení podle občanskoprávních
předpisů. Podle jeho názoru nelze takovouto dohodu účastníků „rozdělovat na
platné a neplatné části, nýbrž je nutné ji posuzovat komplexně, a to tak, že
tato dohoda („exekuční titul“) „je buď platná, a pak na základě ní lze exekuci
provádět, nebo je neplatná, a pak exekuci vést nelze“. Rozhodnutí odvolacího
soudu proto shledává nezákonným v části, v níž rozhodl, že exekuce se
nezastavuje ohledně zákonného úroku z prodlení, neboť „i kdyby se neplatnost
exekutorského zápisu vztahovala pouze na ujednání o úroku z prodlení, měly
soudy jeho návrhu na zastavení exekuce vyhovět ohledně veškerých úroků z
prodlení vztahujících se k vymáhané pohledávce“. Předmětem tohoto řízení totiž
není stanovit, zda má oprávněný nárok na zákonný úrok, ale rozhodnout, zda je
exekutorský zápis vykonatelný (zčásti nebo zcela) či nikoliv. Dovolatel z
těchto důvodů odvolacímu soudu vytýká, že mu nepříslušelo, aby v řízení o jeho
návrhu na zastavení exekuce rozhodoval o tom, zda má oprávněný „nárok na
exekuční vymáhání části pohledávky i přesto, že exekuční titul je (přinejmenším
v části týkající se úroků z prodlení) neplatný a nevykonatelný. Pokud tedy
odvolací soud stanovil výši úroků z prodlení z vymáhané pohledávky (namísto
nalézacího soudu) v rámci exekučního řízení, nahradil tak svým rozhodnutím
exekuční titul, což je nesprávné a nezákonné. Navrhl, aby dovolací soud
napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) postupoval v dovolacím řízení podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „o. s. ř.“), neboť
řízení bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srov. Čl. II bod 2. zákona č.
293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání
proti pravomocnému výroku usnesení odvolacího soudu, jímž bylo usnesení soudu
prvního stupně změněno, bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v
zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) se nejprve zabýval otázkou přípustnosti
dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
K řešení první dovolatelem nastíněné otázky dovolací soud neshledal dovolání
podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustným, a to již proto, že kategorii
„neplatnosti“ nelze (pojmově) k exekutorskému zápisu, stejně jako k notářskému
zápisu, vztáhnout (k tomu srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 27. října 2004, sp. zn. 20 Cdo 1292/2003).
Dovolací soud dále dospěl k závěru, že k řešení druhé dovolatelem nastíněné
otázky je dovolání proti měnícímu výroku II. usnesení odvolacího soudu podle
ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, neboť tento výrok, jímž se řízení končí,
závisí na vyřešení otázky, zda má oprávněný na základě předmětného
exekutorského zápisu se svolením k vykonatelnosti podle hmotného práva nárok na
úroky z prodlení ve smyslu ustanovení § 517 odst. 2 obč. zák. a ustanovení § 1
nařízení vlády č. 142/1994 Sb., ve znění nařízení vlády č. 136/2005 Sb. (dle
závěru odvolacího soudu v částce 13.107,- Kč, představující kapitalizovaný úrok
z prodlení z částky 181.655,- Kč za období od 1. 1. 2010 do 30. 11. 2010, a na
zákonný úrok z prodlení z jistiny 173.375,- Kč od 1. 12. 2010 ve výši 7,75 %
ročně do zaplacení), a zda „v této části úroku z prodlení je třeba považovat
exekutorský zápis v souladu s hmotným právem a tudíž za vykonatelný“, při
jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu.
Po přezkoumání napadené části výroku II. usnesení odvolacího soudu ve smyslu
ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první
o. s. ř.), dospěl Nejvyšší soud České republiky k závěru, že dovolání není
důvodné.
Právní posouzení věci ve smyslu ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. je
nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy (práva
hmotného i procesního), jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní
normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový
stav nesprávně aplikoval.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat podle občanského
soudního řádu a exekučního řádu ve zněních účinných do 31. 12. 2012 (srov. čl.
II., bod 1. a čl. IV., bod 1. přechodných ustanovení zákona č. 396/2012 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a další související zákony), a dále podle zákona č. 40/1964 Sb.,
občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a ustanovení § 262 odst. 4
zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (srov. §
3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník).
Podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., které se použije i pro
exekuční řízení (viz § 52 odst. 1 exekučního řádu), výkon rozhodnutí bude
zastaven, jestliže výkon rozhodnutí je nepřípustný, protože je tu jiný důvod,
pro který rozhodnutí nelze vykonat. Týká-li se nařízeného výkonu rozhodnutí
některý z důvodů zastavení jen zčásti nebo byl-li výkon rozhodnutí nařízen v
rozsahu širším, než jaký stačí k uspokojení oprávněného, bude výkon rozhodnutí
zastaven částečně (§ 268 odst. 4 o. s. ř.). Podle ustanovení § 269 odst. 1 o.
s. ř. nařízený výkon rozhodnutí zastaví soud na návrh nebo i bez návrhu.
Podle ustanovení § 40 odst. 1 písm. d) exekučního řádu je exekučním titulem
exekutorský zápis podle § 78 písm. a) tohoto zákona, tj. zápis o dohodě, kterou
se účastník zaváže splnit pohledávku nebo jiný nárok druhého účastníka
vyplývající ze závazkového právního vztahu, v níž svolí, aby podle tohoto
zápisu byl nařízen a proveden výkon rozhodnutí nebo exekuce, jestliže svou
povinnost řádně a včas nesplní. Exekutorský zápis se svolením k vykonatelnosti
je exekučním titulem, jestliže splňuje formální náležitosti stanovené pro
sepisování exekutorských zápisů (§ 79 odst. 1 exekučního řádu) a materiální
(věcné) náležitosti [§ 78 písm. a), § 79 odst. 2 zákona exekučního řádu]. S
exekutorským zápisem, který neobsahuje některou z formálních náležitostí,
nejenže nelze spojovat vlastnost přímé vykonatelnosti (oprávněná osoba přichází
o výhodu vymoci na jeho podkladě splnění povinnosti bez předcházejícího
nalézacího řízení), ale takový zápis není ani veřejnou listinou ve smyslu
ustanovení § 79 odst. 7 exekučního řádu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
25. srpna 2004, sp. zn. 20 Cdo 1232/2004). Exekutorský zápis se svolením k
vykonatelnosti zachycuje dohodu účastníků, v níž se účastník, kterého stíhá
povinnost plnění pohledávky ze závazkového vztahu nebo jiného nároku druhého
účastníka, zaváže splnit tuto povinnost a pro případ, že ji nesplní řádně a v
určené lhůtě, svolí k tomu, aby byl bez dalšího řízení podle exekutorského
zápisu nařízen a proveden výkon rozhodnutí či exekuce. Exekutor nezkoumá, zda
osoba oprávněná má skutečný nárok na předmět plnění, který je obsahem
exekutorského zápisu, a v souladu s ustanovením § 79 odst. 4 exekučního řádu
náležitosti dohody uvede v zápisu podle shodného prohlášení účastníků úkonu
[srov. Kasíková, M. a kol. Zákon o soudních exekutorech a exekuční činnosti
(exekuční řád). Komentář. 2. vydání, Praha 2010, str. 318 - 319].
Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 25. srpna 2004, sp. zn. 20 Cdo 1232/2004,
formuloval a odůvodnil závěr, že dohoda oprávněné a povinné osoby, obsažená v
exekutorském zápise se svolením k vykonatelnosti, nemá obdobně jako dohoda
obsažená v notářském zápise se svolením k vykonatelnosti, hmotněprávní povahu.
Jde o jednu z náležitostí, kterou musí exekutorský zápis se svolením k
vykonatelnosti obsahovat, aby byl z materiálního hlediska vykonatelný. Dohoda
oprávněné a povinné osoby tedy sama o sobě nemá za následek vznik, změnu nebo
zánik práv nebo povinností účastníků právního vztahu. I když je exekutorský
zápis se svolením k vykonatelnosti titulem pro nařízení exekuce, není
rozhodnutím a nemá ani účinky, které zákon s rozhodnutím spojuje, a není ani
sám o sobě samostatným zavazovacím důvodem ani se jím nezakládá domněnka o
existenci dluhu v době jeho sepsání. Má povahu veřejné listiny (srov. § 79
odst. 7 exekučního řádu) a není vybaven účinky právní moci ani závaznosti pro
účastníky a pro všechny orgány, jaké mají například rozhodnutí soudu vydaná v
občanském soudním řízení (srov. § 159 o. s. ř.). Skutečnost, že se osoba
povinná zavázala poskytnout oprávněné osobě stanovené plnění a že dohoda o tom
byla uvedena v exekutorském zápise se svolením k vykonatelnosti, rovněž
nepředstavuje překážku, která by bránila projednání sporu o stejné plnění před
orgánem, do jehož pravomoci náleží projednání takové věci. Z uvedeného vyplývá,
že exekutorský zápis se svolením k vykonatelnosti má jen formální charakter,
neboť obsahuje takové náležitosti, které jsou potřebné k tomu, aby byl jako
titul pro nařízení exekuce vykonatelný; exekutor jej sepíše na základě dohody
oprávněné a povinné osoby, aniž by byl oprávněn zkoumat její podklad v hmotném
právu, a na základě prohlášení povinné osoby, jímž svoluje k jeho
vykonatelnosti (obdobně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. června
2011, sp. zn. 20 Cdo 5068/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. dubna
2011, sp. zn. 20 Cdo 2881/2009, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. února
2005, sp. zn. 20 Cdo 2618/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo
5, ročníku 2005, pod číslem 81).
Pro nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) podle exekutorského zápisu se svolením
k vykonatelnosti je - obdobně jako u jiných titulů - podstatné, zda obsahuje
všechny náležitosti stanovené pro jeho vykonatelnost, a nikoliv to, zda
odpovídá skutečným hmotněprávním vztahům mezi účastníky; věcnou správností se
soud při nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) nemůže zabývat. Skutečnost, že
exekutorský zápis se svolením k vykonatelnosti je takovým titulem pro výkon
rozhodnutí (exekuci), který sám o sobě oprávněnému nezakládá právní důvod pro
přijetí vymáhaného plnění, musí být zohledněna i v řízení o výkon rozhodnutí.
Vymáhání plnění, na něž nemá oprávněný nárok a které by byl povinen po jeho
přijetí z důvodu bezdůvodného obohacení povinnému vrátit, nelze považovat za
přípustné. Nejde však o takovou skutečnost, která by bránila nařízení výkonu
(exekuce) podle exekutorského zápisu se svolením k vykonatelnosti. Nařídí-li
soud podle exekutorského zápisu se svolením k vykonatelnosti výkon rozhodnutí
(exekuci), ačkoliv oprávněný nemá na vymáhané plnění podle hmotného práva
nárok, je to důvodem k částečnému nebo úplnému zastavení výkonu rozhodnutí
(exekuce) postupem podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. (§ 268
odst. 4 o. s. ř.), a to bez zřetele na závazek povinného obsažený v
exekutorském zápisu. Nařízený výkon rozhodnutí lze z tohoto důvodu zastavit na
návrh nebo i bez návrhu (srov. § 269 odst. 1 o. s. ř.).
Z těchto judikatorních závěrů Nejvyššího soudu vyplývá, že podá-li povinný
návrh na částečné či úplné zastavení výkonu rozhodnutí či exekuce podle
ustanovení § 268 odst. odst. 1 písm. h) o. s. ř. z důvodu, že oprávněný nemá na
vymáhané plnění podle hmotného práva nárok, je na soudu, aby posoudil, zda
dohoda obsažená v exekutorském zápise se svolením k vykonatelnosti odráží
skutečné hmotněprávní vztahy účastníků založené hmotněprávním úkonem, jenž byl
podkladem pro sepis tohoto zápisu. Jinými slovy řečeno, oprávněný, který s
povinným uzavřel dohodu, v níž se povinný zavázal splnit pohledávku nebo jiný
nárok oprávněného vyplývající ze závazkového právního vztahu, obsaženou v
exekutorském zápise se svolením k vykonatelnosti, má podle hmotného práva nárok
- je-li uzavřený hmotněprávní úkon platný - na plnění, k němuž se povinný
zavázal hmotněprávním úkonem uzavřeným mezi nimi, na jehož základě vznikla
povinnému povinnost plnit (např. na základě smlouvy o půjčce, smlouvy o úvěru
apod). Platební povinnosti, k jejichž splnění se povinný zavázal v dohodě
obsažené v exekutorském zápise se svolením k vykonatelnosti, lze tudíž
poměřovat jen tím, jaké platební povinnosti pro něj vyplývají z uzavřeného
hmotněprávního úkonu (který byl podkladem pro sepis tohoto zápisu), jež
nesplnil. Neměl-li by oprávněný podle hmotného práva nárok na vymáhané plnění
oproti tomu, co účastníky bylo dohodnuto v exekutorském zápise se svolením k
vykonatelnosti jen v určitém rozsahu (určité části), bylo by to důvodem pro
částečné zastavení výkonu rozhodnutí (exekuce) podle ustanovení § 268 odst. 1
písm. h) o. s. ř., ve spojení s ustanovením § 268 odst. 4 o. s. ř.
V dané věci je hmotněprávním úkonem, na jehož podkladě byl předmětný
exekutorský zápis se svolením k vykonatelnosti sepsán, smlouva č. 3748484803
(jež v tomto zápise není blíže specifikována), uzavřená mezi právní
předchůdkyní oprávněného (Českou spořitelnou a.s.) a povinným, na základě které
se povinný zavázal vrátit právní předchůdkyni oprávněného poskytnuté peněžní
prostředky a zaplatit z poskytnutých peněžních prostředků úrok, jak se uvádí v
části první, článku prvním, bodu 1) tohoto exekutorského zápisu, a nikoliv
dohoda o splnění závazku uzavřená mezi osobou oprávněnou a osobou povinnou v
tomto zápise obsažená.
Odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) při svém rozhodnutí - aniž v
řízení provedl důkaz obsahem smlouvy č. 3748484803, která byla podkladem pro
sepis exekutorského zápisu se svolením k vykonatelnosti - vyšel z toho, že „ve
smlouvě uzavřené mezi povinným a oprávněnou měl povinný postavení nepodnikající
fyzické osoby a že se proto uplatní aplikace ustanovení § 262 odst. 4
obchodního zákoníku, ve znění platném a účinném ke dni uzavření smlouvy“, z
čehož pak dovodil, že na danou věc je třeba aplikovat ustanovení § 517 obč.
zák. a právní předpis, který toto ustanovení provádí. Povinný sice již v návrhu
na zastavení exekuce uvedl, že jejím „předmětem je pohledávka vyplývající ze
spotřebitelského úvěru podle zákona č. 321/2001 Sb., tedy ze spotřebitelské
smlouvy ve smyslu ustanovení § 51a a násl. obč. zák.“, toto jeho tvrzení však
žádný ze soudů nepostavil dokazováním najisto. Na základě uvedených názorů pak
odvolací soud uzavřel, že oprávněnému „náleží úrok z prodlení alespoň co do
jeho zákonné sazby z částky 181.655,- Kč za období od 1. 1. 2010 do 30. 11.
2010 v částce 13.107,- Kč, jakož i zákonný úrok z prodlení z jistiny 173.375,-
Kč od 1. 12. 2010 do zaplacení, a že tudíž v této části úroku z prodlení je
třeba „považovat exekutorský zápis v souladu s hmotným právem a tudíž za
vykonatelný“, přičemž vycházel jen z obsahu dohody obsažené v exekutorském
zápisu se svolením k vykonatelnosti, jejíž ujednání o úrocích z prodlení
poměřoval ustanovením § 517 odst. 2 obč. zák., ačkoliv se měl zabývat tím, na
jaké plnění má oprávněný ohledně úroku z prodlení nárok podle smlouvy č.
3748484803 (případně s přihlédnutím k povinným zaplaceným částkám po vydání
exekučního titulu).
Občanský zákoník č. 40/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a v návaznosti
na něj i obchodní zákoník č. 513/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů,
rozeznávaly úroky a úroky z prodlení. Úroky z prodlení mají podle této právní
úpravy povahu sankce (sankční úroky) za prodlení dlužníka se splněním závazku
(§ 517 odst. 2 obč. zák.). Platí se vedle vlastního plnění stanoveným procentem
z té části dluhu, s níž je dlužník v prodlení (shodně srov. např. Knapp, V. a
kolektiv: Občanské právo hmotné. Svazek II. Vydání první. Kodex Praha 1995,
str. 74-75, a ze starší literatury např. Lazar, J. - Švestka, J. a kolektiv:
Občanské právo hmotné. Svazek II., Vydání první. Panorama Praha 1987, str. 17).
Prodlení dlužníka s plněním závazku má ze zákona za následek obsahovou změnu
práv věřitele a povinností dlužníka, respektive jejich doplnění novými právy a
povinnostmi. Prodlením tedy nastává ze zákona změna obsahu právního poměru
[tím, že vedle trvající povinnosti splnit závazek, vznikají i nová (další)
práva a povinnosti], bez ohledu na to, zda dlužník prodlení zavinil.
Pokud jde o výši úroku z prodlení z řádně a včas nevráceného peněžitého dluhu
ze smlouvy o poskytnutí peněžních prostředků, je možno poukázat na závěr
uvedený v rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze
dne 18. 12. 2008, sp. zn. 15 Co 707/2008, uveřejněném pod číslem 83/2010 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, podle kterého, má-li smlouva o úvěru uzavřená
mezi peněžním ústavem a fyzickou osobou charakter spotřebitelského úvěru podle
zákona č. 321/2001 Sb., lze platně sjednat úrok z prodlení pouze do výše
stanovené občanskoprávními předpisy. Toto rozhodnutí vychází z právního názoru,
že dohoda obsažená ve smlouvě o úvěru o výši úroku z prodlení nad rámec
ustanovení § 517 odst. 2 obč. zák. a § 1 nařízení vlády č. 142/1994 Sb., ve
znění nařízení vlády č. 136/2005 Sb., je pro rozpor se zákonem podle ustanovení
§ 39 obč. zák. neplatná; jedná se však jen o částečnou neplatnost smlouvy ve
smyslu ustanovení § 41 obč. zák., neboť důvod neplatnosti se vztahuje výlučně
na toto ujednání.
Z toho lze pro exekuční řízení dovodit, že zavázala-li by se osoba povinná
dohodou obsaženou v exekutorském zápise se svolením k vykonatelnosti splnit
vedle jistiny pohledávky vyplývající ze smlouvy o úvěru, mající charakter
smlouvy o spotřebitelském úvěru podle zákona č. 321/2001 Sb., i úrok z prodlení
převyšující výši úroku podle ustanovení § 517 odst. 2 obč. zák. a § 1 nařízení
vlády č. 142/1994 Sb., ve znění nařízení vlády č. 136/2005 Sb., a podal-li by
povinný návrh na částečné zastavení exekuce nařízené podle tohoto exekučního
titulu dle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. s tvrzením, že oprávněný
nemá (podle hmotného práva) nárok na úrok z prodlení převyšující výši úroku
podle ustanovení § 517 odst. 2 obč. zák. a § 1 nařízení vlády č. 142/1994 Sb.,
ve znění nařízení vlády č. 136/2005 Sb., bylo by to důvodem pro částečné
zastavení exekuce podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. (§ 268
odst. 4 o. s. ř.) pro vymáhaný úrok z prodlení převyšující výši úroku podle
ustanovení § 517 odst. 2 obč. zák. a § 1 nařízení vlády č. 142/1994 Sb., ve
znění nařízení vlády č. 136/2005 Sb.
V posuzovaném případě povinný - jak mimo jiné prohlásil v dohodě o splnění
závazku obsažené v předmětném notářském zápisu se svolením k vykonatelnosti -
nesplnil řádně a včas svůj závazek ze smlouvy č. 3748484803 [ke dni 31. 12.
2009 dlužil osobě oprávněné (právní předchůdkyni oprávněné) částku 187.244,-
Kč], a dostal se tak do prodlení s vrácením peněžních prostředků, jež mu byly
na základě této smlouvy poskytnuty. Právní předchůdkyně oprávněného s povinným
proto v tomto zápise uzavřeli dohodu, podle níž se povinný zavázal zaplatit jí
spolu s jistinou pohledávky i úroky z prodlení; jejich zaplacení se oprávněný
domáhal návrhem na nařízení exekuce (v exekučním řízení platí zásada
dispoziční), v čemž mu bylo shora citovanými rozhodnutími vyhověno.
I když v dané věci nebylo najisto postaveno, zda smlouva č. 3748484803 má
charakter smlouvy o spotřebitelském úvěru podle zákona č. 321/2001 Sb., vyplývá
ze shora uvedeného, že ať již by se ohledně (hmotněprávního) nároku oprávněného
vyplývajícího ze smlouvy č. 3748484803 stran úroku z prodlení z nesplacené
jistiny uplatnilo vedle ustanovení § 497 a násl. obchodního zákoníku,
upravujících smlouvu o úvěru, i ustanovení § 262 odst. 4, věta druhá obchodního
zákoníku (podle kterého smluvní strana, která není podnikatelem, nese
odpovědnost za porušení povinností z těchto vztahů podle občanského zákoníku a
na její společné závazky se použijí ustanovení občanského zákoníku), či
nikoliv, má oprávněný v obou těchto případech podle hmotného práva (tedy na
základě uzavřené smlouvy č. 3748484803), nárok, aby mu povinný zaplatil
(alespoň) úroky z prodlení z dlužné částky podle ustanovení § 517 odst. 2 obč.
zák. ve výši sazby stanovené v ustanovení § 1 nařízení vlády č. 142/1994 Sb.,
ve znění nařízení vlády č. 163/2005 Sb. (a to od 1. 1. 2010, jak v exekučním
titulu bylo dohodnuto), jelikož své závazky ze smlouvy č. 3748484803 řádně a
včas nesplnil a dostal se tak do prodlení (ohledně dalších oprávněným
požadovaných úroků z prodlení již exekuce byla pravomocně zastavena usnesením
soudu prvního stupně.)
Není proto správný názor dovolatele, že dohodu účastníků obsaženou v
exekutorském zápise se svolením k vykonatelnosti nelze „rozdělovat na platné a
neplatné části“ a že „i kdyby se neplatnost exekutorského zápisu vztahovala
pouze na ujednání o úroku z prodlení, měly soudy jeho návrhu na zastavení
exekuce vyhovět ohledně veškerých úroků z prodlení vztahujících se k vymáhané
pohledávce“. Přisvědčit nelze ani další jeho námitce, že předmětem tohoto
řízení je rozhodnout, zda je exekutorský zápis vykonatelný (zčásti nebo zcela)
či nikoliv, neboť okolnost, zda oprávněný případně nemá na vymáhané plnění
podle hmotného práva nárok, nemůže mít vliv na vykonatelnost exekutorského
zápisu se svolením k vykonatelnosti (kterou soud zkoumal již při nařízení
exekuce). Výtka dovolatele, že „pokud odvolací soud stanovil výši úroků z
prodlení z vymáhané pohledávky (namísto nalézacího soudu) v rámci exekučního
řízení, nahradil tak svým rozhodnutím exekuční titul“, není rovněž správná,
neboť dohoda o splnění závazku obsažená v exekučním titulu obsahuje i ujednání
o úroku z prodlení z nezaplacené jistiny.
Výši kapitalizovaného úroku z prodlení v částce 13.107,- Kč, jak jej odvolací
soud vyčíslil, jakož i úroku z prodlení z částky 173.375,- Kč ve výši 7,75 %
ročně od 1. 12. 2010 do zaplacení, ani období, od kdy do kdy má úroky z
prodlení platit, dovolatel nezpochybnil.
Z uvedeného je tedy zřejmé, že ačkoli napadený měnící výrok usnesení odvolacího
soudu ve věci samé, jímž návrh povinného na zastavení exekuce částečně zamítl,
spočívá na nesprávném právním posouzení, je v závěru o nedůvodnosti tohoto
návrhu věcně správný, a jeho zrušení se závazným právním názorem, jak byl
vysloven shora, by v konečném výsledku nemohlo přivodit jiný výsledek (k tomu
srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2004, sp. zn. 25 Cdo
1277/2003, uveřejněný pod číslem 51/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek). Protože vady řízení uvedené v ustanoveních § 229 odst. 1, § 229
odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., ani další jiné vady řízení,
které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nebyly dovolacím
soudem zjištěny, Nejvyšší soud České republiky dovolání povinného jako
nedůvodné podle ustanovení § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto podle ustanovení Hlavy VI.
zákona č. 120/2001 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. července 2014
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu