20 Cdo 2272/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Vladimíra
Kůrky v exekuční věci oprávněné VŠEOBECNÉ ZDRAVOTNÍ POJIŠŤOVNY ČESKÉ REPUBLIKY
se sídlem v Praze 3, Orlická 4/2020, identifikační číslo osoby 41197518, proti
povinnému V. C., pro 142 477 Kč s příslušenstvím, vedené u soudního exekutora
JUDr. Dalimila Miky, LL. M., Exekutorský úřad Klatovy, pod sp. zn. 120 Ex
8432/10, o dovolání insolvenčního správce dlužníka Administrace insolvencí CITY
TOWER, v. o. s., se sídlem v Praze 4, Hvězdova č. 1716/2b, identifikační číslo
osoby 29414873, zastoupeného JUDr. Petrem Michalem, advokátem se sídlem v Praze
4, Hvězdova č. 1716/2b, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 19.
března 2014, sp. zn. 15 Co 62/2014, takto:
Usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 19. března 2014, sp. zn. 15 Co
62/2014, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Usnesením Okresního soudu v Chebu ze dne 17. března 2010, č. j. 13 EXE
4452/2010-16, byla proti povinnému na základě vykonatelných platebních výměru
nařízena exekuce k uspokojení pohledávky oprávněného ve výši 142 477 Kč s
příslušenstvím. Provedením exekuce byl pověřen soudní exekutor JUDr. Dalimil
Mika, LL. M., Exekutorský úřad Klatovy (dále jen „soudní exekutor“).
Vyhláškou Krajského soudu v Plzni ze dne 28. června 2013, č. j. KSPL
56 INS 18292/2013-A-2, bylo oznámeno zahájení insolvenčního řízení povinného.
Vyhláška byla v insolvenčním rejstříku zveřejněna dne 28. června 2013 v 10:37 a
tímto okamžikem nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení.
Usnesením téhož soudu ze dne 19. července 2013, č. j. KSPL 56 INS 18291/2013-A–
8, KSPL 56 INS 18292/2013–A–8, byl zjištěn úpadek povinného, bylo povoleno
řešení úpadku oddlužením a insolvenčním správcem byla ustanovena Administrace
insolvencí CITY TOWER, v. o. s., se sídlem v Praze 4, Hvězdova č. 1716/2b,
identifikační číslo osoby 29414873 (dále jen „insolvenční správce“).
Soudní exekutor usnesením ze dne 6. prosince 2013, č. j. 120 Ex
8432/10-45, rozhodl podle ustanovení § 46 odst. 7 zákona č. 120/2001 Sb., o
soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších
zákonů, ve znění do 31. prosince 2013 (dále jen „ex. ř.“), že z dosavadního
výtěžku exekučního řízení se odečítá částka 3 000 Kč, určená k úhradě nákladů
exekuce (výrok I.), a že zbývající částka ve výši 3 900 Kč se vydává
insolvenčnímu správci povinného (výrok II.). Částka 3 000 Kč byla vymožena dne
13. června 2013, částka 3 000 Kč dne 12. července 2013 a částka 900 Kč dne 11.
října 2013, přičemž tyto částky nebyly ke dni zahájení insolvenčního řízení
soudním exekutorem rozděleny.
Krajský soud v Plzni k odvolání insolvenčního správce usnesením ze dne
19. března 2014, sp. zn. 15 Co 62/2014, usnesení soudního exekutora jako věcně
správné potvrdil, když se odchýlil od závěrů obsažených v usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 24. ledna 2012, sp. zn. 20 Cdo 3845/2011, s odůvodněním, že k
vymožení částky 3 000 Kč došlo před zahájením insolvenčního řízení.
Usnesení odvolacího soudu napadl insolvenční správce v celém rozsahu
dovoláním, jehož přípustnost dovozuje ze skutečnosti, že napadené rozhodnutí
podle jeho názoru závisí na vyřešení otázky, při jejímž řešení se podle jeho
názoru odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu,
konkrétně od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. ledna 2012, sp. zn. 20 Cdo
3845/2011. Otázka zní, zda měl soudní exekutor v případě, kdy neprováděl
exekuci jinými způsoby než srážkami ze mzdy nebo jiných příjmů vydat
insolvenčnímu správci ve prospěch podstaty povinného celou zabavenou částku (6
900 Kč), nebo pouze 3 900 Kč a zbývající 3 000 Kč odečíst k úhradě nákladů
exekuce. Dovolatel je toho názoru, že měla být vydána celá zabavená částka a
rozhodnutí odvolacího soudu proto spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Z těchto důvodů dovolatel navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí
změnil tak, že usnesení soudního exekutora se mění tak, že insolvenčnímu
správci se ve prospěch dlužníka vydává exekuční výtěžek ve výši 6 900 Kč, a aby
dovolací soud přiznal dovolateli náhradu nákladů řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle občanského
soudního řádu, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (srov. čl. II bod 2 zákona
č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále jen „o. s. ř.“, a po
zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno
účastníkem řízení, za splnění podmínky advokátního zastoupení (§ 241 odst. 1 a
4 o. s. ř.), ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o
rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s.
ř., neboť v napadeném rozhodnutí se odvolací soud při posouzení aplikace
ustanovení § 46 odst. 7 ex. ř. odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2014,
sp. zn. 21 Cdo 3182/2014, uveřejněné pod č. 32/2015 ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. dubna 2015, sp.
zn. 26 Cdo 1179/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. ledna 2012, sp.
zn. 20 Cdo 3845/2011), přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení § 242
o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243 odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k
závěru, že dovolání je opodstatněné.
Podle ustanovení § 5 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení
(insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, insolvenční řízení spočívá
zejména na těchto zásadách a) insolvenční řízení musí být vedeno tak, aby žádný
z účastníků nebyl nespravedlivě poškozen nebo nedovoleně zvýhodněn a aby se
dosáhlo rychlého, hospodárného a co nejvyššího uspokojení věřitelů; b)
věřitelé, kteří mají podle tohoto zákona zásadně stejné nebo obdobné postavení,
mají v insolvenčním řízení rovné možnosti; c) nestanoví-li tento zákon jinak,
nelze práva věřitele nabytá v dobré víře před zahájením insolvenčního řízení
omezit rozhodnutím insolvenčního soudu ani postupem insolvenčního správce; d)
věřitelé jsou povinni zdržet se jednání, směřujícího k uspokojení jejich
pohledávek mimo insolvenční řízení, ledaže to dovoluje zákon.
Vztah insolvenčního řízení k exekučnímu řízení je upraven v ustanovení § 109
odst. 1 písm. c) insolvenčního zákona, podle kterého po zahájení insolvenčního
řízení výkon rozhodnutí či exekuci, která by postihovala majetek ve vlastnictví
dlužníka, jakož i jiný majetek, který náleží do majetkové podstaty, lze nařídit
nebo zahájit, nelze jej však provést. Již nařízená exekuce tedy po zahájení
insolvenčního řízení nemůže být provedena a exekutor je povinen do majetkové
podstaty vydat insolvenčnímu správci podle ustanovení § 206 téhož zákona
všechny věci a práva, které doposud zajistil.
Podle ustanovení § 46 odst. 7 ex. ř. je-li exekuční řízení podle zvláštního
právního předpisu přerušeno nebo zvláštní právní předpis stanoví, že exekuci
nelze provést, exekutor nečiní žádné úkony, jimiž se provádí exekuce, pokud
zákon nestanoví jinak. Insolvenčnímu správci nebo v rámci likvidace dědictví do
likvidační podstaty exekutor vydá vymožené plnění bezodkladně po právní moci
usnesení, kterým rozhodne po odpočtu nákladů exekuce o vydání vymoženého plnění
insolvenčnímu správci nebo do likvidační podstaty.
V této věci dochází ke konkurenci dvou zákonných ustanovení, a to shora
citovaného ustanovení § 46 odst. 7 ex. ř. a ustanovení § 5 odst. 1 písm. a) a
b) insolvenčního zákona. Jestliže insolvenční zákon říká, že „věřitelé, kteří
mají podle tohoto zákona zásadně stejné nebo obdobné postavení, mají v
insolvenčním řízení rovné možnosti“ (zásada poměrného uspokojení věřitelů v
rámci insolvenčního řízení), nelze než dovodit, že se toto ustanovení musí
vztahovat na všechny věřitele úpadce. Tímto věřitelem je nutně i soudní
exekutor, kterému v průběhu exekuce vznikají náklady uvedené v ustanovení § 87
odst. 1 ex. ř. V okamžiku, kdy soudní exekutor vymohl při provádění exekuce
pohledávku (její část), vzniká mu právo na náhradu nákladů řízení (jako v této
věci). Jestliže má z tohoto titulu pohledávku vůči povinnému – úpadci (ať již
vymahatelnou podle příkazu k úhradě nákladů exekuce nebo ne), je povinen ji
přihlásit v přihlašovací lhůtě do insolvenčního řízení k jejímu uspokojení z
majetkové podstaty úpadce v řadě s ostatními věřiteli. V opačném případě
(rozhodnutím podle ustanovení § 46 odst. 7 ex. ř. a vydáním vymoženého plnění
po odečtení nákladů exekuce) by došlo k nepřípustnému zvýhodnění jednoho z
věřitelů úpadce. Aplikovat ustanovení § 46 odst. 7 věta druhá ex. ř. v jeho
doslovném znění proto nelze; jinak řečeno, soudní exekutor je povinen po
zahájení insolvenčního řízení na majetek v exekuci povinného vydat do majetkové
podstaty úpadce jím v exekuci vymožené plnění bez odpočtu nákladů exekuce a
jako věřitel úpadce náklady exekuce (svoji pohledávku) přihlásí do
insolvenčního řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2014,
sp. zn. 21 Cdo 3182/2014).
Usnesení odvolacího soudu proto spočívá na nesprávném právním
posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Jelikož dovolací soud neshledal
podmínky pro jeho změnu (dosavadní výsledky řízení neumožňují o věci
rozhodnout), napadené usnesení bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.)
zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 243f odst. 4 o. s.
ř.) a podle ustanovení § 243e odst. 2 věty druhé o. s. ř. věc vrátil odvolacímu
soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§
243g odst. 1 věta první o. s. ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o
náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 věta druhá o.
s. ř.), případně o nich rozhodne soudní exekutor ve zvláštním režimu (§ 87 a
násl. ex. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. 9. 2016
JUDr. Zbyněk Poledna
předseda senátu