U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl předsedou senátu JUDr. Vladimírem Kůrkou ve věci
oprávněného JUDr. I. Z., proti povinné M.B.M. s. r. o., identifikační číslo
osoby 45312346, se sídlem v Praze 7, Milady Horákové 14, zastoupené Mgr.
Milanem Partíkem, advokátem se sídlem v Praze, Slezská 32/949, o zastavení
exekuce vedené soudním exekutorem Mgr. Josefem Višvaderem, Exekutorský úřad
Praha 4, pod sp. zn. 100 EX 540/07, o dovolání žalobce proti usnesení Městského
soudu v Praze ze dne 26. 2. 2015, č. j. 21 Co 545/2014-288, a usnesení
Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 3. 6. 2014, č. j. 152 Nc 6012/2007, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Oprávněný je povinen zaplatit povinné do tří dnů od právní moci tohoto
rozsudku na nákladech dovolacího řízení 15 990 Kč k rukám Mgr. Milana Partíka,
advokáta.
Obvodní soud pro Prahu 7 usnesením ze dne 3. 6. 2014, č. j. 152 Nc
6012/2007-236, zastavil exekuci nařízenou usnesením ze dne 15. 7. 2010, č. j.
152 Nc 6012/2007-116 (výrok I.), uložil oprávněnému povinnost zaplatit soudními
exekutorovi na náhradě nákladů exekuce 7 865 Kč (výrok II.) a povinnému na
náhradě nákladů řízení 295 603 Kč (výrok III.). Exekuci zastavil podle § 268
odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů (o. s. ř.), jelikož dospěl k závěru, že vymáhaný nárok je
promlčen podle ustanovení § 408 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve
znění pozdějších předpisů.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 26. 2. 2015, č. j. 21 Co 545/2014-288,
toto usnesení ve výroku I. a II. potvrdil (výrok II.) a rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení (výrok III.).
Oprávněný napadl ve výrocích II. a III. usnesení odvolacího soudu dovoláním,
jehož přípustnost opírá o tvrzení, že při řešení rozhodných právních otázek se
odvolací soud „odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a které
v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny“. Tyto otázky odvolatel
zformuloval následovně: 1) zda při posuzování důvodnosti rozporu námitky
promlčení s dobrými mravy je soud povinen provést důkazní řízení na základě
tvrzení účastníka a provést jím navrhované důkazy, a 2) zda při posouzení téže
otázky je oprávněn rozhodnout výlučně na základě rozhodnutí z jiných řízení
mezi jinými účastníky, aniž provede skutková zjištění vlastní. Dovolatel poté
obšírně popsal procesní vady, kterými bylo odvolací řízení zatíženo, a navrhl,
aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a
věc vrátil k dalšímu řízení.
K dovolání se vyjádřila povinná, a kromě oponentury v dovolání vyjádřeným
názorům o pochybení nižších soudů na argumentované bázi vyslovila přesvědčení,
že dovolání oprávněného není přípustné.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013, dále jen „o. s. ř.“ (srov.
II bod 1 zákona č. 404/2012 Sb., čl. II, bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.).
Z ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. se podává, že v dovolání musí být uvedeno
– kromě obecných náležitostí (§ 42 odst. 4), proti kterému rozhodnutí směřuje,
v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání a čeho se
dovolatel domáhá (dovolací návrh) – také to, v čem dovolatel spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a).
Podle ustanovení § 237 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak.
Argument, podle kterého napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného
nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe soudu dovolacího, může být způsobilým vymezením přípustnosti
dovolání ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z
dovolání patrno, od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této otázky
odvolacím soudem odchyluje (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne
27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo
2488/2013, ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, a ze dne 28.
listopadu 2013, sen. zn. 29 ICdo 43/2013).
Tomuto požadavku však dovolatel nedostál, neboť takovou rozhodovací praxi, s
rozhodnutím odvolacího soudu kolizní, nikterak neidentifikoval. Odkazoval-li na
rozhodnutí Ústavního soudu, pak jest zaznamenat, že ta ustálenou rozhodovací
praxí dovolacího soudu v intencích ustanovení § 237 o. s. ř. zjevně nejsou
(srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. listopadu 2013, sp. zn. 32 Cdo
3119/2013).
Přípustnost dovolání nelze založit ani ve vztahu k dovolatelovu tvrzení, že jím
formulované otázky nebyly dovolacím soudem dosud vyřešeny, jestliže dovolání je
ve skutečnosti jen rekapitulací námitek vznesených již v předchozích stadiích
řízení, s nimiž se odvolací soud vypořádal, a pouhou následnou polemikou s jím
učiněnými závěry. Dovolatelem předestřené otázky implikují samozřejmé odpovědi,
dovolacím soudem „neřešené“ otázky se jimi neotevírají, a rozhodný závěr
odvolacího soudu o promlčení dovolatelem uplatněného nároku, resp. důvodu
zastavení exekuce, jimi predisponován – v úplnosti – ani není. Dovolací důvody
samy o sobě – bez věcné vazby na rozhodné ustanovení § 237 o. s. ř. – nejsou
způsobilé přípustnost dovolání odůvodnit.
Ostatně nelze přehlédnout ani vnitřní (logický) rozpor dovolatelova odůvodnění
přípustnosti dovolání, jestliže na jedné straně tvrdí, že rozhodnutí odvolacího
soudu je v kolizi s judikaturou dovolacího soudu, a na straně druhé, že
rozhodné právní otázky touto judikaturou dosud posuzovány nebyly.
Namítá-li dovolatel, že se odvolací soud nedostatečným způsobem nevypořádal se
všemi jeho odvolacími námitkami, přehlíží, že k procesním vadám dovolací soud
přihlédne jen – zde za nenaplněného – předpokladu, že dovolání je přípustné (§
242 odst. 3 o. s. ř.).
Nad rámec uvedeného lze uvést, že se odvolací soud v otázce uplatnění námitky
promlčení v rozporu s dobrými mravy vypořádal v zásadním souladu s judikaturou
Nejvyššího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2013, sp. zn.
20 Cdo 1719/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2008, sp. zn. 20 Cdo
5406/2007, rozsudek téhož soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99, či
rozsudek ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný pod číslem
59/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jehož závěry akceptoval
Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 6. září 2005, sp. zn. I. ÚS 643/04).
Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř.
odmítl, a učinil tak předsedou senátu ve smyslu jeho ustanovení § 243 f odst. 2.
Při stanovení výše nákladů dovolacího řízení postupoval dovolací soud podle
vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za
poskytování právních služeb (advokátní tarif), a to též se zřetelem k nálezu
Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, publikovaném pod
číslem 116/2013 Sb., resp. rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013,
sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, publikovaném pod č. 73/2013 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek. Zástupce oprávněné učinil v dovolacím řízení jeden
úkon právní služby [vyjádření k dovolání - § 11 odst. 2 písm. e) advokátního
tarifu], náleží mu tak náhrada nákladů ve výši celkem 36 980 Kč, sestávající z
odměny podle ustanovení § 1 odst. 2 věty první, § 6 odst. 1, § 7 bod 7 a. t. ve
výši 26 130 Kč, z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300 Kč (srov.
§ 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 a. t.), s připočtením 21% daně z přidané hodnoty
ve výši 5 550 Kč (§ 137 odst. 1, 3 o. s. ř.). S přihlédnutím k výsledku
dovolacího řízení a náročnosti podaného vyjádření na straně jedné a důvodu
neúspěchu oprávněného (promlčení) na straně druhé dovolací soud s využitím
institutu moderace nákladů řízení (§ 150 o. s. ř.) rozhodl o přiznání náhrady
nákladů povinné v rozsahu 50 %, tj. ve výši 15 990 Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. září 2016
JUDr. Vladimír K ů r k a
předseda senátu