20 Cdo 1719/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Olgy Puškinové a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Miroslavy Jirmanové,
Ph.D., v exekuční věci oprávněného J. P., zastoupeného JUDr. Ladislavem
Jiráskem, advokátem se sídlem v Mariánských Lázních, Klíčová 199/2, proti
povinné H. C., zastoupené Mgr. Martinem Seberou, advokátem se sídlem v Plzni,
Bezručova 9, pro 529.304,20 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v
Chebu pod sp. zn. 13 Nc 12960/2009, o dovolání oprávněného proti usnesení
Krajského soudu v Plzni ze dne 1. prosince 2010, č. j. 12 Co 450/2010 - 71,
Usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 1. prosince 2010, č. j. 12 Co 450/2010
- 71, a usnesení Okresního soudu v Chebu ze dne 20. května 2010, č. j. 13 Nc
12960/2009 - 52, vyjma výroku, jímž zamítl návrh povinné na odklad provedení
exekuce, se ruší a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu v Chebu k
dalšímu řízení.
Okresní soud v Chebu usnesením ze dne 20. 5. 2010, č. j. 13 Nc 12960/2009 - 52,
zastavil exekuci na majetek povinné nařízenou jeho usnesením ze dne 19. 8.
2009, č. j. 13 Nc 12960/2009 - 13, podle vykonatelného rozsudku Krajského soudu
v Plzni ze dne 10. 11. 2004, č. j. 22 Cm 1709/98 - 172, ve spojení s usnesením
téhož soudu ze dne 14. 2. 2008, č. j. 22 Cm 1709/98 - 262, a rozsudkem Vrchního
soudu v Praze ze dne 24. 10. 2005, č. j. 3 Cmo 118/2005 - 202, návrh povinné na
odklad provedení exekuce zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu
mezi účastníky a o náhradě nákladů pověřeného soudního exekutora. Soud prvního
stupně zjistil, že v nalézacím řízení se mezi účastníky jednalo o obchodní
závazkový vztah a že „splatnost závazku povinné nastala ke dni 30. 11. 1996,
neboť úrok z prodlení byl oprávněnému přiznán od 1. 12. 1996“. Dospěl k závěru,
že námitka promlčení vymáhané pohledávky vznesená povinnou je důvodná, neboť
desetiletá promlčecí doba podle § 408 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb.,
obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), uplynula ke dni 30. 11. 2006 a
návrh na nařízení exekuce byl podán až dne 1. 7. 2009. Protože právo
oprávněného na zaplacení úroků z prodlení je promlčeno, exekuci podle § 268
odst. 1 písm. h) o. s. ř. zastavil. Z tohoto důvodu zamítl návrh oprávněné na
odklad provedení exekuce.
K odvolání oprávněného Krajský soud v Plzni shora označeným usnesením
rozhodnutí soudu prvního stupně v napadeném výroku o věci samé a ve výrocích o
nákladech exekuce potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení ve
vztahu mezi účastníky. Stejně jako soud prvního stupně dospěl k závěru, že
vymáhaná pohledávka je podle § 408 odst. 1 obch. zák. promlčena, neboť za
správný považoval jeho názor, že „právo na vrácení jistiny mohl oprávněný
poprvé uplatnit dne 30. 11. 1996“, takže desetiletá promlčecí doba marně
uplynula dne 30. 11. 2006. Odvolací soud zdůraznil, že § 408 odst. 1 obch. zák.
má kogentní povahu, takže pro účastníky je závazný a „neumožňuje jeho změnu
dohodou stran, neboť objektivní promlčecí dobu nelze prodloužit bez ohledu na
okolnosti případu“. Proto ani oprávněným tvrzená dohoda účastníků o splátkách
dluhu „nemůže nic změnit na správně okresním soudem posouzené námitce
promlčení“. Podle názoru odvolacího soudu dohoda o splátkách nebyla mezi
účastníky nikdy uzavřena, oprávněný „se jen smířil s tím, že povinná po právní
moci exekučních titulů jistinu pohledávky a náklady řízení postupně splácela a
ještě před podáním návrhu na nařízení exekuce také zcela uhradila“. Pokud pak
oprávněný tvrdil, že „vznesení námitky promlčení je v dané věci v rozporu s
dobrými mravy“, pak odvolací soud dovodil, že podle ustálené soudní praxe není
tato námitka v exekučním řízení relevantní. Za nedůvodný považoval krajský soud
i návrh oprávněného na doplnění dokazování dotazem na zaměstnavatele povinné,
„zda skutečně svým zaměstnancům netrpí, aby proti nim byla vedena exekuce“,
neboť „toto zkoumání“ není pro posouzení dané věci rozhodné.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal oprávněný dovolání, jehož
přípustnost dovozuje z § 238a odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve spojení s 237 odst.
1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. a důvodnost z § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.,
přičemž za zásadní po právní stránce považuje tyto otázky: 1) „zda mohlo dojít
novací dle ustanovení § 516 občanského zákoníku ke vzniku nového závazku vedle
původního obchodního závazku“, a 2) „zda byla námitka promlčení dle § 408
obchodního zákoníku uplatněna v souladu se zásadou poctivého obchodu a se
zásadou dobrých mravů“. Dovolatel namítá, že vznesenou námitku promlčení nelze
akceptovat z několika důvodů, a v této souvislosti soudům obou stupňů vytýká,
že se s jeho námitkami vůbec nevypořádaly, a jimi vydaná rozhodnutí jsou tak
nepřezkoumatelná. Poukazuje na judikaturu Nejvyššího soudu (rozsudek sp. zn. 25
Cdo 1839/2000 a rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 2976/2007) a Ústavního soudu (nález
sp. zn. II. ÚS 309/95), podle níž námitka promlčení může být v rozporu s
dobrými mravy či zásadou poctivého obchodního styku, přičemž se jedná o ty
případy, kdy převažující motivací dlužníka je poškodit či znevýhodnit věřitele;
uplatnění námitky promlčení se příčí dobrým mravům zejména tehdy, je-li výrazem
zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby
nezavinil a vůči němuž by byl zánik práva v důsledku uplynutí promlčecí doby
nepřiměřeně tvrdým postihem; soudy jsou proto povinny zkoumat, proč věřitel své
právo před uplynutím promlčecí doby neuplatnil. Dále dovolatel namítá, že mezi
jeho zástupcem a dřívější zástupkyní povinné byla vedena korespondence, na
základě níž „došlo na výslovnou žádost povinné k uzavření písemné dohody o
splátkách dlužné částky pod ztrátou výhody splátek“, a že takto stanovený
splátkový kalendář, který byl oběma stranami odsouhlasen, povinná až do května
2009 dodržovala, a proto nepřistoupil k výkonu rozhodnutí. Tuto dohodu je podle
jeho názoru třeba posoudit jako kumulativní novaci podle § 516 obč. zák., který
platí i pro obchodní závazkové vztahy; z toho pak dovolatel dovozuje, že
„promlčecí doba nově stanovených splátek začíná plynout v souladu s § 392 obch.
zák. vždy od splatnosti jednotlivé dílčí splátky“. Dále uvedl, že se chystal
vést exekuční řízení, že dne 20. 12. 2005 podal návrh na prohlášení povinné o
majetku podle § 260 o. s. ř. a že teprve „na naléhání“ povinné v tom smyslu, že
„americký zaměstnavatel nestrpí u svých zaměstnanců soudní vymáhání pohledávek“
a že jí hrozí ztráta zaměstnání, od exekuce ustoupil. Ze všech těchto důvodů má
dovolatel za to, že uplatnění námitky promlčení je nejen výkonem práva v
rozporu se zásadou poctivého obchodního styku a též v rozporu s dobrými mravy
ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák., nýbrž výkonem práva se zlým úmyslem, a tudíž
nemůže požívat právní ochrany (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. ÚS
1737/08). Kromě toho má za to, že nebyl-li v řízení proveden důkaz zprávou
zaměstnavatele povinné, bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Navrhl,
aby usnesení odvolacího soudu bylo zrušeno a aby mu věc byla vrácena k dalšímu
řízení.
Dovolací soud - vzhledem k datu vydání napadeného rozhodnutí dne 1. 12. 2010 -
dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění
účinném od 1. 7. 2009 do 31. 12. 2012 (viz článek II, bod 12. části první
zákona č. 7/2009 Sb. a článek II, bod 7. části první zákona č. 404/2012 Sb.).
Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou, účastníkem
řízení, řádně zastoupeným advokátem, se nejprve zabýval přípustností dovolání.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího
soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu
prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším
rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který
dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud
dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam. Ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. bylo sice zrušeno
nálezem Ústavního soudu ČR ze dne 28. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11,
uplynutím dne 31. 12. 2012, avšak podle závěru uvedeného v nálezu téhož soudu
ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11, zůstává pro posouzení
přípustnosti dovolání podaných do 31. prosince 2012 i nadále použitelné.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2
písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.
Nejvyšší soud po přezkoumání usnesení odvolacího soudu dospěl k závěru, že
dovolání je v dané věci přípustné podle § 237 odst. l písm. c) o. s. ř. ve
spojení s § 238a odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí má po
právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř., daný tím, že
odvolací soud dospěl při posouzení otázky, zda v řízení o zastavení exekuce
(výkonu rozhodnutí) může být relevantní tvrzení, že vznesená námitka promlčení
je v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.), k jinému závěru než
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 31. ledna 2012, sp. zn. 20 Cdo 595/2010,
uveřejněném pod číslem 60/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (byť
toto rozhodnutí bylo vydáno později než napadené rozhodnutí). Dovolání je z
hlediska v něm uplatněných námitek částečně důvodné.
Napadené rozhodnutí je především založeno na skutkovém závěru (bez ohledu na
to, že odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí neuvedl, z jakých skutkových
zjištění vycházel a jak k němu dospěl), že oprávněným tvrzená dohoda o
splátkách dluhu (kapitalizovaného úroku z prodlení) nebyla mezi účastníky
uzavřena a že „oprávněný se jen smířil s tím, že povinná po právní moci
exekučních titulů jistinu pohledávky a náklady řízení postupně splácela a ještě
před podáním návrhu na nařízení exekuce také zcela uhradila“.
Dovolatel tento skutkový závěr zpochybňuje, trvá na tom, že takovou dohodu
účastníci uzavřeli, a na základě její tvrzené existence, tedy na odlišném
skutkovém základě, než z jakého vycházel odvolací soud, pak dovozuje svůj
právní názor, že „promlčecí doba nově stanovených splátek začíná plynout v
souladu s § 392 obch. zák. vždy od splatnosti jednotlivé dílčí splátky“.
Dovolatelovy námitky jsou tak v tomto ohledu podřaditelné dovolacímu důvodu
vymezenému v § 241a odst. 3 o. s. ř. (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 11. října 2012, sp. zn. 21 Cdo 3732/2011). Protože však podle §
237 odst. 3, věty za středníkem o. s. ř. platí, že k okolnostem uplatněným
dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží, nemohl dovolací
soud k těmto námitkám přihlédnout. Z uvedených důvodů tudíž nemá po právní
stránce zásadní význam ani otázka vymezená v dovolání, „zda mohlo dojít novací
dle ustanovení § 516 občanského zákoníku ke vzniku nového závazku vedle
původního obchodního závazku“, neboť na jejím řešení rozhodnutí odvolacího
soudu nespočívá.
Právní posouzení je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle
právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice
správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval.
V posuzované věci je exekučním titulem vykonatelný rozsudek Krajského soudu v
Plzni ze dne 10. 11. 2004, č. j. 22 Cm 1709/98 - 172, ve znění opravného
usnesení téhož soudu ze dne 14. 2. 2008, č. j. 22 Cm 1709/98 - 262, a ve
spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 10. 2005, č. j. 3 Cmo
118/2005 - 202, ve znění opravného usnesení tohoto soudu ze dne 22. 5. 2008, č.
j. 3 Cmo 118/2005 - 270, jimiž žalované (povinné) byla uložena povinnost
zaplatit žalobci (oprávněnému) částku 313.386,- Kč s 19 % úrokem z prodlení od
1. 12. 1996 do zaplacení a na náhradě nákladů řízení částku 70.276,- Kč a
částku 27.078,- Kč. Z odůvodnění těchto rozhodnutí se podává, že jimi bylo
rozhodnuto o nároku žalobce vyplývajícím z vypovězené smlouvy o tichém
společenství, kterou uzavřel se žalobkyní, na vrácení vkladu zvýšeného nebo
sníženého o jeho podíl na výsledku podnikání (§ 680, § 681 obch. zák.) tak, že
mu bylo částečně vyhověno. Vznesenou námitku promlčení vymáhané pohledávky je
proto třeba posuzovat podle § 408 obch. zák. (k tomu srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 30. července 2007, sp. zn. 32 Odo 598/2006).
Podle uvedených exekučních titulů byla usnesením soudu prvního stupně ze dne
19. 8. 2009, č. j. 13 Nc 12960/2009 - 13, nařízena exekuce k uspokojení
pohledávky oprávněného ve výši 529.304,20 Kč (z titulu přisouzených
kapitalizovaných úroků z prodlení) a pro náklady exekuce oprávněného a soudního
exekutora, které budou v průběhu řízení stanoveny.
Nesprávnost rozhodnutí odvolacího soudu je v dovolání dále vyvozována z toho,
že odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) se nevypořádal s tvrzením
oprávněného, že vznesená námitka promlčení vymáhané pohledávky podle § 408
odst. 1 obch. zák. je v rozporu s dobrými mravy i v rozporu se zásadou
poctivého obchodního styku. Rozhodnutí odvolacího soudu je v tomto ohledu
založeno výhradně na právním názoru, že podle ustálené soudní praxe není v
exekučním řízení tvrzení o rozporu vznesené námitky promlčení s dobrými mravy
relevantní. S tímto názorem krajského soudu dovolací soud nesouhlasí.
Problematikou uplatnění námitky promlčení v rozporu s dobrými mravy se Nejvyšší
soud v nalézacím řízení opakovaně zabýval v řadě svých předchozích rozhodnutí,
v nichž dospěl k závěru, že dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo
promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající
k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným a tedy použitelným ve
vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění námitky
promlčení by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by
bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí
promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na
plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve
srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které
své právo včas neuplatnil. Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v
natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu
právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (srov.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. srpna 2008, sp. zn. 20 Cdo 5406/2007,
rozsudek téhož soudu ze dne 28. listopadu 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99, či
rozsudek ze dne 22. srpna 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný pod číslem
59/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jehož závěry akceptoval
Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 6. září 2005, sp. zn. I. ÚS 643/04 - všechna
citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu vydaná po 1. 6. 2000 jsou přístupná na
www.nsoud.cz).
Pokud jde o vykonávací (exekuční) řízení, Nejvyšší soud v usnesení ze dne 28.
listopadu 2002, sp. zn. 20 Cdo 535/2002, uveřejněném v časopise Soudní
judikatura číslo 4, ročníku 2003, pod číslem 67, formuloval závěr, že z
hlediska případné existence rozporu s dobrými mravy lze posuzovat pouze výkon
práv a povinností (formou právních úkonů či faktického chování) účastníků
občanskoprávních vztahů, nikoli správnost rozhodnutí soudu; to je aktem
aplikace práva, v jejímž rámci právě soud - v nalézacím řízení - posuzuje, zda
k případnému rozporu s morálními pravidly při výkonu práv a povinností v
hmotněprávních vztazích došlo. Podání návrhu na nařízení exekuce není výkonem
práva ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák., nýbrž využitím možnosti poskytnuté
oprávněnému procesním předpisem (§ 251 o. s. ř.) pro případ, že povinnost
uložená exekučním titulem vydaným v nalézacím řízení nebyla splněna dobrovolně.
V usnesení ze dne 31. ledna 2012, sp. zn. 20 Cdo 595/2010, uveřejněném pod
číslem 60/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud
(vycházeje ze závěrů uvedených v nálezu Ústavního soudu ze dne 5. srpna 2010,
sp. zn. II ÚS 3168/09, a v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. května 2010,
sp. zn. 25 Cdo 4579/2008, podle nichž ustanovení § 3 obč. zák. platí i pro
výkon práva vznést námitku promlčení), dále vyslovil, že není důvod činit jiný
závěr pro řízení exekuční (vykonávací), v němž je námitka promlčení uplatňována
v řízení o zastavení výkonu rozhodnutí či exekuce. Dovodil, že i v tomto řízení
mohou nastat situace, kdy uplatnění námitky promlčení je výrazem zneužití práva
na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí lhůty nezavinil (viz též
nález Ústavního soudu ze dne 15. ledna 1997, sp. zn. II. ÚS 309/95). I pro
exekuční řízení tedy platí, že obecně (zásadně) námitka promlčení v rozporu s
dobrými mravy není; ve zcela výjimečných případech odůvodněných zvláštními
okolnostmi však její uplatnění může být shledáno v rozporu s dobrými mravy.
Uzavřel, že „i v řízení o zastavení výkonu rozhodnutí (exekuce) platí, že
námitka promlčení může být výrazem výkonu práva v rozporu s dobrými mravy (§ 3
odst. 1 obč. zák.)“.
Z uvedeného vyplývá, že není správný právní názor odvolacího soudu, že
uplatnění námitky promlčení v rozporu s dobrými mravy „není v exekučním řízení
relevantní“; dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a
odst. 2 písm. b) o. s. ř. tak byl naplněn. Protože v důsledku tohoto
nesprávného názoru se odvolací soud tvrzením oprávněného (uplatněným již ve
vyjádření k návrhu povinné na zastavení exekuce a taktéž v odvolání proti
usnesení soudu prvního stupně), že vznesená námitka promlčení je v rozporu s
dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.) nezabýval, zatížil řízení též vadou,
která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu § 241a odst.
2 písm. a) o. s. ř., jejíž existence je dána i tím, že zcela pominul jeho
tvrzení, že námitka promlčení je i v rozporu se zásadami poctivého obchodního
styku (§ 265 obch. zák.), jak taktéž uvedl již před soudem prvního stupně a jak
to namítal i v odvolacím řízení. (Naposledy uvedenou problematikou se Nejvyšší
soud v nalézacím řízení zabýval např. v rozsudku ze dne 29. února 2012, sp. zn.
23 Cdo 123/2011).
Protože rozhodnutí odvolacího soudu není správné, Nejvyšší soud je podle § 243b
odst. 2, věty za středníkem o. s. ř. ve výroku o věci samé a v závislém výroku
o nákladech odvolacího řízení zrušil. Vzhledem k tomu, že důvody, pro něž bylo
zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí (vyjma výroku o zamítnutí návrhu
povinné na odklad provedení exekuce) i na rozhodnutí soudu prvního stupně,
který se s tvrzeními a námitkami oprávněného nikterak nevypořádal, dovolací
soud v uvedeném rozsahu zrušil i jeho rozhodnutí a věc tomuto soudu vrátil k
dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 věta druhá o. s. ř.), aniž bylo zapotřebí se
zabývat zbývajícími námitkami v dovolání.
V dalším řízení bude na soudu, aby nejprve najisto postavil a ve svém
rozhodnutí v souladu s požadavky zakotvenými v § 157 odst. 2 o. s. ř. uvedl,
zda má za prokázanou či nikoliv oprávněným tvrzenou dohodu účastníků o
splátkách dluhu (v tomto ohledu by mohlo dojít ke změně skutkového stavu oproti
stavu, z něhož dovolací soud musel vycházet), a poté, aby posoudil jeho
námitku, že promlčecí doba podle § 408 odst. 1 obch. zák. běžela vždy od
splatnosti jednotlivé dílčí splátky (§ 392 odst. 2 obch. zák.), či ode dne
splatnosti pohledávky oprávněného (viz § 680, § 681 obch. zák., v rozhodném
znění, vztahující se na smlouvu o tichém společenství, § 391 odst. 1, § 392
odst. 1, a event. § 340 obch. zák.). Teprve v závislosti na tom (tedy dospěl-li
by soud k závěru, že vymáhaná pohledávka je promlčena), se pak bude moci
zabývat tím, je-li v dané věci odůvodněn tak významný zásah do principu právní
jistoty, jakým je odepření práva povinné uplatnit námitku promlčení.
Právní názor dovolacího soudu je závazný (§ 243d odst. 1 část první věty za
středníkem o. s. ř.).
V novém usnesení soud rozhodne nejen o nákladech dalšího řízení, ale znovu i o
nákladech řízení původního, tedy i dovolacího (§ 243d odst. 1, věta druhá o. s.
ř.), případně o nich bude rozhodnuto ve zvláštním režimu (§ 87 a násl. zákona
č. 120/2001 Sb.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. února 2013
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu