20 Cdo 259/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně
JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Vladimíra
Mikuška ve věci výkonu rozhodnutí oprávněných a) E. Ž., b) M. B., c) J. S., d)
M. S., všech zastoupených Narcisem Tomáškem, advokátem se sídlem v Děčíně I,
Masarykovo náměstí 193/20, proti povinnému J. D. H., zastoupenému JUDr. Klárou
Veselou Samkovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 2, Španělská 6, pobočka v
Děčíně 4, Labské nábřeží 43, o výkon rozhodnutí uložením pokuty, vedené u
Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 7 E 268/2006, o dovolání povinného proti
usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 17.
prosince 2008, č. j. 73 Co 287/2008 - 76, a proti usnesení Okresního soudu v
Děčíně ze dne 28. června. 2007, č. j. 7 E 268/2006 - 26, takto:
I. Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v
Liberci ze dne 17. prosince 2008, č. j. 73 Co 287/2008 - 76, se odmítá.
II. Řízení o dovolání proti výroku usnesení Okresního soudu v Děčíně ze
dne 28. června 2007, č. j. 7 E 268/2006 - 26, o náhradě nákladů výkonu
rozhodnutí, se zastavuje.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Shora označeným usnesením krajský soud potvrdil usnesení ze dne 28. 6.
2007, č. j. 7 E 268/2006 - 26, jímž Okresní soud v Děčíně nařídil podle
vykonatelného rozsudku téhož soudu ze dne 14. 9. 2005, č. j. 19 C 11/2005 - 60,
výkon rozhodnutí uložením pokuty ve výši 400.000,- Kč za porušení povinnosti
povinného zajistit dodávku pitné vody a odvod odpadních vod v označených bytech
a kterým uložil povinnému uhradit oprávněným na náhradě nákladů výkonu
rozhodnutí částku 14.400,- Kč a zaplatit soudní poplatek za návrh na výkon
rozhodnutí ve výši 2.000,- Kč; současně uložil povinnému uhradit oprávněným na
nákladech odvolacího řízení částku 2.291,- Kč. Odvolací soud k námitce
povinného, že práva pronajímatele převedl na jinou osobu a nemůže za to, že
organizace Severočeské vodovody a kanalizace a.s. opakovaně odmítá jakékoli
uzavření řádné smlouvy o dodávkách s osobou smluvně pověřenou provozem a
pronajímáním domů, odkázal na § 8 odst. 6 zákona č. 274/2001 Sb., o vodovodech
a kanalizacích, z něhož vyplývá, že vlastník vodovodu nebo kanalizace,
popřípadě provozovatel, pokud je k tomu vlastníkem zmocněn, je povinen uzavřít
písemnou smlouvu o dodávce vody nebo odvádění odpadních vod s odběratelem;
odběratelem je vlastník pozemku nebo stavby připojené na vodovod nebo
kanalizaci, není-li dále stanoveno jinak (§ 2 odst. 5 téhož zákona), který může
k uzavření smlouvy zmocnit jinou osobu, jíž pro daný účel vystaví plnou moc (§
33 zákona č. 500/2004 Sb.). Krajský soud uzavřel, že pokud povinný tuto
podmínku nesplnil, nemůže se dovolávat toho, že s ním provozovatel vodovodu a
kanalizace „nechce smlouvu uzavřít“. Za nedůvodnou považoval rovněž námitku
povinného, že uživatelům bytů byla dána výpověď z nájmu a že výpovědní lhůta
již uplynula, neboť tato skutečnost nemá vliv na správnost rozhodnutí soudu
prvního stupně, jelikož oprávnění „fakticky stále předmětné byty užívají“,
vyjma čtvrté oprávněné, která dala sama výpověď, ale až po rozhodnutí okresního
soudu, a první oprávněná podala žalobu o určení neplatnosti výpovědi nájmu z
bytu. Odvolací soud nepřisvědčil ani námitce povinného, že vymáhaná povinnost
představuje zastupitelné plnění, neboť podle citovaných ustanovení zákona o
vodovodech a kanalizacích nájemce není schopen si sám nebo prostřednictvím
jiného zařídit dodávku pitné vody z vodovodních rozvodů. Protože v daném
případě podali návrhy na nařízení výkonu rozhodnutí samostatně čtyři oprávnění,
byla pokuta v celkové výši 400.000,- Kč uložena v souladu s § 351 odst. 1 o. s.
ř. (za nesplnění povinnosti vůči každému z oprávněných ve výši 100.000,- Kč).
Proti rozhodnutí odvolacího soudu (a výslovně též proti výroku usnesení
soudu prvního stupně o nákladech řízení) podal povinný dovolání, jehož
přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř., a podává je z
důvodů podle § 241a odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., přičemž zásadní význam
napadeného rozhodnutí spatřuje v tom, že podkladové rozhodnutí není vykonatelné
z důvodu, že splnění povinnosti zajistit jednotlivým uživatelům bytů vodu a
odvod odpadních vod nezávisí pouze na jeho vůli, nýbrž i na vůli dodavatelského
subjektu. Dovolatel popsal okolnosti, které předcházely zastavení dodávek vody,
a v této souvislosti uvedl, že učinil vše pro to, aby si jednotliví nájemci
mohli smlouvu o dodávkách vody sjednat sami přímo s dodavatelem, čehož někteří
využili, že v současné době dodavatel Severočeské vodovody a kanalizace a. s.
eviduje dluh za odebranou vodu ve výši 428.293,50 Kč, který způsobili uživatelé
bytů v jeho domech (včetně oprávněných), a že dodavatel podmiňuje další dodávky
vody zaplacením tohoto dluhu, přičemž právě tato okolnost představuje překážku
vykonatelnosti podkladového rozhodnutí. Dále poukázal na to, že dodavatel
odmítl jakýkoliv smír i uzavření smlouvy o dodávkách vody (k jejímuž uzavření
podle dovolatele postačí písemná plná moc bez úředního ověření podle zákona č.
500/2004 Sb.), se správcem nemovitostí, který tuto povinnost v zastoupení
„zcela běžně činil“, a vyslovil též názor, že zákon o vodovodech a kanalizacích
v § 8 odst. 5 ukládá pouze dodavateli povinnost uzavřít smlouvu o dodávkách, z
čehož vyplývá, že on takovou povinnost nemá. Domnívá se rovněž, že v případě
vymáhané povinnosti jde o zastupitelné plnění, neboť dodavatel dodával vodu - i
při absenci smlouvy s povinným - jednotlivým nájemníkům, jimž spotřebu vody
rozúčtoval. Podstatnou pro rozhodnutí v dané věci je i okolnost, že nájemní
vztah mezi oprávněnými b), c) a d) jako nájemci a povinným jako pronajímatelem
již v době rozhodování soudů obou stupňů neexistoval; oprávněným M. B. a J. S.
byly dne 3. 5. 2006 dány výpovědi, výpovědní lhůta skončila dne 31. 8. 2006 a
poté se jmenovaní v bytech zdržovali bez právního důvodu, resp. se na základě
daných výpovědí z bytů vystěhovali; oprávněná M. S. dala sama výpověď a dne 1.
11. 2007 se z bytu odstěhovala. Z toho dovolatel dovozuje nedostatek aktivní
legitimace těchto oprávněných, kteří tak ani nemohou být účastníky vykonávacího
řízení; i v tomto ohledu je napadené rozhodnutí nesprávné a má tudíž po právní
stránce zásadní význam. Za nesprávný rovněž považuje výrok usnesení soudu
prvního stupně, jímž mu byla uložena povinnost zaplatit oprávněným na náhradě
nákladů řízení 14.400,- Kč, neboť výše nákladů činila ve skutečnosti 2.500,-
Kč. Navrhl, aby dovolací soud usnesení soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil
soudu prvního stupně k novému projednání.
Dovolací soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského
soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (viz čl. II., bod 12., část
první, zákona č. 7/2009 Sb.) a po přezkoumání věci dospěl k závěru, že dovolání
proti usnesení odvolacího soudu není podle § 238a odst. 1 písm. c), odst. 2 o.
s. ř. ve spojení s § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Je-li napaden výrok usnesení odvolacího soudu, jímž byl potvrzen výrok
usnesení, kterým soud prvního stupně rozhodl o návrhu na nařízení exekuce, je
dovolání ve smyslu § 238a odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné za podmínek
vymezených v § 237 odst. 1 písm. b) nebo c) o. s. ř. (srov. § 238a odst. 2 o.
s. ř.). Protože použití § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je v daném případě
vyloučeno, zbývá posoudit přípustnost dovolání již jen podle § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř., které ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ
jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem
rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§
237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolací přezkum předjímaný § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je
předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního
právního významu; dovolání lze tudíž odůvodnit jedině dovolacím důvodem podle §
241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. tím, že napadené rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci. Tímto důvodem je pak dovolací soud vázán
(včetně jeho obsahového vymezení) a pouze v jeho intencích posuzuje, zda
rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§ 242 odst. 3,
věta první o. s. ř.).
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s.
ř. může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle právní normy (nejen
hmotného práva, ale i práva procesního), jež na zjištěný skutkový stav
nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně
ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Ačkoliv povinný přisuzuje napadenému rozhodnutí po právní stránce
zásadní význam, Nejvyšší soud hodnocením námitek v dovolání obsažených k tomuto
závěru nedospěl.
Podle § 251 o. s. ř. nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá
vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
Podle § 258 odst. 2 o. s. ř. výkon rozhodnutí ukládajícího jinou
povinnost než zaplacení peněžité částky se řídí povahou uložené povinnosti, lze
jej provést vyklizením, odebráním věci, rozdělením společné věci, provedením
prací a výkonů.
Při rozhodování o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí pro vymožení
nepeněžitého plnění soud - z hlediska jeho věcného posouzení - zkoumá, zda
rozhodnutí, jehož výkon je navrhován, bylo vydáno orgánem, který k tomu měl
pravomoc, zda je vykonatelné po stránce formální a materiální, zda oprávněný a
povinný jsou věcně legitimováni, zda je výkon rozhodnutí navrhován v takovém
rozsahu, který stačí k uspokojení oprávněného, a zda vymáhané právo není
prekludováno. Způsob výkonu soud určí podle povahy uložené povinnosti.
Soud může nařídit výkon rozhodnutí jen k vynucení té povinnosti,
která byla povinnému vykonatelným rozhodnutím uložena. Při zkoumání, jaká
povinnost byla povinnému uložena, vychází z výroku rozhodnutí, jehož výkon se
navrhuje (v případě potřeby vykládaného v souvislosti s odůvodněním
rozhodnutí); dokazování o tom, ke splnění jaké povinnosti má být výkon
rozhodnutí nařízen, je nepřípustné. Při výkonu rozhodnutí soud není oprávněn
přezkoumávat věcnou správnost rozhodnutí (tj. zda ve věci bylo rozhodnuto v
souladu se zákonem); obsahem rozhodnutí, jehož výkon se navrhuje, je soud ve
vykonávacím řízení vázán a je povinen z něj vycházet (srov. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 21. 7. 2008, sp. zn. 20 Cdo 2273/2008, ze dne 5. 8. 2008, sp. zn.
20 Cdo 4548/2007, ze dne 25. 10. 2002, sp. zn. 20 Cdo 554/2002, uveřejněné ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 7/2004 pod č. 62, ze dne 14. 4. 1999,
sp. zn. 21 Cdo 2020/98, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek
1/2000 pod č. 4, a ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. 20 Cdo 1570/2003, uveřejněné ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 7/2005 pod č. 58).
Z ustanovení § 251 o. s. ř. a z výše uvedeného mimo jiné vyplývá,
že jedním z nezbytných předpokladů pro nařízení výkonu rozhodnutí je materiální
vykonatelnost k výkonu navrženého rozhodnutí (exekučního titulu). Z hlediska
materiálního je rozhodnutí vykonatelné jen tehdy, jestliže obsahuje přesnou
individualizaci oprávněného a povinného, přesné vymezení práv a povinností k
plnění, přesný rozsah a obsah plnění a přesně stanovenou lhůtu k plnění.
Nesplňuje-li vykonávané rozhodnutí podmínky materiální vykonatelnosti, není
rozhodnutím vykonatelným a nemůže být podkladem pro soudní výkon rozhodnutí.
S názorem dovolatele, že vykonávaný rozsudek je z hlediska
materiálního nevykonatelný z důvodu, že „splnění povinnosti zajistit
jednotlivým uživatelům bytů vodu a odvod odpadních vod nezávisí pouze na jeho
vůli, nýbrž i na vůli dodavatelského subjektu“, dovolací soud nesouhlasí.
V posuzované věci k výkonu navržený rozsudek Okresního soudu v
Děčíně ze dne 14. 9. 2005, č. j. 19 C 11/2005 60, který byl ve výrocích o věci
samé ve vztahu mezi žalobci J. S., E. Ž., M. B. a M. S. (oprávněnými) a
žalovaným (povinným) potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem -
pobočka v Liberci ze dne 7. 6. 2006, č. j. 35 395/2006 - 108, a nabyl právní
moci dne 4. 9. 2006, povinnému ukládá, aby zajistil dodávku pitné vody do
označených bytů z vodovodních rozvodů nacházejících se v těchto bytech a dále
povinnost zajistit odvádění odpadních vod z těchto bytů, a to do 3 dnů od
právní moci tohoto rozsudku. Dovolání povinného proti rozhodnutí odvolacího
soudu bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2008, sp. zn. 26
Cdo 499/2007, a ústavní stížnost povinného proti tomuto usnesení Ústavní soud
odmítl usnesením ze dne ze dne 27. 8. 2009, sp. zn. II. ÚS 485/09. Z
odůvodnění citovaných rozhodnutí vyplývá závěr, že z ustanovení zákona č.
274/2001 Sb. pro povinného jednoznačně vyplývá právní nárok na uzavření smlouvy
o dodávce vody a že právní předpisy rovněž určují způsob stanovení ceny, způsob
vyúčtování a rozúčtování spotřebované vody a nákladů na odvod odpadních vod až
na jednotlivé spotřebitele, tedy nájemce bytů. Pronajímatel je přitom povinen
zajistit nájemci možnost odběru pitné vody v domě, a to bez ohledu na
okolnosti, pro které došlo k přerušení dodávky pitné vody; omezení dodávky vody
pronajímatelem nelze považovat za oprávněné ani v případě porušení povinností
nájemcem.
Vykonávanému rozsudku ukládajícímu povinnému zajistit dodávku
pitné vody do označených bytů z vodovodních rozvodů nacházejících se v těchto
bytech a dále povinnost zajistit odvádění odpadních vod z těchto bytů, tedy
nelze upřít materiální vykonatelnost, neboť obsahuje přesnou individualizaci
oprávněných a povinného, přesné vymezení práv a povinností k plnění, přesný
rozsah a obsah plnění a přesně stanovenou lhůtu k plnění. Užitím slova
„zajistit“ ve výroku k výkonu navrženého rozsudku - s přihlédnutím k obsahu
jeho odůvodnění - je zcela určitým a úplným způsobem vyjádřena povinnost,
kterou má povinný splnit. Z povahy takto uložené povinnosti jako tzv. jiné
povinnosti (srov. § 351 odst. 1 o. s. ř.) vyplývá, že ji může splnit jen
povinný osobně (nezastupitelné jednání) a že způsob splnění této povinnosti
vyplývá ze zákona č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích.
Z hlediska práv oprávněných a povinnosti uložené povinnému,
založených podkladovým rozhodnutím, je přitom z pohledu § 687 odst. 1 a § 688
obč. zák. bez významu, zda je byt užíván „řádným“ nájemcem, nájemcem, který
není povinen byt vyklidit do pravomocného ukončení řízení o určení neplatnosti
výpovědi z nájmu bytu (§ 711 odst. 5 obč. zák.), či osobou, jejíž nájemní poměr
skončil, které však dosud neuplynula lhůta k vyklizení bytu (§ 712a obč. zák.)
- k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2009, sp. zn. 26 Cdo
5135/2008.
Dále dovolatel v dovolání zpochybnil závěr odvolacího soudu o
aktivní legitimaci oprávněných b), c) a d), kteří podle jeho tvrzení již nejsou
nájemci bytů, blíže označených v rozhodnutí soudu prvního stupně.
Vymezení účastníků řízení ve věcech výkonu rozhodnutí ustanovením
§ 255 odst. 1 o. s. ř. je založeno na procesní bázi (oprávněným je ten, kdo
podal návrh na nařízení výkonu rozhodnutí, resp. kdo se v něm jako takový
označil, povinným je ten, proti komu oprávněný návrh na nařízení výkonu
rozhodnutí směřuje, tj. koho uvedl jako osobu, v jejíchž poměrech má být
exekučním titulem uložená povinnost vymožena). Od takto pojaté procesní
legitimace je nutno odlišovat věcnou (materiální) aktivní legitimaci
oprávněného a věcnou (materiální) pasivní legitimaci povinného. Aktivně
legitimován je ten (procesně) oprávněný, jemuž svědčí právo z rozhodnutí nebo
jiného titulu, a pasivně legitimován ten (procesně) povinný, komu je tímto
titulem uložena povinnost. Oprávněný, kterému právo z rozhodnutí nebo jiného
titulu nesvědčí, stejně jako povinný, jemuž podle rozhodnutí nebo jiného titulu
povinnost uložena nebyla, nejsou v řízení o výkon rozhodnutí věcně
legitimováni; v obou případech soud návrh na nařízení výkonu rozhodnutí zamítne.
Z obsahu spisu v dané věci vyplývá, že každý z oprávněných podal
samostatně návrh na nařízení výkonu podkladového rozhodnutí dne 20. 9. 2006. V
odvolání proti usnesení soudu prvního stupně (viz čl. 27 a 28 spisu) povinný ve
vztahu k oprávněným M. B. a J. S. namítal, že jim dne 3. 5. 2006 byla dána
řádná výpověď z nájmu jimi obývaných bytů „s nabídkou přiměřených náhradních
bytů a že tedy tito uživatelé bytů v postavení po uplynutí výpovědní doby
nejsou již v současné době v takovém právním postavení, které by jim
odůvodňovalo jakékoliv další právní nároky mimo rámec povinností z vypovězených
nájemních smluv, a také proto, že ani případné žaloby proti těmto výpovědím
nebyly soudně dosud ani projednány a že tito uživatelé přidělení náhradního
bytu zcela bezdůvodně a samoúčelně odmítají“. Teprve v dovolání povinný namítá,
že jmenovaní se na základě výpovědí z nájmu bytů ze dne 3. 5. 2006 vystěhovali.
Z hlediska dovolacího řízení se tak ohledně této námitky jedná o nepřípustnou
novotu ve smyslu § 241a odst. 4 o. s. ř., jíž se dovolací soud nemohl zabývat.
V doplnění odvolání ze dne 19. 2. 2008 (viz čl. 64 a 65 spisu)
povinný dále namítal, že oprávněná M. S. již není nájemkyní bytu, ve vztahu k
němuž bylo vydáno podkladové rozhodnutí, a k tomuto podání připojil usnesení
Okresního soudu v Děčíně ze dne 15. 1. 2008, č. j. 17 C 232/2006 (viz čl. 66
spisu), jímž - v důsledku zpětvzetí žaloby (ze dne 4. 8. 2006) této oprávněné,
jíž se domáhala určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu dané jí žalovaným
(povinným) dne 1. 6. 2006 - bylo řízení proti němu zastaveno; z odůvodnění
tohoto rozhodnutí se pak podává, že žalobkyně vzala žalobu zpět, neboť
vypověděla nájem bytu a byt vyklidila z důvodu přerušení dodávek vody a
nezpůsobilosti bytu k bydlení.
Jestliže tedy oprávněná M. S. byla v době podání návrhu na
nařízení výkonu rozhodnutí dne 20. 9. 2006 nájemkyní bytu, který nebyla povinna
vyklidit do pravomocného ukončení řízení o určení neplatnosti výpovědi z nájmu
bytu (§ 711 odst. 5 obč. zák.), nelze odvolacímu soudu vytýkat nesprávné právní
posouzení otázky aktivní věcné legitimace této oprávněné, neboť pro rozhodnutí
soudu o nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) z hlediska ustanovení § 351 odst.
1 o. s. ř. je rozhodující stav v době zahájení vykonávacího řízení (podání
návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí) a nikoliv stav v době vydání rozhodnutí o
nařízení výkonu rozhodnutí, či v době rozhodnutí odvolacího soudu (§ 154 odst.
1 o. s. ř.).
Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní
stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř., ve znění účinném do
30. 6. 2009, a dovolání proti němu podle § 238a odst. 1 písm. c), odst. 2 o. s.
ř. ve spojení s § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., ve stejném znění, není tudíž
přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání povinného - pokud směřuje proti
usnesení odvolacího soudu - podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.
s. ř. odmítl.
Nejvyšší soud je soudem funkčně příslušným k projednání dovolání
proti rozhodnutí odvolacího soudu (§ 10a o. s. ř.). V případě, že dovolání
směřuje proti rozhodnutí soudu prvního stupně (proti němuž je zásadně přípustné
odvolání), funkční příslušnost k jeho projednání není občanským soudním řádem
upravena; přitom nedostatek funkční příslušnosti představuje neodstranitelný
nedostatek podmínky řízení (srov. rozhodnutí publikované pod č. 47 ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2006). Protože usnesení Okresního
soudu v Děčíně ze dne 28. 6. 2007, č. j. 7 E 268/2006 - 26, v napadeném výroku
o náhradě nákladů výkonu rozhodnutí, je rozhodnutím soudu prvního stupně (a
nikoli odvolacího soudu), dovolací soud z uvedeného důvodu řízení o dovolání
proti označenému výroku tohoto usnesení podle § 243c odst. 1 a § 104 odst. 1
věty první o. s. ř. zastavil.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, §
224 odst. 1 a § 151 odst. 1 o. s. ř., neboť oprávněným náklady tohoto řízení,
na jejichž náhradu by měli právo, nevznikly, a povinný na jejich náhradu s
ohledem na výsledek dovolacího řízení právo nemá.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. února 2011
JUDr. Olga
Puškinová, v. r.
předsedkyně senátu
předsedkyně senátu