20 Cdo 2670/2018-199
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Aleše Zezuly a JUDr. Vladimíra Kůrky ve věci žalobců A) J. J., S., a B) J. J. S., zastoupených JUDr. Josefem Pelechem, Ph.D., advokátem se sídlem v Plzni, Kardinála Berana 1157/32, proti žalované M&M investiční s. r. o., se sídlem v Ostravě, Moravská Ostrava, Nádražní 535/15, identifikační číslo osoby 28779827, zastoupené Mgr. Peterem Harmečko, advokátem se sídlem v Ostravě, Macharova 302/13, o určení vlastnického práva k nemovitým věcem, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 8 C 103/2016, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 20. března 2018, č. j. 64 Co 56/2018-167, t a k t o :
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalované společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 18 730,80 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta Mgr. Petera Harmečko.
S t r u č n é o d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) :
V označené věci Krajský soud v Plzni (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 20. 3. 2018, č. j. 64 Co 56/2018-167, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Klatovech (dále „soud prvního stupně“) ve výroku o zamítnutí žaloby na určení vlastnického práva žalobce A) k pozemku č. parc. st., jehož součástí je budova č. p. , objekt bydlení, a k pozemku č. parc. st., jehož součástí je budova č. p., objekt bydlení, vše v katastrálním území H. I (dále „nemovité věci“), změnil výrok o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalovaná nabyla vlastnictví k nemovitým věcem na základě usnesení soudního exekutora JUDr. Tomáše Vrány, Exekutorský úřad Přerov, ze dne 14. 1. 2015, č. j. 103 Ex 42290/13-135, o udělení příklepu v dražbě za nejvyšší podání 1 720 000 Kč, bylo-li exekuční řízení vedeno proti synovi žalobců coby povinnému. Protože pravomocným usnesení o udělení příklepu, do něhož se povinný neodvolal, byla završena další fáze exekučního řízení, nelze následně znovu řešit otázky, o kterých již bylo rozhodnuto. Pravomocným usnesením o příklepu zaniklo vlastnické právo povinného k nemovitým věcem, jejichž vlastnicí se stala vydražitelka - žalovaná (§ 336l odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – dále rovněž „o. s. ř.“). Rozhodnutí soudu prvního stupně odvolací soud z uvedených důvodů jako správné potvrdil (§ 219 o. s. ř.).
Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobci dovoláním, jehož přípustnost vymezili tak, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak. Usnesení o příklepu totiž bylo vydáno až po zahájení insolvenčního řízení (pod sp. zn. MSPH 88 INS 639/2015 Městského soudu v Praze) vůči synovi žalobců, takže dražbu provádějící soudní exekutor JUDr. Tomáš Vrána jednal v rozporu se zákonem (§ 109 odst. 1 písm. c/ zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení /insovenční zákon/, ve znění pozdějších předpisů), čehož si musela být vědoma i žalovaná, která se dražby účastnila. Odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) proto nesprávně vyřešil otázku, zda na žalovanou v důsledku příklepu došlo k platnému převodu vlastnického práva k nemovitým věcem. Napadený rozsudek by měl být podle návrhu dovolatelů zrušen a dovolací soud buďto ve věci sám rozhodne (vyhověním žalobě) nebo věc vrátí soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že žalobci na požadovaném určení nemají naléhavý právní zájem a vyloučena je rovněž „existence věcné legitimace účastníků řízení“. Dovolání by tak mělo být odmítnuto.
Nejvyšší soud (viz § 10a o. s. ř.) rozhodl o dovolání žalobců podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II, bod 2 přechodných ustanovení zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č.292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále opět „o. s. ř.“, se závěrem, že dovolání není podle § 237 o. s. ř. přípustné.
Dovolací soud v usnesení ze dne 26. srpna 2015, sp. zn. 26 Cdo 2053/2014, uzavřel, že určovací žaloba není institutem pro určení neplatnosti (procesního) rozhodnutí soudu či soudního exekutora, neboť takové rozhodnutí není právním úkonem ve smyslu § 34 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále „obč. zák.“), ale individuálním právním aktem orgánu státní moci, a nelze na něj proto aplikovat ustanovení obč. zák. o neplatnosti právních úkonů. Je proto pojmově vyloučeno domáhat se určení neplatnosti rozhodnutí soudního exekutora ve smyslu § 80 písm. c) o. s. ř. a na požadovaném určení ani nemůže být dán naléhavý právní zájem.
V této souvislosti rovněž Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 22. března 2017, sp. zn. 20 Cdo 1943/2016, proti němuž byla stížnost rozhodnutím Ústavního soudu ze dne 20. června 2017, sp. zn. III. ÚS 1740/17, odmítnuta, vysvětlil, že v řízení o určení vlastnického práva k vydražené nemovité věci nelze zohledňovat případnou nezákonnost postupu soudního exekutora předcházejícího udělení samotného příklepu - tyto námitky jsou relevantní toliko v rámci přezkumu rozhodnutí o příklepu v exekučním řízení, ať již cestou řádného či mimořádného opravného prostředku. Dovolací soud k tomu upřesnil, že tvrzení žalobců uplatněná v řízení o určení vlastnictví směřují výhradně proti údajné nesprávnosti rozhodnutí o příklepu a vadnému postupu soudního exekutora, jenž předcházel vydání rozhodnutí o příklepu; žalobci nijak nezpochybnili skutečnosti podstatné pro přechod vlastnictví v důsledku dražby v exekuci (právní moc usnesení o příklepu a úhrada nejvyššího podání vydražitelem). Žaloba na určení vlastnictví k předmětným nemovitým věcem proto nemůže být úspěšná.
S odkazem na vylíčenou konstantní rozhodovací praxi dovolacího soudu je zřejmé, že dovolatelé v posuzované věci nevystihli předpoklad přípustnosti dovolání, neboť jimi - byť ne zcela pregnantně - předestřenou právní otázku dovolací soud judikatorně vyřešil a od tohoto řešení není důvodu se odchylovat.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobců podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (viz § 243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. 8. 2018
JUDr. Zbyněk Poledna předseda senátu