ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Vladimíra
Kůrky v právní věci žalobců a) V. K., a b) K. K., obou zastoupených Mgr. Petrou
Krnošovou, advokátkou se sídlem v České Lípě, Arbesova 409/6, proti žalovaným
1) V. V., zastoupenému JUDr. Františkem Divišem, advokátem se sídlem v
Litoměřicích, Okružní 81/15, 2) MONETA Leasing, s. r. o., se sídlem v Brně,
Holandská 1006/10, identifikační číslo osoby 60751606, a 3) Mgr. J. F.,
soudnímu exekutorovi, Exekutorský úřad Jičín, se sídlem v Jičíně, Husova 64, o
určení vlastnického práva k nemovitým věcem a neplatnosti příklepu soudního
exekutora, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 12 C 223/2014, o
dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v
Liberci ze dne 7. 12. 2015, č. j. 30 Co 243/2015-96, takto:
I. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v
Liberci ze dne 7. 12. 2015, č. j. 30 Co 243/2015-96, se v rozsahu, v němž
směřuje proti části výroku I., jíž byl potvrzen výrok II. rozsudku Okresního
soudu v České Lípě ze dne 8. 4. 2015, č. j. 12 C 223/2014-57, odmítá.
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v České Lípě rozsudkem ze dne 8. 4. 2015, č. j. 12 C 223/2014-57,
zamítl žalobu, aby bylo určeno, že žalobci jsou vlastníky a mají ve svém
společném jmění manželů nemovité věci zapsané v katastru nemovitostí na listu
vlastnictví číslo 385 pro obec a katastrální území P., ve výroku popsané (výrok
I.). Dále zamítl žalobu, aby bylo určeno, že příklep, který udělil dne 10. 6.
2013 žalovaný 3) soudní exekutor Mgr. J. F., Exekutorský úřad Jičín, pověřený
provedením exekuce usnesením Okresního soudu v České Lípě ze dne 11. 3. 2010,
č. j. 37 EXE 3313/2010-10, které nabylo právní moci dne 26. 6. 2010, a kterým
byla nařízena exekuce podle rozhodčího nálezu rozhodce JUDr. Bc. Martina
Kulhánka ze dne 14. 12. 2009, č. j. 25721/09, žalovanému 1) jako vydražiteli,
je neplatný (výrok II.). Žalobcům uložil povinnost zaplatit společně a
nerozdílně žalovanému 1) na nákladech řízení 22 577 Kč (výrok III.), rozhodl,
že žalobci a žalovaná 2) vůči sobě nemají právo na náhradu nákladů řízení
(výrok IV.) a že žalobci a žalovaný 3) vůči sobě nemají právo na náhradu
nákladů řízení (výrok V.).
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci v záhlaví označeným
rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.), uložil žalobcům
povinnost zaplatit žalovanému náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 16 754
Kč (výrok II.), rozhodl, že ve vztahu mezi žalobci a žalovanou 2) žádný z
účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III.) a že ve
vztahu mezi žalobci a žalovaným 3) žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů odvolacího řízení (výrok IV.). Uvedl, že na účastníka dražby, jemuž byl
udělen příklep podle § 336j odst. 1 o. s. ř., přechází vlastnictví k předmětu
dražby na základě právní skutečnosti – pravomocného usnesení o příklepu, nikoli
na základě smlouvy. Uzavřel, že soud nemůže zrušit příklep udělený soudním
exekutorem v exekuci, a to ani při analogickém použití o. s. ř., a v této
souvislosti poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2008, sp. zn. 21
Cdo 2062/2007. Uvedl, že nalézací řízení neslouží, ani nemůže sloužit k revizi
rozhodnutí vydaných v exekučním řízení; náprava takových rozhodnutí je možná
pouze v samotném exekučním řízení. Zpochybnit rozhodnutí soudního exekutora o
příklepu vydané v probíhající exekuci prostřednictvím žaloby na určení nemá
oporu v právním řádu a takový přezkum by obcházel zákon. Dovodil, že by bylo
nadbytečné posuzovat naléhavý právní zájem na určení u obou žalob, neboť jejich
smyslem byla revize postupu soudního exekutora v exekuci zákonem zcela
nepřípustná.
Žalobci proti rozhodnutí odvolacího soudu podali dovolání. Namítají, že soudy
se měly zabývat nezákonností postupu soudního exekutora spočívající v tom, že
soudní exekutor příklep udělil v době, kdy bylo ve věci žalobce a) zahájeno
insolvenční řízení, a tedy postupoval v rozporu s § 109 odst. 1 písm. c) zákona
č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon). Postup
soudního exekutora pro svůj rozpor se zákonem nemohl vyvolat právní následek
přechodu vlastnictví. Soudy jsou povinny zkoumat zákonnost procesů majících za
následek změny zápisů ve veřejných rejstřících. Žalobcům bylo nezákonným
způsobem odňato jejich vlastnické právo. Navrhli, aby dovolací soud rozsudek
odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (srov. čl. II bod 2 zákona
č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání je přípustné proti výroku odvolacího soudu, jímž potvrdil výrok I.
rozsudku soudu prvního stupně, kterým byla zamítnuta žaloba o určení, že
žalobci jsou vlastníky ve výroku uvedených nemovitých věcí, neboť otázka, zda
bývalému vlastníku nemovité věci, jež byla vydražena v rámci exekuce, svědčí
naléhavý právní zájem na určení vlastnictví k této věci, opírá-li svůj nárok
pouze o tvrzenou nezákonnost postupu soudního exekutora při udělení příklepu,
nebyla Nejvyšším soudem dosud ve všech svých souvislostech vyřešena.
Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu je ve smyslu § 80 o. s. ř.
dán naléhavý právní zájem žalobce na určení vlastnického práva k nemovité věci,
u níž je v katastru nemovitostí veden jako vlastník někdo jiný [srov. např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 1998, sp. zn. 2 Odon 86/97 (uveřejněný
pod číslem 58/98 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 25. 2. 2003, sp. zn. 22 Cdo 2439/2002, rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 4. 4. 2006, sp. zn. 22 Cdo 297/2005, usnesení Nejvyššího soudu ze dne
12. 8. 2008, sp. zn. 30 Cdo 2446/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4.
2009, sp. zn. 22 Cdo 646/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2013,
sp. zn. 22 Cdo 2187/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2016, sp.
zn. 22 Cdo 3947/2015], a to dále za podmínky, že žaloba směřuje proti osobě
(všem osobám), která je nebo má být jako vlastník zapsána v katastru
nemovitostí (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2009, sp. zn. 30
Cdo 620/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2012, sp. zn. 30 Cdo
4391/2011).
Odvolací soud nepostupoval správně, pokud na rozdíl od soudu prvního stupně
považoval za nadbytečné posuzovat naléhavý právní zájem u žaloby na určení
vlastnictví z důvodu, že jejím smyslem byla nepřípustná revize postupu soudního
exekutora a ze žaloby bylo „nadevší pochybnost zřejmé“, že nemůže být důvodná.
Posouzení naléhavého právního zájmu a důvodnosti žaloby je třeba důsledně
rozlišovat, neboť věcný přezkum žaloby je naléhavým právním zájmem podmíněn.
Zamítá-li soud žalobu na určení, zda tu právo nebo právní vztah je či není, pro
nedostatek naléhavého právního zájmu na takovém určení, je vyloučeno, aby
současně žalobu přezkoumal po stránce věcné (srov. např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96).
V projednávané věci v případě žaloby vůči žalovanému 1) proto žalobci měli
naléhavý právní zájem na určení, že jsou vlastníky uvedených nemovitých věcí,
neboť nebyli zapsáni jako jejich vlastníci v katastru nemovitostí.
Současně však nelze přehlédnout, že v souladu s § 336l odst. 2 o. s. ř.
vlastnické právo k vydražené nemovité věci přechází na vydražitele zpětně ke
dni vydání usnesení o příklepu za kumulativního splnění dvou podmínek, a to že
usnesení o příklepu nabylo právní moci a vydražitel zaplatil nejvyšší podání.
V řízení o určení vlastnického práva k vydražené nemovité věci proto nelze
zohledňovat případnou nezákonnost postupu soudního exekutora předcházejícího
udělení samotného příklepu – tyto námitky jsou relevantní toliko v rámci
přezkumu rozhodnutí o příklepu v exekučním řízení, ať již cestou řádného či
mimořádného opravného prostředku. Tvrzení žalobců uplatněná v řízení o určení
vlastnictví přitom směřují výhradně proti údajné nesprávnosti rozhodnutí o
příklepu a vadnému postupu soudního exekutora, jenž předcházel vydání
rozhodnutí o příklepu; žalobci nijak nezpochybnili skutečnosti podstatné pro
přechod vlastnictví v důsledku dražby v exekuci (právní moc usnesení o příklepu
a úhrada nejvyššího podání vydražitelem). Žaloba na určení vlastnictví k
předmětným nemovitým věcem proto nemůže být úspěšná – tento závěr ostatně
odvolací soud sám učinil, i když nesprávně vyhodnotil absenci naléhavého
právního zájmu.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu je ve svém výsledku správné, byť z
odlišného než odvolacím soudem uváděného důvodu, Nejvyšší soud dovolání podle §
243d písm. a) o. s. ř. zamítl.
Dovolání proti výroku odvolacího soudu, jímž potvrdil výrok II. rozsudku soudu
prvního stupně, kterým byla zamítnuta žaloba o určení neplatnosti příklepu
uděleného soudním exekutorem, není přípustné, neboť otázka, zda je dán naléhavý
právní zájem na takovém určení, byla odvolacím soudem vyřešena v souladu s
ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 26. 8. 2015, sp. zn. 26 Cdo 2053/2014, uzavřel,
že určovací žaloba není institutem pro určení neplatnosti (procesního)
rozhodnutí soudu či soudního exekutora, neboť takové rozhodnutí není právním
úkonem ve smyslu § 34 obč. zák., ale individuálním právním aktem orgánu státní
moci, a nelze na něj proto aplikovat ustanovení obč. zák. o neplatnosti
právních úkonů. Je proto pojmově vyloučeno domáhat se určení neplatnosti
rozhodnutí soudního exekutora ve smyslu § 80 písm. c) o. s. ř. a na požadovaném
určení ani nemůže být dán naléhavý právní zájem.
Nejvyšší soud proto v tomto rozsahu dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř.
odmítl.
Dovolatelé v dovolacím řízení úspěšní nebyli, ostatním účastníkům žádné náklady
podle obsahu spisu nevznikly. Tomu odpovídá výrok o nákladech dovolacího řízení
(§ 142 odst. 1, § 224 odst. 1 a § 243c odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. března 2017
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu