22 Cdo 3947/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců
Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce Ing.
F. S., zastoupeného JUDr. Františkem Steidlem, advokátem se sídlem v Klatovech,
Randova 204, proti žalovanému Ing. P. C., zastoupenému JUDr. Miloslavem
Krýslem, advokátem se sídlem v Plzni, nám. Republiky 30, o určení vlastnického
práva, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 5 C 102/2012, o
dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 4. 2015,
č. j. 13 Co 9/2015-248, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci
tohoto rozhodnutí na náhradě nákladů dovolacího řízení 1 800 Kč k rukám
zástupce žalobce JUDr. Františka Steidla.
Okresní soud v Klatovech (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 8.
10. 2014, č. j. 5 C 102/2012-207, určil, že žalobce je výlučným vlastníkem
pozemků parc. č. 1/2, lesní pozemek, parc. č. 177/1, orná půda, parc. č.
177/25, orná půda, parc. č. 303/22, trvalý travní porost, parc. č. 303/25,
trvalý travní porost, parc. č. 381, trvalý travní porost, parc. č. 404/3,
ostatní plocha, parc. č. 411/1, orná půda, parc. č. 412, orná půda, parc. č.
413/7, orná půda a parc. č. 820/4, vodní plocha, všech zapsaných u
Katastrálního úřadu pro Plzeňský kraj, Katastrální pracoviště Klatovy, pro obec
B., k. ú. B., na LV č. 801 (dále rovněž jako „předmětné pozemky“) (výrok I.), a
rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
Krajský soud v Plzni jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne
23. 4. 2015, č. j. 13 Co 9/2015-248, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně
(výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Proti rozsudku odvolacího soudu, a to do všech jeho výroků, podává žalovaný
dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 o. s. ř. a v němž uplatňuje dovolací
důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř.
Uvádí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na otázce hmotného práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu, a to zejména v posouzení dobré víry žalobce, že mu předmětné
pozemky patří, jako jednoho z předpokladů nabytí vlastnického práva vydržením.
Především namítá, že pokud byla odvolacím soudem darovací smlouva ze dne 10. 8.
1990, na základě které se žalobce chopil držby předmětných pozemků, posouzena
jako absolutně neplatný právní úkon, nemohl být žalobce již od samého počátku v
dobré víře, že je vlastníkem předmětných pozemků, a na základě tohoto titulu
nemohla začít běžet vydržecí doba. A nejpozději v roce 1992 muselo být žalobci
zřejmé, že žalovaný je spoluvlastníkem (id. ?) předmětných pozemků, tudíž
žalobce nemohl nabýt vlastnické právo k předmětným pozemkům vydržením, neboť
nebyla splněna podmínka oprávněné držby těchto pozemků žalobcem po dobu 10 let.
Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně
zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce se ve vyjádření k dovolání ztotožňuje s rozsudkem odvolacího soudu a
považuje jej za správný. Uvádí, že darovací smlouva ze dne 10. 8. 1990
představuje dostatečný a přesvědčivý titul, aby se uchopil oprávněné držby
předmětných pozemků, přičemž byl jejich držitelem vzhledem ke všem okolnostem v
dobré víře po dobu více než 10 let, a tudíž nabyl vlastnické právo k těmto
pozemkům vydržením. Navrhuje, aby bylo dovolání odmítnuto.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání a vyjádření jsou účastníkům
známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Dovolání není přípustné.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1-3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti
kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení
důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá
za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Vzhledem k tomu, že v posuzovaném případě nastaly všechny právní skutečnosti, s
nimiž právní předpisy spojují nabytí vlastnického práva před 1. 1. 2014, je
třeba na daný případ aplikovat příslušná ustanovení zákona č. 40/1964 Sb.,
občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2013 (dále
jen „obč. zák.“) (srov. § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský
zákoník). K posuzování právní otázky, zda je držitel v dobré víře či nikoli, Nejvyšší
soud zaujal právní názor již v rozsudku z 9. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1253/99
(toto a další níže uvedená rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na
webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz), podle kterého tuto otázku
„je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska
(osobního přesvědčení) samotného účastníka.“
V rozsudku ze dne 16. 1. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1417/2001, Nejvyšší soud uvedl,
že „podstata oprávněné držby směřující k vydržení je v tom, že držitel vykonává
obsah určitého práva v mylném přesvědčení, že je subjektem tohoto práva. K
tomu, aby jeho držba byla oprávněná, nestačí pouhé subjektivní přesvědčení, že
mu právo patří; ze slov zákona (‚...se zřetelem ke všem okolnostem...?)
vyplývá, že omyl držitele, ze kterého jeho přesvědčení o existenci drženého
práva vychází, musí být omluvitelný. Omyl je omluvitelný, jestliže držitel při
běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného
případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu
důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří (viz rozsudek publikovaný
pod č. C 1176 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 16). Držené právo
tedy nemusí existovat, je ale nutné, aby držitel byl se zřetelem ke všem
okolnostem v dobré víře o jeho existenci, tedy právě o existenci toho práva,
které má být vydrženo. To odpovídá i smyslu vydržení, kterým je i zhojení vad
nabývacího titulu po uplynutí určité doby. Omyl držitele může být skutkový nebo právní. Právní omyl je omluvitelný jen
výjimečně (např. v důsledku nejasného znění zákona). Oprávněná držba zpravidla
spočívá na skutkovém omylu; držitel je v omylu ohledně skutkových okolností,
které mají za následek vznik věcného práva (např. se domnívá, že byl učiněn
určitý projev vůle, ač tomu tak nebylo), nebo naopak o určité skutečnosti,
která má za následek neplatnost právního úkonu či jinak brání vzniku práva,
neví. Dobrá víra držitele se musí vztahovat i k okolnostem, za nichž vůbec
mohlo věcné právo vzniknout, tedy i k právnímu důvodu („titulu“), který by mohl
mít za následek vznik práva (viz rozsudek Nejvyššího soudu z 28. 4. 1997 sp. zn. 2 Cdon 1178/96, publikovaný v Právních rozhledech č. 11/1997, s. 587). Takový titul nemusí být platný, dokonce nemusí ani existovat (tzv. domnělý
neboli putativní titul), držitel však musí být v dobré víře, že konkrétní titul
existuje.
Oprávněný držitel je tedy v omluvitelném omylu, že nastaly právní
skutečnosti, mající za následek vznik věcného práva, případně že nenastaly
skutečnosti tomuto vzniku bránící.“
Dovolací soud poznamenává, že přezkoumá otázku existence dobré víry držitele,
že mu sporný pozemek patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení
byly zjevně nepřiměřené (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000). V projednávané věci se žalobce chopil držby předmětných pozemků na základě
(neplatné) darovací smlouvy uzavřené 10. 8. 1990. Jeho držba spočívala na omylu
ohledně vlastnictví dárce k předmětu darování, o němž žalobce nevěděl (a s
ohledem na okolnosti projednávané věci při běžné opatrnosti ani vědět nemohl). Omyl žalobce je proto nutné hodnotit jako omluvitelný. Neobstojí námitka žalovaného, že žalobci již od poloviny roku 1992 muselo být
zřejmé, že spoluvlastníkem předmětných pozemků je rovněž právní předchůdce
žalovaného. Soudy nižších stupňů na základě provedeného dokazování uzavřely, že
k zániku dobré víry žalobce nedošlo před datem 17. 9. 2011, přičemž do doby, po
kterou měl oprávněný držitel věc v držbě, je třeba pro účely vydržení započíst
i dobu, po kterou žalobce věc držel před 1. 1. 1992 (srov. rozsudek Nejvyššího
soudu z 18. 4. 2002, sp. zn. 22 Cdo 59/2001). Nejvyšší soud nepovažuje úvahu
soudů nižších stupňů o existenci dobré víry žalobce za zjevně nepřiměřenou a v
rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Námitka dovolatele, že není možné vydržet spoluvlastnický podíl na
nemovitosti, není opodstatněná. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 6. 2014,
sp. zn. 22 Cdo 1513/2012, přijal a odůvodnil závěr, že spoluvlastnický podíl
může být předmětem držby a vydržení. V tomto ohledu nejsou přiléhavé námitky
žalovaného, že v rozhodné době mohl být podle ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu předmětem vydržení zásadně jen celý pozemek. Nejvyšší soud
např. již v rozsudku ze dne 14. 4. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1415/98, uzavřel, že je
možné nabýt vydržením rovněž spoluvlastnický podíl na věci. Důvodnou rovněž není námitka dovolatele, že žalobce nemá na požadovaném určení
vlastnického práva naléhavý právní zájem ve smyslu § 80 o. s. ř. Podle ustálené
soudní praxe je naléhavý právní zájem na určení, zda tu právní vztah nebo právo
je či není, dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo
žalobce, nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým
(k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 1971, sp. zn. 2 Cz
8/71, uveřejněný pod č. 17/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či
rozsudek Nejvyššího soudu z 31. 3. 2009, sp. zn. 22 Cdo 2930/2006). Domáhá-li
se žalobce určení, že je vlastníkem nemovitosti, u níž je v katastru
nemovitostí veden jako vlastník někdo jiný, má nepochybně na požadovaném určení
naléhavý právní zájem ve smyslu § 80 o. s. ř. Totéž samozřejmě platí i v
případě, že je v katastru nemovitostí zapsáno tzv. duplicitní vlastnictví a
určovací žaloba je prostředkem k odstranění této duplicity (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2003, sp. zn.
22 Cdo 2439/2002). Jelikož v
projednávané věci bylo zapsáno v katastru nemovitostí tzv. duplicitní
vlastnictví k předmětným pozemkům, měl žalobce na požadovaném určení
vlastnického práva k těmto pozemkům naléhavý právní zájem. Podle dovolatele odvolací soud pochybil i procesně, neboť nebyl proveden jím
navržený důkaz (výslech svědkyně – matky žalobce). Dovolací soud opakovaně
uvedl, že účastník řízení, na němž je povinnost tvrdit právně významné
skutečnosti a navrhovat k jejich verifikaci důkazní prostředky, nemá – v
procesním slova smyslu – právo na provedení jím navrženého důkazu před soudem. Soud ve smyslu § 120 odst. 1 věty druhé o. s. ř. rozhoduje, které z
navrhovaných důkazů provede, a pokud takovému návrhu nevyhoví, v odůvodnění
rozhodnutí vyloží (srov. § 157 odst. 2 o. s. ř.), z jakých důvodů (zpravidla ve
vztahu k hmotněprávním předpisům, které aplikoval, a právním závěrům, k nimž na
skutkovém základě dospěl) navržené důkazy neprovedl (srov. shodně například
právní závěry v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2005, sp. zn. 30 Cdo
749/2005, či v rozsudku dovolacího soudu ze dne 13. 9. 2009, sp. zn. 28 Cdo
2712/2008, dále též nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS
87/1999, a ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 854/09). Této své povinnosti
odvolací soud v posuzované věci dostál, a proto je jeho rozhodnutí v souladu s
ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (k tomu srov. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 18. 10. 2006, sp. zn. 28 Cdo 2551/2006). Jelikož žalovaný podal dovolání do všech výroků rozsudku odvolacího soudu,
zabýval se dovolací soud rovněž přípustností dovolání do výroků, jimiž bylo
rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Podle § 237 o. s. ř. je dovolání přípustné
též proti akcesorickým výrokům rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se odvolací
řízení končí, včetně výroků o nákladech řízení (srovnej např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013). I pro tyto
akcesorické výroky ovšem platí omezení přípustnosti dovolání podle ustanovení §
238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle něhož dovolání podle § 237 není přípustné
také proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo
rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze
spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se
přitom nepřihlíží. Poněvadž v posuzované věci bylo rozhodnuto o náhradě nákladů
řízení před soudem prvního stupně ve výši 34 451,40 Kč a o náhradě nákladů
odvolacího řízení ve výši 8 228 Kč, přičemž ani součet těchto částek nedosahuje
50 000 Kč, není dovolání ani v této části podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné. Ze shora uvedeného se podává, že rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s
ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, resp. byl napaden výrok
odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50
000 Kč, a dovolání tak není přípustné [§ 237 o. s. ř. a § 238 odst. 1 písm. c)]. Nejvyšší soud jej proto podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl. V souladu s § 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.
rozhodnutí o náhradě nákladů
dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění. Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný. Nesplní-li žalovaný povinnost mu uloženou tímto rozhodnutím, může se žalobce
domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.