20 Cdo 2736/2016
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zbyňka
Poledny a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Vladimíra Kůrky v
právní věci žalobce Ing. M. K., T., zastoupeného Mgr. Matějem Kopřivou,
advokátem se sídlem v Ostravě, 28. října č. 438/219, proti žalovanému Ing. J.
C., CSc., V., zastoupenému JUDr. Janou Kantorovou, advokátkou se sídlem v
Třinci, Husova č. 401, o vyloučení věcí z výkonu rozhodnutí, vedené u Okresního
soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 15 C 19/2013, o dovolání žalovaného proti
rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. prosince 2015, č. j. 71 Co
254/2015-201, takto:
I. Dovolání žalovaného se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud ve Frýdku-Místku rozsudkem ze dne 19. března 2015, č. j. 15 C
19/2013-144, zamítl žalobu na vyloučení položek č. 1 lihové měřidlo Tepron OLM
4Ti, č. 2 nádrž na úkapy N300 v. č. 10, č. 3 destilační zařízení KPD 150, č. 4
čerpadlo chladící soustavy zařízení KPD 150, č. 12 nádoby na líh N1000 v.č. 11,
12, 13 a č. 18 nerezový stojan se skříňkami z exekuce prováděné prodejem
movitých věcí (výrok I.) a uložil žalobci zaplatit žalovanému na náhradě
nákladů řízení částku 18 986 Kč (výrok II.). Soud prvního stupně rozhodnutí
odůvodnil tak, že považuje uvedené položky technologie (výrobní zařízení)
pěstitelské pálenice za samostatné věci, a nikoliv za součásti ani za
příslušenství věci hlavní, tj. budovy ve V., neboť s technologií pěstitelské
pálenice bylo samostatně nakládáno, byla předmětem leasingové smlouvy,
jednotlivé její součásti byly samostatně zahrnuty do soupisu movitých věcí v
rámci exekučního řízení a byla i předmětem dalších smluv. Užívání budovy ve V. bylo v rámci kolaudačního rozhodnutí povoleno jako moštárna, sušírna ovoce a
pěstitelská pálenice, ale technologie pěstitelské pálenice nebyla ve stavebním
spise nikde zmíněna a jako samostatná věc několikrát měnila vlastníka. Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 15. prosince 2015, č. j. 71 Co 254/2015
-201, k odvolání žalobce rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že z exekuce
výše uvedené položky vyloučil (první výrok), žalovanému uložil zaplatit žalobci
na nákladech řízení 16 890 Kč (druhý výrok) a žalovanému uložil zaplatit
žalobci na nákladech odvolacího řízení 6 356 Kč (třetí výrok). Odvolací soud
nesouhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že položky, které jsou předmětem
žaloby, jsou samostatnými věcmi a nejsou součástí budovy pěstitelské pálenice,
když uvedl, že při výstavbě budovy pěstitelské pálenice v roce 2002 byla
odborně namontována destilační aparatura KPD – 150, která slouží k zajištění
výroby, ke které je budova určena. Demontáž zařízení by měla za následek
peněžní i funkční znehodnocení budovy, která by potom nemohla sloužit svému
účelu. Faktickým umístěním a zabudováním těchto věcí do budovy pěstitelské
pálenice, se staly její součástí a nadále sdílí její právní režim bez ohledu na
jejich původního vlastníka. Samotná skutečnost, že účastníci exekučního řízení
považovali uvedené položky za samostatné věci, nemůže změnit jejich právní
režim. Ani uzavřením leasingové smlouvy, jejímž předmětem bylo technologické
zařízení pěstitelské pálenice, se toto nestalo samostatnou věcí, neboť nedošlo
k jeho faktickému oddělení od věci hlavní. Žalobce nabyl budovu pěstitelské
pálenice v rámci dražby a usnesení o příklepu ze dne 7. května 2013 v exekučním
řízení, čímž se stal i vlastníkem zařízení pěstitelské pálenice. Jeho
vlastnické právo k výše uvedených položkám, které nepřipouští provedení
exekuce, tak bylo prokázáno.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný v celém rozsahu dovoláním, jehož
přípustnost dovozuje ze skutečnosti, že podle jeho názoru napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu
nebyla dosud vyřešena, a sice „zda výrobní zařízení pěstitelské pálenice lze
kvalifikovat jako součást stavby, a to stavby pro výrobu a skladování, nebo ji
lze kvalifikovat jako samostatnou věc“. Dovolatel poukazuje na ustanovení
zákona č. 61/1997 Sb., o lihu (dále jen „zákon o lihu“), ze kterých dovozuje,
že zařízení pěstitelské pálenice se ze zákona nemůže stát součástí věci hlavní,
protože nakládání s ním je veřejnoprávně regulováno, aby byla vedena evidence
toho, kdo je vlastníkem těchto zařízení a kde se nacházejí. Dále napadené
rozhodnutí podle dovolatele závisí na vyřešení otázky, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu [od
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. července 1999, sp. zn. 25 Cdo 770/98, od
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2000, sp. zn. 22 Cdo 2548/9 (patrně
22 Cdo 2548/98), a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. srpna 2009, sp. zn. 21
Cdo 2366/2008] tím, že nevzal v potaz subjektivní rovinu – kritérium
sounáležitosti. Dovolatel tyto otázky podrobněji rozebírá a uvádí, že se
shoduje se skutkovými zjištěními i právní kvalifikací soudu prvního stupně. Nedomnívá se, že bylo prokázáno vlastnické právo žalobce k zařízení pěstitelské
pálenice, a navíc bylo podle něho rozhodnutí odvolacího soudu překvapivé. Proto
navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že
rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje a žalobce je povinen zaplatit
dovolateli náhradu nákladů řízení, eventuelně aby Nejvyšší soud napadený
rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalobce se k dovolání nevyjádřil. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dovolání projednal a
rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
účinném do 31. prosince 2013 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony) – dále jen „o. s. ř.“, a po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení §
237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného
práva [zda lze zařízení pěstitelské pálenice kvalifikovat jako součást věci
hlavní – budovy pěstitelské pálenice], která nebyla doposud v judikatuře
Nejvyššího soudu vyřešena, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení §
242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl
k závěru, že dovolání není opodstatněné. Podle ustanovení § 120 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník ve znění
do 31. prosince 2013 (dále jen „obč.
zák.“), je součástí věcí vše, co k ní
podle její povahy náleží a nemůže být odděleno, aniž by se tím věc znehodnotila. Podle ustanovení § 505 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), je součást věci vše, co k ní podle její povahy náleží a co nemůže být od
věci odděleno, aniž se tím věc znehodnotí. Podle ustanovení § 2 odst. 1 písm. l) bod 7 zákona o lihu se lihovarem rozumí
provozovna vyrábějící líh, ve které se může zároveň provádět i úprava lihu, a
to pěstitelská pálenice vyrábějící ovocné destiláty pro pěstitele. Podle ustanovení § 4 odst. 1 zákona o lihu provozování pěstitelské pálenice
povoluje Ministerstvo zemědělství na základě písemné žádosti, ke které žadatel
připojí popis a nákres uspořádání výrobního zařízení pěstitelské pálenice
doložený technickou dokumentací a doklad o vlastnickém, užívacím nebo jiném
obdobném právu k výrobnímu zařízení pěstitelské pálenice. Podle ustanovení § 16 odst. 2 zákona o lihu právnické nebo fyzické osoby
dovážející, prodávající nebo přemisťující přístroje určené k výrobě nebo úpravě
lihu jsou povinny oznámit Ministerstvu zemědělství a místně příslušnému správci
spotřební daně z lihu do tří dnů jméno, příjmení a místo trvalého pobytu
fyzické osoby nebo obchodní jméno a sídlo právnické osoby, kterým bylo toto
zařízení prodáno, nebo místo, kam bylo zařízení přemístěno. Podle ustanovení § 1 odst. 2 vyhlášky Ministerstva zemědělství č. 141/1997 Sb.,
o technických požadavcích na výrobu, skladování a zpracování lihu, jsou
výrobním zařízením lihovaru přístroje, potrubí a prostory, ve kterých je líh a
lihové páry neregistrované kontrolním lihovým měřidlem, jakož i zařízení na
jímání lutrových vod a odloučených olejů a vosků, přičemž lutrovými vodami se
rozumí vody vznikající při získávání lihu způsobem stanoveným zákonem, a to po
destilačním oddělení lihu.
Nejvyšší soud se v minulosti již zabýval otázkou, zda je samostatnou věcí
plynový kotel zabudovaný do bytu. Na základě ustanovení § 11 odst. 3 vyhlášky
č. 268/2009 Sb., o technických požadavcích na stavby, ve znění účinném do 31.
ledna 2012, podle kterého musí mít obytné místnosti zajištěno vytápění s
možností regulace tepla, dovodil, že plynový či elektrický kotel je zařízením,
které vytápění s možností regulace tepla zajišťuje. Kotel je napojený na
zabudované rozvody plynu nebo elektřiny a jeho odstraněním se z dlouhodobého
(celoročního) hlediska znemožňuje užívání bytu a znehodnocuje stavba, když
významně klesá její užitná hodnota i její cena. Je proto zřejmé, že zabudovaný
a na rozvod plynu nebo elektřiny připojený kotel je součástí stavby ve smyslu §
120 odst. 1 obč. zák., a nemůže tak být sám předmětem občanskoprávních vztahů
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. července 2010, sp. zn. 22 Cdo
2482/2008).
Dále již Nejvyšší soud řešil otázku, zda je samostatnou věcí strojní vybavení
vodní elektrárny. V tomto případě nebylo (obdobně jako v nyní posuzované věci)
pochyb o tom, že vodní elektrárna je věc složená z mnoha komponentů teoreticky
způsobilých existovat jako věci samostatné. Elektrárna byla tvořena nemovitou
částí – samostatnou budovou (stavbou), jímajícím objektem, přívodním potrubím,
kabeláží a dále provozním zařízením, do nějž patří veškeré zařízení sloužící k
výrobě elektřiny – vybavení strojovny sestávající z turbín a generátorů.
Nejvyšší soud uvedl, že toto provozní zařízení lze oddělit bez mechanického
poškození pouhou montáží, ovšem je-li objekt elektrárny přizpůsoben tomu, aby v
něm byla pomocí odpovídajícího zařízení vyráběna elektřina, je nepochybné, že
demontáží strojního zařízení (oddělením ve smyslu § 120 odst. 1 obč. zák.)
ztrácí objekt možnost být ke svému účelu využíván. Okolnost, že vnitřní
vybavení je zaměnitelné s jiným obdobným zařízením, nemění nic na tom, že
účelu, pro který je elektrárna určena, nemůže sloužit. Zařízení pro provoz
elektrárny je tak s její budovou natolik funkčně spjato, že je její součástí
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. července 1999, sp. zn. 25 Cdo
770/98).
V tomtéž rozhodnutí Nejvyšší soud dospěl k závěru, že ze zákonné definice pojmu
součást věci [§ 120 odst. 1 obč. zák. (stejně i § 505 o. z.)] vyplývá, že
nestanoví-li zákon výslovně jinak, není součást věci způsobilým předmětem
občanskoprávního vztahu a sdílí to, co se po právní stránce týká věci hlavní,
jedním z důsledků této skutečnosti je, že při převodu věci hlavní přechází
součást věci na nabyvatele automaticky, a to i když není výslovně uvedena a
identifikována (individualizována) ve smlouvě. Smlouvy, kterými má být na
jiného převedeno vlastnické právo pouze k provoznímu zařízení, jsou vzhledem k
totožnému právnímu osudu věci hlavní a jejích součástí právně bezvýznamné a
nemají žádný účinek. Součást věci od věci hlavní nelze oddělit pouhým projevem
vůle. Dokud je totiž součást s věcí hlavní spojena, nemá vůle vlastníka vliv na
to, že jde stále o jedinou věc. Samostatnou věcí se může součást stát teprve
jejím faktickým oddělením (demontáží) od věci hlavní (srov. rovněž rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 29. července 1999, sp. zn. 25 Cdo 770/98).
K tomu, že se podle názoru dovolatele odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu tím, že nevzal v potaz subjektivní rovinu –
kritérium sounáležitosti věcí, Nejvyšší soud uvádí, že tato skutečnost
přípustnost dovolání nezakládá. Podle odvolatelem uvedených rozhodnutí zákon
staví samostatnost věci ve vztahu k věci jiné na dvou kritériích: 1) na
vzájemné sounáležitosti věcí a 2) na míře jejich oddělitelnosti. První
kritérium představuje spíše subjektivní rovinu, neboť „to, co k věci podle její
povahy náleží“ se určuje do značné míry podle lidských zvyklostí, zkušeností a
norem vztahujících se ke konkrétní věci. Míra sounáležitosti se pak posuzuje
prostřednictvím povahy té věci, která je považována za věc podstatnější,
určující a tedy ve vztahu více věcí za věc tzv. hlavní. Zákonný text touto
obecnou úpravou dává prostor k individuálnímu posouzení, jaké vlastnosti věc
hlavní vykazuje, aby odtud bylo možno odvíjet úvahy, zda jiná relativně
samostatná věc k ní „patří“ natolik neodmyslitelně, že nemůže již být
považována za věc odlišnou. Druhé kritérium je více objektivní a sleduje
spojení věcí především ve smyslu fyzickém. Formulace „nemůže být oddělena, aniž
by se tím věc znehodnotila“ však nevylučuje možnost faktické separace věcí,
naopak vlastně v důsledcích jejich oddělení spatřuje měřítko samostatnosti
věcí. Charakter „oddělení“ zákon nestanoví a tedy nutně tento pojem musí
zahrnovat celou škálu způsobů od přímých zásahů do hmotné podstaty věci
(například vybourání vestavěných oken domu), přes manipulaci neničící podstatu
věci (například odmontování kola automobilu), po pouhé volně proveditelné
odnětí věci (například odnesení bezdrátového sluchátka od telefonního aparátu).
Definici součásti věci pak z tohoto pohledu vyhovují ty případy, kdy oddělení
kterýmkoliv z uvedených způsobů znamená pro věc hlavní (nikoliv též pro její
oddělovanou součást) újmu na její hodnotě. Znehodnocením nemusí být ovšem jen
ztráta hodnoty peněžní (byť ta bývá zpravidla výsledným odrazem ztráty
jakýchkoliv jiných hodnot), nýbrž může jít i o znehodnocení funkční, estetické
či jiné. Jinými slovy řečeno se znehodnocením míní stav, kdy hlavní věc v
porovnání se stavem před oddělením její součásti slouží svému původnímu účelu
méně kvalitně nebo mu nemůže sloužit vůbec. Teprve faktické oddělení součásti
doprovázené znehodnocením věci hlavní přináší právní důsledek, že dřívější
součást se stává věcí samostatnou a na dosavadní hlavní věci nezávislou (srov.
například rovněž rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. července 1999, sp. zn. 25
Cdo 770/98).
Na základě veřejnoprávních předpisů je však kritérium vzájemné sounáležitosti
věcí v tomto případě splněno. Povoluje-li Ministerstvo zemědělství provozování
pěstitelské pálenice na základě písemné žádosti, k níž musí být připojen nákres
uspořádání výrobního zařízení včetně technické dokumentace (§ 4 odst. 1 zákona
o lihu), je z tohoto ustanovení (normy) zřejmé, že provozování pěstitelské
pálenice je bez tohoto zařízení (§ 1 odst. 2 vyhlášky č. 141/1997 Sb.)
vyloučeno a pěstitelská pálenice by tak nemohla sloužit svému účelu. Dovolání
proto není v této otázce podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, neboť se
při jejím řešení odvolací soud neodchýlil od dovolatelem uvedených rozhodnutí
Nejvyššího soudu, naopak rozhodl v souladu s ustálenou rozhodovací praxí
dovolacího soudu.
Přípustnost dovolání Nejvyšší soud shledal v otázce, zda lze zařízení
pěstitelské pálenice kvalifikovat jako součást věci hlavní – budovy pěstitelské
pálenice, která nebyla dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena.
Neobstojí však argument dovolatele, že výrobní zařízení pěstitelské pálenice se
ze zákona nemůže stát součástí věci, když nakládání s ním je veřejnoprávně
regulováno tak, aby byla vedena evidence toho, kdo je vlastníkem těchto
zařízení a kde se nacházejí. K tomu Nejvyšší soud uvádí, že jednotlivé položky
zařízení pěstitelské pálenice jsou způsobilé existovat jako věci samostatné a
pro jejich dovážení, prodávání a přemisťování platí oznamovací povinnost podle
ustanovení § 16 odst. 2 zákona o lihu. Byly-li ovšem zabudovány do budovy
pěstitelské pálenice, přestaly být samostatnými věcmi a staly se její součástí.
Za tohoto stavu je až do jejich demontáže (faktického oddělení od věci hlavní),
kdy se opět stanou samostatnými věcmi, vyloučeno jejich dovážení či
přemisťování. Dojde-li k prodeji pěstitelské pálenice, jejíž součástí je i její
zařízení, oznamovací povinnost trvá bez ohledu na to, že výrobní zařízení není
samostatnou věcí.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že stejně jako je zabudovaný plynový kotel
součástí bytu a provozní zařízení součástí vodní elektrárny, jsou i zabudovaná
zařízení pěstitelské pálenice součástí pěstitelské pálenice, jakožto věci
hlavní. Jejich oddělením by se znemožnilo užívání pěstitelské pálenice k jejímu
účelu a došlo by ke znehodnocení stavby, když by významně klesla její užitná
hodnota i její cena. Součást věci od věci hlavní nelze oddělit pouhým projevem
vůle, a to bez ohledu na skutečnost, jestli jde o projev jednorázový nebo
opakovaný. Dokud je součást s věcí hlavní spojena, nemá vůle vlastníka vliv na
to, že jde stále o jedinou věc. Samostatnou věcí se může součást stát teprve
jejím faktickým oddělením (demontáží) od věci hlavní. Právní posouzení
odvolacího soudu je tedy správné.
Podle ustanovení § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí
odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Rozhodnutí
odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li
dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v ustanoveních
§ 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k
jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Dovolatel namítl, že napadené rozhodnutí je rozhodnutím překvapivým, když
„vzhledem k několikaletým zvyklostem týkajícím se nakládání s výše uvedeným
výrobním zařízením pěstitelské pálenice bylo nepředvídatelným“.
Nepředvídatelným, resp. překvapivým, je takové rozhodnutí, které nebylo možno
na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud
přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat. Tak je tomu například tehdy,
kdy odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou
žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla
předmětem posuzování soudu prvního stupně (srov. například rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 18. března 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009, uveřejněný v časopise
Soudní rozhledy č. 9, ročník 2010, str. 324 a násl.). V posuzovaném případě
žalobce již v řízení před soudem prvního stupně tvrdil, že zařízení pěstitelské
pálenice je součástí stavby a tato skutečnost byla i předmětem odvolání.
Žalovaný tak měl možnost se k této skutečnosti vyjádřit, což ostatně i učinil.
O překvapivé rozhodnutí se proto nejedná. Jiné vady dovolatel nenamítl a nebyly
zjištěny ani z obsahu spisu.
S ohledem na výše uvedené proto Nejvyšší soudu uzavírá, že odvolací soud
postupoval správně, když dospěl k závěru, že zařízení pěstitelské pálenice je
součástí budovy pěstitelské pálenice. Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného
podle § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c
odst. 3, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy
žalobci v souvislosti s tímto řízením nevznikly náklady, na jejichž náhradu by
měl právo.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. 9. 2016
JUDr. Zbyněk Poledna
předseda senátu