20 Cdo 2749/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Pavla Krbka v
exekuční věci oprávněné A. – C. a.s., zastoupené advokátem, proti povinnému O.
S., zastoupenému advokátem, o nařízení exekuce, pro 1.665.385,84 Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 8 Nc 5054/2004,
o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. července
2005, č. j. 12 Co 712/2004-65, takto:
Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. července 2005, č. j. 12 Co
712/2004-65, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odvolací soud změnil napadeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně (ve
výrocích II., IV. a V.) tak, že návrh na nařízení exekuce na majetek povinného
podle notářského zápisu NZ 29/99 (N 32/99), sepsaného v J. dne 1.2.1999
notářkou JUDr. I. P., k uspokojení pohledávky oprávněné ve výši 1.665.385,84 Kč
zamítl, neboť je toho právního názoru, že předložený exekuční titul - notářský
zápis se svolením k přímé vykonatelnosti - je materiálně nevykonatelný. Svůj
závěr dovodil ze zjištění, že exekuční titul zavazuje k poskytnutí finančního
plnění více subjektů - dlužníka a tři ručitele (z toho jedním je právě povinný)
- aniž by obsahoval specifikaci, v jakém konkrétním rozsahu je každý z
povinných povolán k plnění. Odvolací soud tak dovodil, že bez určení přesného
rozsahu plnění ve vztahu k jednotlivým povinným - při nemožnosti aplikace
ustanovení § 40 odst. 3 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a
exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů ve znění pozdějších
předpisů (dále také jen „zákon č. 120/2001 Sb.“) - je exekuční titul materiálně
nevykonatelný, jelikož v exekučním řízení již nelze napravovat vady exekučního
titulu.
Oprávněná ve včasném dovolání namítla, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá
na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b/ zákona č. 99/1963
Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále také jen
„o.s.ř.“)]. Dle jejího názoru je exekuční titul materiálně vykonatelný, neboť
vedle celkové částky, kterou má povinný uhradit, obsahuje notářský zápis (v
článku 6) závazek dlužníka a ručitelů uhradit celou dlužnou částku do
28.2.1999. Dále oprávněný poukazuje na ustanovení § 307 odst. 1 větu prvou
zákona č. 519/1991 Sb., obchodního zákoníku ve znění pozdějších předpisů (dále
také jen „obchodní zákoník“), podle kterého zaručí-li se za tentýž závazek více
ručitelů, ručí každý z nich za celý závazek. Z výše uvedeného proto dovozuje,
že notářský zápis je materiálně vykonatelný, přičemž povinný je zavázán k
zaplacení celého dluhu.
Dovolání je přípustné (§ 236 odst. 1 o.s.ř.), poněvadž směřuje proti usnesení
odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci
samé (§ 238a odst. 1 písm. c/ ve spojení s § 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. a ve
smyslu § 52 odst. 1 ve spojení s § 130 zákona č. 120/2001 Sb.).
Jelikož vady podle ustanovení § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a/ a b/, odst. 3
o.s.ř. (tzv. zmatečnosti), ani jiné vady řízení (§ 241a odst. 2 písm. a/
o.s.ř.), k nimž je dovolací soud – je-li dovolání přípustné – povinen
přihlédnout z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.), v dovolání
namítány nejsou a nevyplývají ani z obsahu spisu, a protože jinak je dovolací
soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení (§ 242
odst. 3 věta první o.s.ř.), je předmětem dovolacího přezkumu právní názor
odvolacího soudu o materiální nevykonatelnosti podkladového notářského zápisu
pro nedostatek určení, zda při pluralitě povinných subjektů a současně
dělitelnosti předmětu plnění má být plněno solidárně či podle podílů.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle
právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu - sice
správně určenou - nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy dovodil
nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků).
Odvolacímu soudu lze přisvědčit pouze potud, že v předmětné věci nelze
aplikovat ustanovení § 40 odst. 3 zákona č. 120/2001 Sb., konstruující fikci
povinnosti každého z dlužníků plnit rovným dílem, jelikož titulem k exekuci
navrženým je notářský zápis, tedy titul podle § 40 odst. 1 písm. d/ v
ustanovení § 40 odst. 3 zákona č. 120/2001 Sb. nezahrnutý. Dovolací soud již ve
svém usnesení ze dne 22. června 2005, sp. zn. 20 Cdo 1587/2004 zdůraznil, že z
pouhé absence této skutečnosti samotné však závěr o nezpůsobilosti notářského
zápisu být exekučním titulem mechanicky dovozovat nelze. Při zkoumání, zda k
exekuci navržený titul je materiálně vykonatelný totiž nelze věc hodnotit jen z
přísně restriktivního hlediska, zda je ve výroku titulu výslovně stanoven
rozsah plnění dluhu více dlužníky (tedy zda solidárně či v podílech, a jestliže
ano, v jakých) a zda v případě absence takového určení rozsahu plnění bude (či
naopak nebude) možno aplikovat ustanovení § 40 odst. 3 zákona č. 120/2001 Sb.
(či § 261a odst. 3 o. s. ř. v případě soudního výkonu rozhodnutí), zakládající
fikci rovnosti podílů, ale také z hlediska přihlížejícího ke zjevným
souvislostem založeným hmotným právem. Teprve v případě, že by podmínky
materiální vykonatelnosti nebylo možno dovodit ani s přihlédnutím k těmto
hmotněprávním souvislostem, bylo by namístě dospět k závěru, že předmětný titul
k exekuci způsobilý není. Nad rámec právě uvedeného dovolací soud poukazuje na
své rozhodnutí sp. zn. 2 Cz 15/69, uveřejněné v tehdejší Sbírce soudních
rozhodnutí, ročník 1970 pod poř. č. 20, kde dovodil, že byla-li několika
dlužníkům uložena povinnost k dělitelnému plnění, aniž bylo vysloveno, kolik je
který z nich povinen zaplatit, je třeba pro účely řízení o výkon rozhodnutí z
ustanovení § 74 odst. 2 a § 75 odst. 1 občanského zákoníku per analogiam
dovodit, že dlužníci jsou povinni plnit věřiteli stejným dílem (viz mutatis
mutandis rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 29. dubna 1994, sp. zn. 7 Cdo
150/93, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 6, ročník 1995
pod poř. č. 56).
Z výše uvedeného se proto podává, že i když se tedy na předmětný notářský zápis
ustanovení § 40 odst. 3 zákona č. 120/2001 Sb. neuplatní, nelze na druhé straně
právě s ohledem na závěry přijaté standardní judikaturou pro případy, kdy jde o
pluralitu dlužníků a dělitelný předmět plnění, a kdy (přesto) titulem nebylo
určeno, má-li být plnění solidární či dělené (a jakými podíly), dospět k závěru
o materiální nevykonatelnosti titulu. Nelze však přisvědčit argumentu
dovolatelky pojícímu se k možné analogické aplikaci ustanovení § 307 odst. 1
věty první obchodního zákoníku. Z uvedeného hmotně právního ustanovení plyne
pouze to, že neplní-li věřiteli ani jeden ze solidárních dlužníků, může věřitel
podat žalobu o přiznání celého plnění (tedy zahájit nalézací řízení a opatřit
si tak ve svém důsledku titul) proti kterémukoli z nich, nikoli však již to, že
svědčí-li oprávněnému exekuční titul ve vztahu ke dvěma či více povinným, aniž
v něm byl - jakkoli - stanoven rozsah plnění (tedy jak z hlediska, má-li být
plněno solidárně či děleně, tak z hlediska výše případných podílů), že by
věřitel mohl podat návrh na exekuci pro celou částku jen proti jednomu z
povinných (žalovaných v nalézacím řízení (obdobně viz výše uvedené usnesení
Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 20 Cdo 1587/2004). Pro doplnění dovolací soud dále
poukazuje na právní závěr obsažený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 24.
února 2005, sp. zn. 20 Cdo 426/2004, podle kterého i když pasivní solidarita
vzniká (přímo) na základě právního předpisu, neznamená to ještě, že - není-li
rozsah (způsob) plnění stanoven exekučním titulem – by oprávněný mohl v
exekučním řízení vymáhat celé plnění po jediném ze solidárních dlužníků.
Z odůvodnění napadeného usnesení vyplývá, že odvolací soud, jenž nedostatek
materiální vykonatelnosti podkladového notářského zápisu spatřuje - při
pluralitě dlužníků a dělitelnosti předmětu plnění - v nedostatku určení rozsahu
(způsobu) plnění, výše uvedený právní závěr, zaujatý standardní judikaturou,
pominul; názor, že návrh na nařízení exekuce je nutno (v plném rozsahu)
zamítnout, je tedy nesprávný a dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/
o.s.ř. byl tudíž uplatněn právem.
Protože na tomto nesprávném právním posouzení napadené rozhodnutí spočívá,
Nejvyšší soud je bez jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.) podle § 243b odst. 2 věty
za středníkem o.s.ř. zrušil a věc podle první věty třetího odstavce téhož
ustanovení vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1 věta
první o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v poměrech hlavy VI. zákona
č. 120/2001 Sb.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. ledna 2006
JUDr. František I š t v á n e k , v. r.
předseda senátu