20 Cdo 2759/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Vladimíra Mikuška
v exekuční věci oprávněné H. C., a. s., zastoupené advokátem proti povinnému J.
H., pro 3.999,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod
sp. zn. Nc 3702/2005, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v
Praze ze dne 18. 5. 2006, č.j. 24 Co 171/2006-31, takto:
Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 18. 5. 2006, č.j. 24 Co 171/2006-31, se
zrušuje a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení.
V záhlaví uvedeným rozhodnutím krajský soud změnil usnesení ze dne 1. 11. 2005,
č.j. Nc 3702/2005-4 (jímž okresní soud nařídil podle platebního rozkazu
Městského soudu v Brně ze dne 6. 4. 2004, č.j. 67 Ro 7485/2003-3, k uspokojení
pohledávky 3.999,- Kč s úroky 969,- Kč a s úroky 0,08 % denně z částky 4.968,-
Kč od 9. 12. 2001 do zaplacení, pro náklady předcházejícího řízení 5.250,- Kč a
pro náklady exekuce na majetek povinného exekuci, jejímž provedením pověřil
JUDr. I. O., soudního exekutora), tak, že návrh na nařízení exekuce zamítl.
Odvolací soud ze spisu Městského soudu v Brně, sp. zn. 67 Ro 7485/2003,
zjistil, že podkladový platební rozkaz byl povinnému doručen 7. 5. 2004 a že
dne 17. 5. 2004 došlo nalézacímu soudu podání povinného, které odvolací soud
vyhodnotil jako odpor proti platebnímu rozkazu. Uzavřel, že podáním včasného
odporu nastaly účinky uvedené v § 174 odst. 2 zákona
č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„o.s.ř.“), tj. zrušení platebního rozkazu, a nejsou tak splněny předpoklady pro
nařízení exekuce.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadla oprávněná dovoláním, v němž ohlašuje
dovolací důvod uvedený v ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. (nesprávné
právní posouzení věci). Odvolacímu soudu vytýká, že přestože povinný v odvolání
neuvedl žádné skutečnosti rozhodné pro nařízení exekuce, přezkoumal rozhodnutí
soudu prvního stupně i z hlediska správnosti nařízení exekuce. Namítá, že
posouzení podání povinného (žalovaného) ze dne 17. 5. 2004 učiněného v
nalézacím řízení příslušelo výhradně soudu nalézacímu, pokud se obsahem
uvedeného podání zabýval exekuční soud a vyhodnotil-li je na rozdíl od
nalézacího soudu jako odpor, nepřípustně tak přezkoumával věcnou správnost
exekučního titulu. Prosazuje, že pokud mělo být (a nebylo) uvedené podání v
nalézacím řízení skutečně posouzeno jako odpor, je tím založena pouze vada
nalézacího řízení, kterou však nelze napravovat v exekučním řízení, a v žádném
případě nelze jako důsledek této vady zamítnout návrh na nařízení exekuce. Z
uvedených důvodů oprávněná navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí
zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolání je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a), § 238a odst. 1 písm. c),
odst. 2 o.s.ř. přípustné, protože směřuje proti rozhodnutí, jímž odvolací soud
změnil usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o návrhu na
nařízení výkonu rozhodnutí [exekuce, viz § 130 zákona č. 120/2001 Sb., o
soudních exekutorech
a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 120/2001 Sb.“)].
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných
v dovolání. Je-li dovolání – jako v projednávané věci – přípustné, dovolací
soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a), b)
a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny
(srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.).
Takovou „jinou vadou,“ jež je v dovolacím řízení relevantní, odvolací řízení
vskutku trpí.
V usnesení ze dne 30. 6. 2005, sp. zn. 20 Cdo 2207/2004, uveřejněném v Soudní
judikatuře č. 10, ročník 2005 pod č. 166 (srov. také Stanovisko Nejvyššího
soudu k výkladu zákona č. 120/2001 Sb. ze dne 15. února 2006, sp. zn. Cpjn
200/2005, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 4, ročník
2006, pod č. 31, bod XI.), Nejvyšší soud vyložil, že ačkoli odvolací řízení ve
věcech výkonu rozhodnutí (exekuce) je ovládáno zásadou úplné apelace (§ 254
odst. 4 o.s.ř., § 52 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb.), i pro ně platí, že k
novým skutečnostem smí odvolací soud přihlédnout jen tehdy, jestliže byly v
odvolání uplatněny (§ 212a odst. 3 o.s.ř.).
Odvolací soud založil svůj závěr o nevykonatelnosti titulu na zjištění (z
nalézacího spisu), že proti podkladovému platebnímu rozkazu podal povinný
odpor, aniž byla tato skutečnost v odvolacím řízení uplatněna. K této
okolnosti, kterou povinný v odvolání netvrdil, tedy přihlížet nesměl a pokud
tak učinil, zatížil řízení vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci [§ 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.].
Nejvyšší soud proto – aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta
první, o.s.ř.) – usnesení odvolací soudu ve věci samé i v závislých výrocích o
náhradě nákladů řízení a nákladů exekuce zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k
dalšímu řízení (§ 243b odst. 2, část věty za středníkem, odst. 3, věta první,
o.s.ř.).
Soudy nižších stupňů jsou vázány právním názorem dovolacího soudu (§ 243d odst.
1, věta první, § 226 odst. 1 o.s.ř.).
V novém rozhodnutí odvolací soud rozhodne nejen o nákladech dalšího řízení,
ale znovu i o nákladech řízení původního, tedy i dovolacího (§ 243d odst. 1,
věta druhá, o.s.ř.), případně bude o náhradě nákladů rozhodnuto ve zvláštním
režimu (§ 87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek
V Brně dne 19. prosince 2007
JUDr. Pavel Krbek, v. r.
předseda senátu