20 Cdo 2933/2011
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Olgy Puškinové a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Vladimíra Mikuška v
právní věci žalobce DEBIT FINANCE s.r.o., se sídlem v Praze 8-Karlíně, Pobřežní
95/74, identifikační číslo osoby 272 10 294, zastoupeného JUDr. Dagmar
Kolákovou, advokátkou se sídlem v Šumperku, Slovanská 7, proti žalované
Československé obchodní bance, a.s., se sídlem v Praze 5, Radlická 333/150,
identifikační číslo osoby 000 01 350, o zaplacení částky 2.618.270,28 Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 11 C 329/2009,
o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. ledna
2011, č. j. 51 Co 445/2010 - 109, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. ledna 2011, č. j. 51 Co 445/2010 -
109, vyjma výroku o věci samé, jímž byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro
Prahu 5 ze dne 23. června 2010, č. j. 11 C 329/2009 - 63, tak, že žaloba
ohledně úroku z prodlení ve výši 10,5 % p.a. za dobu od 27. 3. 2008 do 19. 4.
2008 byla zamítnuta, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 23. června
2010, č. j. 11 C 329/2009 - 63, vyjma výroku, jímž žalované byla uložena
povinnost zaplatit žalobci úrok z prodlení ve výši 10,5 % p.a. z částky
1.643.804,50 Kč za dobu od 27. 3. 2008 do 19. 4. 2008, se z r u š u j í a věc
se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k dalšímu řízení; jinak
se dovolání odmítá.
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 23. 6. 2010, č. j. 11 C 329/2009 -
63, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 1.643.804,50 Kč s 10,5 %
p.a. úrokem z prodlení od 27. 3. 2008 do 30. 6. 2008, s 10,75 % p.a. úrokem z
prodlení od 1. 7. 2008 do 31. 12. 2008, od 1. 1. 2009 do zaplacení ve výši,
která v každém jednotlivém kalendářním pololetí trvání prodlení odpovídá v
procentech součtu čísla 7 a repo sazby vyhlášené ve věstníku České národní
banky a platné vždy k 1. dni příslušného kalendářního pololetí, a to do tří dnů
od právní moci rozsudku, žalobu co do příslušenství pohledávky - úroku z
prodlení ve výši 10,5 % p.a. z částky 1.643.804,50 Kč od 7. 3. 2008 do 26. 3.
2008 zamítl, řízení co do částky 974.465,78 Kč s příslušenstvím zastavil a
rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že k
návrhu žalobce (oprávněného) byla usnesením soudu ze dne 23. 10. 2007 nařízena
exekuce na majetek povinné READY - stavební společnosti s.r.o. k uspokojení
jeho pohledávky ve výši 2.103.804,50 Kč, že pověřený soudní exekutor rozhodl
exekučním příkazem ze dne 7. 12. 2007 (který byl žalované doručen dne 17. 12. 2007) o provedení exekuce přikázáním pohledávky z účtu povinného vedeného u
žalované, že Městský soud v Praze vyhláškou ze dne 29. 2. 2008 oznámil zahájení
insolvenčního řízení dlužníka (povinného) a vyzval věřitele dlužníka k
uplatnění pohledávek v insolvenčním řízení, že dne 4. 3. 2008 bylo z účtu
povinného vybráno celkem 2.100.000,- Kč, přičemž počáteční stav tohoto účtu za
rozhodné období činil 3.064.343.09 Kč, že usnesením ze dne 6. 3. 2008,
pravomocným dne 19. 4. 2008, byl návrh na insolvenční řízení dlužníka
(povinného) odmítnut, což žalované bylo sděleno dne 24. 4. 2008, že dne 1. 4. 2008 oznámil soudní exekutor žalované, že usnesení o nařízení exekuce nabylo
právní moci dne 22. 1. 2008 a exekuční příkaz dne 20. 12. 2007 (viz vyrozumění
o právní moci ze dne 27. 3. 2008), že vyhláškou ze dne 27. 3. 2008 Městský soud
v Praze oznámil zahájení insolvenčního řízení dlužníka (povinného), přičemž
toto řízení bylo usnesením z téhož dne, pravomocným dne 17. 4. 2008, zastaveno,
a žalované oznámeno dne 22. 4. 2008, že vyhláškou ze dne 5. 5. 2008 Městský
soud v Praze oznámil zahájení insolvenčního řízení dlužníka (povinného), že
téhož dne byl insolvenční návrh usnesením soudu pravomocným dne 28. 5. 2008
odmítnut, což žalované bylo oznámeno dne 2. 6. 2008, že vyhláškou ze dne 19. 6. 2008 Městský soud v Praze oznámil zahájení insolvenčního řízení dlužníka
(povinného), že dne 6. 10. 2008 byl zjištěn úpadek dlužníka a usnesením ze dne
25. 11. 2008 byl na jeho majetek prohlášen konkurs, do nějž žalobce dne 3. 11. 2008 přihlásil svoji pohledávku ve výši 1.643.804,50 Kč, a že toto řízení dosud
nebylo skončeno. Soud prvního stupně dovodil, že žalobce je jako oprávněný z
exekučního řízení aktivně legitimován k podání poddlužnické žaloby podle § 311
o. s. ř., že pasivní legitimace žalované je dána tím, že je peněžním ústavem, u
něhož měl povinný účet, který byl exekucí postižen, a dále s odkazem na § 109
odst. 1 písm. c), § 111 odst. 1 a § 229 odst. 3 zákona č. 182/2006 Sb., o
úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon - dále též jen „IZ“), že po
nařízení exekuce a po zahájení insolvenčního řízení mohl povinný nakládat s
finančními prostředky na účtu pouze nad rozsah částky, jež je postižena
„exekučním řízením“. Dospěl k závěru, že umožnila-li žalovaná povinnému
nakládat s finančními prostředky na účtu povinného, porušila tím ustanovení §
304 odst. 1 o. s. ř., a žalobci tak vznikl nárok na jejich výplatu, neboť v
době oznámení o nabytí právní moci usnesení soudu o nařízení exekuce a
exekučního příkazu (ze dne 27. 3. 2008) žádné insolvenční řízení neprobíhalo.
Ohledně příslušenství pohledávky pak soud prvního stupně uzavřel, že dozvěděla-
li se žalovaná o nabytí právní moci usnesení soudu o nařízení exekuce a
exekučního příkazu dne 27. 3. 2008, dostala se do prodlení následujícího dne,
takže žaloba není za období od 7. 3. 2008 do 26. 3. 2008 důvodná. Námitku
žalované, že teprve po skončení konkursu bude známa skutečná výše škody (a že
tedy žaloba je předčasná), neshledal opodstatněnou, neboť nárok na plnění z
titulu poddlužnické žaloby vznikl žalobci dne 27. 3. 2008 a nárok z titulu
přihlášené pohledávky do konkursního řízení vznikl až po prohlášení konkursu,
tedy dne 25. 11. 2008.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 1. 2011, č. j. 51
Co 445/2010 - 109, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném vyhovujícím výroku
o věci samé změnil jen tak, že žalobu ohledně úroků z prodlení ve výši 10,5 %
p.a. za dobu od 27. 3. 2008 do 19. 4. 2008 zamítl, jinak jej v tomto výroku a
ve výroku o nákladech řízení potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího
řízení. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a poté, co
zopakoval důkaz výpisem z účtu povinného, z nějž zjistil, že dne 4. 3. 2008
byly uskutečněny tři výběry soukromým šekem v celkové výši 2.160.000,- Kč, se
ztotožnil s jeho názorem, že v dané věci byla žalobcem podána tzv. poddlužnická
žaloba podle § 311 o. s. ř. (žalobce sice v žalobě uplatněný nárok „nepřípadně
označil jako náhradu škody“, avšak v podání ze dne 9. 6. 2010 a ze dne 14. 1. 2011 jasně uvedl, že nárok uplatňuje dle § 311 o. s. ř.). Protože pak
rozhodující skutečnosti, že exekuční příkaz byl žalované doručen dne 17. 12. 2007, že usnesení o nařízení exekuce nabylo právní moci dne 22. 1. 2008,
exekuční příkaz dne 20. 12. 2007 a vyrozumění o tom bylo žalované doručeno dne
1. 4. 2008, nebyly mezi účastníky sporné, je v dané věci - podle městského
soudu - zásadní otázka, zda dnem zahájení insolvenčního řízení dne 29. 2. 2008
pominuly účinky tzv. arestatoria podle § 304 odst. 1 o. s. ř. a zda žalovaná
byla oprávněna účet povinného uvolnit a umožnit mu nakládání s peněžními
prostředky na něm uloženými. V tomto ohledu dovodil, že nastává-li účinek
arestatoria doručením, byť nepravomocného usnesení soudu o nařízení exekuce,
resp. doručením exekučního příkazu k provedení exekuce přikázáním pohledávky z
účtu u peněžního ústavu, k čemuž v dané věci došlo dne 17. 12. 2007, tedy ještě
před zahájením insolvenčního řízení (dne 29. 2. 2008), nebrání ustanovení §
109 odst. 1 písm. c) insolvenčního zákona jeho trvání i poté, co insolvenční
řízení bylo zahájeno. Odvolací soud proto uzavřel, že žalovaná porušila
povinnost podle § 304 odst. 1 o. s. ř., když dnem 29. 2. 2008 odblokovala účet
povinného, který dne 4. 3. 2008 v době trvání arestatoria z tohoto účtu
odčerpal 2.160.000,- Kč, což mělo za následek, že nárok žalobce ve výši
2.103.804,50 Kč nemohl být v nařízené exekuci uspokojen. Protože účinky
insolvenčního řízení pominuly dnem, kdy nabylo právní moci usnesení o odmítnutí
insolvenčního návrhu, tedy dnem 19. 4. 2008, přičemž v tuto dobu již žalované
bylo doručeno oznámení o nabytí právní moci exekučního příkazu, bylo povinností
žalované vyplatit tímto dnem rozdíl mezi částkou, která byla z účtu povinného
vyplacena žalobci, a částkou, která mu mohla být vyplacena, kdyby žalovaná
neporušila povinnosti podle § 304 odst. 1 o. s. ř. Poukaz žalované na
rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 1071/2006 a sp. zn. 29 Odo 921/2003
nepovažoval odvolací soud za případný, neboť ta se týkají „odlišné zákonné
dikce § 315 o. s. ř. za podmínky, že poddlužník povinného nesplnil povinnost
vyplatit pohledávku řádně a včas, zatímco v souzené věci žalovaná nesplnila
povinnost podle § 304 odst. 1 o. s. ř.“.
Dále uvedl, že poddlužnická žaloba
podle § 311 o. s. ř. má sankční povahu ve vztahu k nesplnění povinností
peněžním ústavem při provádění výkonu rozhodnutí a že splnila-li by žalovaná
uvedené povinnosti, byl by nárok žalobce uspokojen již dne 19. 4. 2008, tedy
před zahájením insolvenčního řízení, k němuž došlo dne 19. 6. 2008. Protože
žalovaná se dostala do prodlení až dnem 20. 4. 2008, změnil odvolací soud
rozsudek soudu prvního stupně jen tak, že žalobu ohledně úroků z prodlení ve
výši 10,5 % p.a. za dobu od 27. 3. 2008 do 19. 4. 2008 zamítl.
Proti oběma výrokům rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná obsáhlé dovolání,
jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a důvodnost z §
241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., přičemž za zásadní po právní stránce
považuje otázku, s níž se odvolací soud podle jejího názoru dostatečně
nevypořádal, a to, „zda v případě souběhu exekučního řízení s řízením
insolvenčním by se mělo postupovat přednostně podle insolvenčního zákona, jeho
účelu a základních zásad insolvenčního řízení, či zda i nadále v případě
souběhu těchto dvou zcela odlišných typů řízení uplatňovat současně i veškeré
principy exekučního řízení jakožto individuálního procesu směřujícího k
uspokojení jednotlivých věřitelů, tj. mimo jiné, zda i nadále při tomto souběhu
trvají všechna omezující opatření uplatňovaná v rámci exekučního řízení, a to
jak na straně povinného, tak zejména na straně žalované v postavení poddlužníka
vyplývající pro ni v daném případě z ustanovení § 304 o. s. ř. “. Nesouhlasí s
právními závěry odvolacího soudu a namítá, že zákon č. 18/2006 Sb. výslovně
neupravuje konkrétní postup banky v insolvenčním řízení vedeném na jejího
klienta coby dlužníka a že je proto nutno jej dovozovat z jednotlivých
ustanovení tohoto zákona, jeho smyslu, jakož i z příslušné judikatury. Dovolatelka vyslovuje názor, že právní úprava obsažená v tomto zákoně je
speciální ve vztahu k jiným právním normám, zejména k občanskému soudnímu řádu,
a že exekuční řízení má subsidiární charakter, tzn. že po zahájení
insolvenčního řízení, které má vlastní pravidla týkající se omezení dlužníka
při nakládání s majetkovou podstatou, již není možné uplatňovat vůči dlužníku,
jakož i třetím osobám, omezení, příkazy či zákazy, o nichž bylo rozhodnuto v
exekučním řízení. Ustanovení § 111 odst. 1 IZ ve vazbě na § 109 odst. 1 písm. c) tohoto zákona je třeba vnímat jako speciální ve vztahu k normám upravujícím
postupy v exekučním řízení a účinkům tohoto řízení (zejména institutům tzv. arestatoria a generálního i speciálního inhibitoria) a jako takové by mělo mít
před příslušnými exekučními normami přednost. Insolvenční řízení je totiž
obecně považováno za „svého druhu kolektivní exekuci“, přičemž všechna ochranná
opatření, která plynou z bilaterálního práva (výkon rozhodnutí či exekuce) jsou
zahájením insolvenčního řízení nahrazena speciálními ochrannými účinky tohoto
řízení. Právní závěr odvolacího soudu ohledně účinků exekuce podle § 304 o. s. ř. působících i v průběhu insolvenčního řízení však naopak vytváří zcela opačný
pohled na danou záležitost, jakož i prostor pro souběžné uplatňování exekučních
i insolvenčních omezení dlužníka (včetně třetích osob) při nakládání s majetkem
(majetkovou podstatou), což je zcela v rozporu s účelem, smyslem a principy
insolvenčního řízení. Pokud by totiž exekučně postižený účet měl zůstat
zablokovaný po celou dobu insolvenčního řízení, nebylo by možné peněžní
prostředky na účtu dlužníka v tomto řízení použít k poměrnému uspokojení
dlužníkových věřitelů, včetně věřitele exekučního.
Soud proto měl dospět k
závěru, že ve sporu je pasivně legitimován dlužník, který porušil své
povinnosti, a nikoliv banka, na jejíž straně by pasivní legitimace byla dána
pouze v případě, že by k výběru peněžních prostředků z exekuovaného účtu došlo
v rozporu s § 304 o. s. ř., tedy zcela mimo insolvenční řízení, neboť v jeho
průběhu by se toto ustanovení nemělo ve smyslu § 109 odst. 1 písm. c) IZ
uplatňovat. Přitom § 109 odst. 1 písm. c) IZ ani judikatura podrobně
nerozvádějí, co se má rozumět pod termínem „exekuci nelze provést“, judikaturou
i různými výkladovými stanovisky (viz R 52/98 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek) se ovšem dospělo k závěru, že z účtu povinného (úpadce) nelze
odepsat peněžní prostředky ve prospěch oprávněného. Dovolatelka má proto za to,
že v insolvenčním řízení je sice možné vydat exekuční rozhodnutí na přikázání
pohledávky z účtu, účinky spojené s tímto rozhodnutím však již po zahájení
insolvenčního řízení uplatnit nelze. Přitom jedním z projevů účinků „nemožnosti
provedení exekuce“ podle insolvenčního zákona je právě i povinnost banky
umožnit od okamžiku zahájení řízení osobě s dispozičními oprávněními realizaci
tohoto oprávnění k exekučně postiženému účtu, tak jako není upřeno
insolvenčnímu správci oprávnění nakládat s finančními prostředky v době od
prohlášení konkursu. Jestliže tedy insolvenční zákon „provádění“ exekuce v
průběhu insolvenčního řízení výslovně zakazuje, pak poddlužnická žaloba podle §
311 o. s. ř. z titulu nesplnění povinnosti banky při provádění exekuce nemůže
být důvodná; z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu je tak zřejmé, že ani on
nemá zcela vyjasněnou hranici mezi „nařízením exekuce“ a „jejím prováděním“,
resp. úkony směřujícími k jejímu provedení. V této souvislosti dovolatelka
poukazuje na publikaci Občanský soudní řád… , na rozhodnutí Nejvyššího soudu
sp. zn. 20 Cdo 1662/2005 a na důvodovou zprávu k insolvenčnímu zákonu, z nichž
vyplývá, že jednotlivé úkony peněžního ústavu představující jeho povinnosti
podle § 304 odst. 1, § 307 a 309a o. s. ř. jsou považovány za „provádění
exekuce“. Dále připomíná závěry uvedené ve Stanovisku Nejvyššího soudu,
uveřejněném pod R 52/98 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž
vysvětlil, že z ustanovení § 14 odst. 1 písm. e) ZKV (jež je totožné s § 109
odst. 1 písm. c) IZ) plyne požadavek, aby se nejen exekuční soud, ale i osoby,
které ve vykonávacím řízení poskytují soudu nezbytnou součinnost po prohlášení
konkursu na majetek povinného (což v daném případě by bylo možno interpretovat
jako „po zahájení insolvenčního řízení“) zdržely všech úkonů, jimiž má být
výkon rozhodnutí bezprostředně realizován, přičemž možný nesoulad mezi pokyny
(příkazy či zákazy), které plynou z rozhodnutí soudu při exekuci na majetek
úpadce, a účinky, jež nastaly prohlášením konkursu, je nutno řešit ve prospěch
konkursní podstaty. I v tomto případě by tedy mělo být postupováno ve prospěch
konkursní podstaty a všech věřitelů dlužníka a nikoliv ve prospěch pouze
jediného exekučního věřitele.
Na rozdíl od odvolacího soudu má dovolatelka za
to, že nejen samotné odepsání peněžních prostředků z exekuovaného účtu, nýbrž i
vlastní „zablokování“ peněžních prostředků na účtu je nutno považovat za formu
realizace exekuce, a nikoliv pouze za účinek spojený s jejím nařízením. Závěr
odvolacího soudu ohledně vztahu § 109 odst. 1 písm. c) IZ a § 340 odst. 1 o. s. ř. proto nepovažuje za správný, a poukazuje rovněž na to, že podle § 229 odst. 3 písm. a) a c) IZ je - s omezeními danými § 111 IZ - za osobu s dispozičními
oprávněními k majetkové podstatě považován dlužník, pokud soud nerozhodne
jinak, a že otázka souběhu exekučního a insolvenčního řízení a jejich účinků
není dosud výkladově dořešena a že i názory právních expertů jsou protichůdné. Dovolatelka nesouhlasí ani s právním posouzením odvolacího soudu, pokud jde o
dosud neskončené insolvenční řízení vedené na majetek povinného a paralelně
probíhající řízení o poddlužnické žalobě, přičemž rovněž vyřešení otázky vztahu
těchto řízení považuje po právní stránce za zásadně významné, neboť tato
problematika nebyla dosud Nejvyšším soudem řešena. V tomto ohledu namítá, že v
řízení poukazovala na judikáty dovolacího soudu sp. zn. 29 Odo 921/2003, sp. zn. 33 Odo 1071/2006 a sp. zn. 33 Cdo 602/2008, které však odvolací soud odmítl
na danou věc použít; žalovaná má však za to, že „právní základ“ přikázání jiné
peněžité pohledávky a přikázání pohledávky z účtu u peněžního ústavu, včetně
možnosti podání poddlužnické žaloby, je v zásadě stejný. Za správný nepovažuje
(s odkazem na judikáty Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 886/2000 a sp. zn. 21
Cdo 395, 3497/2009) rovněž názor městského soudu, že poddlužnická žaloba je
sankcí vůči peněžnímu ústavu, neboť pokud by tomu tak bylo, neměl by peněžní
ústav možnost „regresu“ vůči povinnému, ani s tím, jak posoudil podanou žalobu. V této souvislosti poukazuje na to, že žalobcem přihlášená pohledávka v
insolvenčním řízení má zcela totožný právní základ jako pohledávka jím vymáhaná
v exekučním řízení, z čehož dovozuje, že vznik nároku (i jeho výše) jsou
závislé na míře jeho uspokojení v insolvenčním řízení vedeném na majetek
dlužníka (povinného) a že teprve nebyl-li by nárok v tomto řízení uspokojen,
mohlo by dojít ke vzniku škody, takže žaloba je předčasná, a proto měla být
zamítnuta, či řízení přerušeno. Navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí soudů
obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolací soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu
ve znění účinném od 1. 7. 2009 (viz Čl. II, bod 12. části první zákona č.
7/2009 Sb.). Po zjištění, že bylo podáno včas, oprávněnou osobou, za niž jedná
zaměstnanec s právnickým vzděláním, přezkoumal napadený rozsudek odvolacího
soudu podle § 242 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání proti části výroku o
věci samé, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v jeho
vyhovujícím výroku, je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (toto
ustanovení bylo sice zrušeno nálezem Ústavního soudu ČR ze dne 28. 2. 2012, sp.
zn. Pl. ÚS 29/11, ale až uplynutím dne 31. 12. 2012, přičemž podle závěru
uvedeného v nálezu téhož soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11,
zůstává pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. prosince 2012 i
nadále použitelné) ve spojení s § 237 odst. 3 o. s. ř., neboť dovolací soud
dosud neřešil otázku, zda účinky zahájeného insolvenčního řízení na majetek
povinného brání soudu v tom, aby projednal poddlužnickou žalobu podle § 311 o.
s. ř. a o této žalobě rozhodl, a že jinak není dovolání přípustné.
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. může
spočívat v tom, že odvolací soud posoudil věc podle právní normy (nejen
hmotného práva, ale i práva procesního), jež na zjištěný skutkový stav
nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně
ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle § 52 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční
činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „exekuční řád“), nestanoví-li tento zákon jinak, použijí se pro
exekuční řízení přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu.
Podle § 303 odst. 1 o. s. ř. výkon rozhodnutí přikázáním pohledávky z účtu u
peněžního ústavu lze nařídit ohledně pohledávky povinného z běžného, vkladového
nebo jiného účtu vedeného v jakékoliv měně u peněžního ústavu působícího v
tuzemsku, nestanoví-li zákon jinak.
Podle § 304 odst. 1 o. s. ř. v nařízení výkonu rozhodnutí přikázáním pohledávky
z účtu soud přikáže peněžnímu ústavu, aby od okamžiku, kdy mu bude usnesení
doručeno, z účtu povinného až do výše vymáhané pohledávky a jejího
příslušenství nevyplácel peněžní prostředky, neprováděl na ně započtení a ani
jinak s nimi nenakládal. Nařídí-li soud výkon rozhodnutí na více účtů
povinného, uvede v usnesení také pořadí, v jakém z nich bude vymáhaná
pohledávka odepsána. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení soud doručí usnesení o
nařízení výkonu rozhodnutí oprávněnému, povinnému a peněžnímu ústavu. Peněžnímu
ústavu je doručí do vlastních rukou. Povinnému nesmí být usnesení doručeno
dříve než peněžnímu ústavu. Podle odstavce 3 tohoto ustanovení povinný ztrácí
okamžikem, kdy je peněžnímu ústavu doručeno usnesení o nařízení výkonu
rozhodnutí, právo vybrat peněžní prostředky z účtu, použít tyto prostředky k
platbám nebo s nimi jinak nakládat, a to do výše vymáhané pohledávky a jejího
příslušenství.
Podle § 305 o. s. ř. o tom, že usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí nabylo
právní moci, soud vyrozumí oprávněného a peněžní ústav; peněžnímu ústavu
vyrozumění doručí do vlastních rukou.
Podle § 307 odst. 1, věty první o. s. ř. výkon rozhodnutí se provede odepsáním
vymáhané pohledávky a jejího příslušenství z účtu a jejím vyplacením
oprávněnému. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení peněžní ústav provede výkon
rozhodnutí ve dni, který následuje po doručení vyrozumění podle § 305; není-li
však pohledávka povinného z účtu ještě splatná, provede peněžní ústav výkon
rozhodnutí ve dni, který následuje po její splatnosti. Výkon rozhodnutí se
provede i tehdy, postačuje-li pohledávka povinného z účtu jen k částečnému
uspokojení oprávněného. Provedením výkonu rozhodnutí se peněžní ústav zprostí v
rozsahu plnění vyplaceného oprávněnému své povinnosti vůči povinnému (odstavec
5).
Podle § 311 o. s. ř. nepostupuje-li peněžní ústav tak, jak mu to ukládají
ustanovení § 304 odst. 1 a § 307 až 309a, může se oprávněný domáhat, a to i
tehdy, když už na účtu povinného není dostatek prostředků, aby mu peněžní ústav
zaplatil částku, na kterou by měl právo, kdyby peněžní ústav postupoval správně.
Z uvedené právní úpravy vyplývá, že provedení výkonu rozhodnutí (exekuce)
přikázáním pohledávky z účtu u peněžního ústavu (banky) zákon svěřuje peněžnímu
ústavu (bance). Peněžní ústav je proto také plně odpovědný za to, že výkon
rozhodnutí (exekuci) provede tak, jak mu to ukládá zákon. Nejvyšší soud v
odůvodnění rozsudku ze dne 15. února 2001, sp. zn. 21 Cdo 886/2000,
uveřejněného v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročníku 2001, pod číslem 90,
na nějž dovolatelka poukazuje, dále uvedl, že „dnem právní moci usnesení o
nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) se zakládá zvláštní právní vztah mezi
oprávněným, povinným a peněžním ústavem (tzv. úkojné právo), který mimo jiné
poskytuje oprávněnému právo, aby uspokojil svou pohledávku za povinným z
peněžních prostředků uložených na jeho účtu u peněžního ústavu; právo na
uspokojení své pohledávky má ode dne, kdy bylo peněžnímu ústavu doručeno
vyrozumění o tom, že usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) nabylo
právní moci. V případě, že peněžní ústav nesplní povinnosti uložené mu v
usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí, dává tzv. úkojné právo oprávněnému
formální aktivní legitimaci uplatňovat vlastním jménem výkonem rozhodnutí
přikázanou pohledávku vůči peněžnímu ústavu. Na oprávněného se tímto způsobem
převádí formální aktivní legitimace povinného jako majitele účtu, aniž by jinak
bylo zasaženo do právních poměrů mezi povinným a peněžním ústavem, založených
například smlouvou o vkladovém účtu. Tzv. úkojné právo tedy nemá původ v
hmotném právu; zakládá se výlučně na právu procesním (exekučním)“.
Nárok podle § 311 o. s. ř. tedy vzniká oprávněnému tehdy, jsou-li splněny tyto
následující předpoklady: a) peněžní ústav (banka) postupoval při provádění
výkonu rozhodnutí v rozporu s ustanoveními § 304 odst. 1 o. s. ř. a § 307 až §
309a o. s. ř., b) oprávněnému nebyla vymáhaná pohledávka uhrazena, c) uvedený
nesprávný postup peněžního ústavu (banky) způsobil (byl příčinou toho), že z
účtu povinného nebyly odepsány a oprávněnému uhrazeny prostředky, které byly
nařízením výkonu rozhodnutí postiženy.
Při obvyklém běhu událostí peněžní ústav provede výkon rozhodnutí (exekuci)
tak, že vymáhanou pohledávku a její příslušenství odepíše z účtu povinného a
vyplatí ji oprávněnému.
Z uvedeného plyne, že nesplnil-li poddlužník povinného povinnost vyplatit
pohledávku řádně a včas oprávněnému, je poddlužnická žaloba podle § 311 o. s.
ř. způsobem provedení výkonu rozhodnutí (exekuce) přikázáním pohledávky z účtu
u peněžního ústavu.
Podle § 109 odst. 1 písm. c) IZ se zahájením insolvenčního řízení se spojuje
ten účinek, že výkon rozhodnutí či exekuci, která by postihovala majetek ve
vlastnictví dlužníka, jakož i jiný majetek, který náleží do majetkové podstaty,
lze nařídit, nelze jej však provést.
Nejvyšší soud již ve Stanovisku svého občanskoprávního a obchodního kolegia ze
dne 17. června 1998, Cpjn 19/98, uveřejněném pod číslem 52/1998 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „stanovisko”), vysvětlil, že „z
ustanovení § 14 odst. 1 písm. e) ZKV plyne požadavek, aby se (exekuční) soud (a
osoby, které ve vykonávacím řízení poskytují soudu nezbytnou součinnost) po
prohlášení konkursu na majetek povinného (po dobu trvání konkursu) zdržel všech
úkonů, jimiž má být výkon rozhodnutí bezprostředně realizován, včetně toho, že
při výkonu rozhodnutí přikázáním jiných peněžitých pohledávek nesmí po
prohlášení konkursu na majetek povinného (obdobně jako tomu je při výkonu
rozhodnutí přikázáním pohledávky z účtu u banky) dát dlužníku povinného pokyn k
vyplacení pohledávky povinného oprávněnému - tedy (ve shodě s ustanovením § 314
odst. 1 o. s. ř.) vyrozumět dlužníka povinného o tom, že usnesení o nařízení
výkonu nabylo právní moci (srov. bod XXVI. stanoviska, str. 194/370/). Tamtéž
také uvedl, že zákaz provést výkon rozhodnutí postihující majetek patřící do
podstaty směřuje nejen proti soudu samotnému, nýbrž i proti těm osobám, které
jsou na základě usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí exekuci povinny provést
(zde žalovaný jako dlužník povinné), a že možný nesoulad mezi pokyny (příkazy,
zákazy), které těmto osobám plynou z rozhodnutí soudu při exekuci na majetek
úpadce, a účinky, jež nastaly prohlášením konkursu, musí být vždy řešen ve
prospěch konkursní podstaty (srov. bod XVII. stanoviska, str. 196/372/)“.
V rozsudku ze dne 21. prosince 2005, sp. zn. 29 Odo 921/2003, uveřejněném pod
číslem 55/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud dále
uvedl, že účinky prohlášení konkursu na majetek povinného brání soudu vydat
rozhodnutí, jímž by v řízení o poddlužnické žalobě dále věcně zkoumal existenci
pohledávky povinné vůči poddlužníku (žalovanému), a že … „ustanovení § 14 odst.
1 písm. e) ZKV tím, že zakazuje provedení výkonu rozhodnutí (exekuce),
nezakládá důvod pro zamítnutí poddlužnické žaloby, nýbrž ukládá soudu, u
kterého řízení o poddlužnické žalobě probíhá, aby ve věci zůstal po dobu trvání
účinků konkursu nečinný (aby výkon rozhodnutí neprováděl tak, že bude
poddlužnickou žalobu projednávat a o ní rozhodovat)“.
Tyto judikatorní závěry jsou aplikovatelné i v dané věci, jak dovolatelka
správně namítá, neboť stejně jako ustanovení § 14 odst. 1 písm. e) ZKV
zakazovalo provedení výkonu rozhodnutí (exekuce), stanoví § 109 odst. 1 písm.
c) IZ, že se zahájením insolvenčního řízení se spojuje ten účinek, že výkon
rozhodnutí či exekuci, která by postihovala majetek ve vlastnictví dlužníka,
jakož i jiný majetek, který náleží do majetkové podstaty, lze nařídit, nelze
jej však provést.
Bylo-li v posuzované věci zjištěno, že vyhláškou ze dne 19. 6. 2008 Městský
soud v Praze oznámil zahájení insolvenčního řízení dlužníka (povinného), že dne
6. 10. 2008 byl zjištěn úpadek dlužníka a že usnesením ze dne 25. 11. 2008 byl
na jeho majetek prohlášen konkurs, přičemž v době rozhodování soudů obou stupňů
toto řízení nebylo skončeno, a vyplývá-li z obsahu spisu, že žaloba byla u
soudu podána dne 6. 10. 2008, pak žalovaná od zahájení insolvenčního řízení
(dne 19. 6. 2008) již nebyla povinna ani oprávněna vyplatit exekuovanou
pohledávku oprávněnému (k tomu srov. též rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný
pod číslem 42/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a zejména rozsudek
sp. zn. 29 Odo 921/2003).
Skutečnost, že odvolací soud z ustanovení § 109 odst. 1 písm. c) IZ nevyvodil
přiléhavé důsledky, a tím, že o věci rozhodl a v provádění exekuce tak
pokračoval, zakládá sama o sobě důvod pro zrušení napadeného rozhodnutí.
Jelikož rozsudek odvolacího soudu není v napadeném výroku o věci samé, jímž
potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, správný, Nejvyšší soud, aniž ve věci
nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první o. s. ř.), jej v tomto výroku a v
závislém výroku o nákladech odvolacího řízení zrušil (§ 243b odst. 2, věta za
středníkem o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo v uvedené
části zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního
stupně, zrušil Nejvyšší soud v tomto rozsahu i jeho rozsudek a věc v uvedené
části vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3, věta druhá
o. s. ř.), aniž by se pro předčasnost bylo třeba zabývat dalšími námitkami v
dovolání. Výroky rozsudku soudu prvního stupně, které nebyly napadeny odvoláním
(tj. výrok, jímž žaloba byla co do příslušenství pohledávky zamítnuta a výrok o
zastavení řízení), nabyly samostatně právní moci (§ 206 odst. 2 a 3 o. s. ř.).
K podání dovolání proti části výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž rozsudek
soudu prvního stupně v napadeném vyhovujícím výroku o věci samé změnil tak, že
žalobu ohledně úroků z prodlení ve výši 10,5 % p.a. z částky 1.643.804,50 Kč za
dobu od 27. 3. 2008 do 19. 4. 2008 zamítl, není žalovaná subjektivně oprávněna,
neboť v tomto rozsahu jí rozhodnutím odvolacího soudu nebyla na jejích právech
způsobena žádná újma, kterou by bylo možno odstranit zrušením napadeného
rozhodnutí, jelikož jejímu procesnímu návrhu na zamítnutí žaloby bylo v této
části vyhověno. Nejvyšší soud proto dovolání žalované v uvedeném rozsahu podle
§ 243b odst. 5, věty první a § 218 písm. b) o. s. ř. odmítl.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. V novém rozhodnutí rozhodne
soud nejen o náhradě nákladů nového řízení, ale znovu i o nákladech řízení
původního, včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá a třetí o. s.
ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2. května 2012
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu