U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Olgy Puškinové a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph. D. a JUDr. Vladimíra
Mikuška v exekuční věci oprávněné K + B Progres, a.s., se sídlem v Klíčanech, U
expertu čp. 91, č.or. 91, okres Praha-východ, identifikační číslo osoby 618 60
123, zastoupené JUDr. Josefem Corradinim, advokátem se sídlem v Ostravě-Staré
Bělé, Válova 24, proti povinným 1) RH leas., s.r.o. „v likvidaci“, se sídlem v
Bruntále, Třída práce 15 č.p. 1710, identifikační číslo osoby 005 62 386, a 2)
RUCHSTAV HOLDING a.s., se sídlem v Bruntále, Třída práce 15, identifikační
číslo osoby 651 38 031, oběma zastoupeným JUDr. Radkem Závodným, advokátem se
sídlem v Praze, Duškova 917/4, pro 6.796.129,- Kč s příslušenstvím, vedené u
Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 1 Nc 195/2002, o dovolání obou povinných
proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. dubna 2011, č. j. 10 Co
1130/2010 - 738, takto:
Dovolání se odmítají.
Krajský soud výrokem I. shora označeného usnesení změnil výrok I. usnesení ze
dne 24. 3. 2010, č. j. 1 E Nc 195/2002 - 669 (původně čl. 789), jímž Okresní
soud v Bruntále zamítl návrh prvního povinného na zastavení exekuce na majetek
povinných nařízené usnesením téhož soudu ze dne 19. 8. 2002, č. j. 1 E Nc
195/2002 - 11, tak, že zamítl návrh prvního povinného ze dne 21. 8. 2009 ve
spojení s jeho doplněním ze dne 18. 1. 2010 na zastavení exekuce; výrok II.
usnesení soudu prvního stupně, jímž rozhodl o povinnosti povinných zaplatit
oprávněnému „náklady zastavení exekuce“, odvolací soud zrušil. Uvedená podání
prvního povinného byla odůvodněna tím, že směnky, na základě nichž byly vydány
exekuční tituly, byly pozměněny nezjištěným pachatelem, že Ministerstvo
spravedlnosti v dopise ze dne 29. 5. 2009 shledalo nesprávným postup soudce
Krajského soudu v Ostravě, který dal pokyn k vydání 4 kusů směnek, a že nárok z
padělaných směnek je „nevykonatelný a v rozporu s dobrými mravy“. Odvolací soud
se ztotožnil se závěrem okresního soudu, že zjištěný nesprávný postup Krajského
soudu v Ostravě při lustraci věci a při nakládání se směnkami (jak se uvádí v
dopise Ministerstva spravedlnosti i místopředsedy Krajského soudu v Ostravě),
nemůže být důvodem pro zastavení exekuce, která byla nařízena na základě
pravomocných a vykonatelných exekučních titulů, jež nebyly zrušeny, resp. se
nestaly neúčinnými. Věcnou správnost exekučního titulu totiž není exekuční soud
oprávněn zkoumat, „což platí také ve vztahu k tvrzenému uplatnění nároku ze
zfalšovaných směnek v rozporu s dobrými mravy“, a tyto skutečnosti bylo možno
zkoumat pouze v rámci nalézacího řízení. Shodně jako soud prvního stupně proto
uzavřel, že žádné důvody pro zastavení exekuce uvedené v § 268 odst. 1 o. s. ř.
dány nejsou.
Proti oběma výrokům usnesení odvolacího soudu podali povinní dovolání
(totožného znění), doplněné podáními ze dne 12. 5. 2012. Namítají, že soudy
obou stupňů se nevypořádaly se všemi jejich tvrzeními a předloženými důkazy
(týkajícími se nalézacího řízení - poznámka NS) v jejich podáních, že odvolací
soud mylně považoval podání prvního povinného ze dne 18. 1. 2010 za doplnění
jeho návrhu na zastavení exekuce, ačkoli se jednalo o samostatný návrh; tím se
dopustil pochybení, jež spočívá v tom, že „rozhodl o věci, která nebyla
projednána v řízení před soudem prvního stupně“. Dále poukazují na to, že
odvolací soud rozhodl o stejném návrhu prvního povinného (ze dne 18. 1. 2010)
dvakrát - nejprve usnesením č. j. 10 Co 1130/2010 - 48 (nyní čl. 738) a poté
usnesením č. j. 10 Co 1131/2010 - 54 (nyní čl. 744), což vyplývá z odůvodnění
druhého usnesení, v němž je uvedeno, že „o podání 1. povinného ze dne 18. 1.
2010 bylo již rozhodnuto krajským soudem usnesením ze dne 29. 4. 2010, č. j. 10
Co 1130/2010 - 48 (nyní čl. 738)“. Dovolatelé mají za to, že zamítl-li krajský
soud návrh prvního povinného na zastavení exekuce ze dne 18. 1. 2010, avšak
téhož dne usnesením rozhodl „nesmyslně“ tak, že bude pokračováno v řízení o již
zamítnutém návrhu na zastavení exekuce, způsobil tím nepřezkoumatelnost a
zmatečnost svého usnesení. Podle dovolatelů odvolací soud dále pochybil, pokud
návrh na zastavení exekuce „podmiňuje přezkumem exekučních titulů“, neboť podle
§ 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. soud exekuci zastaví, jestliže je tu jiný
důvod, pro který rozhodnutí nelze vykonat. Za zásadní po právní stránce
považují otázku, „zda všechny tyto dovolateli uvedené důvody pro zastavení
exekuce, které byly vzneseny v tomto řízení, jsou důvody pro zastavení exekuce
předpokládané ust. § 268 odst. 1 o. s. ř.“. Dále vytýkají, že skutková zjištění
odvolacího soudu nemají oporu v provedeném dokazování, resp. mu odporují, čímž
„řízení zatížil vadami uvedenými v § 241a odst. 2 o. s. ř. a v § 241a odst. 3
o. s. ř.“. Navrhli, aby usnesení odvolacího soudu bylo zrušeno.
Oprávněná v písemných vyjádřeních k dovoláním navrhla, aby byla jako objektivně
nepřípustná odmítnuta, neboť nesplňují náležitosti uvedené v § 79 o. s. ř.,
jsou vadná a neprojednatelná.
Nejvyšší soud dospěl po přezkoumání věci k závěru, že dovolání prvního
povinného proti výroku odvolacího soudu o věci samé není podle § 238a odst. 1
písm. c), odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (toto
ustanovení bylo sice zrušeno nálezem Ústavního soudu ČR ze dne 28. února 2012,
sp. zn. Pl. ÚS 29/11, ale až uplynutím dne 31. 12. 2012, přičemž podle závěru
uvedeného v nálezu téhož soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11,
zůstává pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. prosince 2012 i
nadále použitelné) přípustné, a že k podání dovolání není druhý povinný
subjektivně oprávněn.
Z obsahu spisu v dané věci vyplývá, že exekuce na majetek povinných byla
nařízena usnesením Okresního soudu v Bruntále ze dne 19. 8. 2002, č. j. 1 E Nc
195/2002 - 11, podle směnečného platebního rozkazu Krajského obchodního soudu v
Ostravě ze dne 22. 6. 1999, sp. zn. 3 Sm 120/99, podle směnečného platebního
rozkazu Krajského obchodního soudu v Ostravě ze dne 22. 6. 1999, sp. zn. 3 Sm
121/99 - 8, podle směnečného platebního rozkazu Krajského obchodního soudu v
Ostravě ze dne 22. 6. 1999, sp. zn. 3 Sm 123/99, rozsudku Krajského obchodního
soudu v Ostravě ze dne 11. 11. 1999, č. j. 30 Cm 67/99 - 50, a rozsudku
Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 5. 2002, č. j. 4 Cmo 406/2000 - 87, k
uspokojení pohledávek oprávněného ve výši 2.421.557 Kč s 6 % úrokem od 2. 9.
1998 do 5. 8. 2002, ve výši 8.071,86 Kč, ve výši 2.524.572,- Kč s 6 % úrokem od
23. 9. 1998 do 5. 8. 2002, ve výši 8.415,24 Kč, ve výši 1.850.000,- Kč s 6 %
úrokem od 10. 12. 1998 do 5. 8. 2002, ve výši 6.166,67 Kč, pro náklady
předcházejícího řízení ve výši 123.892,- Kč + 128.320,- Kč + 95.820,- Kč +
45.200,- Kč + 44.650,- Kč a pro náklady exekuce, které budou v průběhu řízení
stanoveny. Podle uvedených rozhodnutí byly všechny platební povinnosti uloženy
povinným společně a nerozdílně. Dovolání povinných proti rozsudku Vrchního
soudu v Olomouci ze dne 23. 5. 2002, č. j. 4 Cmo 496/2000 - 87, bylo odmítnuto
usnesením Nejvyššího soudu ze dne 16. dubna 2003, č. j. 29 Odo 788/2002 - 268,
jak ve svém rozhodnutí uvedl soud prvního stupně.
Protože soudní praxe i právní teorie vychází z toho, že osoby zavázané k
solidárnímu plnění jsou společníky samostatnými (k tomu srov. též usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2000, sp. zn. 20 Cdo 2599/98, uveřejněné v
časopise Soudní judikatura č. 8, roč. 2000 pod č. 90; Drápal, L., Bureš, J. a
kol. Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H.
Beck, 2009, s. 590) a protože návrh na zastavení exekuce (stejně jako odvolání
proti zamítavému usnesení soudu prvního stupně) podal jen první povinný, je
dovolání druhého povinného coby samostatného společníka subjektivně
nepřípustné. Nejvyšší soud je proto jako podané neoprávněnou osobou podle §
243b odst. 4 a § 218 odst. 1 písm. b) o. s. ř. odmítl.
Pokud pak jde o dovolání prvního povinného, lze jeho přípustnost posuzovat jen
podle § 238a odst. 1 písm. c), odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je ve skutečnosti
rozhodnutím potvrzujícím, když obsahový vztah rozhodnutí soudů obou stupňů je
stejný (oba soudy návrh prvního povinného na zastavení exekuce zamítly, takže
shodně posoudily práva a povinnosti účastníků řízení). Pro posouzení, zda jde o
měnící rozhodnutí odvolacího soudu, není podstatné, zda odvolací soud formálně
rozhodl podle § 219 o. s. ř. nebo zda postupoval podle § 220 o. s. ř., a
významné není ani to, jak odvolací soud formuloval výrok svého rozhodnutí.
Podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena
b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř., ve znění účinném od 1. 7. 2009, rozhodnutí
odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)]
zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem
uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se
nepřihlíží.
Námitky uplatněné v dovolání první povinného nepředstavují uplatnění dovolacího
důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., ale dovolacích důvodů podle §
241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. a § 241a odst. 3 o. s. ř.
K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s.
ř., jestliže tvrzené vady procesu nezahrnují podmínku existence právní otázky
zásadního významu (o což se v daném případě nejedná), a podle § 241a odst. 3 o.
s. ř. však nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v
usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004,
uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročníku 2004, pod číslem 132,
a obdobně též právní názor vyjádřený v usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7.
března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněném v časopise Soudní judikatura
číslo9, ročníku 2006, pod číslem 130).
Dovolání proti výroku usnesení odvolacího soudu, jímž zrušil výrok II. usnesení
okresního soudu o nákladech řízení o zastavení exekuce, není podle ustanovení §
238, § 238a a § 239 o. s. ř. dána proto, že v jejich taxativních výčtech
uvedeno není, a podle § 237 odst. 1 o. s. ř. proto, že usnesení o nákladech
řízení není rozhodnutím ve věci samé (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
22. března 2005, sp. zn. 20 Cdo 2740/2004, uveřejněné v časopise Soudní
judikatura číslo 5, ročníku 2005, pod číslem 70, usnesení Nejvyššího soudu
uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V daném
případě není dovolání přípustné ani subjektivně, neboť uvedeným výrokem
rozhodnutí odvolacího soudu nebyla prvnímu povinnému způsobena žádná újma na
jeho právech.
Nejvyšší soud proto dovolání prvního povinného podle § 243b odst. 5 věty první
a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl, aniž se mohl zabývat námitkami uvedenými v
doplnění dovolání ze dne 12. 5. 2012, neboť byly uplatněny až po uplynutí lhůty
k podání dovolání.
O nákladech dovolacího řízení bude rozhodnuto podle ustanovení hlavy VI.
exekučního řádu.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. prosince 2012
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu