Nejvyšší soud Usnesení občanské

20 Cdo 3062/2007

ze dne 2009-11-25
ECLI:CZ:NS:2009:20.CDO.3062.2007.1

20 Cdo 3062/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.

Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Miroslavy Jirmanové ve

věci výkonu rozhodnutí oprávněné C. & C. F., s.r.o., proti povinné M., spol. s

r.o., zastoupené advokátkou, pro částku 28.166.859,75 Kč s příslušenstvím, o

zastavení výkonu rozhodnutí, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně – pobočky ve

Valašském Meziříčí pod sp. zn. 2 E 1141/99, o dovolání povinné proti usnesení

Krajského soudu v Ostravě z 5.12.2006, č.j. 9 Co 301/2006-223, takto:

Usnesení Krajského soudu v Ostravě z 5. 12. 2006, č. j. 9 Co 301/2006-223, se

ruší, a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení.

Usnesením ze 13.12.2005, č.j. 2 E 1141/99-210, okresní soud k návrhu povinné

zastavil výkon rozhodnutí podle § 268 odst. 1 písm. h) o.s.ř. Své rozhodnutí

odůvodnil závěrem, že „pohledávka, jež byla obsahem podkladového notářského

zápisu ze 4.3.1998, který byl exekučním titulem pro nařízení výkonu rozhodnutí

zřízením soudcovského zástavního práva na nemovitostech, přešla na společnost

L. G., s.r.o., a to smlouvou z 2.7.2001 o postoupení pohledávky (č.l. 180)

uzavřenou mezi původní oprávněnou společností R. C. I., a.s. jako postupitelem

a L. G., s.r.o. jako postupníkem. Tato smlouva nabyla účinnosti zaplacením celé

úplaty za postoupení pohledávky, tedy částky 4.500.000,- Kč, zaplacené ve dvou

splátkách, a to dne 28.9.2001 částkou 4.000.000,- Kč a dne 29.9.2001 částkou

500.000,- Kč. Vlastníkem pohledávky zajištěné soudcovským zástavním právem se

tak stala společnost L. G., s.r.o., a proto pohledávka nemohla být – platně –

znovu postoupena pozdější smlouvou z 10.10.2001 (č.l. 175) uzavřenou mezi

původním oprávněnou R. C. I., a.s. a nynější oprávněnou C. & C. F., s.r.o.“

K odvolání nynější oprávněné krajský soud změnil usnesení soudu prvního stupně

tak, že návrh na zastavení výkonu rozhodnutí – odůvodněný s poukazem na

ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. argumentem, že povinná má plnit

nikoli nynější oprávněné C. & C. F., s.r.o., ale společnosti L. G. s.r.o. jako

postupníkovi původní oprávněné R. C. i., a.s. – zamítl s odůvodněním, že

okresní soud nesprávně posoudil otázku právního významu změny v osobě

zástavního věřitele. Tuto otázku podle odvolacího soudu „nelze vyřešit, aniž by

byla zohledněna funkce a povaha zástavního práva, jež má především povahu

akcesorického prostředku k zajištění pohledávky, s jejímž trváním je spjato,

takže není převoditelné a sdílí právní osud zajišťované pohledávky (§ 524 odst.

2 obč. zák.); kromě toho plní funkci uhrazovací (§ 152 obč. zák.), jde tedy o

podpůrný zdroj uspokojení pohledávky zástavního věřitele, který se uplatní v

případě, že pohledávka dlužníkem dobrovolně splněna nebyla a nezanikla ani

jiným způsobem“ (k akcesorické povaze a subsidiární funkci zástavního práva

odvolací soud odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 21 Cdo

1198/2005, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2006 pod poř.

č. 95 a rozhodnutí téhož soudu z 3.5.2006, sp. zn. 21 Cdo 1348/2005).

V předmětné věci, pokračuje v odůvodnění odvolací soud, vzniklo zástavní právo

k nemovitosti k návrhu tehdejší oprávněné R. C. I., a.s. jako zástavní

věřitelky na základě pravomocného rozhodnutí soudu o nařízení výkonu

rozhodnutí. Záznam tohoto práva v katastru nemovitostí (§ 7 zákona č. 265/1992

Sb.) má pouze deklaratorní povahu. Přešla-li soudcovským zástavním právem

zajištěná pohledávka na jiný subjekt – a zde odvolací soud zdůrazňuje, že je

právně nevýznamné, zda byla platně postoupena společnosti C. & C. F., s.r.o. či

společnosti L. G., s.r.o. – přešlo s postoupenou pohledávkou i zástavní právo

jakožto právo s pohledávkou spojené (viz dikce ustanovení § 524 odst. 2 obč.

zák., jež výslovně hovoří o „všech právech“ s postupovanou pohledávkou

spojených). Přechod zástavního práva vyplývá z jeho akcesorické povahy, z níž

plyne, že s existencí zajišťované pohledávky je nerozlučně spojen nejen vznik

tohoto práva, ale i jeho další trvání (viz § 152 a § 165 odst. 1 obč. zák.).

Přechod pohledávky (a s ní spojeného zástavního práva) na jiný subjekt, a tedy

změna v osobě věřitele, nemá sama o sobě vliv na zřízené soudcovské zástavní

právo a neznamená jeho změnu ani zánik, jelikož toto právo má charakter práva

věcného, působícího proti všem, a jako takové není svázáno s osobou věřitele,

nýbrž s pohledávkou.

Dnem právní moci usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí zřízením soudcovského

zástavního práva, tedy 23.8.2000, toto právo vzniklo a výkon rozhodnutí

nařízený uvedeným způsobem tím skončil. Podle názoru odvolacího soudu tudíž

nebyl důvod pro vydání rozhodnutí podle § 107a o.s.ř. (viz usnesení z

15.1.2002, vydané tedy po právní moci usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí /

č.l. 78/, potvrzené usnesením krajského soudu z 12.7.2002, č.j. 56 Co

281/2002-101, jímž bylo k návrhu společnosti R. C. I., a.s., ze 4.12.2001 /č.l.

73/ rozhodnuto, aby na místo této dosavadní oprávněné do řízení vstoupila

oprávněná nynější, tedy společnost C. & C. F., s.r.o.), avšak za situace, kdy

takovéto rozhodnutí vydáno bylo a nabylo právní moci, a kdy povinná podala

návrh na zastavení výkonu (č.l. 107), je nutno z tohoto usnesení vycházet a za

účastníka této fáze řízení považovat toho, kdo do něj vstoupil namísto původní

oprávněné. Uvedené rozhodnutí podle § 107a o.s.ř. však není závazné pro řešení

otázky, kdo je novým zástavním věřitelem, a komu by příslušelo právo (aktivní

legitimace) domáhat se uspokojení z výtěžku zpeněžení zástavy, nebo kdo je

věcně oprávněn v jiném exekučním či vykonávacím řízení prodejem nemovitostí

přihlásit svou pohledávku jako zástavní věřitel (§ 336b odst. 2 písm. i/ § 336f

o.s.ř.) a získat tak výhodnější pořadí při rozvrhu rozdělovaní podstaty (§

337c odst. 1 písm. c/, odst. 2, 5 písm. d/ o.s.ř.). Odvolací soud pak uzavírá,

že „řešení otázky aktivní legitimace posuzované z hlediska platnosti smluv o

postoupení pohledávky z původní oprávněné, uzavřených po právní moci usnesení o

nařízení tohoto výkonu“, tedy po 23.8.2000, na němž okresní soud postavil své

rozhodnutí, je z hlediska posouzení předpokladů pro zastavení výkonu rozhodnutí

zřízením soudcovského zástavního práva bezcenné.

Pokud jde o (druhý navrhovaný) důvod pro zastavení výkonu podle § 268 odst. 1

písm. g) o.s.ř., ten podle názoru odvolacího soudu v návrhu nebyl ani „blíže

tvrzen“, a tím méně pak prokázán.

V dovolání povinná namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním

posouzení věci. Naplnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.

spatřuje v závěru odvolacího soudu, že „řešení otázky aktivní legitimace

posuzované z hlediska platnosti smluv o postoupení pohledávky z původní

oprávněné, uzavřených (2.7.2001 s L. G., s.r.o. a 10.10.2001 s C. & C. F.,

s.r.o.) po právní moci usnesení o nařízení tohoto výkonu (23.8.2000), na němž

okresní soud postavil své rozhodnutí, je však z hlediska posouzení předpokladů

pro zastavení výkonu rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva

bezcenné.“

V průběhu předmětného řízení bylo podle dovolatelčina názoru provedeno

dokazování ke zjištění „aktivní legitimace ve vztahu k povinnému“, avšak

napadeným usnesením odvolacího soudu „byla tato zjištění zmařena a povinná je

nyní v situaci, kdy je její právní postavení velmi nejisté, ochrany jejích práv

se jí nedostalo a sporné skutečnosti nebyly právně postaveny najisto. Přestože

v řízení mohlo být zjištěno, kdo má ve vztahu k povinné postavení oprávněného,

odvolací soud toto zjištění nepovažuje za právně významné. Povinná se

nepochybně nemůže domáhat po obecných soudech určovací žalobou určení, kdo je

jejím věřitelem, resp. kdo je oprávněným ze soudem zřízeného soudcovského

zástavního práva, a to jednak pro nedostatek naléhavého právního zájmu a jednak

proto, že podle jejího názoru nelze žalovat na neplatnost práva narozdíl od

žaloby na neplatnost právního úkonu. Pro případ, že se oprávněný – firma L. G.,

s.r.o., vzdá ve vztahu k povinné soudcovského zástavního práva, povinná

nedosáhne jeho výmazu resp. zrušení, naopak dojde k iniciaci dalších soudních

sporů, což je podle jejího názoru v rozporu s účelem zákona, jelikož rozhodnutí

soudu by nemělo vést ke vzniku právních nejistot, ale naopak by tyto nejistoty

mělo ihned v zárodku odstraňovat, a to tím spíše, že v rámci již provedeného

dokazování a zjišťování byly soudy obou stupňů získány relevantní poznatky.

Povinná je tak nyní v situaci, kdy není s to iniciovat nijaké soudní řízení,

které by vedlo ke zrušení zřízeného soudcovského zástavního práva, ale naopak

je povinna strpět existenci takto zřízeného práva a svou argumentaci ohledně

nedostatku aktivní legitimace užít až v rámci obrany poté, co se stávající

zapsaný oprávněný rozhodne k dalším právním krokům (pokud se k nim

rozhodne).“

Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do

30.6.2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb.).

Dovolání (přípustné podle § 238a odst. 1 písm. d/ ve spojení s ustanovením §

237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.) není důvodné, i když (viz níže) je nebylo možno

zamítnout a napadené rozhodnutí bylo nutno – ze zcela jiného důvodu – zrušit.

Jelikož vady podle § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o.s.ř., jež by

řízení činily zmatečným, ani jiné vady řízení podle § 241a odst. 2 písm. a/

o.s.ř., k nimž je dovolací soud – je-li dovolání přípustné – povinen

přihlédnout z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.), v dovolání

namítány nejsou (tzv. jiná vada zůstala pouze ohlášena, navíc jen „projevením

pochybností“) a nevyplývají ani z obsahu spisu, a protože jinak je dovolací

soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení (§ 242

odst. 3 věta první o.s.ř.), je předmětem dovolacího přezkumu závěr odvolacího

soudu, že „řešení otázky aktivní legitimace posuzované z hlediska platnosti

smluv o postoupení pohledávky z původní oprávněné, uzavřených po právní moci

usnesení o nařízení tohoto výkonu (23.8.2000), na němž okresní soud postavil

své rozhodnutí, je z hlediska posouzení předpokladů pro zastavení výkonu

rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva bezcenné.“

Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle

právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu – sice

správně určenou – nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav

nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy vyvodil

nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků).

Dovolací soud se předně ztotožňuje s názorem odvolacího soudu, že dnem právní

moci usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního

práva vykonávací řízení skončilo (srov. též Kurka V., Drápal L., Výkon

rozhodnutí v soudním řízení, LINDE Praha, 2004, s. 666, nebo Bureš, J., Drápal,

L., Krčmář, Z. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. II. díl. 7. vydání. Praha

: C. H. Beck, 2006, s. 1687).

Povinná, byť naplnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.

formuluje jinak, totiž výslovně dikcí odvolacího soudu (viz druhý odstavec

třetí strany tohoto usnesení), napadá jeho (konečný) právní závěr, že důvody k

zastavení výkonu rozhodnutí podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. nejsou dány.

Nauka i soudní praxe jsou jednotné potud, že důvody, pro které je namístě

exekuci mít za (z jiných než v ustanovení § 268 odst. 1 písm. a/ - g/ o.s.ř.

uvedených důvodů) nepřípustnou, se typicky spojují

a/ s vadami exekučního titulu (pokud nezpůsobují jeho /materiální/

nevykonatelnost zakládající důvod zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm.

a/ o.s.ř.)

b/ s pochybeními při nařízení exekuce

c/ s rušivými okolnostmi při provádění exekuce, (např. odepřením součinnosti)

případně

d/ se specifickým jednáním povinného (způsobí-li například započtením zánik

vymáhané pohledávky před vydáním vykonávaného rozhodnutí).

Okolnosti uvedené pod písmeny a), c) ani d) povinná neuplatňuje zcela zjevně.

K závěru (viz třetí odstavec páté strany napadeného rozhodnutí na č.l. 227), ve

kterých případech lze výkon rozhodnutí zastavit podle § 268 odst. 1 písm. h/

o.s.ř. (jež oproti ustanovení § 268 odst. 1 písm. a/ - g/ o.s.ř., obsahujícímu

výčet konkrétních důvodů k zastavení výkonu, formuluje důvod obecný, umožňující

zastavení i v jiných případech, jež pro jejich možnou rozmanitost nelze s

úplností předjímat, případně podrobit konkrétnímu popisu), je třeba pro úplnost

dodat, že „pochybení při nařízení výkonu rozhodnutí“ (viz písmeno b/

předchozího odstavce) je důvodem pro jeho zastavení podle § 268 odst. 1 písm.

h) o.s.ř. i v případech, kdy se po jeho nařízení ukáže, že průkaz okolností

podle § 256 odst. 1 o.s.ř. učiněný listinami podle § 256 odst. 2 o.s.ř. je

obsahově nesprávný (viz Kurka V., Drápal L. Výkon rozhodnutí v soudním řízení,

Linde, Praha 2004, s. 391). V souzené věci však o takový případ nejde, jelikož

ani samotná povinná netvrdí, že by se (teprve) po nařízení výkonu rozhodnutí

ukázalo, že byl – z hlediska § 256 odst. 2 o. s. ř. nesprávně, protože bez

důkazů tímto ustanovením předepsaných, případně jejich nesprávným hodnocením –

nařízen ve prospěch subjektu jiného, než který je ve vykonávaném notářském

zápise označen jako věřitel, a tedy osoba oprávněná (tj. R. C. I., a.s.). Nejde

tedy o situaci, kdy by zastavením výkonu rozhodnutí měla být odstraněna

pochybení vzniklá při jeho nařízení.

V souzené věci jde naopak o to, že povinná na základě oznámení o postoupení

pohledávky, smlouvy o cessi z 2.7.2001, notářského zápisu, jehož výkon zřízením

soudcovského zástavního práva na nemovitostech bych navržen, a dalších listin

dovozuje, že má plnit postupníkovi původní oprávněné společnosti R. C. I.,

a.s., tedy společnosti L. G., s.r.o., zatímco usnesením podle § 107a o. s. ř.

(vydaným na základě jiné postupní smlouvy, tentokrát z 10. 10. 2001, uzavřené

poté, co původní oprávněná od první postupní smlouvy z 2.7.2001 odstoupila

/č.l. 90/ s odůvodněním, že společnost L. G., s.r.o., dohodnutou úplatu za

postupovanou pohledávku řádně a včas nezaplatila) bylo pravomocně (č.l. 78,99)

rozhodnuto, že namísto dosavadní oprávněné R. C. I., a.s. do vykonávacího

řízení vstoupila nynější oprávněná, tedy společnost C. & C.F., s. r. o., o níž

však má povinná (viz návrh na zastavení výkonu na č.l. 108) zato, že „se výkonu

rozhodnutí domáhá neoprávněně“, takže je (povinná) „ohrožena ve svých právech.“

Z uvedeného plyne, že jde o situaci jinou než prvně popsanou, kdy zákon

umožňuje zastavením výkonu rozhodnutí podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř.

napravit pochybení vzniklá při jeho nařízení.

Přesto však zde nejsou podmínky (viz výše) pro zamítnutí dovolání.

Odvolací soud totiž – ač zastává správný názor, že výkon rozhodnutí zřízením

soudcovského zástavního práva na nemovitostech dnem právní moci usnesení o jeho

nařízení končí – nevyvozuje z tohoto názoru správný závěr.

Je-li právní mocí usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí řízení skončeno, plyne

ze zvláštní, pouze zajišťovací povahy soudcovského zástavního práva, že další

provádění výkonu rozhodnutí nepřichází v úvahu (viz např. Kurka V., Drápal L.

Výkon rozhodnutí v soudním řízení, Linde, Praha 2004, s. 666).

V usnesení z 12. 4. 2007, sp. zn. 20 Cdo 3516/2006, publikovaném ve Sbírce

soudních rozhodnutí a stanovisek č. 10/2007 pod poř. č. 95 Nejvyšší soud

připomenul závěr přijatý v usneseních ze 14. 12. 2005, sp. zn. 20 Cdo

2421/2004, a z 25. 1. 2007, sp. zn. 20 Cdo 1886/2006, že existence nařízeného a

trvajícího výkonu rozhodnutí je zvláštní podmínkou řízení o návrhu na jeho

zastavení. Jestliže však výkon rozhodnutí zanikl, k řízení o návrhu na jeho

zastavení již nejsou podmínky, a toto řízení musí být podle § 103, § 104 a §

254 odst. 1 o. s. ř. zastaveno.

Dospěl-li odvolací soud k závěru jinému, je jeho právní posouzení věci

nesprávné, a protože na tomto nesprávném právním posouzení napadené rozhodnutí

spočívá (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.), Nejvyšší soud je bez jednání (§ 243a

odst. 1 o.s.ř.), podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. zrušil. Právní

názor dovolacího soudu je závazný (§ 243d odst. 1 část první věty za středníkem

o.s.ř.).

V novém usnesení soud prvního stupně rozhodne nejen o nákladech dalšího řízení,

ale znovu i o nákladech řízení původního, tedy i dovolacího (§ 243d odst. 1

věta druhá o.s.ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25. listopadu 2009

JUDr. Vladimír M i k u š e k , v. r.

předseda senátu