20 Cdo 326/2022-775
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Aleše Zezuly a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci oprávněného M. Ch., narozeného XY, bytem XY, Slovenská republika, adresou pro doručování XY, Slovenská republika, proti povinnému S. B., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Martinou Hrbatovou, advokátkou se sídlem v Prostějově, Karlov 2392/6, za účasti bývalé manželky povinného J. K., dříve B., narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Robertem Klenkou, advokátem se sídlem na Praze 1, Klimentská 1207/10, pro 20 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 51 EXE 4656/2016, o dovolání bývalé manželky povinného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 11. listopadu 2021, č. j. 40 Co 311/2021-751, takto:
Dovolání se odmítá.
1/ Ve shora označené věci Okresní soud v Olomouci (dále „soud prvního stupně“ či „okresní soud“) výrokem I. usnesení ze dne 25. 5. 2021, č. j. 51 EXE 4656/2016-694, zamítl návrh bývalé manželky povinného ze dne 16. 8. 2016 na zastavení exekuce, vedené na základě pověření okresního soudu ze dne 27. 7. 2016, č. j. 51 EXE 4656/2016-22, soudním exekutorem Mgr. Svatoplukem Šůstkem, Exekutorský úřad Olomouc (dále „soudní exekutor“), pod sp. zn. 185 EX 1416/16, pro vymožení pohledávky oprávněného ve výši 20 000 000 Kč s příslušenstvím podle notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti sepsaného dne 30. 5. 2016 pod sp. zn. N 152/2016, NZ 97/2016, JUDr. Janou Elšíkovou, notářkou se sídlem v
Olomouci (dále „exekuční titul“), a současně rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Soud prvního stupně vydal v pořadí již druhé zamítavé rozhodnutí, neboť předešlé usnesení ze dne 8. 8. 2018, č. j. 51 EXE 4656/2016-297, zrušil Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále „odvolací soud“) usnesením ze dne 20. 12. 2018, č. j. 40 Co 621/2018-321, přičemž vyslovil závazný právní názor, podle kterého bylo nezbytné bývalou manželku povinného řádně poučit podle ustanovení § 118a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.
s. ř.“), o povinnosti označit důkazy k prokázání uplatněných tvrzení, dále bylo třeba vypořádat se se všemi námitkami, které bývalá manželka povinného za řízení vznesla; soudu prvního stupně rovněž vytkl, že nepostupoval podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“). 2/ Soud prvního stupně dospěl na základě podrobně provedeného dokazování k závěru, že bývalá manželka povinného neprokázala, že by podpis na listině označené jako „dohoda o uznání závazku“ ze dne 18.
10. 2011, jíž spolu s povinným uznala vůči oprávněnému dluh ve výši 20 000 000 Kč (dále „dohoda o uznání závazku“), nebyl jejím pravým podpisem (že by byl jakkoli padělán či na listinu pouze natištěn), jakož ani to, že závazek k zaplacení v exekuci vymáhané částky podle hmotného práva nikdy nevznikl (tj. že na plnění neměl oprávněný nárok). Jelikož tedy jde o existentní dluh spadající do společného jmění obou (bývalých) manželů, může být exekuce vedena rovněž na majetek, který tvoří součást společného jmění manželů podle § 36 odst. 1 a odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále „ex.
řád“), jakož i na účet bývalé manželky povinného (§ 42 odst. 4 ex. řádu). 3/ Odvolací soud usnesením ze dne 11. 11. 2021, č. j. 40 Co 311/2021-751 k odvolání bývalé manželky povinného změnil usnesení soudu prvního stupně v části výroku I., pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí návrhu na částečné zastavení exekuce v rozsahu exekučního příkazu soudního exekutora ze dne 17. 8. 2016, č. j. 185 EX 1416/16-33, ve znění opravného usnesení ze dne 25. 8. 2016, č. j. 185 EX 1416/16-37, tak, že exekuci prováděnou přikázáním pohledávky z účtu bývalé manželky povinného u peněžního ústavu ke dni 2.
11. 2016 částečně zastavil, ve zbývající části výroku I., o zamítnutí návrhu na úplné zastavení exekuce, jakož i ve výroku II., o náhradě nákladů řízení, usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok II.). Při aprobaci skutkových zjištění akceptoval závěr soudu prvního stupně ohledně řádné vykonatelnosti exekučního titulu. Rovněž dohoda o uznání závazku splňovala nezbytné náležitosti podle § 558 obč. zák., přičemž nedostatek pravosti podpisu na této dohodě bývalá manželka povinného neprokázala.
Neprokázala ani to, že by oprávněný dílčí částky nyní vymáhaného peněžitého plnění povinnému nepředal.
Odlišný názor zaujal odvolací soud ve vztahu k té části exekuce, jež byla prováděna přikázáním pohledávky z účtu manželky povinného, neboť ode dne právní moci rozvodu manželství povinného a jeho manželky (2. 11. 2016) nebylo možno podle § 262a odst. 4 o. s. ř. exekuci přikázáním pohledávky z účtu bývalé manželky povinného u peněžního ústavu vést. 4/ Výrok I. usnesení odvolacího soudu v rozsahu, jímž soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, napadla bývalá manželka povinného dovoláním, jehož přípustnost ve smyslu § 237 o.
s. ř. spatřovala v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky „důkazního břemene“, lze-li z dalšího obsahu dovolání dovodit, že je tím míněna otázka reálného poskytnutí půjčky (tj. skutečného předání peněžních prostředků mezi povinným a oprávněným), jakož i otázka pravosti podpisu na dohodě o uznání závazku, vše hlediskem rozložení důkazní povinnosti. Jestliže odvolací soud uzavřel, že důkazní břemeno leželo na bývalé manželce povinného, a nikoli na oprávněném, je podle názoru
dovolatelky napadené usnesení v rozporu s rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. května 2016, sp. zn. 30 Cdo 5750/2015, ze dne 26. června 2014, sp. zn. 21 Cdo 2682/2013, ze dne 28. února 2002, sp. zn. 21 Cdo 762/2001, ze dne 9. října 2000, sp. zn. 22 Cdo 617/99, či ze dne 20. ledna 2009, sp. zn. 23 Odo 1722/2006, podle kterých má pravost soukromé listiny - v případě jejího popření - prokazovat ten z účastníků, v jehož zájmu je podle hmotného práva prokázání tvrzené skutečnosti, resp. ten, kdo takovou listinu předložil.
Napadené rozhodnutí je rovněž vnitřně rozporné a tedy nepřezkoumatelné, jde-li o účinky notářského zápisu ve vztahu k průkaznosti údajů v něm obsažených. 5/ Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (viz § 10a o. s. ř.) o dovolání bývalé manželky povinného rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále opět „o.
s. ř.“, a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno k tomu legitimovanou účastnicí exekučního řízení (viz § 36 odst. 2 ex. řádu) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., dospěl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) k závěru, že dovolání není přípustné (§ 237 o. s. ř.), přičemž dovolatelka nevystihla ani důvod dovolání (§ 241a odst. 1 a odst. 3 o. s. ř.). 6/ Dovolatelka k předestřené otázce zatížení důkazní povinností v případě „poskytnutí půjčky“ nesprávně vychází z toho, že odvolací soud rozhodl v její neprospěch z důvodu dovolatelkou neuneseného důkazního břemene prokázat tvrzenou absenci předání finančních prostředků.
V uvedené souvislosti však přehlíží, že odvolací soud považoval na základě volného hodnocení důkazů za přímo prokázané (srov. odstavec 33 napadeného usnesení), že „k uzavření řady půjček“ fakticky došlo a že finanční prostředky byly povinnému a jeho tehdejší manželce také reálně předány (dovolatelkou zmiňovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. června 2014, sp. zn. 21 Cdo 2682/2013, tudíž nelze považovat za přiléhavý, neboť se odvolací soud v posuzované věci zjevně neuspokojil se zjišťováním skutkového stavu jen v rovině „míry pravděpodobnosti“).
Dovolatelka tak ve skutečnosti podrobuje kritice toliko skutková zjištění učiněná soudy obou stupňů, resp. jimi provedené hodnocení důkazů, v důsledku čehož řádný důvod dovolání nelze založit (§ 241a odst. 1 věta první o. s. ř.), neboť takový důvod zákon spojuje pouze s nesprávným právním posouzením věci. Dovolací soud je přitom při svém rozhodování zjištěným skutkovým stavem vázán a nemůže jej přezkoumávat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10.
srpna 2020, sp. zn. 28 Cdo 354/2020), vyjma situace extrémního nesouladu mezi nalezeným skutkovým stavem a provedenými důkazy, která v posuzované věci nenastala.
7/ Obdobný závěr je třeba učinit u „druhé“ dovolatelkou ohlášené otázce důkazního břemene k prokázání nepravosti jejího podpisu na notářsky ověřené (vidimované) kopii dohody o uznání závazku, neboť také v tomto případě odvolací soud rozhodl v neprospěch dovolatelky na základě (pozitivního) zjištění, že předmětnou dohodu skutečně podepsala. Relevantní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu k hodnocení důkazu provedeného kopií (průpisem) listiny (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2018, sp. zn. 22 Cdo 3646/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1.
června 2021, sp. zn. 20 Cdo 1290/2021, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. prosince 2021, sp. zn. 21 Cdo 1260/2021) přijala (mimo jiné) závěr, že okolnost „pravosti“ podpisu soud přezkoumává u listin vlastnoručně podepsaných, a právě v těchto případech se také uplatňuje domněnka správnosti listiny a důkazního břemene ohledně skutečností v listině uvedených. K takové situaci však v projednávané věci nedošlo (oprávněný předložil pouze kopii listiny, kterou hodnotil odvolací soud jako „běžný důkaz“ podle zásad uvedených v § 132 o.
s. ř.), takže dovolatelkou ohlášená judikatura Nejvyššího soudu (rozsudky ze dne 9. října 2000, sp. zn. 22 Cdo 617/99, ze dne 20. ledna 2009, sp. zn. 23 Odo 1722/2006, a ze dne 28. února 2002, sp. zn. 21 Cdo 762/2001) na případ nedopadá. Jestliže odvolací soud dospěl ke skutkovému závěru, že dovolatelka dohodu o uznání závazku podepsala (i s přihlédnutím k tomu, že nebylo prokázáno „zfalšování“ jejího podpisu), nelze takovému hodnocení důkazů z pohledu výše znamenané judikatury ničeho vytknout, a to opět s přihlédnutím k článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (tj. k problematice extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními řešené plénem Ústavního soudu ve stanovisku ze dne 28.
listopadu 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16). 8/ Z hlediska reálného vzniku vymáhaného závazku (jakožto „výsledku“ dokazování) je potom třeba rovněž interpretovat poznámku odvolacího soudu učiněnou v odstavci 38 odůvodnění napadeného rozhodnutí, kde odvolací soud nerekapituluje názor právní, nýbrž skutkový (tj. konstatuje, že exekuční titul vskutku potvrzuje pravdivost svého obsahu); uvedené hodnocení tedy napadené usnesení vnitřně rozporným či nepřezkoumatelným - jakkoli dovolatelka ohlašuje opak - nečiní.
9/ Pro úplnost a s ohledem na potřebu vypořádat se s ostatními námitkami dovolatelky Nejvyšší soud uvádí, že ani v dovolání naznačovaný rozpor mezi napadeným usnesením a rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 25. května 2016, sp. zn. 30 Cdo 5750/2015, není dán, neboť předmětem tehdejšího judikátního posuzování byl „důkazní standard“ pro dokazování jednání v duševní poruše (tj. problematika od posuzované věci odlišná skutkovým základem). 10/ Dovolací soud proto dovolání bývalé manželky povinného podle ustanovení § 243c odst. 1 o.
s. ř. odmítl. 11/ S přihlédnutím k výsledku dovolacího řízení a k Ústavním soudem zdůrazněné přiměřené lhůtě pro rozhodnutí dovolacího soudu (viz nález Ústavního soudu ze dne 23. srpna 2017, sp. zn. III.
ÚS 3425/16) není návrh dovolatelky na odklad právní moci napadeného usnesení (§ 243 o. s. ř.) důvodný, přičemž dovolací soud v tomto případě zvláštní zamítavé rozhodnutí nevydává (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2005, sp. zn. 20 Cdo 873/2005, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2017, sp. zn. 20 Cdo 2481/2017). 12/ O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§ 87 a násl. ex. řádu).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.