20 Cdo 329/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Marie Vokřinkové a JUDr. Miroslavy Jirmanové
ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné České republiky – Finančního úřadu pro
P., proti povinnému M. P., za účasti jeho manželky D. P., oběma zastoupeným
advokátem, pro 122.722.142,- Kč, prodejem nemovitostí, vedené u Obvodního soudu
pro Prahu 5 pod sp. zn. 55 E 5550/2004, o dovolání povinného a jeho manželky
proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 9. 2005, č.j. 16 Co
285/2005-98, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
V záhlaví uvedeným usnesením městský soud potvrdil usnesení ze dne 24.
3. 2005, č.j. 55 E 5550/2004-13, jímž Obvodní soud pro Prahu 5 nařídil podle
výkazu nedoplatků Finančního úřadu pro P. ze dne 26. 7. 2004, č.j.
238450/04/010524/7167, k uspokojení pohledávky oprávněné 122.722.142,- Kč výkon
rozhodnutí prodejem označených nemovitostí. Odvolací soud uzavřel, že
předpoklady pro nařízení výkonu rozhodnutí byly splněny, zejména shledal
exekuční titul vykonatelným (§ 251 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního
řádu, ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „o.s.ř.“). S odvolací
námitkou, že předmětné nemovitosti nejsou společným jměním povinného a jeho
manželky, nýbrž – na základě rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 25.
7. 1996, č.j. 10 C 153/96-7, kterým bylo zrušeno bezpodílové spoluvlastnictví
povinného a jeho manželky za trvání jejich manželství, a na základě domněnky
stanovené v § 149 odst. 4 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění
do 31. 7. 1998 – jejich podílovým spoluvlastnictvím, se městský soud
(vycházející, stejně jako soud prvního stupně, z výpisu z katastru nemovitostí,
jímž ve smyslu ustanovení § 335 odst. 1 o.s.ř. považoval za doložené, že
předmětné nemovitosti byly ke dni zahájení řízení o výkon rozhodnutí – srov. §
335a odst. 1 o.s.ř. – ve společném jmění povinného a jeho manželky, tedy že
náleží i povinnému) vypořádal závěrem, že tato skutečnost je pro nařízení
výkonu rozhodnutí nevýznamná, a že jediným způsobem uplatnění výlučného práva
manželky povinného ke spoluvlastnickému podílu, nepřipouštějícího exekuci, je
podání vylučovací žaloby podle § 267 o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadli povinný a jeho manželka dovoláním,
jehož přípustnost dovozují z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a v němž
jako dovolací důvod označili nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 2
písm. b/ o.s.ř.), jež spatřují jednak v nesprávném závěru o vykonatelnosti
titulu a jednak v nesprávném závěru, že pro nařízení výkonu rozhodnutí prodejem
nemovitosti je nerozhodné, uplatňuje-li manželka povinného k předmětným
nemovitostem právo na spoluvlastnický podíl ve výši jedné poloviny. Jako
dovolací důvod dále označili, že řízení bylo postiženo vadou, která má za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 1 písm. a/ o.s.ř.), a to
vzhledem k tomu, že manželka povinného nebyla uvedena v návrhu na nařízení
výkonu rozhodnutí ani v rozhodnutí soudu prvního stupně o nařízení výkonu
rozhodnutí a toto usnesení jí nebylo doručeno. K nesprávnému právnímu posouzení
vykonatelnosti titulu uvedli, že platební výměr Finančního úřadu pro P. ze dne
19. 2. 1996, č.j. 31680/2.1/96FÚ-10, který byl jediným podkladem pro sestavení
výkazu nedoplatků ze dne 26. 7. 2004, č.j. 238450/04/010524/7167 (na základě
něhož byl výkon rozhodnutí nařízen), nebyl doručen povinnému (podpis povinného
na doručence ze dne 22. 2. 1996 není jeho podpisem) a že Finanční úřad pro P.
postupoval nesprávně, když odvolání povinného proti předmětnému platebnímu
výměru nesprávně jako opožděně podané zamítl. Vytýkali odvolacímu soudu, že
ohledně vykonatelnosti titulu a ohledně zjištění podílového spoluvlastnictví
předmětných nemovitostí neprovedl jimi navrhované důkazy. Navrhli, aby dovolací
soud zrušil usnesení soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení.
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění
účinném do 31. 3. 2005 (čl. II, bod 3. zákona č. 59/2005 Sb.).
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Je-li napadeným rozhodnutím – jako v projednávaném případě – usnesení
odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení, kterým soud prvního stupně
rozhodl o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí, je dovolání ve smyslu § 238a
odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné za podmínek uvedených v § 237 odst. 1 písm.
b) nebo c) o.s.ř. (srov. § 238a odst. 2 o.s.ř.). Protože ustanovení § 237
odst. 1 písm. b) o.s.ř. použít nelze (usnesení, jímž soud prvního stupně výkon
rozhodnutí nařídil, nepředcházelo jeho dřívější – odvolacím soudem zrušené –
rozhodnutí), je namístě zvažovat splnění předpokladů vymezených ustanovením §
237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., které přípustnost dovolání spojuje se závěrem
dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která
v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími
soudy či soudem dovolacím rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v
rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaného ustanovení spjata se
závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací
přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek
zásadního významu (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti
skutkových zjištění, přípustnost dovolání nezakládají). Způsobilým dovolacím
důvodem, kterým lze dovolání odůvodnit, je tedy (vyjma případu – o který zde
nejde, a netvrdí to ani dovolatelé – kdy by samotná vada podle § 241a odst. 2
písm. a/ o.s.ř. splňovala podmínku zásadního právního významu) jen důvod podle
ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Při přezkumu napadeného rozhodnutí –
tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení
odvolacím soudem dovolatelé napadli – je Nejvyšší soud uplatněným důvodem
včetně jeho obsahového vymezení vázán (§ 242 odst. 3, věta první, o.s.ř.).
Závěr, že platební výměr (který je podkladem pro výkaz nedoplatků) je formálně
vykonatelný, je závěrem právním, jehož přezkum je v dovolacím řízení možný na
základě uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.
(nesprávné právní posouzení věci). Aby však soud mohl k takovému závěru dospět,
musí učinit potřebná skutková zjištění. V projednávaném případě šlo o zjištění,
zda platební výměr byl povinnému doručen. Nesprávnost, případně neúplnost
těchto skutkových zjištění pak lze namítat pouze prostřednictvím dovolacích
důvodů podle § 241a odst. 3, resp. § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. Za použití
druhého z uvedených důvodů – posuzováno podle obsahu dovolání – dovolatelé
odvolacímu soudu vytýkají, že okolnosti, za nichž mělo dojít k doručení
platebního výměru, nezjišťoval, a předkládají vlastní skutkovou verzi,
založenou na tvrzení, že povinnému nebyl platební výměr doručen, ale byl předán
jeho matce.
I když dovolatelé právní závěr odvolacího soudu o vykonatelnosti platebního
výměru (který je podkladem výkazu nedoplatků) zpochybnili k tomu určeným
důvodem (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.), učinili tak způsobem neregulérním;
jinými slovy, závěr o nevykonatelnosti vybudovali na vlastních skutkových
tvrzeních, odlišných od skutkových zjištění, ke kterým – v souladu s procesními
pravidly – dospěl odvolací soud. Neúplnost skutkových zjištění však lze – viz
výše – namítat jen prostřednictvím dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a
odst. 2 písm. b) o.s.ř., jenž je ovšem důvodem k založení přípustnosti dovolání
podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. nezpůsobilým.
Založit přípustnost dovolání nejsou způsobilé ani námitky věcné nesprávnosti k
exekuci navrženého titulu, jelikož k věcnému přezkumu podkladového rozhodnutí
exekuční soud příslušný není. Při výkonu rozhodnutí není soud oprávněn
přezkoumávat věcnou správnost vykonávaného rozhodnutí nebo jiného titulu;
obsahem rozhodnutí, jehož výkon se navrhuje, je soud vázán a je povinen z něj
vycházet (srov. též rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 10. 2002, sp. zn.
20 Cdo 554/2002, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 7,
ročník 2004 pod č. 62, rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 4. 1999, sp.
zn. 21 Cdo 2020/98, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 1,
ročník 2000 pod. č. 4, nebo rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 12. 2004,
sp. zn. 20 Cdo 1570/2003, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek
č. 7, ročník 2005 pod č. 58). K dalším námitkám v dovolání vzneseným k průběhu
řízení před správním orgánem je třeba uvést, že Nejvyšší soud v mnoha
rozhodnutích (např. usnesení ze dne 25. 5. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2475/98,
uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 11, ročník 2000 pod č. 123,
usnesení ze dne 30. 8. 2004, sp. zn. 20 Cdo 1569/2003) též vysvětlil, že
případné vady nalézacího řízení (byť by skutečně existovaly) se do řízení o
výkon rozhodnutí nepřenášejí. V projednávaném případě to tedy znamená, že
vytýkaná pochybení finančního úřadu v řízení, jehož výsledkem bylo vydání
platebního výměru, jsou pro rozhodnutí o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí
bezcenná.
Rovněž tak i právní závěr odvolacího soudu, že uplatňuje-li manželka povinného
své výlučné právo ke spoluvlastnickému podílu na označených nemovitostech, není
to pro nařízení výkonu rozhodnutí relevantní a že její případné (výlučné) právo
ke spoluvlastnickému podílu na nemovitostech nepřipouštějící výkon rozhodnutí
může být uplatněno pouze vylučovací žalobou, je v souladu se standardní
judikaturou (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2006, sp. zn.
20 Cdo 1507/2005, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2005, sp. zn. 20 Cdo
2320/2004, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2004, sp. zn. 20 Cdo
2292/2003). Lze k tomu jen dodat, že manželka povinného má v takovém případě
postavení třetí osoby ve smyslu § 267 odst. 1 o.s.ř. Ani námitkou dovolatelů,
že manželce povinného byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata
možnost jednat před soudem, která představuje uplatnění důvodu zmatečnosti
podle ustanovení § 229 odst. 3 o.s.ř., se dovolací soud zabývat nemohl. K vadám
uvedeným v ustanovení § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k „jiným“ vadám řízení může
totiž dovolací soud přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. §
242 odst. 3, větu druhou, o.s.ř.). Nad rámec odůvodnění lze jen dodat, že podle
obsahu spisu (doručenky na č.l. 14 p.v.) bylo rozhodnutí soudu prvního stupně
doručeno manželce povinného dne 16. 4. 2005.
Lze tedy uzavřít, že dovolání není přípustné podle žádného v úvahu
připadajícího ustanovení občanského soudního řádu; Nejvyšší soud je proto bez
jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o.s.ř.) odmítl (§ 243b odst. 5, věta
první, § 218 písm. c/ o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 5 věty první, § 254 odst. 1, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 části věty
před středníkem, o.s.ř., neboť povinný a manželka povinného nemají s ohledem na
výsledek dovolacího řízení na náhradu svých nákladů právo a oprávněné v
dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. listopadu 2006
JUDr. Vladimír M i k u š e k , v. r.
předseda senátu