20 Cdo 3293/2021
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Aleše Zezuly v exekuční věci oprávněné Dexindra s. r. o., se sídlem v Praze 1, Křižovnická 86/6, identifikační číslo osoby 04113811, zastoupené Mgr. Ludmilou Pražákovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Matoušova 515/12, proti povinnému 1/ F. O., narozenému XY, bytem v XY, a povinnému 2/ J. A., narozenému XY, bytem v XY, o 2 450 000 Kč s příslušenstvím a směnečnou odměnu, vedené u soudního exekutora JUDr. Jana Fendrycha, Exekutorský úřad Praha 2, pod sp. zn. 132 EX 7286/14, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. 8. 2021, č. j. 12 Co 260/2021-136, takto:
Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. 8. 2021, č. j. 12 Co 260/2021-136, a usnesení JUDr. Jana Fendrycha, soudního exekutora Exekutorského úřadu Praha 2, ze dne 21. 6. 2021, č. j. 132 EX 7286/14-131, se ruší a věc se vrací soudnímu exekutorovi k dalšímu řízení.
1. Soudní exekutor usnesením ze dne 21. 6. 2021, č. j. 132 EX 7286/14-131, rozhodl, že zpětvzetí návrhu oprávněné na zastavení exekuce ze dne 9. 2. 2021 je ve smyslu § 96 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v platném znění, (dále též jen „o. s. ř.“) neúčinné. Rozhodl tak o podání oprávněné, označeném jako „odvolání“ proti výroku I. a IV. usnesení soudního exekutora ze dne 15. 3. 2021, č. j. 132 EX 7286/14-115, kterým soudní exekutor k návrhu oprávněné ze dne 9. 2. 2021 zastavil exekuční řízení vůči prvnímu povinnému, zrušil příslušné exekuční příkazy, žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení a oprávněné uložil povinnost uhradit soudnímu exekutorovi náhradu nákladů exekučního řízení ve výši 235 950 Kč (výroky I., II. III., IV.).
2. Odvolací soud v záhlaví uvedeným rozhodnutím usnesení soudního exekutora ze dne 21. 6. 2021, č. j. 132 EX 7286/14-131, potvrdil a rozhodl o nákladech řízení před odvolacím soudem tak, že ve vztahu mezi oprávněnou a prvním povinným nemá žádný právo na jejich náhradu. Uzavřel, že soudní exekutor postupoval zákonem předvídaným způsobem. Soudní exekutor i odvolací soud posoudili procesní úkon oprávněné označený jako odvolání a doplněný podáním z 29. 3. 2021 jako zpětvzetí dřívějšího návrhu na zastavení exekuce, neboť se jím domáhala zrušení dosud nepravomocného výroku o zastavení exekuce (pro předčasnost), resp. pokračování exekuce, což v důsledku znamená zpětvzetí původního návrhu na zastavení exekuce. Oprávněná totiž uzavřela s prvním povinným mimosoudní dohodu, jež otázku nákladů exekuce neřešila. Následně oprávněná navrhla zcela zastavit exekuci vůči prvnímu povinnému. Vzhledem k tomu, že povinnost zaplatit náklady exekuce nemohla být uložena prvnímu povinnému, po němž by již nebylo možné tyto náklady v rámci skončeného exekučního řízení vymáhat, logickým důsledkem bylo uložení této povinnosti oprávněné. Ta se pak následnými podáními jen snažila zvrátit tyto důsledky. Dle odvolacího soudu byly podmínky pro postup podle § 96 odst. 3 o. s. ř. dodrženy, protože zastavení exekuce je vždy v zájmu povinného; vážnost nesouhlasu povinného se zpětvzetím návrhu na zastavení exekuce tedy implicitně vyplývá ze samotné povahy řízení.
3. Usnesení dovolacího soudu napadla oprávněná dovoláním. Namítá, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu: zda je soud oprávněn, pokud z obsahu úkonu účastníka srozumitelně a určitě nevyplývá jednoznačný závěr o tom, co jím účastník vyjádřil, obsah úkonu sám domýšlet nebo z obsahu úkonu činit závěry, které z něj ve skutečnosti nevyplývají. Odvolací soud podle dovolatelky nesprávně posoudil její procesní úkon, jímž se odvolala proti výroku I. a IV. usnesení soudního exekutora ze dne 15. 3. 2021, č. j. 132 EX 7286/14-115 (o zastavení exekuce), jako zpětvzetí návrhu na zastavení exekuce. Tím soud zcela obešel její „odvolací“ námitky a zcela opomenul, že se odvolávala i proti výroku IV. o nákladech exekuce (proti závěru o zavinění zastavení exekuce a proti výši nákladů). Oprávněné byla postupem soudu a soudního exekutora zcela odepřena možnost přezkumu tohoto výroku. Řízení je tak zatíženo vadou.
4. Dovolatelka je přesvědčena, že soud její procesní úkon posoudil v rozporu s jeho označením i s jeho obsahem. S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 369/2015 a sp. zn. 25 Cdo 2495/2018 namítá, že posouzení procesního úkonu z hlediska jeho obsahu a smyslu je na místě jen tehdy, je-li úkon dostatečně určitý a srozumitelný. Neumožňuje-li úkon jednoznačný závěr o tom, co jím účastník vyjádřil, je třeba účastníka vyzvat, aby svou vůli náležitě formuloval. Soud také nemůže určitému a srozumitelnému úkonu přikládat jiný než účastníkem sledovaný smysl a nemůže se domýšlet závěrů, které z něj ve skutečnosti nevyplývají. Dovolatelka namítá, že její odvolání proti výroku I. usnesení (kde namítala předčasnost zastavení exekuce a navrhovala zrušení výroku a vrácení k dalšímu rozhodnutí poté, co bude vypořádán výtěžek z exekuce, který byl pro oprávněnou vymožen) je natolik nejasné, že jej nebylo možno považovat za zpětvzetí návrhu na zastavení exekuce. Je z něj naopak zřejmé, že se zastavením souhlasila, avšak za podmínky, že jí soudní exekutor vyplatí vymožené plnění. Protože její odvolání bylo nejasné a nesrozumitelné, měla být vyzvána k odstranění vad podání. Závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu i soudního exekutora zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
5. Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
6. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
7. Dovolání je přípustné, neboť odvolací soud se při řešení otázky posuzování obsahu procesního úkonu účastníka řízení ve smyslu § 41 odst. 2 o. s. ř. odchýlil se od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
8. Judikatura Nejvyššího soudu je dlouhodobě ustálena v názoru, že soud posuzuje procesní úkony účastníků podle jejich obsahu, a není významné, zda a jak je účastník označil, ani to, jaký obsah jim účastník přisuzuje. Je-li úkon účastníka dostatečně určitý a srozumitelný a má-li všechny potřebné náležitosti, soud uváží obsah (smysl) projevu vůle účastníka a uzavře, o jaký úkon se z tohoto hlediska jedná. Neumožňuje-li úkon jednoznačný závěr o tom, co jím účastník vyjádřil, je třeba účastníka vyzvat, aby úkon náležitě formuloval nebo aby odstranil vady podání. Posouzení procesního úkonu podle jeho obsahu však soudu neumožňuje, aby určitému a srozumitelnému úkonu přikládal jiný než účastníkem sledovaný smysl. Soudu se tedy (v ustanovení § 41 odst. 2 o. s. ř.) ukládá posuzovat procesní úkon účastníka bez zřetele k tomu, jak jej účastník označil nebo zda jej vůbec označil, neumožňuje se mu však, aby "domýšlel" obsah úkonu nebo z obsahu úkonu činil závěry, které z něj ve skutečnosti nevyplývají (k tomu viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2003, sp. zn. 29 Odo 649/2001, uveřejněné pod č. 11/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení ze dne 19. 2. 2002, sp. zn. 29 Odo 24/2001, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 30 Cdo 721/2003, ze dne 17. 5. 2006, sp. zn. 21 Cdo 1576/2005, rozsudek ze dne 10. 10. 2006, sp. zn. 21 Cdo 2525/2005, usnesení ze dne 26. 8. 2008, sp. zn. 21 Cdo 3773/2007, a ze dne 9. 10. 2015, sp. zn. 21 Cdo 369/2015). Uvedené závěry nepochybně dopadají na projednávanou věc, kdy neurčité podání sepsala advokátka oprávněné, u níž se však znalost zákona předpokládá. 9. V projednávané věci soudní exekutor výrokem I. usnesení ze dne 15. 3. 2021, č. j. 132 EX 7286/14-115, k návrhu oprávněné ze dne 9. 2. 2021 zastavil exekuci ve vztahu k povinnému 1/ a výrokem IV. uložil oprávněné povinnost uhradit na nákladech exekuce částku 235 950 Kč. Oprávněná na toto usnesení reagovala nejprve blanketním podáním ze dne 26. 3. 2021, jež posléze doplnila podáním ze dne 29. 3. 2021. Uvedla výslovně, že se odvolává proti výroku I. a IV. Současně ve svém podání však nijak nevyjádřila vůli ke zpětvzetí návrhu na zastavení exekuce, jak ji následně dovodil soud, ale brojila v zásadě především proti výroku o nákladech exekuce, jež dle napadeného usnesení měla nést. Odmítala zavinění na zastavení exekuce, zahájené a vedené po právu. Požadovala, aby povinnost hradit náklady exekuce byla uložena povinnému 1/ (případně jemu i oprávněné, a to každému ve výši 50 %) a výše odměny soudního exekutora byla snížena na polovinu, neboť náklady byly dle jejího mínění nesprávně počítány z plnění poskytnutého povinným dobrovolně. Současně namítala „předčasnost částečného zastavení exekuce“ s tím, že soudní exekutor jí dosud nevyplatil plnění vymožené po povinném 1/. Dále uvedla, že uzavřela s povinným 1/ dohodu o úhradě dluhu a o částečném prominutí dluhu, náklady řízení si měl nést každý sám a náklady exekuce nebyly dohodou řešeny (dosud nebyly soudním exekutorem vyčísleny). Oprávněná při prominutí části dluhu kalkulovala s již vymoženým plněním. 10. Odvolací soud v projednávané věci posoudil písemný úkon oprávněné ze dne 26. 3. 2021 a ze dne 29. 3. 2021 v rozporu se shora uvedenými výkladovými pravidly a odchýlil se od rozsáhlé judikatorní praxe. Byť při výkladu vycházel z obsahu úkonu, ve věci skutečně vznikla pochybnost o tom, čeho konkrétně se oprávněná v dané situaci domáhá. S ohledem na neurčitost úkonu nebylo možno bez dalšího uzavřít, že jím oprávněná bere zpět svůj dřívější návrh, za daných okolností tedy nebylo odstranění nejasností bez doplňujícího vyjádření oprávněné možné. Dovoláním napadené rozhodnutí tudíž nemůže obstát. 11. Protože nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu usnesení odvolacího soudu, Nejvyšší soud bez jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) rozhodnutí odvolacího soudu zrušil; jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudního exekutora, zrušil Nejvyšší soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudnímu exekutorovi k dalšímu postupu (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.). V dalším řízení soudní exekutor vyzve oprávněnou k odstranění vad podání a náležité formulaci návrhu. 12. Odvolací soud i soudní exekutor jsou vázáni právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1 věta první o. s. ř. ve spojení s § 226 odst. 1 téhož zákona).
13. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.), případně o ní bude rozhodnuto ve zvláštním režimu [viz ustanovení § 87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů]. Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. 2. 2022
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D. předsedkyně senátu