20 Cdo 3297/2006
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Pavla Krbka ve
věci žalobce M. N., zastoupeného advokátem, proti žalované Z. S., zastoupené
advokátkou, o vyloučení věci z exekuce, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod
sp. zn. 15 C 228/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v
Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 18. 10. 2005, č.j. 40 Co 577/2005-87, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 18. 10. 2005,
č.j. 40 Co 577/2005-87, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu
řízení.
V záhlaví uvedeným rozhodnutím změnil krajský soud rozsudek Okresního soudu v
Olomouci ze dne 25. 10. 2004, č.j. 15 C 228/2003-62 (jímž okresní soud v plném
rozsahu vyhověl žalobě na vyloučení spoluvlastnických podílů z exekuce vedené u
Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 46 Nc 4559/2003 ve prospěch žalované
proti povinné M. N.), tak, že žalobu na vyloučení věci z exekuce v celém
rozsahu zamítl. Krajský soud dospěl k závěru, že pokud za trvání manželství
dojde ke zúžení společného jmění manželů až na věci tvořící obvyklé vybavení
domácnosti, neznamená to zánik společného jmění manželů k věcem ostatním, a
výslovně se neztotožnil s právním názorem uvedeným v rozsudku Nejvyššího soudu
ze dne 27. 3. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1476/2000, uveřejněném pod č. C 1120 Souboru
rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck. Ustanovení
§ 149 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „obč. zák.“), jednoznačně spojuje zánik společného jmění
manželů se zánikem manželství anebo jinými skutečnostmi, jež hmotné právo jako
důvod zániku společného jmění manželů přímo uvádí. Jelikož manželství žalobce a
jeho manželky M. N. rozvedeno nebylo, nedošlo k zániku společného jmění k
ostatním věcem, které netvoří vybavení společné domácnosti, tedy i
nemovitostem, jež jsou předmětem řízení. Z tohoto důvodu se nemohla uplatnit
fikce vypořádání vymezená v § 150 odst. 4 obč. zák., neboť k zániku společného
jmění manželů ohledně tohoto majetkového společenství nedošlo. Pokud majetkové
společenství žalobce a povinné M. N. k předmětným nemovitostem trvá, není
naplněno ustanovení § 267 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního
řádu ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“), neboť žalobce
neprokázal, že mu k označenému podílu na nemovitostech svědčí právo, které
nepřipouští výkon rozhodnutí.
V dovolání – jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a)
o.s.ř. – namítá žalobce nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm.
b) o.s.ř.). Je přesvědčen, že odvolací soud rozhodl v rozporu s judikaturou
dovolacího soudu, konkrétně pak s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 3.
2002, sp. zn. 22 Cdo 1476/2000, a rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 19. 9.
2005, sp. zn. 22 Cdo 2211/2004, na které v odůvodnění svého dovolání plně
odkázal. Navrhl, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu
soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do
31. 3. 2005 (čl. II, bod 3. zákona č. 59/2005 Sb.).
Dovolání – přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.– je důvodné.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle
právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu – sice
správně určenou – nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Podle § 148 odst. 1 obč. zák. soud může ze závažných důvodů na návrh některého
z manželů zúžit společné jmění manželů až na věci tvořící obvyklé vybavení
domácnosti.
Podle § 148 odst. 2 obč. zák. na návrh některého z manželů soud zúží společné
jmění manželů až na věci tvořící obvyklé vybavení domácnosti v případě, že
jeden z manželů získal oprávnění k podnikatelské činnosti nebo se stal
neomezeně ručícím společníkem obchodní společnosti.
Podle § 149 odst. 4 obč. zák. v případech uvedených v § 143a odst. 1 obč. zák.
a § 148 odst. 1 obč. zák. se použijí ustanovení § 149 odst. 2 a 3 obč. zák.
obdobně.
Podle § 150 odst. 4 obč. zák. nedošlo-li do tří let od zániků společného jmění
manželů k jeho vypořádání dohodou nebo nebyl-li do tří let od jeho zániku podán
návrh na jeho vypořádání rozhodnutím soudu, platí ohledně movitých věcí, že se
manželé vypořádali podle stavu, v jakém každý z nich věci ze společného jmění
manželů pro potřebu svou, své rodiny a domácnosti výlučně jako vlastník
užívá. O ostatních movitých věcech a o nemovitých věcech platí, že jsou v
podílovém spoluvlastnictví a že podíly obou spoluvlastníků jsou stejné; totéž
platí přiměřeně o ostatních majetkových právech, pohledávkách a závazcích
manželům společných.
S právním názorem odvolacího soudu, že rozhodnutím soudu o zúžení společného
jmění manželů až na věci tvořící obvyklé vybavení domácnosti podle § 148 odst.
2 obč. zák. nezaniká společné jmění manželů k věcem ostatním, se nelze
ztotožnit. Rozhodnutím o zúžení společného jmění manželů až na věci tvořící
obvyklé vybavení společné domácnosti dochází k modifikaci rozsahu společného
jmění účastníků, stanoveného v § 143 obč. zák., tedy k vyloučení věcí, které by
jinak tvořily předmět jejich společného jmění, až na věci tvořící obvyklé
vybavení jejich společné domácnosti, ze společného jmění účastníků. Z
judikatury Nejvyššího soudu, která je konečně odvolacímu soudu známa, plyne, že
došlo-li k zúžení společného jmění manželů na věci tvořící obvyklé vybavení
společné domácnosti, došlo současně k zániku společného jmění manželů k
ostatním věcem, které netvoří vybavení společné domácnosti (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1476/2000, publikovaný pod
č. C 1120 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H.
Beck). Na tomto závěru Nejvyšší soud nemá co měnit. Věci, které byly takto ze
společného jmění manželů vyloučeny, podléhají podle § 149 odst. 4 obč. zák.
vypořádání jako v případě zániku společného jmění manželů. Pokud po zániku
společného jmění manželů k uvedeným věcem nenásledovalo do tří let jejich
vypořádání dohodou nebo nebyl podán návrh na vypořádání rozhodnutím soudu,
platí podle § 150 odst. 4 obč. zák. ohledně nemovitých věcí nevyvratitelná
domněnka vzniku podílového spoluvlastnictví.
Jelikož dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. byl uplatněn
právem, Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu
k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2, část věty za středníkem, odst. 3, věta
první, o.s.ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud v dalším řízení závazný (§
243d odst. 1, část věty první za středníkem, § 226 odst. 1 o.s.ř.).
O nákladech dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí ve věci (§ 243d
odst. 1, věta druhá, o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. března 2007
JUDr. Miroslava J i r m a n o v á , v. r.
předsedkyně senátu