20 Cdo 3301/2009
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Miroslavy Jirmanové ve
věci žalobců a) Ing. V. M., b) MUDr. J. M., c) P. M., zastoupených JUDr. Janem
Pavlokem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 7/391, a d) ATECHRY,
a.s. v likvidaci, se sídlem v Kladně, Pekařská 1/360, identifikační číslo osoby
64829456, proti žalovanému Ing. B. V., zastoupenému JUDr. Emílií Haškovou,
advokátkou se sídlem v Kladně, Saskova 1479, o určení neexistence vlastnictví
žalovaného a určení vlastnictví žalobkyně d), vedené u Okresního soudu v Kladně
pod sp. zn. 11 C 108/2007, o dovolání žalobců a) – c) proti rozsudku Krajského
soudu v Praze z 3. 12. 2008, č. j. 29 Co 412/2008-87, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze z 3. 12. 2008, č. j. 29 Co 412/2008-87, se v
napadené části, tj. vyjma 2. odstavce výroku, jímž byl rozsudek okresního soudu
ve výroku I. ve vztahu mezi žalobkyní d) a žalovaným, a ve výroku II. o náhradě
nákladů řízení mezi těmito účastníky zrušen, a kterým byla věc v tomto rozsahu
vrácena okresnímu soudu k dalšímu řízení, a rozsudek Okresního soudu v Kladně
ze 7. 4. 2008, č. j. 11 C 108/2007-53, pokud jím bylo rozhodnuto ve vztahu mezi
žalobci a) – c) a žalovaným, ruší a věc se v tomto rozsahu vrací okresnímu
soudu k dalšímu řízení.
společných částí domu je žalobkyně d) (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů
řízení (výrok II.) a o povinnosti žalobců k zaplacení soudního poplatku (výrok
III.). Své rozhodnutí s poukazem na ustanovení § 336l odst. 2 a 336m odst. 2 o.
s. ř. odůvodnil závěrem, že žalovaný jako vydražitel nabyl vlastnictví k
dražené nemovitosti (tam specifikovanému domu č. p. 3212, v němž se předmětné
byty č. 19 a 22 nacházejí) dnem právní moci usnesení o příklepu a zaplacením
nejvyššího podání. Pokud žalobci dražbu zpochybňovali i tím, že žalobce a) před
dražbou zaplatil jistinu, tato skutečnost podle okresního soudu nemůže jít v
neprospěch vydražitele, který učinil nejvyšší podání a ve lhůtě je zaplatil.
K odvolání všech žalobců krajský soud napadeným rozhodnutím rozsudek soudu
prvního stupně ve výrocích I. a II. ve vztahu mezi žalobci a) – c) a žalovaným
a ve výroku III. o soudním poplatku potvrdil (odstavec 1 a 3), ve výroku I. ve
vztahu mezi žalobkyní d) a žalovaným a výroku II. o náhradě nákladů řízení jej
zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení (odstavec 2) a ve
vztahu mezi žalobci a) – c) a žalovaným rozhodl o náhradě nákladů odvolacího
řízení (odstavec 4). Své rozhodnutí odůvodnil výlučně (srov. předposlední
odstavec čtvrté strany rozsudku na č. l. 90, v němž odvolací soud zdůrazňuje,
že – poněvadž žalobci a/ – c/ svůj naléhavý právní zájem na žalovaném určení
neprokázali – „se již nemusel ve vztahu k nim zabývat dalšími otázkami
platnosti či neplatnosti předmětné dražby“) nedostatkem naléhavého právního
zájmu žalobců a) – c), vyvozeným ze skutečnosti, že ti, jak o sobě sami v
žalobě tvrdí, jsou (pouhými) uživateli bytových jednotek, takže „na jejich
právním postavení k předmětným nemovitostem by se, ani pokud by byla všechna
jejich další tvrzení shledána po právu, v žádném případě nic nezměnilo.“
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci a) – c) dovolání, jehož
přípustnost dovozují z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.;
zásadní právní význam napadenému rozhodnutí přisuzují s odůvodněním, že je v
něm řešena otázka, zda „lze chránit nepoctivého vydražitele, který vydražil
nemovitost v nepoctivě provedené dražbě, před původním vlastníkem.“ Podle
jejich názoru konstantní judikatura neřeší situaci, kdy „vydražitel a dražitel
jednají nepoctivě, resp. podvodným způsobem a uskuteční dražbu, která vůbec
proběhnout neměla.“ Za zásadně právně významnou považují i otázku, zda
oprávnění nájemci bytů, které mají být po prohlášení vlastníka nemovitosti (zde
žalovaného jako vydražitele) a po jejím rozdělení na jednotky podle zákona č.
72/1994 Sb. převedeny do vlastnictví stávajících oprávněných nájemců, mají
naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva původního vlastníka domu,
který pozbyl vlastnictví právě v důsledku nepoctivě provedené dražby.
Nesprávnost právního posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) spatřují
v tom, že odvolací soud podle jejich názoru „nesprávným způsobem posoudil
procesní pozici všech tří dovolatelů, nepřiznal-li jim naléhavý právní zájem, a
to ani za situace, kdy jim jde doslova o střechu nad hlavou, tj. o realizaci
základního lidského práva chráněného ústavou, Listinou základních práv a svobod
a mezinárodními smlouvami, a to práva bydlení.“ Nesprávný je podle nich i
právní závěr soudů obou stupňů, že je třeba chránit nepoctivého vydražitele
před poctivým původním vlastníkem. Druhý dovolací důvod, a to vadu podle § 241a
odst. 2 písm. a) o. s. ř., pak spatřují v neprovedení navržených důkazů,
zejména výslechem jimi navržených svědků a spisem soudního exekutora, jež by
umožnily učinit závěr o nepoctivě provedené dražbě.
Žalovaný navrhl zamítnutí dovolání; pokud by žalovaným skutečně šlo jen o
„realizaci jejich základního lidského práva (bydlení) chráněného ústavou,
Listinou a mezinárodními smlouvami“, zcela jistě by využili pro ně velmi
výhodnou první nabídku k odkoupení svých bytů ze září roku 2005, a to prvního
bytu o výměře 50 m2 za cenu 375.000,- Kč a druhého bytu o výměře 64,2 m2 za
481.500,- Kč (tj. 7.500,- Kč za 1 m2). Podle jeho názoru nelze nevidět, že
žaloba nebyla podána po dražbě v roce 2004, ale (24. 10. 2007) teprve poté, co
žalobci nevyužili svého práva na přednostní nabytí svých bytů na základě
nabídek učiněných jim podle zákona č. 72/1994 Sb. Marným uplynutím lhůt jejich
právo na přednostní nabytí bytu zaniklo, takže předmětné byty lze prodat třetí
osobě, a žalobci se podle jeho názoru právě proto snaží zpochybnit jeho
vlastnické právo k řádně vydražené nemovitosti.
Nejvyšší soud, jenž věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění
účinném do 30.6.2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009
Sb.), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání a v tomto ohledu dospěl
k závěru, že dovolání přípustné (podle § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.) je. I
když je totiž rozsudek odvolacího soudu v napadené části formulován jako
potvrzující, po obsahové stránce jde o rozhodnutí měnící, jelikož odvolací soud
– oproti soudu prvního stupně, jenž se věcí zabýval meritorně – určovací žalobu
zamítl výlučně pro nedostatek naléhavého právního zájmu (k tomu srov. rozsudek
Nejvyššího soudu z 21. 8. 2003, sp. zn. 29 Odo 224/2001, uveřejněný v časopise
Soudní judikatura č. 12, ročník 2003, pod poř. č. 210).
Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z
důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud
přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a §
229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
V rozsudku z 21. 8. 2003, sp. zn. 29 Odo 850/2001, uveřejněném v časopise
Soudní judikatura č. 12, ročník 2003, pod poř. č. 209, Nejvyšší soud přijal
závěr, že nebylo-li účastníku poskytnuto poučení ve smyslu § 118a o. s. ř., ač
se tak mělo z objektivního hlediska stát, je řízení před soudem prvního stupně
postiženo vadou. To platí i tehdy, měla-li absence takového poučení původ v
jiném právním posouzení věci. Týž závěr Nejvyšší soud formuloval v rozsudku ze
16. 3. 2004, sp. zn. 29 Odo 149/2002, publikovaném v témže časopise č. 3,
ročník 2004 pod poř. č. 49, v němž dále vysvětlil, že v systému neúplné apelace
(o nějž jde v souzené věci) odvolací soud k vadě spočívající v absenci poučení
podle § 118a o. s. ř. nepřihlédne ve smyslu § 212 odst. 5 jen tehdy, jestliže
účastník na poučení nereagoval poté, co mu je řádně poskytl přímo odvolací
soud. Stejný názor zastává i literatura (viz např. Drápal, L., Bureš, J. a kol.
Občanský soudní řád I., § 201-376, Komentář. 1. vydání. Praha: C.H.Beck, 2009,
1725 s.), která zdůrazňuje, že v odvolacím řízení založeném na systému neúplné
apelace odvolací soud nemůže postupovat podle § 118a odst. 1, 2 nebo 3; výjimka
ze zákazu uplatnění nových skutečností a důkazů uvedená v ustanovení § 205a
odst. 1 písm. d/ o. s. ř. (podle něhož skutečnosti nebo důkazy, které nebyly
uplatněny před soudem prvního stupně, jsou u odvolání proti rozsudku nebo
usnesení ve věci samé odvolacím důvodem jen tehdy, jestliže jimi má být splněna
povinnost tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti nebo důkazní
povinnost, a to za předpokladu, že pro nesplnění některé z uvedených povinností
neměl odvolatel ve věci úspěch, a že nebyl řádně poučen podle § 118a odst. 1 –
3) se totiž v tomto případě neuplatní, neboť odvolatel neměl ve věci úspěch
nikoli proto, že by (podle závěru soudu prvního stupně) neunesl břemeno tvrzení
nebo břemenu důkazní, ale proto, že soud prvního stupně dospěl (podle názoru
odvolacího soudu) k nesprávnému právnímu posouzení věci, a odvolací soud sám
nemohl zjednat nápravu poskytnutím poučení podle § 118a odst. 1, 2, nebo 3,
neboť by to v rozporu s ustanovením § 213b odst. 1 vedlo k uplatnění nových
skutečností nebo důkazů, ačkoli to ustanovení § 205a o. s. ř. neumožňuje.
V § 213b odst. 2 (viz tamtéž) se proto stanoví, že porušení § 118a odst. 1, 2
nebo 3 v řízení před soudem prvního stupně je vadou řízení, jestliže potřeba
uvést další tvrzení nebo důkazy vyplyne z odlišného právního názoru odvolacího
soudu, tedy že – řečeno jinak – vadou řízení před soudem prvního stupně je z
pohledu odvolacího řízení nesplnění poučovací povinnosti podle § 118a odst. 2
jen tehdy, vyplývá-li možné odlišné právní posouzení než podle účastníkova
právního názoru z (jiného) právního názoru odvolacího soudu. Ten je totiž v
tomto případě považován za „příčinu“ toho, proč soud prvního stupně nesplnil
poučovací povinnost. Protože ta je založena na objektivním principu a není tedy
významný důvod, proč ji soud prvního stupně nesplnil, došlo za řízení před
soudem prvního stupně – objektivně vzato – bez ohledu na jeho „příčinu“ k
porušení § 118a, a uvedená vada řízení musí proto mít v tomto případě za
následek zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně podle § 219a odst. 1.
Týž závěr zaujala soudní praxe. Ve shora citovaném uveřejněném rozsudku z 21.
8. 2003, sp. zn. 29 Odo 850/2001, Nejvyšší soud (kromě výše uvedeného) uzavřel,
že dospěje-li odvolací soud oproti soudu prvního stupně k závěru, že ze
žalobcových tvrzení nevyplývá existence naléhavého právního zájmu na určení
podle § 80 písm. c) o. s. ř., může k novým skutečnostem, které žalobce o tom
uplatnil až v odvolacím řízení, přihlédnout, jen nebrání-li mu v tom zákaz
formulovaný v ustanoveních § 205a, 211a a 213 odst. 3 o. s. ř.; jinak
rozhodnutí soudu prvního stupně zruší pro vadu řízení spočívající v absenci
poučení dle § 118a o. s. ř., která nemohla být zhojena v odvolacím řízení.
Z § 213b odst. 2 současně plyne, že porušení § 118a odst. 1, 2 a 3 ze strany
soudu prvního stupně je vadou řízení, jen jestliže potřeba uvést další tvrzení
nebo důkazy vyplynula z odlišného právního názoru odvolacího soudu. V ostatních
případech (o nějž však – viz výše – v souzené věci nejde) totiž občanský soudní
řád vyžaduje, aby odvolací soud chybný postup soudu prvního stupně napravil, a
aby provedl též důkazy, které by účastníci na základě řádně poskytnutého
poučení označili. Nesplnění poučovací povinnosti zákon v těchto případech
nepovažuje za vadu řízení, a tedy odvolacímu soudu ani neumožňuje, aby jen z
tohoto důvodu rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil.
Protože tedy řízení před soudem prvního stupně trpí výše uvedenou vadou, jež
pro odlišný názor krajského soudu nemohla být odstraněna (zhojena) v odvolacím
řízení, Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu v napadené části i rozhodnutí
soudu prvního stupně, pokud jím bylo rozhodnuto ve vztahu mezi žalobci a) – c)
a žalovaným, bez jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.), podle § 243b odst. 2 věty
za středníkem, odst. 3 druhé věty o. s. ř. zrušil a věc v tomto rozsahu podle
posledně citovaného ustanovení vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení, v němž
bude nutno zabývat se i (dosud odvolacím soudem neřešenou) otázkou, zda z
hlediska zkoumání existence naléhavého právního zájmu může být úspěšná žaloba
žalobců a) – c) na určení neexistence vlastnictví žalovaného, domáhají-li se
titíž žalobci stejnou žalobou určení existence vlastnictví žalobkyně d) k týmž
věcem.
Pro úplnost dovolací soud připomíná svůj rozsudek z 22. 2. 2001, sp. zn. 22 Cdo
1072/99, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy č. 6, ročník 2001, pod poř. č.
58, v němž vyjádřil názor, že na určení vlastnictví k nemovitosti může mít
naléhavý právní zájem nejen osoba, jež rozhodnutí soudu podle § 80 písm. c) o.
s. ř. potřebuje pro zápis svého (tvrzeného) vlastnictví do katastru
nemovitosti, ale například též nájemce nemovitosti.
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy obou stupňů závazný (§ 243d odst. 1
část první věty za středníkem o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. srpna 2011
JUDr. Vladimír M i k u š e k , v. r.
předseda senátu