20 Cdo 3336/2010
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Vladimíra Mikuška v
exekuční věci oprávněného Bytového družstva Horní 1427, se sídlem v Ostravě -
Hrabůvce, Horní 1427/60, identifikační číslo osoby 25388908, zastoupeného JUDr.
Martinem Skybou, advokátem se sídlem v Ostravě - Moravské Ostravě, Preslova 9,
proti povinné M. K., zastoupené Mgr. Petrem Miketou, advokátem se sídlem v
Ostravě – Slezské Ostravě, Jaklovecká 1249/18, pro 30.510,30 Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 94 Nc
11486/2007, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne
27. 10. 2009, č. j. 66 Co 974/2009-112, takto:
I. Řízení o dovolání proti výroku IV. a V. usnesení Okresního soudu v Ostravě
ze dne 27. 7. 2009, č. j. 94 Nc 11486/2007-93, se zastavuje.
II. Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 10. 2009, č.
j. 66 Co 974/2009-112, se odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Krajský soud v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení ze dne 27. 7.
2009, č. j. 94 Nc 11486/2009-93, jímž okresní soud zamítl návrh povinné na
osvobození od soudních poplatků (výrokem I.), zamítl návrh povinné na
ustanovení zástupce (výrokem II.), zamítl návrh povinné na spojení věcí
(výrokem III.), zamítl návrh povinné na zastavení exekuce (výrokem IV.), dále
zamítl návrh povinné na zastavení exekuce v rozsahu prodeje nemovitostí
postižených exekučním příkazem Mgr. Jiřího Krále z 29. 5. 2009, č. j. 043 Ex
119/08-18 (výrokem V.), zamítl návrh povinné z 28. 6. 2009 na vydání opravného
usnesení (výrokem VI.) a konečně zamítl návrh povinné na odklad exekuce
(výrokem VII.). Odvolací soud mimo jiné též uzavřel, že návrh na úplné či
částečné zastavení exekuce prodejem nemovitostí byl zamítnut správně, povinná
nemá jiný disponibilní majetek, ze kterého by bylo lze uspokojit v časově
přiměřené lhůtě nárok oprávněného, a proto nařízená exekuce prodejem
nemovitostí povinné je vhodná. Žádný důvod k zastavení nařízené exekuce soud
neshledal.
Proti usnesení krajského soudu, a to v rozsahu, v jakém odvolací soud potvrdil
usnesení soudu prvního stupně ve výrocích IV. a V., a výslovně i proti výroku
IV. a V. usnesení okresního soudu podala povinná dovolání, jehož přípustnost
opírá o § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a namítá, že rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ zákona č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „o. s. ř.“)
a je v rozporu se zákonem. Je přesvědčena, že prokázala, že v nemovitostech
dotčených exekucí podniká ona i další subjekty, výnos z tohoto podnikání je
jejím jediným příjmem, přičemž těmito skutečnostmi se soudy nezabývaly.
Nezabývaly se ani námitkou, že žalobce (bytové družstvo) odmítal přebírat
platby nájemného a služeb s tím spojených. Družstvo bezdůvodně odmítlo nabídku
úřadu městského obvodu, který mu chtěl dluh uhradit, a podalo proti povinné
šikanózní nemravnou žalobu na zaplacení. Dluh nevznikl povinné, ale její dceři,
která byla dříve členkou družstva. Nesouhlasí se závěrem, že nedisponuje žádným
dalším majetkem; je členkou bytového družstva (oprávněného) s právem užívat byt
a žalobou se domáhá toho, aby s ní toto družstvo uzavřelo smlouvu o převodu
bytové jednotky do jejího vlastnictví (věc je vedena u Krajského soudu v
Ostravě pod sp. zn. 26 Cm 240/2001); dále vede řadu žalob o pohledávkách vůči
třetím osobám u okresního soudu v Ostravě, jež mohou být předmětem exekuce.
Hodnota vymáhané pohledávky je ve zcela zřejmém nepoměru k hodnotě majetku
stiženého exekucí (dotčených nemovitostí), zvolený způsob exekuce podstatně
navýší i náklady exekuce a je pro povinnou likvidační. Navrhla, aby Nejvyšší
soud napadené rozhodnutí včetně výroku IV. a V. usnesení soudu prvního stupně
zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud rozhodl o dovolání podle občanského soudního řádu ve znění
účinném od 1. 7. 2009 (viz Část první, čl. II Přechodná ustanovení, bod 12.
zákona č. 7/2009 Sb.).
Usnesení soudu prvního stupně nelze dovoláním úspěšně napadnout. Z ustanovení §
236 odst. 1 o. s. ř. plyne, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem
proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu. Opravným prostředkem pro
přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně je podle ustanovení § 201 o. s. ř.
odvolání, pokud to zákon nevylučuje. Občanský soudní řád proto také neupravuje
funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti rozhodnutí soudu
prvního stupně či jeho jednotlivému výroku.
Jelikož nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem
podmínky řízení, Nejvyšší soud řízení o dovolání směřujícímu proti výroku IV. a
V. usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 27. 7. 2009, č. j. 94 Nc
11486/2007-93, podle § 243c odst. 1 a § 104 odst. 1 věty první o. s. ř.
zastavil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 1999, sp. zn. 20 Cdo
1574/99, uveřejněné v časopise Soudní judikatura 4/2000 pod č. 45).
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 10. 2009, č. j.
66 Co 974/2009-112, jímž odvolací soud potvrdil (výroky) rozhodnutí soudu
prvního stupně o zamítnutí návrhu povinné na zastavení exekuce (zcela) i na
zastavení exekuce v rozsahu prodeje nemovitostí postižených exekučním příkazem
Mgr. Jiřího Krále z 29. 5. 2009, č. j. 043 Ex 119/08-18, není přípustné.
Je-li napadeným rozhodnutím usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno
usnesení, kterým soud prvního stupně rozhodl o návrhu na zastavení exekuce, je
dovolání ve smyslu § 238a odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné za podmínek
vymezených v § 237 odst. 1 písm. b) nebo c) o. s. ř. (srov. § 238a odst. 2 o.
s. ř.). Protože použití ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je vyloučeno
(usnesení soudu prvního stupně nepředcházelo dřívější, odvolacím soudem
zrušené, rozhodnutí téhož soudu), zbývá přípustnost dovolání vyvozovat již jen
z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., které ji spojuje se závěrem
dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam. Ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu
právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo
která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená
právní otázka posouzena jinak (§ 237 odst. 3 o. s. ř.); k okolnostem uplatněným
dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se
nepřihlíží. Při přezkumu napadeného rozhodnutí – tedy i v rámci posouzení
zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatelka
napadla – je Nejvyšší soud uplatněným důvodem včetně jeho obsahového vymezení
vázán (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.).
Povinná argumenty ve prospěch závěru, že napadené rozhodnutí má po právní
stránce zásadní význam nepřednesla a ani posouzením všech námitek v dovolání
obsažených k takovému závěru nelze dospět.
Nejvyšší soud již opakovaně konstatoval, že neexistence nároku na vymáhané
plnění ze strany povinné – posuzováno podle hmotného práva – může být důvodem k
zastavení exekuce (§ 268 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.) pouze u jediného typu
exekučních titulů, a to u notářských a exekutorských zápisů, jež na rozdíl od
rozhodnutí vydávaných v občanském soudním řízení či řízení rozhodčím nejsou
vybaveny účinky právní moci a závaznosti pro účastníky a všechny orgány (viz
odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu z 10. 10. 2000, sp. zn. 21 Cdo 267/2000).
O takový případ však v souzené věci, kdy je exekučním titulem pravomocné a
vykonatelné usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 9. 2007 č. j. 42 Co
192/2007-434, nejde.
Nejvyšší soud se ve své judikatorní činnosti již také zabýval i otázkou, zda
povinný k podnikání nezbytně nutně potřebuje nemovité věci, jejichž prodej byl
v exekučním řízení nařízen. V souvislosti s tím přijal mimo jiné i závěr, že
exekuční prodej nemovitostí bez dalšího sám o sobě nemá za následek úplné
skončení podnikatelské činnosti povinného (v tehdy projednávané věci se jednalo
o podnikajícího s předmětem činnosti stravovací a ubytovací služby). Není totiž
vyloučeno, že povinný bude v domě postiženém exekucí podnikat i poté, co
vydražené nemovitosti s příslušenstvím převezme vydražitel, popř. poté, kdy k
nim nabude vlastnické právo (srov. § 336l odst. 1, 2 o. s. ř.); prodej
nemovitostí tak nemusí znamenat ani ukončení podnikatelské činnosti v
dosavadních prostorách. Pominout nelze ani okolnost, že podnikání povinného
není podle své povahy vázáno na určité místo, ani na vlastnictví
(spoluvlastnictví) nemovitosti; může proto podnikat v daném oboru nejen v
dosavadních prostorách, ale i v objektech, jejichž vlastníkem (spoluvlastníkem)
je jiný subjekt. Obtíže (ekonomické, organizační) spojené s pokračováním v
podnikání v dosavadních prostorách po prodeji nemovitostí, popř. v jiném
objektu (ať již ve vlastnictví /spoluvlastnictví/ povinného nebo jiné osoby)
nejsou z pohledu ustanovení § 322 odst. 3 o. s. ř. významné (srov. usnesení
Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 33/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek).
Z tohoto rozhodnutí také zcela správně vycházely i soudy v projednávané věci,
v níž povinná sama doložila svůj předmět podnikání: koupě zboží za účelem jeho
dalšího prodeje a prodej, kopírovací práce. Ani skutečnost, že rozhodnutím
Úřadu práce v Ostravě z 8. 3. 2004 byl povinné přiznán příspěvek na zřízení
chráněného pracoviště pro občana se změnou pracovní schopnosti (viz č. l. 41
spisu), na tomto závěru nic nezmění, neboť poskytnutí příspěvku nebylo vázáno
na vlastnictví exekucí stižené nemovitosti (srov. § 7 odst. 1, 3 vyhlášky č.
15/1992 Sb., o provádění pracovní rehabilitace občanů se změněnou pracovní
schopností).
Dovolatelka dále vytýká, že hodnota vymáhané pohledávky je ve zcela zřejmém
nepoměru k hodnotě majetku stiženého exekucí.
Nejvyšší soud již v mnoha rozhodnutích judikoval, že případný nepoměr výše
pohledávky a ceny nemovitosti navržené k prodeji je pouze jedním kritériem
vhodnosti navrženého způsobu exekuce. Soud (u exekučního řízení podle zákona č.
120/2001 Sb. exekutor) totiž musí uvážit, zda je vůbec možné nařídit výkon
jiným způsobem, který v přiměřené době povede k naplnění účelu soudní exekuce,
jímž je uskutečnění subjektivního práva oprávněné osoby (uspokojení vymáhané
pohledávky). V případě, že jiným způsobem nelze pohledávku oprávněného vůbec
nebo v přiměřené době uspokojit, není navrhovaný způsob zřejmě nevhodný ani
tehdy, jestliže cena předmětu, z něhož má být oprávněný uspokojen, značně
přesahuje výši vymáhané pohledávky s příslušenstvím (např. viz usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2003, sp. zn. 20 Cdo 2103/2002, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 20 Cdo 352/2005 nebo usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2005, sp. zn. 20 Cdo 1281/2004).
Takto je tomu i v posuzované exekuční věci, kdy soudy dospěly ke zjištění, že
vedle nemovitostí stižených exekucí povinná nemá jiný disponibilní majetek, ze
kterého by bylo možno nárok oprávněného v časově přiměřené lhůtě uspokojit (viz
odstavec třetí na str. 3 napadeného usnesení). Za takový majetek nepochybně
nelze považovat pohledávky vůči třetím osobám, o nichž povinná „vede řadu
žalob“.
Pokud povinná při hodnocení své majetkové situace poukazuje na to, že je
členkou bytového družstva (oprávněného) s právem užívat byt, je třeba uvést, že
vydání exekučního příkazu k provedení exekuce prodejem nemovitostí ze dne 29.
5. 2009, č. j. 043 EX 119/08-18, předcházelo vydání příkazu k provedení exekuce
postižením členských práv a povinností povinné jako členky v družstvu ze dne 2.
6. 2008, č. j. 043 EX 119/08-11.
Lze uzavřít, že odvolací soud při posuzování důvodů pro zastavení nařízené
exekuce v projednávané věci postupoval zcela v souladu se standardní soudní
praxí (jeho rozhodnutí tudíž zásadní právní význam nemá); Nejvyšší soud proto
dovolání bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) odmítl (§ 243b odst.
5 věta první, § 218 písm. c/ o. s. ř.).
Exekuce je provedena (viz vyrozumění soudního exekutora o zániku pověření k
provedení exekuce ze dne 22. 9. 2009, doručené dovolacímu soudu 18. 5. 2011),
Nejvyšší soud tedy rozhodl i o nákladech dovolacího řízení. Dovolání povinné
bylo odmítnuto, oprávněnému, jenž by měl právo na jejich náhradu, podle obsahu
spisu v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly. Tomu odpovídá výrok, že žádný
z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (§ 146 odst. 3, §
224 odst. 1 a § 243b odst. 5 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. prosince 2011
JUDr. Miroslava Jirmanová, v. r.
předsedkyně senátu