20 Cdo 3481/2023-906
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Aleše Zezuly v právní věci žalobkyně M. T. S. Z., zastoupené JUDr. Jiřím Hartmanem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 5/49, proti žalované Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, identifikační číslo osoby 47116617, se sídlem v Praze 8, Pobřežní 665/21, zastoupené JUDr. Antonínem Mokrým, advokátem se sídlem v Praze 6, U střešovických hřišť 621/15, o poddlužnické žalobě na zaplacení 240 000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 25 C 77/2016, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 5. 2023, č. j. 18 Co 82/2023-848, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 5. 2023, č. j. 18 Co 82/2023-848, se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
1. Žalobkyně se domáhá zaplacení shora uvedené částky po žalované jako poddlužnici zaměstnavatele jejího zemřelého syna, vůči němuž (zaměstnavateli) má exekuční titul (přiznáno bylo jednorázové odškodnění podle § 378 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění do 30. 9. 2015, dále též jen „zák. práce“) a vede exekuční řízení. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 22. 5. 2019, č. j. 20 Cdo 4174/2018-251, „původní“ rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 (dále též jen „soud prvního stupně“) ze dne 24. 3. 2017, č. j. 25 C 77/2016-172, a rozsudek Městského soudu v Praze (dále též jen „odvolací soud“) ze dne 25. 10. 2017, č. j. 18 Co 314/2017-210 (kterým mj. odvolací soud ve výroku I. potvrdil rozsudek, jímž Obvodní soud pro Prahu 8 zamítl žalobu žalobkyně na zaplacení částky 274 702,80 Kč), zrušil a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 8 k dalšímu řízení s tím, že musí posoudit, zda zaměstnavatel ze zákona odpovídá za škodu způsobenou pracovním úrazem (a v jakém rozsahu je povinen ji nahradit).
2. Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 2. 12. 2022, č. j. 25 C 77/2016-763, zastavil řízení co do částky 21 752,20 Kč (výrok I.), zamítl žalobu, kterou se žalobkyně na žalované domáhala zaplacení částky 218 247,80 Kč (výrok II.) a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit České republice na náhradě nákladů řízení částku 6 301 Kč (výrok III.) a žalované částku 208 217 Kč (výrok IV.).
3. Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím výrok II. rozsudku soudu prvního stupně změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 218 247,80 Kč (výrok I.). Výrok III. rozsudku soudu prvního stupně změnil tak, že povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení státu ve výši 6 301 Kč se ukládá žalované, a jinak rozsudek potvrdil (výrok II.).
4. Odvolací soud vzal ze zjištění soudu prvního stupně za prokázané, že poddlužnickou žalobu podala žalobkyně proti žalované, přičemž o ní tvrdí, že je dlužnicí povinné společnosti PSS Engineering, s. r. o. (vymazána z veřejného rejstříku z důvodu zrušení společnosti na základě usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 4. 2021, č. j. MSPH 91 INS 9533/2017-B-46, jímž byl zrušen konkurs na majetek dlužníka z důvodu, že jeho majetek je pro uspokojení věřitelů zcela nepostačující). Proti povinné se žalobkyně v exekuci vedené Mgr.
Janem Krejstou, soudním exekutorem Exekutorského úřadu Brno-město pod sp. zn. 159 EX 00324/16 domáhala uspokojení pohledávky ve výši 240 000 Kč, přiznané z titulu odpovědnosti zaměstnavatele za pracovní úraz s následkem smrti syna žalobkyně jako jednorázové odškodnění pozůstalých podle § 378 odst. 1 zák. práce, a nákladů nalézacího řízení ve výši 34 702,80 Kč (pohledávka byla přiznána rozsudkem pro uznání Obvodního soudu pro Prahu 5, č. j. 13 C 318/2015-71). Pohledávka žalobkyně byla vymáhána prostřednictvím exekučního příkazu přikázáním pohledávky povinné vůči žalované jako zákonnému pojistiteli povinné jako zaměstnavatele podle vyhlášky Ministerstva financí č. 125/1993 Sb., kterou se stanoví podmínky a sazby zákonného pojištění odpovědnosti zaměstnavatelce za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání.
5. Odvolací soud se neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že je dán důvod pro zamítnutí žaloby „bez dalšího“ pouze na základě zjištění, že povinná společnost v mezidobí od podání poddlužnické žaloby zanikla. Žalobkyně (oprávněná) je ve vztahu k pohledávce, která má být po žalované jako poddlužníku vymožena, procesně zmocněna k uspokojení pohledávky. Pro rozhodnutí o této poddlužnické žalobě je rozhodné, zda povinná byla v době doručení exekučního příkazu o přikázané pohledávce (tj. 18. 4. 2016) oprávněna požadovat po žalované plnění ze zákonného pojištění podle § 2 vyhlášky č. 125/1993 Sb. Pokud jde o námitku žalované ohledně započtení pohledávek žalované vůči žalobkyni (pohledávek vzniklých z titulu náhrady nákladů jiných řízení), odvolací soud uvedl, že z důvodu absence hmotněprávního vztahu věřitele a poddlužníka nelze v daném případě provést započtení pohledávek žalované proti žalobkyni, neboť nejde o vzájemné pohledávky. Po provedeném dokazování odvolací soud setrvává na právním závěru o vzniku pracovního poměru mezi poškozeným a povinnou konkludentním způsobem. Vzhledem ke zjištěným skutkovým okolnostem o nástupu do práce a dohodě o druhu práce, která byla fakticky poškozeným vykonávána a za niž byl i povinnou odměňován, nelze pracovněprávní vztah hodnotit jako tzv. faktický pracovní poměr (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3042/2013). Při posuzování, zda žalobkyni jakožto matce poškozeného náleží jednorázové odškodné podle § 378 odst. 2 zák. práce odvolací soud dospěl na rozdíl od soudu prvního stupně k závěru, že žalobkyně se zemřelým poškozeným ke dni vzniku pracovního úrazu žila ve společné domácnosti. Žalobkyni tedy vznikl vůči povinné nárok na jednorázové odškodnění pozůstalých. V době doručení exekučního příkazu žalované existoval jak tento nárok žalobkyně vůči povinné jako zaměstnavatelce zemřelého syna, tak i nárok povinné vůči žalované pojišťovně. Z uvedených důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé změnil, jak je výše uvedeno.
6. Žalovaná v dovolání namítá, že odvolací soud dospěl ve svém rozhodnutí k nesprávnému právnímu posouzení toho, že: i. žalovaná je pasivně věcně legitimována v řízení o projednávané poddlužnické žalobě a oprávněná je nadále aktivně věcně legitimována k poddlužnickému závazku; ii. nedošlo k zániku pohledávky uplatněné poddlužnickou žalobou; iii. došlo ke konkludentnímu uzavření pracovní smlouvy mezi poškozeným a společností PSS Engineering s. r. o.; iv. žalovaná neměla právo započíst své splatné a vykonatelné pohledávky, které měla a má přímo za žalobkyní, a to z titulu pravomocně přisouzených náhrad nákladů řízení v souvisejících soudních řízeních; v. syn žalobkyně vedl společnou domácnost se žalobkyní, přestože z provedených důkazů vyplynulo, že po ukončení studií se osamostatnil a projevoval zájem o pracovní aktivitu v zahraničí.
7. Dovolatelka k přípustnosti dovolání uvádí, že se odvolací soud při řešení vymezených otázek odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, popř. jde o otázku, která dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena vůbec nebo ne přinejmenším jednoznačně. V otázce výkladu ustanovení vyhlášky č. 125/1993 Sb. má zato, že průběh řízení a jeho výsledek byl poznamenán nesprávnou interpretací ustanovení této vyhlášky, a to posouzením vysloveným v „rozsudku ze dne 24. 10. 2017 č. j.
21 Cdo 4174/2018-251 5457“, které následně mohlo vést soudy k chybným závěrům. Soudy v důsledku tohoto výkladu totiž zcela pominuly zásadní argumentaci žalované, že dlužník by neměl žádný nárok na plnění podle této vyhlášky, pokud nerespektoval povinnosti uvedené v § 9 odst. 2 vyhlášky č. 125/1993 Sb. K tomu fakticky došlo tak, že vznik předmětného nároku dlužník zavinil tím, že ho „uznal“ na základě fikce uznání v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 5. Nejvyšší soud nesprávnou interpretací vyhlášky vyvolal domnění, že námitky žalované uplatnitelné vůči dlužníkovi nejsou v řízení o poddlužnické žalobě uplatnitelné vůči žalobkyni.
8. Dovolatelka dále namítá, že v době rozhodování soudu prvního stupně (2. 12. 2022) a tudíž i v době rozhodování odvolacího soudu (24. 5. 2023) již předmětná pohledávka dlužníka za žalovaným neexistovala, neboť zanikla okamžikem zániku dlužníka, k němuž došlo 28. 2. 2022. Odkazuje-li soud na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 2414/2012, toto rozhodnutí není přiléhavé, jelikož se týká zániku zajištěných pohledávek. Rozporuje také závěr odvolacího soudu, že došlo ke konkludentnímu uzavření pracovní smlouvy.
Podle jejího názoru je v rozporu například s rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2124/2018. Pokud účastníci měli v úmyslu uzavřít písemnou pracovní smlouvu, což ze všech skutečností zjištěných v řízení vyplývá, pak nelze dovodit, že jim postačovalo pouhé neformální stvrzení slovně (či mlčky) vyjádřených projevů vůle, ať už byly jakékoli. Způsob, jakým odvolací soud přistoupil k hodnocení důkazů, nezakládá jen podstatnou vadu řízení, ale lze jej označit za porušení práva na spravedlivý proces.
Napadené rozhodnutí vykazuje znaky extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, dále jen „extrémní nesoulad“ (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1332/2020). K uvedenému porušení došlo při posuzování otázky společné domácnosti žalobkyně a jejího syna, které považuje žalovaná za fabulaci [viz odstavec 11 a 13 písm. f) dovolání]. Extrémní nesoulad spatřuje žalovaná v závěru, že poškozený bydlel v nájemním bytě na XY již dne 21. 3. 2013, kdy pro banku označil jako své bydliště adresu „XY“, přičemž žádný důkaz o pobytu poškozeného na této adrese soudu nebyl předložen [viz odstavec 13 písm. a) dovolání].
V „kasačním rozsudku“ ze dne 24. 6. 2020, č. j. 18 Co 103/2020-467, učinil odvolací soud závěr, že si poškozený v XY pronajal byt dne 10. 3. 2013, na základě čehož dovodil, že si strany dohodly jako den nástupu do práce 11. 3. 2013. Po kasaci již odvolací soud žádné konkrétní datum nástupu poškozeného do práce neuvádí [viz odstavec 13 písm. b) dovolání]. Dále spatřuje extrémní rozpor v závěru, že pracovní smlouva byla zřejmě pořízena dodatečně, což je v příkrém rozporu s výpovědí svědka R. H. [viz odstavec 13 písm. c) dovolání].
Oporu v provedených důkazech nemá ani závěr, že poškozený v kancelářích povinné pracoval minimálně od 1. 4. 2013, kdy nastoupil pan B., nic takového však z výpovědi jmenovaného svědka nevyplývá [viz odstavec 13 písm. d) dovolání]. Extrémní nesoulad zakládá rovněž závěr odvolacího soudu, že na účet poškozeného byla dne 25. 3. 2013 vyplacena povinnou mzda. Z žádných důkazů nelze dovodit, že by šlo o mzdu, už jen proto, že k platnému uzavření pracovní smlouvy nedošlo, a lze tedy uvažovat o tom, že se mohlo jednat maximálně o motivační (náborový) bonus či jiný druh náhrady [viz odstavec 13 písm. e) dovolání].
Ve zbytku dovolání žalovaná převážně jen rozsáhle cituje pasáže svého vyjádření k odvolání ze dne 29. 3. 2023. Nad rámec výše uvedeného uvádí, že své povinnosti z napadeného rozsudku splnila, přestože se závěry odvolacího soudu nesouhlasí.
Tyto závěry (především o konkludentním vzniku pracovní smlouvy) se mohou nepříznivě odrazit v rozhodování o souběžně projednávané věci u Obvodního soudu pro Prahu 5, kde žalobkyně požaduje odškodnění imateriální újmy vzniklé jejímu synovi. Na základě výše uvedeného žalovaná navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že se žaloba zamítá a žalobkyně je povinna žalované zaplatit náklady řízení před odvolacím soudem a soudem prvního stupně, eventuálně aby napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu k dalšímu řízení.
9. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvádí, že argumentace žalované není přiléhavá a dovolání není důvodné. Nejvyšší soud již jednou rozhodoval ohledně aplikovatelnosti vyhlášky č. 125/1993 Sb. rozsudkem ze dne 22. 5. 2019, č. j. 20 Cdo 4174/2018-251, a jeho interpretace byla pro nižší soudy závazná. Žalobkyně se s ní ztotožňuje a nemá zato, že by se dovolací soud měl nyní od své předchozí argumentace odchýlit. Žalovaná v otázce zániku nároku žalobkyně pro zánik právnické osoby odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 2414/2012, který však není na daný případ přiléhavý. Podle jejího názoru není správný závěr o tom, že její pohledávka není zajištěná, případně se pojmu zajištění svou faktickou formou blíží. Ke konkludentnímu uzavření pracovní smlouvy syna se zaměstnavatelem se žalobkyně již několikrát vyjádřila v nalézacím řízení. Nesouhlasí se žalovanou, že by byl postup odvolacího soudu v rozporu s právem na spravedlivý proces, naopak rozpaky budil postup soudu prvního stupně, který nerespektoval zásadu projednací a sám si zval svědky, které nikdo nenavrhl, a radil žalované, aby uplatnila zápočet (k tomuto odkazuje zejména na své odvolání ze dne 27. 2. 2023 nebo zvukové záznamy z jednání soudu prvního stupně). V otázce nesprávného právního posouzení okamžiku nástupu syna do zaměstnání, vedení společné domácnosti a žalovanou učiněného zápočtu žalobkyně odkazuje na svou předchozí argumentaci. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl a přiznal žalobkyni náhradu nákladů dovolacího řízení.
10. Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále též „o. s. ř.“.
11. Dospěl k závěru, že dovolání je přípustné pro řešení níže uvedených otázek.
12. Žalovaná zpochybnila závěr odvolacího soudu, že v řízení o projednávané poddlužnické žalobě je žalobkyně aktivně legitimována i nadále po zániku zaměstnavatele zemřelého syna žalobkyně a že nedošlo k zániku pohledávky, k jejímuž vymožení je proti zaměstnavateli zemřelého vedena exekuce. Z obsahu dovolání lze dovodit, že dovolatelka uvedené otázky považuje za dosud neřešené v rozhodování dovolacího soudu (§ 237 o. s. ř.).
13. Podle § 315 odst. 1 o. s. ř. nevyplatí-li dlužník povinného oprávněnému pohledávku podle § 314a odst. 2, popřípadě podle § 314c odst. 1 a 3, může oprávněný proti dlužníku povinného vlastním jménem podat návrh na výkon rozhodnutí, jestliže jej mohl podat povinný, jinak se domáhat vyplacení pohledávky v řízení podle části třetí, popřípadě v řízení podle zvláštního zákona. Nesmí však s dlužníkem povinného stran této pohledávky uzavřít na úkor povinného smír, ani prominout její zaplacení. Dlužník povinného si v takovém případě také nemůže započíst svou vlastní pohledávku, kterou má vůči oprávněnému.
14. Podstatou poddlužnické žaloby je, že oprávněný žaluje svým jménem o zaplacení pohledávky, jejímž věřitelem je povinný, jestliže dlužník povinného nevyplatí pohledávku oprávněnému (§ 314a o. s. ř.).
15. Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 31. 10. 2023, sp. zn. 29 Cdo 1947/2021 (bod 50), s odkazem na tam zmíněnou literaturu připomněl, že uplatňování exekučního práva plynoucího z přikázání pohledávky oprávněným (věřitelem dlužníka) je možné jen za trvání výkonu rozhodnutí (exekuce) vůči povinnému. Dojde-li k pravomocnému zastavení takového výkonu rozhodnutí nebo exekuce, končí tím i exekuční právo oprávněného (věřitele dlužníka), k čemuž soud přihlíží z úřední povinnosti.
16. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 28. 4. 2021, č. j. MSPH 91 INS 9533/2017-B-46, byl na majetek společnosti PSS Engineering s. r. o. zrušen konkurs podle § 308 odst. 1 písm. d) zákona č. 182/2006 Sb., insolvenční zákon, ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „IZ“, neboť majetek dlužníka je pro uspokojení věřitelů zcela nedostačující. Následně došlo k výmazu společnosti z obchodního rejstříku vedeného u Městského soudu v Praze k 28. 2. 2022.
17. Zánik právnické osoby bez právního nástupce má za následek to, že v exekučním řízení nelze pokračovat a exekuci je třeba zastavit. Z toho plyne, že zaniká i oprávnění žalobkyně domáhat se po žalované (jakožto poddlužníku zaniklé právnické osoby) zaplacení exekvované částky na základě poddlužnické žaloby.
18. Názor odvolacího soudu, že je podstatné, zda by poddlužník měl podle práva takovou povinnost vůči povinnému v okamžiku, kdy mu bylo doručeno usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2005, sp. zn. 29 Odo 921/2003, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 55/2006, či rozsudek téhož soudu ze dne 27. 5. 2005, sp. zn. 20 Cdo 903/2004), má své opodstatnění jen v případě, že exekuce proti povinnému je stále vedena.
19. Nesprávný je ale výklad § 311 odst. 1 písm. d) IZ provedený dovolatelkou s tím, že pohledávka žalobkyně měla zaniknout. V daném případě totiž právní úprava umožňuje, aby se žalobkyně domáhala zaplacení po pojišťovně (§ 365 odst. 1 zák. práce, § 366 zák. práce, § 205d odst. 1 zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění účinném do 31. 12. 2006).
20. Uzavřel-li odvolací soud, že se žalobkyně i po zániku dlužníka může úspěšně domáhat svého nároku vůči žalované na základě poddlužnické žaloby, aniž by přihlédl ke stavu exekučního řízení (zda byla exekuce zastavena), je jeho právní závěr nesprávný a v rozporu s judikaturou dovolacího soudu (nejedná se tedy o otázku dosud neřešenou, jak namítá dovolatelka). Jelikož nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.), aniž by se zabýval dalšími dovolacími námitkami, a věc vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
21. Právní názor vyslovený v tomto rozhodnutí je závazný (§ 243g odst. 1 část věty první za středníkem o. s. ř.).
22. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. 7. 2024
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D. předsedkyně senátu