20 Cdo 3529/2021
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Karla
Svobody, Ph.D., v exekuční věci oprávněné České republiky – Úřadu pro
zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží
č. 390/42, identifikační číslo osoby 69797111, proti povinnému A. P.,
narozenému dne XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Michalem Špulkou, advokátem se
sídlem v Praze 5, Jindřicha Plachty č. 3163/28, pro 35 952 746,66 Kč s
příslušenstvím, vedené u soudního exekutora JUDr. Igora Ivanka, Exekutorský
úřad Praha 10, pod sp. zn. 167 Ex 3475/19, o dovolání WPB Capital, spořitelní
družstvo v likvidaci, se sídlem v Brně, Kamenná č. 835/13, identifikační číslo
osoby 25780450, zastoupeného JUDr. Jiřím Hartmannem, advokátem se sídlem v
Praze 8, Sokolovská č. 49/5, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26.
srpna 2021, č. j. 62 Co 256/2021-75, takto:
Dovolání se zamítá.
Soudní exekutor JUDr. Igor Ivanko, Exekutorský úřad Praha 10, pověřený vedením
exekuce na základě pověření vydaného Obvodním soudem pro Prahu 6, ze dne 6. ledna 2020, č. j. 38 EXE 1975/2019-73, podle vykonatelného notářského zápisu
sepsaného notářkou JUDr. Ivanou Demutovou dne 1. dubna 2011, sp. zn. N
202/2011, NZ 179/2011, rozhodl usnesením ze dne 27. května 2021, č. j. 167 Ex
3475/19-173, že namísto dosavadní oprávněné České republiky – Úřadu pro
zastupování státu ve věcech majetkových vstupuje do řízení WPB Capital,
spořitelní družstvo v likvidaci. V odůvodnění rozhodnutí soudní exekutor uvedl,
že v průběhu exekuce oprávněná doručila soudnímu exekutorovi návrh na změnu
účastníka řízení na straně oprávněné podle ustanovení § 107a odst. 1 o. s. ř. V
tomto návrhu oprávněná uvedla, že jí bylo doručeno usnesení Vrchního soudu v
Praze ze dne 8. března 2021, sp. zn. 6 To 12/2021, jímž bylo zrušeno zajištění
pohledávek, jejichž správou byla oprávněná pověřena na základě opatření
Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 4. srpna 2017, č. j. 4 VZN
1577/2014-1633. V důsledku toho oprávněná pozbyla oprávnění vykonávat práva a
povinnosti spojená s pohledávkami zajištěnými usnesením Vrchního soudu v Praze
ze dne 16. února 2017, sp. zn. 6 To 48/2016, podle ustanovení § 79e odst. 1
zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád. Proto oprávněná navrhla, aby soudní
exekutor rozhodl o vstupu WPB Capital, spořitelní družstvo v likvidaci nebo
LLANFAIR CAEREINION CWNI DALIANNOL LTD., se sídlem 15 Stopher House, Webber
Street, London SE1 0RE, Spojené království Velké Británie a Severního Irska
(dále jen „LCCD“), do řízení namísto oprávněné. WPB Capital, spořitelní
družstvo poté doručilo soudnímu exekutorovi souhlas se vstupem do řízení,
přičemž uvedlo, že je právním nástupcem oprávněné. Soudní exekutor na základě
toho dospěl k závěru, že podmínky pro vstup WPB Capital, spořitelního družstva
na místo oprávněné byly splněny. Městský soud v Praze k odvolání povinného usnesením ze dne 26. srpna 2021, č. j. 62 Co 256/2021-75, rozhodnutí soudního exekutora změnil tak, že návrh
oprávněné, který soudní exekutor posoudil podle jeho obsahu jako návrh podle §
36 odst. 5 e. ř. ve spojení s § 52 odst. 1 e. ř. a § 107a o. s. ř., se zamítá. Své rozhodnutí odvolací soud odůvodnil zejména tím, že má-li být rozhodnuto o
procesním nástupnictví, musí zde být návrh, v němž je jednoznačně určen ten,
kdo vstupuje do práv a povinností oprávněného, přičemž v řešené věci tomu tak
není. Oprávněná totiž explicitně odmítla relevantní subjekt jednoznačně označit
a tuto otázku nabídla soudnímu exekutorovi k posouzení, když v návrhu označila
dva různé subjekty. Podle odvolacího soudu řešení takové otázky exekučnímu
soudu nepřísluší. Mezi WPB Capital, spořitelní družstvo a LCCD je vedeno velké
množství sporů pramenících z tvrzení neplatného postoupení balíku pohledávek,
jehož součástí je i nyní řešená pohledávka. Za takové situace není postaveno na
jisto, kdo má na místo oprávněné vstoupit. Nic na tom nemění souhlas WPB
Capital, spořitelní družstvo se vstupem do řízení.
Odvolací soud dále uvedl, že
má-li WPB Capital, spořitelní družstvo za to, že mu vymahatelná pohledávka
svědčí, nic mu nebrání, aby samo podalo exekuční návrh. Usnesení odvolacího soudu napadlo WPB Capital, spořitelní družstvo dovoláním,
jehož přípustnost dovozuje z toho, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu
podle jeho názoru závisí na vyřešení dovolacím soudem dosud neřešené otázky:
„zda je návrh, kdo má na místo dosavadního oprávněného vstoupit do exekučního
řízení, dostatečně určitý v případě, když návrh na změnu sice neobsahuje
explicitní určení právního nástupce, nicméně obsahuje alternativní návrh na
vstup nového oprávněného a z tohoto návrhu vyplývá, kdo tímto nástupcem je“. WPB Capital, spořitelní družstvo nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že
alternativní návrh není dostatečně určitý, neboť obsahuje informace, ze kterých
lze rozhodnout, že právním nástupcem oprávněné je právě WPB Capital, spořitelní
družstvo. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího
soudu zrušil a potvrdil usnesení soudního exekutora. Nadto dovolatel navrhl
odložit právní moc napadeného usnesení odvolacího soudu do rozhodnutí o podaném
dovolání. Povinný ve svém vyjádření k dovolání uvedl, že WPB Capital, spořitelní
družstvo, není aktivně legitimováno k podání dovolání, neboť není účastníkem
řízení, že dovolání není přípustné, neboť dovolatelem formulovaná otázka je již
judikatorní praxí vyřešena, a dovolání není ani důvodné, neboť rozhodnutí
odvolací soudu je správné. Povinný k tomu doplnil, že podání oprávněné nemělo
být vůbec hodnoceno jako návrh na procesní nástupnictví, protože oprávněná v
něm pouze sděluje, že pozbyla způsobilost být účastníkem řízení na straně
oprávněné a dále sice alternativně sděluje možné subjekty, které by mohly
vstoupit na její místo, ale přiznává, že jí nepřísluší rozhodovat, s kým má být
v řízení pokračováno. Povinný proto navrhl, aby dovolací soud dovolání odmítl,
popř. zamítl. Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. září 2017 (srov. čl. II bod 2
zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních
soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále jen „o. s. ř.“, a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu
bylo podáno účastníkem řízení (řízení o návrhu podle § 107a o. s. ř.), za
splnění podmínky advokátního zastoupení (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), ve lhůtě
uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o rozhodnutí, proti
kterému je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, zda je dostatečně určitý návrh oprávněné
podle ustanovení § 107a o. s. ř. v případě, kdy jsou v něm alternativně uvedeny
dva různé subjekty, které by mohly vstoupit do řízení na místo oprávněné, která
dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena, přezkoumal napadené
usnesení ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné. Podle ustanovení § 36 odst. 3 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a
exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů (dále též jen „e. ř.“) lze proti jinému, než kdo je v rozhodnutí označen jako povinný, nebo ve
prospěch jiného, než kdo je v rozhodnutí označen jako oprávněný, vést exekuci,
jen jestliže je prokázáno, že na něj přešla povinnost nebo přešlo či bylo
převedeno právo z exekučního titulu. Podle ustanovení § 36 odst. 4 e. ř. lze přechod povinnosti nebo přechod či
převod práva prokázat jen listinou vydanou anebo ověřenou státním orgánem nebo
notářem, pokud nevyplývá přímo z právního předpisu. Podle ustanovení § 36 odst. 5 e. ř.
prokáže-li se, že po zahájení exekučního
řízení nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo
přechod práva oprávněného, o něž v exekučním řízení jde, do řízení namísto
dosavadního oprávněného vstupuje jeho právní nástupce. Ten, kdo nastupuje do
řízení na místo dosavadního oprávněného, musí přijmout stav řízení, jaký tu je
v době jeho nástupu do řízení. Podle ustanovení § 52 odst. 1 e. ř. nestanoví-li tento zákon jinak, použijí se
pro exekuční řízení přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu. Podle ustanovení § 107a odst. 1 o. s. ř. má-li žalobce za to, že po zahájení
řízení nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo
přechod práva nebo povinnosti účastníka řízení, o něž v řízení jde, může dříve,
než soud o věci rozhodne, navrhnout, aby nabyvatel práva nebo povinnosti,
popřípadě ten, kdo převzal výkon vlastnického práva k majetku, o nějž v řízení
jde, vstoupil do řízení na místo dosavadního účastníka; to neplatí v případech
uvedených v § 107. Podle ustanovení § 107a odst. 2 o. s. ř. soud návrhu usnesením vyhoví, jestliže
se prokáže, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost uvedená v odstavci
1, a jestliže s tím souhlasí ten, kdo má vstoupit na místo žalobce; souhlas
žalovaného nebo toho, kdo má vstoupit na jeho místo, se nevyžaduje. Právní
účinky spojené s podáním žaloby zůstávají zachovány. Otázkou aplikace ustanovení § 107a o. s. ř. v exekučním řízení se Nejvyšší soud
zabýval ve svém stanovisku ze dne 15. února 2006, sp. zn. Cpjn 200/2005, k
výkladu zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti
(exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů. V bodě
X. tohoto stanoviska Nejvyšší soud dospěl k závěru, že o procesním nástupnictví
v exekučním řízení se rozhoduje ve smyslu standardů občanského soudního řádu. Následně Nejvyšší soud v usnesení ze dne 23. ledna 2014, sp. zn. 29 Cdo
943/2012, vysvětlil, že přiměřená aplikace § 107a o. s. ř. se při procesním
nástupnictví na straně oprávněného uplatní pro exekuční řízení potud, že o
takovém procesním nástupnictví musí exekuční soud rozhodnout (usnesením), že
osobou legitimovanou k podání návrhu na vydání takového usnesení je pouze
původní oprávněný a že vydání takového usnesení je podmíněno souhlasem toho,
kdo má vstoupit do exekučního řízení namísto dosavadního oprávněného. Předpokladem pro vydání usnesení, jímž soud v exekučním řízení připustí, aby do
řízení namísto dosavadního oprávněného (jenž nezanikl) vstoupil jeho právní
nástupce z titulu universální nebo singulární sukcese, je nejen to, že po
zahájení exekučního řízení nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy
spojují převod nebo přechod práva oprávněného, o něž v exekučním řízení jde,
nýbrž i to, že je prokázáno, že právo z exekučního titulu skutečně přešlo či
bylo převedeno na osobu, která se má stát novým oprávněným a že průkaz této
skutečnosti byl podán způsobem předjímaným § 36 odst. 4 exekučního řádu. V návrhu musí oprávněný (vedle obecných náležitostí uvedených v § 42 odst. 4 o. s.
ř.) zejména označit právní skutečnost, která podle jeho názoru měla za
následek převod nebo přechod práva nebo povinnosti, uvést, kdy k ní došlo, a
označit toho, kdo má nastoupit na jeho místo (srov. Kůrka, V., Drápal, L.,
Výkon rozhodnutí v soudním řízení, Linde Praha, a. s., 2004, strana 273). Z výše uvedeného je zřejmé, že k podání návrhu na vstup do řízení na místo
oprávněného je legitimován výlučně oprávněný jako účastník exekučního řízení. Bez takového návrhu není soud (resp. soudní exekutor) oprávněn o vstupu nového
účastníka do řízení rozhodnout, a to ani v případě, že by právní skutečnost,
zakládající právní nástupnictví, vyplynula z provedeného dokazování. Návrh oprávněného, kdo má vstoupit do řízení na jeho místo, musí být dostatečně
určitý. Nelze tak učinit ani eventuálně ani alternativně, jak tomu bylo v nyní
řešené věci. Není totiž věcí exekučního soudu ani soudního exekutora, aby
konkrétního právního nástupce oprávněné sám vybíral ze dvou v úvahu
připadajících subjektů, které oprávněná označila. Návrh podle § 107a odst. 1 o. s. ř. učiněný alternativně není dostatečně určitý
a na jeho základě nelze rozhodnout o vstupu nového účastníka řízení na místo
oprávněné. Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu je z hlediska
uplatněných dovolacích důvodů správné. Protože nebylo zjištěno, že by řízení
bylo postiženo některou z vad, uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o. s. ř., §
229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v § 229 odst. 3 o. s. ř. nebo jinou
vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší
soud dovolání podle ustanovení § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl. Dovolatel v dovolání dále navrhl odklad právní moci dovoláním napadeného
usnesení odvolacího soudu. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. srpna 2017,
sp. zn. III. ÚS 3425/16, dospěl k závěru, že není porušením ústavně zaručených
práv, rozhodne-li dovolací soud spolu s dovoláním o návrhu na odklad
vykonatelnosti (resp. právní moci), aniž by se zabýval odůvodněním takového
návrhu, stane-li se tak ve lhůtě přiměřené pro samotné rozhodnutí o návrhu na
odklad vykonatelnosti (resp. právní moci) rozhodnutí. S ohledem na výše uvedené
se proto Nejvyšší soud návrhem dovolatele na odklad právní moci rozhodnutí
odvolacího soudu nezabýval.
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu [§ 87 a
násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti
(exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení:Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. 2. 2022
JUDr. Zbyněk Poledna
předseda senátu