20 Cdo 3554/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně
JUDr. Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Pavla Krbka
ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného F. ú. v Š., proti povinnému Ing. I. Š.,
zastoupenému advokátem, pro 4 593 613,- Kč, prodejem nemovitostí, vedené u
Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. E 7225/99, o dovolání oprávněného proti
usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 30. 8. 2006, č.
j. 40 Co 1126/2006-130, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího
řízení.
Shora označeným usnesením krajský soud potvrdil usnesení ze dne 27. 6.
2006, č. j. E 7225/99-122, kterým okresní soud zastavil výkon rozhodnutí,
nařízený jeho usnesením ze dne 15. 6. 2000, č. j. E 7225/99-7, podle výkazu
nedoplatků oprávněného ze dne 8. 6. 1998, č. j. 58445/98/398923/0321. V souladu
s právním názorem vyjádřeným v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2006, č.
j. 20 Cdo 187/2005-116, odvolací soud dovodil, že absence lhůty k plnění v
rozhodnutí o odvolání, jímž oprávněný podle § 49 odst. 1 zákona č. 337/1992
Sb., o správě daní a poplatků ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č.
337/1992 Sb.“), částečně vyhověl odvolání proti dodatečnému platebnímu výměru,
má za následek neplatnost tohoto výměru, jež je důvodem zastavení výkonu
rozhodnutí podle § 268 odst. 1 písm. h) a odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
V dovolání – jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 3 o. s.
ř. – oprávněný namítá nesprávné právní posouzení věci. Setrvává na svém
stanovisku, že dodatečný platební výměr samotný obsahuje všechny zákonem
stanovené náležitosti, včetně lhůty k plnění. Odvolání proti němu nemělo vliv
na jeho vykonatelnost; oprávněný sice následně odvolání částečně vyhověl a
dodatečně vyměřenou daň snížil, ve všem ostatním však zůstal dodatečný platební
výměr nedotčen. Údaj o splatnosti v rozhodnutí o odvolání nebyl a ani nemohl
být uveden, neboť lhůta k plnění byla stanovena již původním platebním výměrem;
opačně by tomu bylo jen v případě, kdyby rozhodnutím o odvolání byla dodatečně
vyměřená daň zvýšena. Rozhodnutím o odvolání nebyla povinnému uložena povinnost
k plnění – ta mu byla uložena již dodatečným platebním výměrem; rozhodnutím o
odvolání byla povinnost k plnění pouze částečně snížena. Exekučním titulem v
souzené věci není rozhodnutí o odvolání, nýbrž dodatečný platební výměr č. j.
FÚ/40912/920/96-Hni (jemuž z hlediska lhůty k plnění nelze žádný nedostatek
vytknout), a výkaz nedoplatků č. j. 58445/98/398923/0321. Navrhl, aby usnesení
odvolacího soudu bylo zrušeno.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout jen
pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. – jež podle § 238a
odst. 2 o. s. ř. platí obdobně a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v
předmětné věci posuzovat vedle ustanovení § 238a odst. 1 písm. d) o. s. ř. – je
dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, kterému nepředcházelo
kasační rozhodnutí odvolacího soudu (jak je tomu i v souzené věci, v níž
rozhodnutí soudů obou stupňů bylo zrušeno soudem dovolacím, srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 1998, sp. zn. 23 Cdo 1075/98, uveřejněné v
časopise Soudní judikatura pod č. 20, ročník 1998 pod č. 147), přípustné jen,
dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí
odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud
nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem
rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3
o. s. ř.).
Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí není dán již proto, že
otázky, jejichž řešení oprávněný nyní v dovolání zpochybnil, soud prvního
stupně i odvolací soud vyřešily v souladu s právním názorem vyjádřeným v
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 20 Cdo 187/2005-116 (srov.
obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 229/2004).
Přesto Nejvyšší soud považuje za vhodné se k jednotlivým dovolacím námitkám
znovu podrobněji vyjádřit.
Dovolatel se mýlí, má-li zato, že rozhodnutím správce daně, jímž byla k
odvolání povinného daň vyměřená dodatečným platebním výměrem snížena, dodatečný
platební výměr není (v ostatních částech) dotčen a zůstává způsobilým exekučním
titulem. Ustanovení § 49 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb. neuvádí, jakým výrokem
má správce daně rozhodnout, chce-li (autoremedurou) odvolání daňového
poplatníka (byť jen částečně) vyhovět. Proto je třeba dovodit, že má k
dispozici tytéž způsoby rozhodnutí, jež zákon v ustanovení § 50 odst. 6
poskytuje odvolacímu orgánu – tedy zamítnutí odvolání nebo změnu či zrušení
rozhodnutí. Vyhoví-li správce daně částečně odvolání proti dodatečnému
platebnímu výměru podle § 49 odst. 1, věty třetí, zákona č. 337/1992 Sb., může
rozhodnout dvojím způsobem. Prvním z nich je rozhodnutí, jímž dodatečný
platební výměr v části nesprávně doměřené daně zruší a v části, v níž byla daň
doměřena správně, odvolání zamítne. Druhým způsobem je rozhodnutí, jímž správce
daně dodatečný platební výměr změní tak, že dodatečně vyměřenou daň sníží.
Z hlediska soudního výkonu rozhodnutí je mezi těmito dvěma způsoby
ovšem rozdíl. Zvolí-li správce daně první způsob (částečné zrušení rozhodnutí a
ve zbytku zamítnutí odvolání), zůstává dodatečný platební výměr v části, v níž
bylo odvolání proti němu zamítnuto, vskutku nedotčen. Podle § 48 odst. 12
zákona č. 337/1992 Sb. odvolání proti němu nemá odkladný účinek a bylo-li
zamítnuto, vede to z hlediska jeho vykonatelnosti ke stejnému výsledku, jako
kdyby vůbec nebylo podáno.
Jinak je tomu, jestliže správce daně zvolí při autoremeduře druhý z
výše uvedených způsobů, tedy změní-li dodatečný platební výměr tak, že
doměřenou daň sníží. Nejvyšší soud opakovaně dospěl k závěru, že byl-li
exekuční titul (ať již soudní nebo správní) změněn, pozbývá vykonatelnosti a
přestává být způsobilým podkladem výkonu rozhodnutí (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2006, sp. zn. 20 Cdo 153/2006, nebo ze dne 18.
7. 2006, sp. zn. 20 Cdo 1413/2006). To platí i tehdy, byl-li změněn tak, že
část původně uložené povinnosti byla novým rozhodnutím zachována; nelze
dovozovat, že v případě snížení uložené povinnosti je rozhodnutí v rozsahu
zachované povinnosti „obsahově potvrzujícím“. Při nařízení výkonu rozhodnutí
soud již nemůže zkoumat, zda nové (měnící) rozhodnutí není vůči rozhodnutí
původnímu v určité části obsahově potvrzující; podstatné je, že původní
rozhodnutí bylo změněno, pročež přestává být způsobilým exekučním titulem, jímž
je napříště rozhodnutí nové, měnící. Již z tohoto důvodu proto bylo v souzené
věci namístě výkon rozhodnutí zastavit, neboť v podkladovém výkazu nedoplatků
je uveden právě změněný – a proto vykonatelnosti pozbyvší – platební výměr ze
dne 19. 7. 1996, č. j. FÚ/40912/920/96-Hni.
Dovolateli lze přisvědčit v tom, že exekučním titulem v souzené věci
není ani dodatečný platební výměr ze dne 19. 7. 1996, č. j. FÚ/
40912/920/96-Hni, ani rozhodnutí dovolatele ze dne 9. 12. 1996, č. j. FÚ/49777
a 57500/931/96-Kou, nýbrž pouze výkaz nedoplatků ze dne 8. 6. 1998, č. j.
58445/98/398923/0321. Nelze však přehlédnout, že proti výkazu nedoplatků
ustanovení § 73 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb. nepřipouští žádný opravný
prostředek; jde o vlastní vnitřní doklad správce daně, který se daňovému
dlužníku ani nedoručuje. Nejvyšší soud proto (v obdobném případě – opravnými
prostředky rovněž nenapadnutelného – výkazu nedoplatků podle § 104g zákona č.
582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení ve znění účinném
do 31. 12. 2003) dospěl k závěru, že pokud proti výkazu nedoplatků není
přípustný žádný opravný prostředek, lze v exekučním řízení výjimečně namítat
jeho věcnou nesprávnost a v kladném případě zastavit výkon rozhodnutí podle §
268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4.
2005, sp. zn. 20 Cdo 30/2005, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 11,
ročník 2005 pod č. 184). Byl-li vystaven na základě povinností vyplývajících
přímo z právního předpisu, lze v exekučním řízení namítat neexistenci této
povinnosti; byl-li vystaven na základě rozhodnutí správce daně, lze namítat
jejich neplatnost nebo neexistenci apod. Byl-li tedy v souzené věci dodatečný
platební výměr uvedený ve výkazu nedoplatků následně změněn, je tato skutečnost
– jak již bylo řečeno – sama o sobě důvodem zastavení výkonu rozhodnutí podle §
268 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
V souzené věci by se oprávněný ovšem mohl domáhat výkonu rozhodnutí na
základě svého následného rozhodnutí ze dne 9. 12. 1996, č. j. FÚ/49777 a
57500/931/96-Kou. Již v předchozím zrušovacím usnesení Nejvyšší soud uvedl, že
toto rozhodnutí nastoupilo na místo původního platebního výměru, jejž změnilo,
a bylo proti němu opět přípustné odvolání (§ 49 odst. 1, věta čtvrtá, zákona č.
337/1992 Sb.). Proto musí (na rozdíl od částečně zrušujícího a částečně
zamítajícího rozhodnutí) obsahovat lhůtu k plnění podle § 32 odst. 2 písm. e)
zákona č. 337/1992 Sb. O tom, že lhůtu k plnění neobsahuje, není sporu, a proto
je podle § 32 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb. neplatné a nemůže být způsobilým
podkladem výkonu rozhodnutí (jehož se ovšem oprávněný na jeho základě ani
nedomáhal).
Není-li dovolání přípustné podle žádného v úvahu připadajícího
ustanovení občanského soudního řádu, Nejvyšší soud je odmítl (§ 243b odst. 5,
věta první, § 218 písm. c/ o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 5, věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.; povinnému v tomto
stadiu řízení náklady nevznikly a oprávněný na ně nemá právo).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. října 2007
JUDr. Miroslava J i r m a n o v á , v. r.
předsedkyně senátu