20 Cdo 3593/2021-463
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Aleše Zezuly a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci oprávněné L. V., narozené XY, bytem v XY, zastoupené obecným zmocněncem JUDr. Janem Vydrou, bytem v Černošicích, Mokropeská 688, proti povinnému P. V., narozenému XY, bytem v XY, zastoupenému JUDr. Ladislavem Kolačkovským, advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 1535/4, pro dlužné výživné ve výši 70 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 15 EXE 1492/2015, o dovolání povinného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. srpna 2021, č. j. 16 Co 271/2021-444, t a k t o:
Dovolání se odmítá.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
1) Ve shora označené exekuční věci Městský soud v Praze (dále rovněž „odvolací soud“) usnesením ze dne 12. 8. 2021, č. j. 16 Co 271/2021-444, k odvolání povinného potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 (dále „soud prvního stupně“) ze dne 10. 6. 2021, č. j. 15 EXE 1492/2015-432, ve výroku, jímž soud prvního stupně zamítl návrh povinného na zastavení exekuce. 2) Odvolací soud vyšel ze zjištění, že exekuce je vedena pověřenou soudní exekutorkou JUDr. Ivetou Glogrovou, Exekutorský úřad Praha 4, pod sp. zn. 126 EX 110/15 na základě vykonatelného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 24.
4. 2013, č. j. 0 P 271/2006-204, 17 P a Nc 138/2012, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 15. 4. 2014, č. j. 12 Co 99/2014-235 (dále „exekuční titul“), a byla původně nařízena pro vymožení povinnosti povinného (otce již zletilé oprávněné dcery) platit dlužné výživné za měsíce září, říjen, listopad 2014 a leden 2015 ve výši 20 000 Kč a běžné výživné od února 2015 ve výši 5 000 Kč měsíčně. Soud prvního stupně posléze usnesením ze dne 30. 1. 2019, č. j. 15 EXE 1492/2015-230, částečně zastavil exekuci pro běžné výživné počínaje dnem 1.
9. 2017; exekuce tak nadále probíhá pro vymožení dlužného výživného za období od 1. 7. 2016 do 31. 8. 2017 ve výši 70 000 Kč s příslušenstvím. K uplatněným námitkám odvolací soud uvedl, že povinný opakovaně a bezúspěšně u „nalézacích“ soudů usiloval o zrušení své povinnosti platit výživné, přičemž jako důvod uváděl, že oprávněná dokončila středoškolské vzdělání, je schopna sama se živit, její další studium na vyšší odborné škole již není soustavnou přípravou na zaměstnání a její chování nesvědčí o vážném zájmu se dále vzdělávat (nestuduje řádně, nesložila čtyři zkoušky v řádném ani náhradním termínu, přičemž od 1.
9. 2017 již ve studiu ani nepokračuje). Jelikož soudy v nalézacím řízení zmíněnou obranu povinného neakceptovaly, je exekuční titul nadále vykonatelný (povinnost jím uložená nebyla zrušena ani změněna - § 163 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů; dále jen „o. s. ř.“) a exekuční soud je povinen z něj vycházet. Důvod pro zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. g) o. s. ř. proto není dán. 3) Usnesení odvolacího soudu napadl povinný dovoláním, jehož přípustnost ve smyslu § 237 o.
s. ř. vymezil tvrzením, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, „zda tehdy, dosáhne-li oprávněný v nalézacím řízení svého nároku zjevně tak, že vznikají pochybnosti o existenci dobrých mravů na jeho straně, lze takovou skutečnost zohlednit v řízení vykonávacím, resp. zda lze jako účelnou a systematickou přípravu na budoucí povolání nahlížet studium, jejž subjekt započne, ale nedokončí vlastním zaviněním“, při jehož řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a které zároveň dosud nebylo judikatorně řešeno.
Povinný v dané souvislosti zdůraznil, že oprávněná nedokončila studium pouze z vlastní viny, studium tak bylo od počátku neúčelné a oprávněná proto získala exekuční titul v rozporu s dobrými mravy, což by se mělo zohlednit i v řízení exekučním.
4) Oprávněná se k dovolání vyjádřila tak, že dovolatelem vymezené „dovolací důvody postrádají smysl, neboť se vzájemně vylučují“. Dlužné výživné, jež se v nyní vedené exekuci vymáhá, a jehož doplacení bylo povinnému exekučním titulem uloženo, bylo předepsáno pro období, v němž oprávněná řádně studovala střední školu a kterou také řádně dokončila. Dovolatelem vymezená právní otázka se proto s předmětem řízení zcela míjí. Navrhla, aby dovolací soud podané dovolání odmítl. 5) Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (viz § 10a o. s. ř.) o dovolání povinného rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od
30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále opět „o. s. ř.“, a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno účastníkem exekučního řízení (viz § 36 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů - dále jen „ex.
řád“) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání povinného není přípustné. 6) Z obsahu dovolání shora citovaný předpoklad přípustnosti dovolání neodpovídá žádnému ze čtyř taxativně jmenovaných hledisek ve znění § 237 o. s. ř., neboť dovolatel směšuje dvě zákonná kritéria přípustnosti, která se z povahy věci vzájemně vylučují, přičemž ani z dalšího textu dovolání neplyne, k jaké volbě předpokladu přípustnosti se dovolatel přiklonil (z mnoha rozhodnutí dovolacího soudu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9.
října 2018, sp. zn. 20 Cdo 2253/2018, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. února 2021, sp. zn. 20 Cdo 3080/2020). 7) Krom nedostatečně vymezené přípustnosti dovolání povinný nevystihl ani podstatu otázky, na jejímž řešení ostatně předpoklad přípustnosti ve smyslu § 237 o. s. ř. závisí. Podle konstantní judikatorní praxe dovolacího soudu totiž soud v řízení o výkon rozhodnutí (v exekučním řízení) nezjišťuje, zda (ne)došlo ke změně okolností rozhodných pro výši a trvání dávek nebo splátek (§ 163 o.
s. ř.), v tomto případě dlužného výživného; obsahem rozhodnutí (tj. exekučním titulem), jehož výkon je navržen, event. již nařízen, je exekuční soud vázán a je povinen z něj vycházet (z široké řady rozhodnutí srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. dubna 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98, uveřejněné pod číslem 4/2000 Sb. rozh. obč., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. května 2016, sp. zn. 20 Cdo 380/2016, uveřejněné pod číslem 82/2017 Sb. rozh. obč., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15.
srpna 2016, sp. zn. 20 Cdo 1215/2016). Má-li dovolatel za to, že došlo ke změně poměrů, popř. že je zde skutečnost, která je pro určení vyživovací povinnosti rozhodná, je třeba, aby se zrušení vymáhané vyživovací povinnosti domáhal žalobou podle příslušných procesních předpisů (což ve zkoumané věci povinný neúspěšně a opakovaně učinil).
Podání takové žaloby však - samo o sobě - nemá za následek nepřípustnost výkonu rozhodnutí (exekuce) a není důvodem pro jeho zastavení (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. října 2008, sp. zn. 20 Cdo 1581/2007, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. srpna 2020, sp. zn. 20
Cdo 2089/2020). 8) Nejvyšší soud proto bez jednání (viz § 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) dovolání povinného podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 9) O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§ 87 a násl. ex. řádu). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.