20 Cdo 37/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Františka Ištvánka a JUDr. Miroslavy Jirmanové
v exekuční věci oprávněného V. J., zastoupeného JUDr. Janou Bednářovou,
advokátkou se sídlem v Praze 1, Řeznická 20, proti povinnému A. S.,
zastoupenému JUDr. Václavem Stříbným, advokátem se sídlem v Opavě, Ostrožná 40,
pro 12,302.002,- Kč, vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 29 Nc
495/2006, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě –
pobočky v Olomouci z 29. 4. 2008, č. j. 40 Co 529/2008-118, takto:
Dovolání se zamítá.
Shora označeným usnesením krajský soud potvrdil usnesení z 5. 12. 2006, č. j.
37 Ex 5956/06-6, kterým soudní exekutor Mgr. Petr Kocián s poukazem na
ustanovení § 107a o. s. ř. rozhodl, že v řízení bude pokračováno s právním
nástupcem původní oprávněné RUDEA a. s., se sídlem v Bratislavě, Kresánkova
3580/7A, Slovenská republika, identifikační číslo osoby (SK) 36005568 ,
zastoupené Mgr. Jaromírem Kráčalíkem, advokátem se sídlem v Hodoníně, Lipová
alej 6, tj. s (novým) oprávněným V. J.. Krajský soud „nemá pochybnosti o tom,
že v daném případě došlo k postoupení pohledávky, která je exekučně vymáhána,
smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 6. 11. 2006.“ Předmětem této smlouvy –
opatřené vlastnoručními ověřenými podpisy postupitele a postupníka – je
pohledávka ve výši 12,302.002,- Kč, kterou má původní oprávněná za dlužníkem
(zde povinným). Podáním doručeným soudnímu exekutorovi 30. 11. 2006 původní
oprávněná navrhla, aby do řízení na její místo vstoupil nabyvatel práva, a ten
se svým vstupem vyslovil souhlas; postupu soudního exekutora, který výše
uvedenému návrhu ve smyslu ustanovení § 107a a § 254 odst. 1 o. s . ř. vyhověl,
tudíž nelze nic vytknout.
V dovolání povinný ohlašuje dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a), b) a
§ 241a odst. 3 o. s. ř. Především poukazuje na to, „že smyslem ustanovení § 63
písm. e) a § 64 notářského řádu není, aby notář k naplnění formálních
náležitostí notářského zápisu konstatoval, že formální předpoklady byly
splněny, nýbrž aby splnění předepsaných náležitostí potvrdil uvedením
konkrétních údajů o nich.“ V případě formální náležitosti spočívající v ověření
totožnosti účastníka platným úředním průkazem je proto podle názoru povinného
třeba, aby v notářském zápise byl úřední průkaz, jímž účastník prokazoval svou
totožnost, označen potřebnými údaji, jimiž lze úřední průkaz identifikovat,
tedy zejména označením orgánu, který jej vydal, datem vydání průkazu a údajem o
ukončení jeho platnosti, jeho registračním číslem a označením jeho druhu (např.
občanský průkaz, cestovní pas atd.). Krajskému soudu vytýká, že se „nepřípustně
nevypořádal“ se všemi jeho odvolacími námitkami, směřujícími proti nedostatku
formálních náležitostí notářského zápisu; odvolací soud totiž pouze „suše
konstatoval“, že předmětný notářský zápis obsahuje údaje o tom, jak byla
ověřena totožnost účastníků, a že ta byla řádně prokázána předloženým platných
úředních průkazů.
V závěru dovolání pak poznamenává, že i když vzhledem k výše uvedenému „je to
nadbytečné, nutno poukázat na absolutní neplatnost notářského zápisu, k níž
odvolací soud opět nepřípustně nepřihlédl“. Je-li totiž předmět plnění v
notářském zápise vymezen jako „závazek dlužníka vrátit dluh věřiteli“, je
takovéto plnění neuskutečnitelné, protože „žádný dlužník právně ani fakticky
nemůže svému věřiteli vrátit dluh.“ Z toho pak podle povinného vyplývá závěr,
že jde o „úkon podle § 37 odst. 2 obč. zák. neplatný, jelikož jeho předmětem je
plnění nemožné, v důsledku čehož není posuzovaný notářský zápis způsobilým
exekučním titulem a nelze na jeho podkladě oprávněně nařídit a provést exekuci.“
Současný oprávněný i původní oprávněná navrhli odmítnutí dovolání.
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do
30.6.2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání, přípustné podle § 239 odst. 2 písm. b) o. s. ř., není důvodné.
Jelikož vady podle § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o.s.ř., jež by
řízení činily zmatečným, a protože jinak je dovolací soud vázán uplatněným
dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení (§ 242 odst. 3, věta první,
o.s.ř.), je s ohledem na obsah dovolání předmětem dovolacího přezkumu právní
závěr odvolacího soudu, že podmínky pro vydání usnesení podle § 107a o. s. ř.
byly splněny, a dále posouzení, zda řízení vskutku trpí namítnutou vadou.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle
právní normy (a to nejen hmotného práva, ale i – a o takový případ jde v
souzené věci – práva procesního), jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo
právní normu – sice správně určenou – nesprávně vyložil, případně ji na daný
skutkový stav nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy
vyvodil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků). Tak tomu však v
souzené věci není.
Soud vyhoví návrhu žalobce (zde původní oprávněné), aby nabyvatel práva nebo
povinnosti vstoupil do řízení na místo dosavadního účastníka řízení v první
řadě tehdy, bude-li prokázáno, že
a) nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod
práva na jiného,
b) tato právní skutečnost se týká práva nebo povinnosti dosavadního účastníka
řízení,
c) tato právní skutečnost nastala (došlo k ní) po zahájení řízení.
Ohledně žalobcem (původní oprávněnou) označené právní skutečnosti soud zkoumá,
zda vůbec jde o právní skutečnost, zda jde o takovou právní skutečnost, s níž
právní předpisy obecně vzato spojují převod nebo přechod práva či povinnosti
(zda tedy naopak nejde o takovou právní skutečnost, která podle právních
předpisů přechod nebo převod práva či povinnosti za následek mít nemůže), zda
tato skutečnost opravdu nastala (tedy např., že smlouva byla skutečně
uzavřena), a zda je v konkrétním případě způsobilá mít za následek přechod nebo
převod práva či povinnosti, o něž v řízení jde (tedy, že se týká práva či
povinnosti, o něž v řízení jde).
Okolnost, zda nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod
nebo přechod práva nebo povinnosti účastníka, o něž v řízení jde, byla soudy
obou stupňů posouzena správně.
V dané věci je exekučním titulem notářský zápis se svolením k vykonatelnosti (§
40 odst. 1 písm. d/ exekučního řádu), sepsaný podle zvláštního právního
předpisu (notářského řádu). Podmínky vykonatelnosti takového exekučního titulu
odvolací soud v rozhodnutí, kterým přezkoumává pouze postup soudního exekutora
ve smyslu § 256 odst. 2 o. s. ř. (§ 36 odst. 5 exekučního řádu), neposuzoval a
nebyl k tomu ani oprávněn. V souladu s dosavadní judikaturou vyznívá také závěr
odvolacího soudu, že oprávněný osvědčil, že na něj přešlo právo z exekučního
titulu. Náležitosti prokázání přechodu práva z exekučního titulu jsou
předepsány ustanovením § 36 odst. 4 exekučního řádu. Soudní praxe (např.
usnesení Nejvyššího soudu z 30. 8. 2006, sp. zn. 20 Cdo 968/2005) dovodila, že
důkazem způsobilým prokázat přechod, případně převod práva je i listina
soukromá (jíž je postupní smlouva), je-li opatřena ověřenými podpisy (kdy je
legalizací podle § 72 odst. 1 písm. b/ a § 74 notářského řádu ověřována pravost
„pouze“ samotného podpisu). Listina předložená dosavadní oprávněnou, totiž
„Smlouva o postoupení pohledávky z 6. 11. 2006“, dané náležitosti bezesporu
obsahuje a prokazuje tak, že po zahájení exekučního řízení nastala právní
skutečnost, s níž právní předpisy spojují přechod nebo převod práva
oprávněného, o něž v exekučním řízení jde.
K dovolatelově námitce nedostatku údajů, z nichž by vyplývalo, jakým „platným
úředním průkazem“ účastníci postupní smlouvy svou totožnost prokázali, Nejvyšší
soud poukazuje na svou judikaturu k ustanovení § 63 písm. e) a § 64 notářského
řádu, zejména na usnesení z 3. 10. 2001, sp. zn. 21 Cdo 1012/2000, a usnesení z
28. 1. 2009, sp. zn. 20 Cdo 1972/2007 (jehož závěry, formulované pro případy,
kdy je exekučním titulem exekutorský zápis, platí mutatis mutandis i pro zápisy
notářské). V prvním z nich podle Nejvyššího soudu ke způsobilosti exekučního
titulu nepostačí, je-li v notářském zápise uvedeno, že totožnost účastníků byla
prokázána „předepsaným“ či „zákonným“ způsobem, ale že musí obsahovat výslovné
označení způsobu, jak notář zjistil totožnost účastníků, tj. že v něm musí být
výslovně uveden některý ze způsobů, kterým se podle § 64 notářského řádu
prokazuje pro účely sepsání notářského zápisu totožnost účastníků, a kterým z
nich byla při sepsání notářem totožnost účastníků skutečně prokázána. V druhém
citovaném rozhodnutí Nejvyšší soud zdůraznil, že ke způsobilosti zápisu být
exekučním titulem nepostačí, aby zápis obsahoval dikci, že totožnost účastníků
byla prokázána „platným průkazem“, ale že zápis musí obsahovat výslovnou
formulaci, že šlo o platný průkaz úřední. V žádném z uvedených ani v kterémkoli
jiném svém rozhodnutí Nejvyšší soud naopak k výkladu ustanovení § 63 písm. e) a
§ 64 notářského řádu (který v tomto směru nic takového nepředepisuje)
nevyslovil názor, že by zápis musel obsahovat údaje identifikující konkrétní
úřední průkaz totožnosti. Týž názor zastává literatura (srov. Bílek, P.,
Drápal, L., Jindřich, M., Wawerka, K. notářský řád a řízení o dědictví.
Komentář. 3., doplněné a přepracované vydání. Praha: C.H.Beck, 2005, 185 s.).
Ostatní námitky obsažené v dovolání, týkající se materiální nevykonatelnosti
exekučního titulu, jeho „absolutní neplatnosti“ atd. jsou pro posouzení věci z
hlediska ustanovení § 107a o. s. ř. nerelevantní.
S ohledem na výše uvedené lze uzavřít, že se povinnému prostřednictvím
uplatněných dovolacích důvodů správnost napadeného rozhodnutí zpochybnit
nepodařilo, Nejvyšší soud tedy bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.)
dovolání jako nedůvodné podle § 243b odst. 2 části věty před středníkem odst. 6
o. s. ř. zamítl.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. února 2011
JUDr. Vladimír M i k u š e k, v. r.
předseda senátu