20 Cdo 37/2025-616
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Aleše Zezuly a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci oprávněné Aleny Zámcové, narozené 24. května 1976, bytem ve Velkých Přílepech, Seifertova 656, zastoupené Mgr. Petrem Řehákem, advokátem se sídlem v Dolních Břežanech, Pražská 636, proti povinnému M. Z., zastoupenému Mgr. Ing. Zdeňkem Stanovským, advokátem se sídlem v Praze 6, Na Hutích 661/9, pro dlužné výživné ve výši 60 000 Kč a pro běžné výživné ve výši 60 000 Kč měsíčně, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 79 EXE 1218/2019, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. června 2024, č. j. 20 Co 142/2024-578, takto:
Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. června 2024, č. j. 20 Co 142/2024-578, se ruší a věc se vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
1/ Ve shora specifikované věci Městský soud v Brně (dále „soud prvního stupně“ či „městský soud“) usnesením ze dne 22. 1. 2024, č. j. 79 EXE 1218/2019-567, zastavil exekuci vedenou pověřeným soudním exekutorem JUDr. Marcelem Smékalem, Exekutorský úřad Praha - východ (dále „soudní exekutor“), pod sp. zn. 81 EX 1313/19 pro vymožení běžného výživného pro oprávněnou coby nerozvedenou manželku od 5. 4. 2022 do budoucna (výrok I), současně zamítl návrh povinného na zastavení exekuce v rozsahu dlužného výživného ve výši 60 000 Kč za měsíc září 2019, běžného výživného ve výši 60 000 Kč za období od 1. 10. 2019 do 4. 4. 2022 a nákladů exekuce včetně nákladů oprávněné (výrok II) a
rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III). 2/ Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že exekuce na majetek povinného byla zahájena dne 24. 9. 2019 podle předběžného opatření vydaného usnesením městského soudu dne 5. 9. 2019, č. j. 32 C 45/2019-158 (dále „exekuční titul“ či „předběžné opatření“), k vymožení pohledávky oprávněné z titulu dlužného výživného nerozvedené manželky ve výši 60 000 Kč za měsíc září 2019 a dále pro běžné výživné ve výši 60 000 Kč měsíčně od měsíce října 2019 do budoucna.
Krajský soud v Brně (dále „odvolací soud“) usnesením ze dne 12. 2. 2020, č. j. 70 Co 30/2020-226, předběžné opatření potvrdil. Výrokem VI rozsudku městského soudu ze dne 12. 9. 2022, č. j. 32 C 45/2019-655, byl exekuční titul zrušen, přičemž odvolací soud usnesením ze dne 25. 4. 2023, č. j. 70 Co 45/2023-725, toto rozhodnutí změnil tak, že se předběžné opatření ruší pouze za období od 5. 4. 2022 do budoucna. 3/ Na základě uvedených skutkových zjištění dospěl soud prvního stupně k závěru, že exekuci je namístě zastavit podle § 268 odst. 1 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále „o.
s. ř.“), a to za období ode dne 5. 4. 2022 do budoucna. Návrhu povinného na zastavení „celé exekuce“ soud prvního stupně nevyhověl, nebyla-li ve zbývajícím rozsahu povinnost povinného dotčena (exekuční titul nebyl zcela zrušen) a vymožena. 4/ Odvolací soud k odvolání povinného usnesením ze dne 17. 6. 2024, č. j. 20 Co 142/2024-578, usnesení soudu prvního stupně v rozsahu výroků II a III potvrdil (výrok I) a současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). Při aprobaci skutkových zjištění i právního posouzení učiněných soudem prvního stupně přihlédl k nové skutečnosti nastalé v průběhu odvolacího řízení, tj. k vydání rozsudku ve věci samé městským soudem dne 12.
9. 2022, č. j. 32 C 45/2019-655, potvrzeného rozsudkem odvolacího soudu ze dne 13. 3. 2024, č. j. 70 Co 45/2023-771, jímž bylo povinnému uloženo platit oprávněné na výživném částku 60 000 Kč měsíčně počínaje dnem 2. 9. 2019 do 4. 4. 2022 a dále bylo povinnému uloženo platit oprávněné na výživném částku dalších 128 500 Kč měsíčně za dobu od 2. 9. 2019 do 31. 10. 2019, částku 140 000 Kč měsíčně za dobu od 1. 11. 2019 do 31. 8. 2020 a částku 109 600 Kč měsíčně za dobu od 1. 9. 2020 do 4. 4. 2022; ve zbytku byla žaloba zamítnuta.
5/ Odvolací soud dospěl k závěru, že rozsudkem ve věci samé sice předběžné opatření po uplynutí patnácti dnů od vykonatelnosti tohoto rozhodnutí ve smyslu § 77 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zaniklo (pozbylo účinnosti), nicméně tímto rozsudkem jako novým exekučním titulem byla založena stejná povinnost povinného platit oprávněné výživné, přičemž dalším výrokem odvolacího soudu byla tato vyživovací povinnost navýšena. S odkazem na § 284 odst. 3 o. s. ř. konstatoval, že probíhá-li exekuce pro vymožení i do budoucna splatného výživného a dojde-li ve smyslu § 163 o.
s. ř. ke změně původního rozhodnutí o výživném, podle kterého byla tato exekuce nařízena, vztahuje se nařízení exekuce i na všechny částky zvýšeného výživného.
I v poměrech projednávané věci tak původně nařízená exekuce dále probíhá rovněž pro vymožení výživného podle nového rozhodnutí. Bylo by tak zcela nelogické a protismyslné nepřiznat oprávněné právo na pokračování v již zahájené exekuci k vymožení dlužného výživného, na nějž má oprávněný podle exekučního titulu právo. Byl-li vydán nový exekuční titul, který je ovšem zcela způsobilý původní exekuční titul nahradit, je třeba v již zahájené exekuci pokračovat, aby pořadí vymáhané pohledávky zůstalo zachováno.
Oprávněné nelze upřít právo domáhat se splnění svého nároku v již zahájené exekuci jen proto, že původní exekuční titul (předběžné opatření) ztratil účinnost a byl nahrazen jiným exekučním titulem. 6/ Usnesení odvolacího soudu napadl povinný dovoláním, jehož přípustnost spatřoval v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Takovou otázkou je, zda „zanikající exekuční titul - předběžné opatření, lze ve smyslu § 284 odst. 3 o.
s. ř. nahradit rozhodnutím ve věci samé a nadále podle něj pokračovat v exekuci“. 7/ Dovolatel argumentoval tím, že ustanovení § 284 odst. 3 o. s. ř. (ve spojení s § 52 odst. 1 a § 60 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, dále „ex. řád“) a § 163 o. s. ř. nelze aplikovat na skutkový stav zjištěný v této věci, neboť dotčená ustanovení řeší otázku změny rozsudku týkající se výživného do budoucna, nikoliv vztahu předběžného opatření, jeho zániku a rozsudku ve věci samé.
Zmíněné ustanovení nehovoří o předběžném opatření, nýbrž o rozsudku ve věci samé, kterým je stanoveno výživné, přičemž cílí na situaci, kdy v případě zvýšení výživného rozsudkem pro změnu okolností budou srážky ze mzdy budou prováděny ve zvýšené části. V poměrech této věci však exekuční titul zanikl ze zákona. Rozhodnutí ve věci samé jako exekuční titul předběžné opatření v rámci jediné exekuce nahradit nemůže. Uvádí-li odvolací soud, že toto ustanovení použil z důvodu, aby zde zůstalo stejné pořadí pohledávky podle rozhodnutí ve věci samé, nemá takový názor oporu v zákoně.
Rozsudek ve věci samé má zcela vlastní lhůtu k plnění, tudíž ono pokračování v exekuci vůbec naopak smysl nedává, poněvadž skutečnost doby vymáhání pohledávky oprávněné na výživném není pro posouzení věci rozhodná. 8/ Oprávněná se k dovolání povinného nevyjádřila. 9/ Nejvyšší soud jako soud dovolací rozhodl o dovolání povinného podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále opět „o.
s. ř.“, a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno k tomu legitimovaným účastníkem exekučního řízení (viz § 36 odst. 1 ex. řádu) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., dospěl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.
s. ř.) k závěru, že dovolání je v otázce důvodu pro zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. b) o. s. ř. z důvodu neúčinnosti exekučního titulu, resp. jeho zániku podle § 77 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přípustné, neboť v uvedených poměrech nebyla právní otázka v rozhodovací praxi dovolacího soudu ve všech souvislostech dosud vyřešena (§ 237 o. s. ř.); současně je dovolání opodstatněné. 10/ Podle § 74 odst. 1 o. s. ř. před zahájením řízení může předseda senátu nařídit předběžné opatření, je-li třeba, aby zatímně byly upraveny poměry účastníků, nebo je-li obava, že by výkon soudního rozhodnutí byl ohrožen.
11/ Podle § 77 odst. 1 písm. c) o. s. ř. předběžné opatření zanikne, jestliže bylo návrhu ve věci samé vyhověno a uplynulo patnáct dní od vykonatelnosti rozhodnutí o věci. 12/ Podle § 52 odst. 1 ex. řádu nestanoví-li tento zákon jinak, použijí se pro exekuční řízení přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu. 13/ Podle § 268 odst. 1 písm. b) o. s. ř. bude výkon rozhodnutí zastaven, jestliže rozhodnutí, které je podkladem výkonu, bylo po nařízení výkonu zrušeno nebo se stalo neúčinným. 14/ Z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se podává, že podkladové rozhodnutí (exekuční titul) je neúčinné, jestliže - byť neodstraněno jiným rozhodnutím - sice stále existuje, ale pozbylo způsobilosti mít vliv na právní vztahy, k jejichž regulaci původně sloužilo.
Zánik předběžného opatření podle ustanovení § 77 odst. 1 o. s. ř. je typickým případem, kdy se exekuční titul stává ex lege neúčinným. Ztrátu účinnosti rozhodnutí, které je podkladem výkonu (ať nastala před nebo po nařízení exekuce), zákon výslovně zmiňuje jako důvod pro zastavení výkonu podle § 268 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. ledna 2005, sp. zn. 20 Cdo 2647/2003, ze dne 30. listopadu 2005, sp. zn. 20 Cdo 761/2005, či ze dne 23. června 2009, sp. zn. 20 Cdo 5478/2007).
Ke stejnému závěru dospěla též právní doktrína (srov.
V. Kůrka a L. Drápal, Výkon rozhodnutí v soudním řízení, Linde, Praha 2004, str. 368). 15/ Akceptoval-li odvolací soud možnost, aby v rámci téže exekuce došlo k nahrazení exekučního titulu titulem novým, tj. aby pravomocný rozsudek ve věci samé, jímž bylo oprávněné vyhověno a od jehož vykonatelnosti uplynula doba patnácti dní, byl přenesen na místo zaniklého (neúčinného) předběžného opatření, aniž by exekuci podle § 268 odst. 1 písm. b) o. s. ř. z důvodu neúčinnosti exekučního titulu zastavil, pak se jeho rozhodnutí s výše citovanou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu dostalo do kolize.
16/ Jestliže odvolací soud v souvislosti s předestřenou otázkou argumentoval zněním § 284 odst. 3 o. s. ř. a modifikací rozsudku podle § 163 o. s. ř. spočívající v podstatně změně okolností, které jsou rozhodující pro výši a další trvání dávek nebo splátek, přehlédl, že v poměrech posuzované věci k žádné změně okolností - natož ke změně rozsudku (exekučního titulu) - nedošlo, přičemž jakoukoli procesní analogii v tomto směru je třeba odmítnout coby zásadně nepřípustnou (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7.
listopadu 2024, sp. zn. 20 Cdo 1211/2024).
Jinými slovy vyjádřeno platí, že účinná právní úprava nepředpokládá možnost pokračovat v exekuci zahájené podle předběžného opatření tehdy, bylo-li již o uplatněném nároku pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a to ani s ohledem na ustanovení § 284 odst. 3 o. s. ř. 17/ Vyslovený závěr nadto nalézá svoji oporu v důvodech zcela logických, odvíjejících se od samé podstaty institutu předběžného opatření jakožto zatímního uspořádání poměrů mezi účastníky, jehož vydání předně nepředpokládá (zásadně nemůže předjímat) výsledek řízení ve věci samé a podobu meritorního rozhodnutí, ba právě naopak, s tímto konečným výsledkem obvykle nekoresponduje.
Odvolacím soudem přijaté řešení by se tak stalo prima facie neudržitelným ve většině případů, bylo-li by konečným rozsudkem ve věci samé oprávněné přiznáno jiné plnění, než ke kterému povinného zavazovalo předběžné opatření, a možnost navázání téže exekuce podle jiného exekučního titulu a pro vymožení odlišné pohledávky by proto nepřipadala ani teoreticky v úvahu (viz § 251 odst. 1 o. s. ř.). Ani okolnost v konkrétním případě ne zcela typického vymáhání totožného plnění, avšak na základě jiného podkladového rozhodnutí (připomíná se ovšem, že v posuzované věci o úplnou totožnost plnění nejde), k jiné procesní konstrukci vést nemůže, nemá-li takový postup žádnou oporu v zákoně.
Jestliže předběžné opatření jakožto exekuční titul zanikl vyhověním návrhu ve věci samé a uplynutím patnácti dnů od vykonatelnosti rozhodnutí ve věci (§ 77 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.), je namístě exekuci podle § 268 odst. 1 písm. b) o. s. ř. pro neúčinnost podkladového rozhodnutí zastavit, na čemž nic nemění skutečnost, že meritorní rozhodnutí povinného odsuzuje k (dílem či zcela) totožnému plnění, které mu bylo uloženo již předběžným opatřením. 18/ S odkazem na vyslovené důvody Nejvyšší soud napadené usnesení podle § 243e odst. 1 a 2 věta první o.
s. ř. ruší a věc vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení, v němž bude soud právním názorem dovolacího soudu vázán (§ 243g odst. 1 část věty první za středníkem ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.) a promítne jej do řádného zhodnocení podmínek pro zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. b) o. s. ř., jakož i do tomu odpovídajícího výroku o náhradě nákladů exekuce. 19/ O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud (soudní exekutor) v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o.
s. ř.), případně o těchto nákladech bude rozhodováno ve zvláštním režimu (§ 87 a násl. ex. řádu).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.