20 Cdo 3756/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Vladimíra Mikuška ve
věci výkonu rozhodnutí oprávněné GE M. M., a. s., zastoupené advokátem, proti
povinnému K. V., za účasti jeho manželky A. V., oba zastoupeni advokátem, pro
36.288,- Kč s příslušenstvím, zřízením soudcovského zástavního práva na
nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 28 E 418/2007, o
dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 10. 2007,
č. j. 10 Co 417/2007-23, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
V záhlaví uvedeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení Okresního soudu v
Sokolově ze dne 27. 6. 2007, č. j. 28 E 418/2007-15, kterým soud nařídil podle
rozsudku téhož soudu ze dne 13. 6. 2003, č. j. 20 C 88/2003-29, k zajištění
pohledávky ve výši 36.288,- Kč s 0,1 % úroky z prodlení za každý den prodlení
od 2. 7. 2002 do zaplacení, náhrady nákladů řízení ve výši 11.550,- Kč, jakož i
k zajištění nákladů exekučního řízení, výkon rozhodnutí zřízením soudcovského
zástavního práva na nemovitostech, tj. bytové jednotce s podílem ve výši
636/28111 na společných částech budov a pozemků parc. č. 1492/116 a 1492/117
zapsaných u Katastrálního úřadu pro K. k., katastrální pracoviště S., na listu
vlastnictví, pro obec S., katastrální území S. Dále rozhodl, že pro pořadí
soudcovského zástavního práva k nemovitostem je rozhodující doba, kdy soudu
došel návrh na zřízení soudcovského zástavního práva, a povinnému uložil
povinnost zaplatit oprávněné na nákladech řízení částku 9.559,- Kč. Odvolací
soud uzavřel, že všechny předpoklady pro nařízení výkonu rozhodnutí zřízením
soudcovského zástavního práva byly splněny. Námitky uvedené v odvolání
povinného, které směřovaly k okolnostem vzniku dluhu a k soudnímu řízení, které
následovalo, včetně námitky, že se povinný snažil od samého počátku danou věc
řešit, shledal v dané fázi řízení irelevantními a uvedl, že povinný je mohl
uplatnit toliko v rámci nalézacího řízení, tj. před tím, než bylo vydáno
pravomocné rozhodnutí, které je pokladem pro vykonávací řízení.
Usnesení odvolacího soudu napadl povinný společně se svou manželkou dovoláním,
jehož přípustnost vyvozuje z § 238a odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), ve
spojení s § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolatelé se domnívají, že napadené
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 pím. b/
o. s. ř.). Ačkoli uznávají, že v odvolání nenamítali nedostatek zákonných
podmínek pro nařízení výkonu rozhodnutí, mají za to, že v jejich případě je
zřízení soudcovského zástavního práva k předmětným nemovitostem v rozporu s
dobrými mravy, jelikož jeho zřízením jsou poškozováni a hrozí, že by v budoucnu
mohli přijít i o svůj byt. Dále uvádějí, že u vydání vykonávaného rozsudku byla
přítomna toliko manželka povinného, která se řídila nesprávným poučením soudce,
že „když dluh uzná, bude celá záležitost vyřešena“. Povinný přítomen nebyl a
žádný dluh neuznal. Odvolání podali s vědomím, že „bude takto možno záležitost
ukončit“. Rozsudek pak již povinný nečetl a nevěnoval věci nadále pozornost. K
danému podotýkají, že měli připraveny veškeré podklady, ale soudce „nic nechtěl
slyšet ani vidět“. V závěru dovolatelé uvádějí, že se jistinu budou snažit
uhradit, ale toliko z důvodu narůstajících úroků, jsou totiž přesvědčeni, že
„mají pravdu“ a že oprávněné nic nedluží. Navrhují, aby dovolací soud napadené
usnesení zrušil.
Oprávněná ve vyjádření uvedla, že návrh na výkon rozhodnutí byl podán zcela
důvodně, a to na základě rozsudku Okresního soudu v Sokolově ze dne 13. 6.
2003, č. j. 20 C 88/2003-29. Jelikož povinný zůstal nečinný, obrátila se
oprávněná na příslušný soud. Navrhla dovolání povinného a jeho manželky
odmítnout.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. – jež podle § 238a odst. 2
o. s. ř. platí obdobně a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné
věci posuzovat vedle ustanovení § 238a odst. 1 písm. c) o. s. ř. - je dovolání
proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační
rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán
zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s
hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolatelé argumenty ve prospěch názoru, že napadené rozhodnutí má po právní
stránce zásadní význam, dovolacímu soudu nepřednesli, a ani hodnocením námitek
obsažených v dovolání k závěru o splnění této podmínky dospět nelze.
O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být
relevantní i pro posouzení obdobných právních poměrů a jež by tak mohlo mít
vliv na rozhodovací činnost soudů obecně (což rozhodnutí zásadního právního
významu ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. předpokládá), totiž v dané věci nejde,
jelikož není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování
rozhodných otázek uplatnil právní názory nestandardní, případně vybočující z
mezí ustálené soudní praxe. Takovou zásadní právní otázkou nemohou být výhrady,
jimiž povinní zpochybňují věcnou správnost podkladového rozhodnutí (námitky
směřující k okolnostem vzniku dluhu, resp. námitka, že dluh neuznávají).
Nejvyšší soud již v mnoha rozhodnutích vysvětlil, že soud ve výkonu rozhodnutí
není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost rozhodnutí vydaných v nalézacím
řízení. Obsahem těchto rozhodnutí je vázán a je povinen z nich vycházet (srov.
např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 1999, sp. zn. 21 Cdo
2020/98, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 1, ročník
2000 pod č. 4).
Stejně tak v mnoha rozhodnutích (např. usnesení ze dne 25. 10. 2002, sp. zn. 20
Cdo 554/2002, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 7,
ročník 2004 pod č. 62, usnesení ze dne 25. 5. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2475/98,
uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 11, ročník 2000 pod č. 123,
usnesení ze dne 30. 8. 2004, sp. zn. 20 Cdo 1569/2003) Nejvyšší soud vysvětlil,
že ani případné vady nalézacího řízení (byť by skutečně existovaly) se do
řízení o výkon rozhodnutí nepřenášejí. V projednávaném případě to tedy znamená,
že vytýkané nedostatky nalézacího řízení (námitka týkající se údajného
nesprávného poučení soudem či námitka, že se soud odmítl zabývat dovolateli
připravenými podklady pro soudní řízení), jehož výsledkem bylo vydání
podkladového rozhodnutí, jsou pro nařízení výkonu rozhodnutí bez významu.
Pokud jde o taktéž namítaný rozpor nařízení výkonu rozhodnutí s dobrými mravy,
Nejvyšší soud tuto otázku již několikrát ve svých rozhodnutích řešil. V
usnesení ze dne 28. 11. 2002, sp. zn. 20 Cdo 535/2002, uveřejněném pod č.
67/2003 v časopise Soudní judikatura, vyjádřil závěr (jež posléze užil v mnoha
rozhodnutích dalších), že „z hlediska případné existence rozporu s dobrými
mravy lze posuzovat pouze výkon práv a povinností (formou právních úkonů či
faktického chování) účastníků občanskoprávních vztahů, nikoliv správnost
rozhodnutí soudu; to je aktem aplikace práva, v jejímž rámci právě soud – v
nalézacím řízení - posuzuje, zda k případnému rozporu s morálními pravidly při
výkonu práv a povinností v hmotněprávních vztazích došlo. Při podání návrhu na
nařízení exekuce (výkonu rozhodnutí) však nejde o výkon práva ve smyslu § 3
odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., obč. zák., nýbrž o využití možnosti poskytnuté
oprávněnému procesním předpisem (§ 251 o. s. ř.) pro případ, že povinnost
uložená exekučním titulem vydaným v nalézacím řízení nebyla splněna
dobrovolně.“ Proto nelze namítat proti usnesení o nařízení exekuce, že je v
rozporu s dobrými mravy, neboť se jedná o hmotněprávní institut, který v
rozhodování o procesněprávním úkonu soudu nemá místo.
Nejsou-li dány podmínky přípustnosti dovolání ani podle § 237 odst. 1 písm. c)
o. s. ř., Nejvyšší soud dovolání odmítl (§ 243b odst. 5, věta první, § 218
písm. c/ o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení § 243b
odst. 5 věta první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. (oprávněné náklady v
tomto stadiu řízení nevznikly); za náklady potřebné k účelnému uplatňování
práva (§ 142 odst. 1 o. s. ř.) přitom nelze považovat náklady oprávněné spojené
s vyjádřením k dovolání, v němž toliko navrhla dovolání odmítnout a
konstatovala, že návrh byl podán oprávněně.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. března 2009
JUDr. Miroslava Jirmanová, v.
r.
předsedkyně senátu